Velvyslanectví České republiky v Pekingu

česky  english  中文 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Z historie české ambasády v Pekingu

1. dubna 2010 oslavil areál českého a slovenského velvyslanectví v Pekingu padesátiny. Komplex administrativních a obytných budov v pekingské čtvrti Chao Yang („Obrácený ke slunci“), poskytuje tedy v Číně útočiště českým a slovenským diplomatům už víc než pět desetiletí.

V dubnu roku 1960 se po dvou letech intenzivní výstavby mohli začít první obyvatelé stěhovat do čerstvě zkolaudovaných služebních bytů nového komplexu československého zastupitelského úřadu. O výstavbě se začalo vážněji uvažovat v roce 1954, kdy byl Československu  nabídnut čínskou stranou pozemek v nově projektované diplomatické čtvrti. Ta měla vzniknout několik kilometrů východně od Zakázaného města (československý zastupitelský úřad měl v té době sídlo ve staré vilové zástavbě u Zakázaného města).

rezidence

Československo využilo dostatku místa a už od začátku plánovalo vybudovat komplex, kde v jednom areálu budou administrativní budovy, rezidence velvyslance, byty zaměstnanců i zázemí k trávení volného času (těžko v Pekingu 50. let hledat něco jako veřejnou plovárnu nebo tenisový kurt). Výstavba však začala až v roce 1958. Čínská strana totiž neměla ze začátku úplně jasno v tom, zda pozemek pro stavbu areálu ambasády prodá nebo pronajme, což zahájení stavby oddalovalo. O stavbě zastupitelského úřadu v této čtvrti tehdy jednalo kromě ČSR už jen Polsko a NDR. 

Diplomatická čtvrť nevznikala od počátku na půdorysu jasného plánu – čínskou stranou bylo rozhodnuto, že se v blízkosti tří nových ambasád bude nacházet nemocnice, další menší zastupitelské úřady určené k pronájmu, diplomatický klub (ten měl omezit nároky zástupců ostatních ambasád na zvětšení pozemků a obsahovat společná zařízení určená k trávení volného času), ale nebylo přesně stanoveno, kde se tato zařízení budou nacházet. To českým architektům komplikovalo práci. 

nádvoří

Samostatnou kapitolou pak byla zmíněná debata nad smluvní úpravou užívání pozemku. Nejasné pasáže smluv překlenula dle dobových záznamů čínská strana argumentací v tom smyslu, že mezi lidovými demokraciemi, tedy tehdejší ČSR a ČLR, nemůže teď ani v budoucnu dojít ohledně pozemku k neshodě.

Na projekt areálu zastupitelského úřadu byla vypsána soutěž, ve které zvítězil návrh architekta Karla Filsaka, později mj. autora pražského hotelu Intercontinental, terminálu Sever I letiště v Ruzyni, Barrandovského mostu a dalších budov československých zastupitelských úřadů (Brasilia, Nové Dillí, Káhira). Karel Filsak patřil k několika málo českým architektům, kteří ani v padesátých letech nepodlehli diktátu socialistického realismu a dařilo se jim i u nás prosazovat skutečně moderní architekturu. Jednalo se o teprve druhou realizaci tohoto rodáka z Jindřichova Hradce a dodnes je na ní patrno architektovo ovlivnění tzv. brutalismem – architektonickým stylem 60. let, který přiznával použité materiály, především neopracovaný, neomítnutý a jinak neupravovaný beton. Společně s Filsakem se na návrhu a realizaci stavby podíleli zejména Karel Bubeníček, Jiří Louda a Jan Šrámek. 

detail

Původní požadavky Ministerstva zahraničních věcí zahrnovaly vybudování samostatné budovy s kancelářemi (politické, kulturní, tiskové, konzulární a hospodářské oddělení, prostory pro vojenského přidělence a spoje), reprezentačními prostorami a bytem velvyslance. Obchodní oddělení vyžadovalo samostatnou budovu, kde měly být kanceláře úředníků oddělení pohromadě s kancelářemi zástupců podniků zahraničního obchodu. Tato budova byla dimenzována pro téměř čtyři desítky pracovníků, tedy několikanásobně víc, než kolik jich v Pekingu působí dnes.

MZV dále požadovalo výstavbu asi sedmdesáti služebních bytů, budovy se školkou, společnou jídelnou, pracovnou lékaře a společenskými místnostmi pro zaměstnance úřadu, a rekreačních objektů- mj. bazénu, tenisových kurtů a hřiště.

Stavbu prováděla podle československých standardů pekingská stavební společnost. Československo mělo na stavbě jen minimum pracovníků. Stavba samotná byla rozdělena do dvou etap: v první fázi tři budovy se služebními byty a společenská budova, ve druhé fázi hlavní budova s reprezentačními prostory a bytem velvyslance a budova obchodního oddělení. První fázi se podařilo zkolaudovat k 1. dubnu 1960, druhou o několik měsíců poději.

hlavní vchod

Realizace stavby na opačné straně zeměkoule však neprobíhala zcela bez problémů. Nedostatečné bezpečností předpisy stály v průběhu dokončovacích prací za úmrtím dělníka, který přepadl přes zábradlí lemující schodiště vedoucí k bytu velvyslance. Logistické problémy komplikovaly dovoz některých stavebních komponent z ČSR. Muselo se také více dozorovat provádění sofistikovanějších prací, s nimiž Číňané neměli zkušenosti. V závěru se stavba potýkala s nedostatkem stavebního materiálu, protože ČLR oslavovala desetiletí své existence mohutným budováním (např. budova Parlamentu na Náměstí nebeského klidu).

V průběhu výstavby byly z projektu na základě rozhodnutí vlády ČSR o krácení investičních výdajů (o více než jednu třetinu) vyškrtnuty některé z budov a sešlo i z letního kina, brouzdaliště a hřiště na basketbal. Jelikož původní projekt s umenšením prostředků nepočítal, vypadly také části, které měly v původním návrhu určité specifické funkce. To později způsobilo problémy v užívání komplexu (např. vyškrtnutí velkých bytů pro diplomaty nejvyšších hodností, tudíž neexistence adekvátních reprezentačních prostor). Neosvědčily se ani prvky, které měly charakterizovat moderní socialistické soužití – malé kuchyně (soudruzi a soudružky měli dle plánu jíst ve společné jídelně) nebo závěsy místo dveří v bytech.

Od roku 1960 se leccos změnilo. Po rozdělení federace v roce 1993 se z původní společenské budovy stala rezidence velvyslance Slovenské republiky, z budovy obchodního oddělení úřední budova slovenského velvyslanectví. Byty slovenských zaměstnanců se seskupily do jedné obytné budovy. V letech 2000-2001 prošly budovy českého velvyslanectví rozsáhlou rekonstrukcí, bylo vyměněno zařízení interiérů a provedena přístavba nového konzulárního oddělení.

okna

Dnes patří česká ambasáda mezi poslední zastupitelské úřady v úplném centru Pekingu. Nelze přehlédnout snahu představitelů magistrátu vytlačovat postupně zastupitelské úřady směrem k okrajovým částem města a využít lukrativních prostor ke stavbě nových výškových budov, které už dnes proměnily vzezření okolních čtvrtí. Z typických částí Pekingu, jako byly tradiční Hu Tongy, nebo právě ambasádní čtvrtě plné zeleně, se postupně stává anonymní „město“. Chtějme věřit, že unikátní objekt české ambasády si své „místo na slunci“ uchová. Alespoň dalších padesát let.