500.000 Čelist "Atlantropa" z Ternifine u Oranu . .

3.000 př. K. Jeskynní kresby na Sahaře.

1.200 př. K. Příchod prvních Féničanů.

814 př. K. Založeno Kartágo. Féničané uzavírají spojenectví s berberskými vladaři (království Masaesyles na západě, Massyles na východě a Maures u Atlantiku), a čile s nimi obchodují. Vznikají přístavy Annaba, Igilgili (Jijel), Saldae (Béjaia), Eikoci (Alžír).

202 př. K. Král Massinissa ovládl střední část severoafrického pobřeží s hlavním městem Cirtou, dnešní Constantine. Bojoval proti Kartágincům (Punům) a dokonce se kvůli tomu spojil s Římem, který uznal jeho království. Alžířané ho považují za svého prvního "patriota", za prvního sjednotitele numidského světa.

146 př. K. Římané zničili Kartágo a vytvořili z přilehlého území římskou provincii. Po smrti Massinisse si také podrobili Numidy, které začali označovat "Barbary", tj. Berbery. Severní Afrika se pro Řím stala zásobárnou obilí, dobytka a oleje.

148-118 Král Micipsa sjednotil Numidy.

112 př. K. Jughurta, vnuk Massinisse, se pozvedl proti nadvládě Říma.

80-60 př. K. Numidie rozdělená do dvou částí,opět sjednocena pod králem Hiempsalem.

60 př. K. Nastupuje Hiempsalemův syn Juba I.

46 př. K. Caesar poráží Jubu I. Numidie se stává i administrativně římskou provincií. Sousední Mauretánie přechází do rukou Juby II., syna Juby I. Hlavním městem je Iol (dnešní alžírský Cherchel). Juba II. kraluje od 25 př. K. do 23 pro K. Velký rozkvět umění.

40 po K. Caligula zabíjí v Lyonu při slavnosti Ptolemáia, syna Juby II., a anektuje Mauretánii. V roce 42 vznikají dvě provincie: Mauretánie Tingitane (sever a západ Maroka) a Mauretánie Césarienne (hlavní město Caesarea/Cherchel/Iol). Od této chvíle je celá severní Afrika v rukou Římanů.

373-375 Potlačeno povstání kabylského prince Firma.

429 Vpád 15.000 Vandalů do severní Afriky.

439 Vandalové obsadili Kartágo, kde král Genseric založil obrovskou říši: vládne v na území dnešního Tuniska, Korsiky, Sardinie a Sicílie.

533 Byzanc rozvrátila vandalský stát, nicméně moc se jí podařilo uchvátit jen na východ od města Constantine.

647-648 Příchod Arabů.

740-780 Povstání severní Afriky proti chalífovým guvernérům, ve jménu kacířského hnutí cháridže, které hlásalo absolutní rovnost všech Arabů. Arabští dobyvatelé totiž vymáhali na Berberech daň z půdy, kterou však mají platit jen ti, kdo nepřijali islám.

1332-1406 Ibn Chaldún, historik a filosof, autor Prolegomeny.

poč. 9. stol. Vznik tří územních celků, odpovídajících zhruba dnešním třem státům: království Táhirt (761-908) u Tiaretu (Alžírsko), říše Idrísovská (Maroko), dynastie Aghlabovská (Tunis).

10. století V Kabylsku vzniklo útočné hnutí fátimovců, kteří ovládli střední část Maghribu, zmocnili se království Aghlabovců a pokračovali dál na východ, ovládli Egypt, a založili 973 Káhiru. Jsou stoupenci muslimské ideologie ší´a.

11. století Druhá vlna arabské kolonizace: kočovné kmeny Banú Hilál.

konec 15. st. Expanze Portugalska a Španělska.

