Dědické právo

Dědické právo se zabývá přechodem majetku zesnulého člověka (fyzické osoby) po její smrti na jiné fyzické nebo právnické osoby. Zaručuje se jím realizace práva dědit majetek, a to jak v případě dědění ze závěti (kdy o převodu majetku rozhoduje vůle samotného zesnulého, tedy zůstavitele), tak v případě dědění ze zákona, kdy o přechodu majetku na jiné osoby rozhoduje zákon tím, že vymezí okruh osob a rozsah jejich práv k majetku zůstavitele.
Zásadně přitom platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Znamená to, že vždy, nezávisle na tom, zda se dědí ze závěti nebo ze zákona, nabývá dědic majetku zůstavitele sice až po soudním řízení, ale zpět k okamžiku, ve který zůstavitel skonal.
Dědění je možné jak ze závěti, tak ze zákona, případně z obou důvodů (dědic ze zákona dědí jen část majetku zůstavitele a zbytek připadne dědici nebo dědicům ze zákona).
Přednost má dědic ze závěti, byla-li zůstavitelem sepsána a odkazuje-li se jí takto veškerý majetek. Nenabude-li majetek dědic ze závěti (závěť není, dědictví ze závěti nebylo přijato nebo bylo odmítnuto nebo takto určený dědic není způsobilý dědictví nabýt - viz níže), nastupují místo něho dědici ze zákona. Dědictví, které nenabude žádný dědic, připadá státu jako tzv. odúmrť.
Každý dědic může dědictví odmítnout. Dědí se totiž v zásadě veškerý majetek zůstavitele a to včetně jeho dluhů (pasiv), které, převyšují-li aktiva, dědic přejímá za zůstavitele a musí je hradit. Dědic může dědictví odmítnout ústně před soudem nebo písemným prohlášením, které soudu zašle. Za dědice může dědictví odmítnout i jeho zástupce, byl-li k tomu výslovně zmocněn v plné moci (nestačí tedy obecná plná moc). Odmítnout dědictví je také možné jen do 1 měsíce od dne, kdy ho soud o právu dědictví odmítnout a následcích odmítnutí vyrozuměl. Jsou-li dány důležité důvody, může soud tuto lhůtu prodloužit.
Dal-li dědic svým počínáním (užíváním majetku, hrazením závazků apod.) najevo, že dědictví nechce odmítnout, již tak učinit nemůže, ani kdyby mu ještě neuplynula výše uvedená lhůta.
Stejně tak nemůže dědic k odmítnutí dědictví připojit výhrady nebo podmínky ani jej nemůže odmítnout jen zčásti. Prohlášení o odmítnutí dědictví také nelze odvolat, stejně jako prohlášení dědice, že dědictví neodmítá.
Pokud je dědic neznámý nebo má neznámý pobyt, ale byl soudem o svém dědickém právu vyrozuměn soudní vyhláškou a ve lhůtě o sobě nedal vědět, pak se k němu při projednávání dědictví nepřihlíží a prohlášení o přijetí nebo o odmítnutí dědictví za něj nemůže učinit ani jeho opatrovník.
Způsobilý stát se dědicem není ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
Zůstavitel také může určitého dědice (jenž by se stal dědicem ze zákona v jakékoli dědické skupině) vydědit, sepíše-li listinu o vydědění a stane se tak z jednoho ze zákonných důvodů. Mezi ně patří, jestliže tento případný dědic v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, případně o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku nebo jestliže vede trvale nezřízený život. Zůstavitel může výslovně stanovit, že účinky vydědění se vztahují i na děti a další případně nastupující potomky vyděděné osoby. Listina i vydědění a její zrušení musí být provedeny obdobně jako závěť a musí obsahovat přesně vymezený důvod vydědění.
Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za jeho dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Pokud nabylo dědictví více dědiců, odpovídá každý podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
Převyšují-li dluhy dědictví jeho aktiva, mohou se dědici s věřiteli dohodnout o přenechání dědictví k úhradě dluhů. Tuto dohodu musí schválit soud, jenž tak učiní, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k této dohodě, musí dědici plnit dluhy podle ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví, neodpovídají přitom věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že k tomu byli vyzvání na návrh dědiců soudem, jestliže byla uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.
Pokud nabyde dědictví stát, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic. Pokud není možné uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát užít k úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví, jestliže tyto věci svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.
Dědění ze zákona se uskutečňuje tak, že dědictví nabývají osoby, které zákon označuje za dědice, a to postupně ve čtyřech skupinách (třídách); nedědí-li dědici z jedné skupiny, připadá dědictví osobám z další skupiny, a to až do čtvrté skupiny, nebyl-li v žádné z předchozích skupin žádný dědic; není-li dědic ani v této, připadá dědictví státu.
První skupinu tvoří děti zůstavitele a jeho manžel, každý z nich přitom dědí stejným dílem. Pokud nedědí některé dítě, přechází jeho dědický podíl stejným dílem jeho dětem. Nedědí-li ani ty nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Druhá skupina nastupuje, pokud nedědí potomci zůstavitele a tvoří ji jeho manžel, rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli na něho odkázáni výživou. Dědici této skupiny přitom dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví.
Třetí skupina nastupuje tehdy, jestliže nedědí manžel ani žádný z rodičů zůstavitele, a tvoří ji jeho sourozenci a osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Pokud nedědí některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem děti tohoto sourozence.
Jestliže ani ve třetí skupině není dědice, dědí ve čtvrté stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti.

