Velvyslanectví České republiky v Pekingu

česky  english  中文 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Vladimír Židlický v Říši středu - úvodní slovo k výstavě

Vladimír Židlický v Říši středu

Tradice čínských básníků, kteří se současně věnovali malbě a čínských malířů, kteří zároveň chtěli a dovedli psát básně, je předlouhá. V určité podobě přetrvává dodnes. Jde o spojení na výsost přirozené, neboť v základu čínského písma, čínských znaků, stojí obraz. Fotografie, která je uměleckou disciplínou nepoměrně mladší, většinou zaměřovala svoji pozornost jiným směrem. Dokumentovala, odrážela život, hledala v něm typické i výstřední, zaznamenávala proud času na barevném podkladu lidských pocitů. Zaměřila se na proměnu. Proměnu stálou, všudypřítomnou. Do určité míry je tomu tak i dnes. Spojení fotografie a poezie, poezie ve fotografii, je spíše výjimečné. Jakoby oko kamery mělo směřovat jen směrem vnějším. Pohled opačný, směřující do nitra, reflektující pohyby v hlubině lidského vědomí, jakoby byl nadbytečný, téměř nepatřičný. Dost na tom, že každé zachycení světa vnějšího nese jasný vzkaz autora, vypovídá o jeho názoru i náladě. A přesto snaha postihnout rozpoložení duše je tak příznačná, tak zásadní pro čínskou kulturu.

Vladimír Židlický je básníkem fotografie. Z jeho obrazů mluví srdce. Vůbec nepochybuji o tom, že pokud by dnes ožil hrdina slavného čínského románu Sen v červeném domě, mladý Pao-ju, požádal by právě Vladimíra Židlického, aby ve fotografii zvěčnil všechny ty půvabné dívky, křehké květiny, duhové přízraky, kterého ho obklopovaly. Určitě by jej požádal, aby se stal členem jejich „básnického spolku“ a společně s ním pocítil radost z krásy rozvíjejícího se broskvoňového květu, svěžesti dívčích písní a melodie jejich těl a současně nikdy nekončící sklíčenost nad pomíjivostí chvíle. Aby sdílel bolestivé poznání, že věčnost lze uzřít jen skrze okamžik, který vzápětí do věčnosti odchází. Vladimír Židlický otevírá krajinu snů. Nechává nahlédnout do tajemných komnat lidské obrazotvornosti. V tichosti, přerušované jen ojedinělými výkřiky, v klidu, bez zbytečného dramatického úsilí, ale sebejistě hovoří o vnitřním rozměru našich životů. Snad jen moravské víno poskytuje stejnou úlevu, stejné zvláčnění mysli, omámení, zastření prvoplánových naléhavých výzev, jako pohled na jeho díla.

Vladimír Židlický hojně čerpá z kořenů. Je nadčasový, universální současně.  Srozumitelný pro čínskou kulturu měsíce, kde nedominuje jedinec. Podstatné je jeho začlenění. Jeho místo v souvztažnosti s ostatními, s přírodou, s vesmírem. Vladimír Židlický píše fotografickou kaligrafií. Nabízí čistotu, laskavost, trýzeň nejistoty, blaženost snu i rozčarování z procitnutí. Vladimír Židlický krok za krokem proniká k duši, hledá pravdu, objevuje poezii.

                                             

Libor Sečka

V Pekingu, 22. července 2012