1510 Alžír padl do rukou Španělů. Místní vladař požádal o pomoc náčelníky korsárů, bratry Arúdže a Chajruddína (bratři "Barbarosové"-1514), původem z řeckého ostrova Lesbos, kteří vytlačili Španěly z pobřeží. Chajruddín se stal vazalem tureckého sultána, který mu poslal na pomoc 6.000 janičárů. Vznikl tak nový stát pod oficiální nadvládou tureckého sultána, ve skutečnosti mu vládli janičáři a korzáři. Hlavní představitel tureckého sultána měl titul "dey"- místodržící.

1541 Armáda Karla V. poražena v námořní bitvě u Alžíru.

17. století Ve Středozemním moři "kvete" pirátství, obchodní rozkvět Alžíru.

18. století Úpadek pirátství a Napoleonská blokáda (znemožněn zejména vývoz obilí) přináší zvyšování daní, což vyvolá několik vzpour místního obyvatelstva.

1830 19. června - 20 km od Alžíru v zátoce Sidi Ferruš se vylodili francouzští vojáci. 5. července - dey podepsal kapitulaci a odstoupil.

1834 Jmenován první francouzský generální guvernér.

1840-1847 Abd al-Kádir vede válku proti Francouzům.

1851-1857 Kolonizování Kabylska.

1871 Vzpoura Kabylů pod vedením Mokraniho, za 10 měsíců krutě potlačena.

1889 Přijat zákon, podle kterého všechny děti evropských rodičů narozené v Alžírsku získaly francouzskou národnost, pokud s tím rodiče vyjádřili souhlas.

1897 Protižidovské pogromy v alžírských městech (antisemita Drumont zvolen v Alžíru poslancem).

1912 První emigrace alžírských dělníků do Francie.

1918 80.000 Alžířanů mobilizováno pro práci ve Francii a 25.000 Alžířanů povoláno do francouzské armády.

poč. 20. st. Hnutí "Mladí Alžířané", jednu větev vedl vnuk Abd al-Kedíra emir Chálid.

1926 Vytvoření "Severoafrické hvězdy" v Paříži, od roku 1927 vedená Mesali Hadjem, jenž v roce 1937 založil v Alžíru "Stranu alžírského lidu".

1931 Ustavení "Hnutí alžírských ulemů" šejkem Ben Badísem.

1933 Severoalžírská hvězda vystoupila s požadavkem na nezávislost.

1936 První Muslimský sjezd v Paříži žádá: zrušení mimořádných zákonů, úplné připojení Alžírska k Francii, vytvoření jednoho volebního kolegia, zastoupení Alžířanů v Parlamentu.

1937 Druhý Muslimský sjezd.

1942 Vylodění spojeneckých jednotek v Alžírsku.

12. 12. 1943 Charles de Gaulle rozhoduje, aby několika desítkám tisícům Alžířanům bylo uděleno francouzské státní občanství.

1943 Vznik koalice pod názvem "Sdružení přítel manifestu a svobody".

8. 5. 1945 Manifestace v Constantine, Gelmě a Súk Ahradu - 45.000 mrtvých Alžířanů

1945 "Sdružení přítel manifestu a svobody" se rozpadlo na dvě strany: "Demokratický svaz alžírského manifestu" (Ferhat Abbas), který chtěl vytvořit autonomní alžírskou republiku, a "Hnutí za triumf demokratických svobod", které převzalo program "Strany alžírského lidu" a žádalo úplnou nezávislost. Toto hnutí vytvořilo také systém ilegální "Zvláštní organizace", jenž se začala připravovat k ozbrojenému odporu.

20. 9. 1947 Přijat nový statut Alžírska: skupina francouzských departementů s finanční autonomií, v čele generální guvernér, 120 členné Alžírské národní shromáždění. Ve dvou kuriích tohoto shromáždění voleno 120 poslanců (464 tisíc Evropanů v první kurii volilo 60 poslanců, stejně jako 1.300.000 Alžířanů ve druhé kurii volilo také 60 poslanců. Zákony musely být přijaty dvoutřetinovou většinou v obou komorách.

před 1954 "Hnutí za triumf demokratických svobod" se rozpadlo na stoupence Mesali Hadje a tzv. centristy.

jaro 1954 Vzniká "Revoluční výbor jednoty a akce" (Didouche Mourad, Larbi ben Hmidi, Búlajd, Ben Bella, Ait Ahmed, Boudiaf, Rabah Bitat, Krim Belkasem, Mohamed Chired). Devět členů výboru stanovilo datum povstání na 1. 11. 1954, Alžírsko rozděleno na pět vojenských oblastí - wilájí.

