Velvyslanectví České republiky v Pekingu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Úvodní slovo - výstava Huang Rui (embassyart艺馆)

... V osobě Huang Rui jsem našel člověka se silným vztahem ke své zemi. Člověka s nemilosrdně kritickým náhledem na věci, které ho obklopují, a pochybujícího o všem – včetně sebe - jemuž však pochyby slouží zároveň jako nekonečný zdroj tvůrčí energie....

Je příjemnou tradicí, že na Nový Rok se obvykle dělají věci vážné, poklidné a konvenční, které budí dojem, že tomu ani po zbytek roku nebude jinak. Pravidelně od roku 1939 rozeznívají Zlatý sál Spolku přátel hudby ve Vídni tóny skladeb největších evropských mistrů a publikum, stejně jako miliony posluchačů po celém světě, je zaplaveno nadšením, radostí a novou energií. Pravidelně hlavy států přednáší před svými národy projevy, rodiny se schází ke slavnostnímu obědu a lidé si dávají novoroční předsevzetí. Je to výjimečný den plný neopakovatelné atmosféry a skrytých poselství. Jako by se svět na chvíli zastavil, aby se nadechl. V tomto tichém dni jsem se vypravil k holiči, kde jsem začal přemýšlet, co napsat o Huang Rui.

Bez jakýchkoliv pochybností jsou naše životy jsou občas ovlivňovány událostmi a lidmi, o jejichž existenci máme jen letmé povědomí nebo o nich nevíme vůbec nic. Působí na nás spontánně, bez jakéhokoliv úsilí z naší strany. Bez varování vstoupíme do jejich neviditelného silového pole, které svou intenzitou přirozeně vychýlí dráhu a změní cíl našeho původního pohybu. Říká se tomu náhoda nebo osud. V říjnu 2007 jsem poprvé navštívil Čínu, Peking, a uměleckou čtvrť 798 District. V paprscích zapadajícího slunce jsem bloumal starými továrními ulicemi, nahlížel do ateliérů umělců a před sychravým počasím a větrem se schovával v bezprostředních galeriích a kavárničkách. Duše pookřála a já jsem věděl, že se sem chci vrátit. A i když o tom ani jeden z nás nevěděl, tehdy jsem poprvé potkal Huang Rui. Jeho jméno se toho dne v 798 snášelo jako zlaté podzimní listí všude kolem mě.

Vrátil jsem se a naše setkávání pokračovala. V našich debatách o historii, estetice, kultuře, smyslu a odpovědnosti umění, hledání pravdy a svobody jednotlivce. V osobě Huang Rui jsem našel člověka se silným vztahem ke své zemi. Člověka s nemilosrdně kritickým náhledem na věci, které ho obklopují, a pochybujícího o všem – včetně sebe - jemuž však pochyby slouží zároveň jako nekonečný zdroj tvůrčí energie. Našel jsem přítele a byl představen jeho světu plnému nápadů, tvarů, materiálů, barev, nečekaných výbuchů a něžných zklidnění, světu fantazie a pravdy. Byl jsem zasvěcen do světa Huang Rui.

Skoro už není co k tomu dodat, snad jen zdůraznit, že překročil hranice a stal se univerzálním členem světa umění. Poté, co se vší vážností vstoupil na konci sedmdesátých let do výsostného světa čínského moderního umění, nahlédl nedávno prostřednictvím Wang Rui do oblasti moderní literatury v knize Liu Xiao „Rozhovor“ a svým posledním dílem „Piano“ se přenesl do říše hudby. „Piano“ je opravdovou senzací. Nádherný, ale sešlý a ohluchlý hudební nástroj vytvořený zručnýma rukama českých řemeslníků byl znovu vzkříšen. Huang Rui ho transformoval, povznesl, naučil znovu zpívat. Má v sobě krásu, vznešenost, poezii i melodie, které přináší vítr. Odněkud z nebe. Poslouchejte…

Libor Sečka, Peking, 1. ledna 2011

 

czechina