Velvyslanectví České republiky v Pekingu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Rosa v černé kávě

Spojovat české a čínské, západní a východní, slunce a měsíc, horizontálu s vertikálou, modrou a rudou se může zdát velmi obtížné. Posunovat se přitom někam ke středobodu světa, k místu, kde vše vzniká i zaniká, se může jevit ještě složitějším. Jsou však chvíle, kdy máte pocit, že nemůže být nic jednoduššího, nic přirozenějšího, nic samozřejmějšího. Dlouho jsem přemýšlel, jak v Číně nově uvést světoznámého, a přitom ryzího a skromného Jana Saudka, jak ho zasadit do soudobého čínského kontextu a nasvítit v tomto kulturním prostředí. Jak ho nechat jasně a hlasitě prostřednictvím fotografie promluvit. Náhoda tomu chtěla, že jsem poznal Liu Zhenga, fotografa, který v Janu Saudkovi vidí svého učitele. Stačilo položit jejich fotografie vedle sebe a začala komunikace. Okamžitá. Naléhavá. Ale i zklidňující. Oba mistři se nikdy v životě osobně ještě nesetkali, a přesto si měly jejich fotografie mnoho co říci. Bylo zvláštní sledovat to jiskření, překotné sdělování, objevování, vyjevování skrytých významů.    

Pochopil jsem, že se oba umělci mohou vydat na jednu z nových cest Čínou společně. Jejich dílo spojuje poezie a pravda. Oba usilují o čistotu, o poselství zbavené všech nánosů pokrytectví, malodušnosti, falše a přetvářky. Fotografie mluví o tužbách, přáních i realitě. Obrazy se objevují nečekaně a se stejnou rychlostí jsou přijaty, přetaveny do výjimečných momentů, kdy vnímáme krásu, kdy jsme krásou zasaženi. Nejsou více než kapkou rosy, která ráno v zahradě náhodou vklouzne do šálku černé kávy. Kapkou našich představ a snů, která se vzápětí rozpustí v každodenní porci horkého nápoje. Na okamžik však přesto zčeří jeho hladinu, dá mu jinou vůni, zjemní chuť. Všechno je stejné a přece jiné. V sekundě jsme prožili příběh. Jsme jeho svědky, jsme jeho účastníky. Zdá se vám to málo?      

Fotografie Jana Saudka a Liu Zhenga zajímá podstata věcí, dějů, vztahů. Vedou nás pod povrch skutečností ve snaze najít jádro, vyjevit krystal, nebát se říci, co je důležité. Nebát se. Nebát se snít. Noblesu a stále přítomné klukovské šibalství Jana Saudka doplňuje Liu Zheng osobitým stylem zpracování portrétů. Chvílemi máte pocit, že nejde o fotografie, ale o dokonale sochy vytesané z bílého mramoru. Jde o další z klamů spletité čínské hry, o další výraz v zásadě nepostižitelné Číny? Jde o nazírání na svět v jeho komplexnosti, schopnost pojmout jeho ostré hrany, nevyčleňovat nad a podprůměrné, nebát se vidět nechtěné, nepřípustné, tušené. Stát uprostřed života, pevně rozkročen. Oba dva to dobře umí. Oba dva to dělají s radostí a nadhledem. A pro nás jenom dobře, oba dva svou „zodpovědnost za postižení světa“ vnímají také s nadsázkou a nadčasovým humorem.   

V Pekingu, 30. dubna 2013                                                                          Libor Sečka