1. 11. 1954 Série atentátů a ozbrojených akcí, v Káhiře oznámeno ustavení Fronty národního osvobození (FLN - Front de la libération nationale)

1954-1957 První fáze konfliktu - formování partyzánských jednotek, vojenské akce.

1956 Stav francouzská armády se zvýšil z 56.000 (1954) na 400.000 (později, za generála Challa až půl miliónu!) a značná část venkovského obyvatelstva (přes 1,5 mil. osob) byla internována v tzv. přeskupovacích táborech.

srpen 1956 1. sjezd FLN v Summánu (Kabylsko): Vzniká "Národní rada alžírské revoluce"-17 členů a 17 náhradníků - scházela se většinou v Tripolisu, "Koordinační a výkonný výbor"-5 členů

říjen 1956 Francouzi zajali osobní letadlo marockého sultána Mohameda V., jež vezlo z Rabatu do Tunisu předáky FLN Ben Bellu, Boudiafa, Ait Ahmeda a Chidera, kteří byli až do konce války v zajetí ve Francii.

1956 Francouzi začali stavět ochranný "plot" na hranicích s Tuniskem.

1957 Leden-září: Bitva o Alžír. Francouzi jsou v této "bitvě" úspěšní.

1958-1962 Druhá fáze konfliktu - hledání politického řešení.

1958 Charles de Gaulle se dostává k moci.

3.10. 1958 Charles de Gaulle vyhlašuje tzv. Constantinský plán (příslib hospodářského zlepšení).

19. 9. 1959 Vyhlášena Prozatímní vláda Alžírské republiky (GPRA), odpovědná Národní radě Alžírské republiky. Prvním předsedou GPRA Ferhat Abbas, v létě 1961 nahrazen Ben Cheddou.

červen 1960 Francouzsko - alžírská jednání v Melunu.

18.3.1962 Ben Chedda podepsal v Evianu dohody s Francií (ponechání 80.000 francouzských vojáků na území Alžírska po dobu 3 let, pronájem vojenské základny v Mers el-Kebíru u Oranu na 15 let, 5 let možnost využívání letišť a atomové střelnice na Sahaře, 3 roky se nesmí změnit práva francouzských naftových společností na Sahaře. Francie se naopak zavázala poskytovat 3 roky finanční pomoc v hodnotě 1 mld. FF ročně) a příměří.

19.3.1962 Vstup příměří v platnost. Moc přešla do rukou "Prozatímní exekutivy", jmenované francouzskou vládou ze zástupců Francie a FLN. Jejím hlavním úkolem bylo připravit referendum.

1962 Extremistická a ilegální organizace francouzských obyvatel OAS (Organisation de l´armée sécrete) provádí "politiku spálené země".

1. 7. 1962 Referendum o samostatnosti Alžírska (5.993.754 ano, 16.478 ne).

20.9. 1962 Zvoleno 194-členné Ústavodární národní shromáždění s 15 Evropany.

25.9.1962 Ahmed Ben Bella představil první alžírskou vládu.

konec 1962 V Alžírsku zůstalo jen asi 150.000 Evropanů. 500.000 Alžířanů se vrátilo z Tuniska a Maroka, 1,5 mil. Alžířanů se vrátila ze sběrných táborů.

duben 1963 Odstoupení Generálního tajemníka FLN Mohameda Chidera (odmítal, aby francouzský majetek přešel do "rukou dělníků"), Ben Bella v čele FLN.

