Velvyslanectví České republiky v Pekingu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Úvodní slovo - výstava Jiřího Straky a A Qin (embassyart艺馆)

Co se děje ve Strakovce?

Tuto otázku si obvykle pokládají tisíce českých mužů v pátek odpoledne po práci, když v oblíbených restauracích smáčejí rty v blahodárném pivním moku a detailně analyzují domácí politickou situaci ozvláštněnou neočekávanými pohyby ve vládní koalici. Strakovka je v Čechách pojmem. Důstojnická akademie založená knížetem Strakou, dnes sídlo Úřadu vlády, je symbolem vládnutí, rozhodování, udávání politického směru. A nyní se Strakovka, totiž galerie vybudovaná malířem Jiřím Strakou a jeho manželkou malířkou A Qin, anebo, a ještě lépe:  jeho manželkou malířkou A Qin a malířem Jiřím Strakou, stává pojmem i v současném Pekingu. Její oficiální jméno zní samozřejmě trochu jinak, jde o Česko-čínské kulturní centrum. Pro všechny české milovníky umění je však spojení jejího názvu s Jirkou Strakou naprosto přirozené. Pro to, aby rozhodným krokem vstoupila do náročného prostředí galerií a výstavních prostor čínského hlavního města, aby se stala výrazným bodem na kulturní mapě metropole, má předpoklady nejméně dva:  je to její výjimečná architektura a program, s nímž dvojice umělců přichází. Půjde především o dialog, setkávání, konfrontaci, prolínání, vzájemné ovlivňování se dvou světů, dvou kultur, dvou filosofií: západní a východní, evropské a asijské, české a čínské.

Asi nikdo jiný něž Jirka Straka a A Qin by se dnes nemohl lépe ujmout podobného úkolu. To, že se máme na co těšit, dokazují oba manželé už nyní v jejich společné výstavě, která slavnostnímu otevření čínské Strakovky předchází. Jirka Straka, jeden z mála západních malířů, který se kromě buddhismu ponořil také do studia tradiční čínské malby, zvládl umění tuše a štětce dokonale. Využívá techniky klasických čínských mistrů k tomu, aby sdělil své každodenní pocity, aby zaznamenal záchvěvy duše stejně jako proměny světa kolem sebe. Dokazuje, že tušová malba má nejenom slavnou minulost, ale také živou přítomnost. A život, kypící, surový, malicherný, všední, nicotný, život v jeho nespočetných podobách a odstínech je také to, na co se Jiří Straka zaměřuje. Pracuje s detailem, který posunuje vnímání věcí někam na okraj fantazie. V jeho obrazech nehraje důležitou roli jenom předmět, či otázka zkoumání, ale také jejich zasazení do kontextu. Není tu důležitá jenom černá barva a její šedavé odstíny, ale stejně tak mistrné zvládnutí prostoru včetně „kongbai“, (volně přeloženo „prázdno-bílá“), jak říkají čínští přátelé. Jiří Straka se rozkročil mezi kulturní kontinenty. Rozkročil se a stojí pevně.

A Qin se rozhodla pro barvy. Jasné, zářivé, jarní. A světlo a stíny. Nasvěcuje z různých úhlů předmět svého zájmu, jímž se stává obyčejná hlávka zelí. Na první pohled banální situace však má v sobě cosi magického, dráždivého. Zelenina je tu symbolem tajemství, tušení podstatného, je vyjádřením složitosti světa. Téměř okamžitě cítíte až fyzické nutkání odstraňovat jednu vrstvu za druhou, loupat list po listu, svlékat jednotlivé časti oděvu, dobrat se středu, esence, pochopit řád, rozkrýt určující pravdu. Najít ji a vstoupit do ní. A Qin vybízí k dobrodružné cestě objevů. Druhou linkou její současné tvorby je spojení s domovem, s přístavem, zdrojem energie. Ta nachází své vyjádření zejména v sérii zachycující buvoly, zvíře typické pro její rodnou jihočínskou provincii -  Guangxi. Buvol jako ztělesnění kontinuity, propojení s dávnou minulostí, znak dobra a síly, buvol jako připomínka tiché nostalgie podmáčených polí. A Qin nás zve domů.

Je mou milou povinností připomenout, že po inauguraci výstavy pro nás další umělecký zážitek připraví světoznámý český klavírní virtuóz Pavel Kašpar, který opět přicestoval do Číny, aby potěšil čínské milovníky hudby. V úvodu jeho koncertu na Velvyslanectví České republiky jej doprovodí teprve dvanáctiletá nesmírně talentovaná čínská muzikantka – Liu Zhimeng (Sophie). I díky nim tak bude letošní kulturní jaro na české ambasádě stejně svěží a povzbudivé jako je jaro v její zahradě.

Na apríla 2012                                                                                      

Libor Sečka