8. 9. 1963 Plebiscitem schválená první alžírská ústava.

15. 9. 1963 Ben Bella zvolen prezidentem.

2. 11. 1963 Po dvou týdnech bojů uzavřeno v Bamaku příměří s Marokem. Územní spor předán Organizaci africké jednoty.

1963 Ait Ahmed v čele odporu proti Ben Bellovi.

1. 11. 1963 Ben Bella vyhlásil vyvlastnění půdy všech evropských kolónů (2,7 mil. ha).

duben 1964 Sjezd FLN - ideologie "vědeckého socialismu".

červenec 1964 Potlačeno povstání plukovníka Šabáního.

19. 6. 1965 Státní převrat, svržení Ben Belly, moc přešla do rukou 26-členné revoluční rady, přededa plukovník Boumediène, později jmenovaný i premiérem a ministrem národní obrany.

29. 7. 1965 V Alžíru podepsány nové alžírsko-francouzské dohody o saharské naftě na dalších 15 let.

15. 1. 1969 Podespána Smlouva mezi Marokem a Alžírskem o průběhu hranic.

1971 a 1973 Znárodněna těžba ropy a plynu.

1976 Přerušení diplomatických vztahů s Marokem kvůli Západní Sahaře.

1976 Houari Boumediène znovu "zvolen" prezidentem.

27. 12. 1978 Houari Boumediène umírá.

7. 2. 1979 Prezidentem "zvolen" Chadli Benjedid.

1980 Nepokoje v Kabýlii (tzv. Kabylské jaro).

1988 Znovunavázany diplomatické vztahy mezi Marokem a Alžírskem.

říjen 1988 "Říjnové události". Manifestace v několika městech proti vládě. Armáda zakročuje, desítky mrtvých. Začátek politických změn v zemi.

22. 12. 1988 Chadli Benjedid je znovu "zvolen" prezidentem republiky.

1989 V referendu přijata nová ústava, připouštějící existenci více stran.

12. 6. 1990 Drtivé vítězství FIS (Islámská fronta spásy) v obecních a krajských volbách.

26. 12. 1991 Vítězství FIS v prvním kole legislativních voleb

leden 1992 prezident Chadli odstupuje, Národní shromáždění je rozpuštěno, volby zrušeny, armáda se ujímá moci a jmenuje "Vysoký státní výbor" v čele s M. Boudiafem.

1992-1998 Občanská válka, odhady hovoří o více než 150.000 mrtvých

9. 2. 1992 Vyhlášen výjimečný stav (trvá dodnes!)

29. 6. 1992 Boudiaf zavražděn osobním strážcem.

5. 6. 1997 V parlamentních volbách zvítězila strana RND.

1999 Abdelaziz Bouteflika zvolen prezidentem - přijat zákon o Národním usmíření.

jaro 2001 Tzv. černé kabylské jaro. Nepokoje v Kabylii, přes sto mrtvých, miliónová demonstrace v Alžíru, rozvoj protestního hnutí (Aarch).

30. 5. 2002 FLN (Fronta národního osvobození) zvítězila v parlamentních volbách.

10. 10. 2002 Proběhly komunální volby.

8. 4. 2004 Abdelaziz Bouteflika znovuzvolen prezidentem.

1. 9. 2005 Vstoupila v platnost Asociační dohoda s EU.

29. 9. 2005 V referendu schválena tzv. Charta pro mír a usmíření.

Obecně vžité zkratky alžírských politických stran
zkratka	francouzský název	překlad
FLN	Front de la libération nationale	Fronta národního osvobození
RND	Rassemblement national démocratique	Národní demokratické sdružení
MSP	Mouvement de la société pour la paix	Hnutí společnosti za mír
PT	Parti des travailleurs	Strana pracujících
FFS	Front des forces socialistes	Fronta socialistických sil
RCD	Rassemblement pour la culture et la democratie	Sdružení pro kulturu a demokracii