Závěť sepsaná zůstavitelem

Dalším důvodem dědění je závěť sepsaná zůstavitelem. Ten tak může učinit vlastní rukou, nebo ji pořídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. Závěť musí vždy obsahovat uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Není možné pořídit společnou závěť více zůstavitelů (manželů), taková je neplatná.
Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.
Závěť, která není vlastnoručně sepsána zůstavitelem, musí ten vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.
Jde-li o zůstavitele, který nemůže číst nebo psát, musí projevit svou poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Zůstavitel před nimi musí potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.
V listině musí být zároveň uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat.
Zůstavitel může vždy projevit svoji poslední vůli do notářského zápisu (taková závěť je pak vedena v tzv. centrální evidenci závětí). Nezletilý, který dovršil 15. rok, může sepsat závěť výlučně formou notářského zápisu.
Osoby nevidomé mohou projevit poslední vůli též před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena. Osoby neslyšící, které nemohou číst nebo psát, mohou projevit poslední vůli formou notářského zápisu, nebo před třemi současně přítomnými svědky, ovládajícími znakovou řeč, a to v listině, která musí být tlumočena do znakové řeči. V závěti musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Obsah listiny musí být po jejím sepsání přetlumočen do znakové řeči; i toto musí být v listině uvedeno. Listinu musí svědci podepsat.
Svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.
Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.

Obsah závěti

V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné. Zůstavitel může závětí zřídit nadaci. Závěť nesmí obsahovat podmínky, s výjimkou započtení darování dědici na dědický podíl.
Zůstavitel musí zachovat práva nezletilých potomků na povinný zákonný díl a zletilých potomků na jeho polovinu. Opomine-li to, je v této části závěť neplatná, nebyli-li opomenutí potomci předtím platně vyděděni.
Závěť jednou sepsanou je možno zrušit platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže stará obstát, nebo odvoláním závěti ve formě nezbytné k pořízení závěti samé, případně i zničením listiny, na níž byla závěť napsána.


Projednání dědictví u soudu

Nabytí dědictví projednává soud. Je-li tu jen jeden dědic, soud mu nabytí dědictví potvrdí. Je-li dědiců více, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Pokud tato dohoda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.
Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno a v odpovídajícím rozsahu podle dědických podílů.
Zjistí-li se, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, soud řízení zastaví. Zanechal-li jen majetek nepatrné hodnoty, vydá jej soud tomu, kdo prokáže, že se postaral o pohřeb zůstavitele, a řízení zastaví.
Jinak soud vyrozumí osoby, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o dědickém právu, o právu dědictví odmítnout a o náležitostech a účincích odmítnutí dědictví.
Dojde-li před soudem ke sporu o dědické právo, může soud věc sám posoudit jen, je-li nesporné, kdo z více osob je dědicem, a s tím jako s dědicem dále jedná. Jde-li o spornou otázku, nemůže ji posoudit samostatně, ale odkáže toho, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo ve lhůtě, kterou stanoví, uplatnil žalobou.
Soud dále provádí soupis a ocenění majetku zůstavitele a vyzve věřitele zůstavitele, aby uplatnili pohledávky ve lhůtě. Pozdě uplatněné pohledávky nemohou být s úspěchem později vymáhány na dědicích, jestliže již bylo dědictví vyčerpáno na včas uplatněné pohledávky.
Během řízení mohou dědici nakládat s majetkem nad rámec běžného hospodaření jen se souhlasem soudu.
Je-li dědictví předluženo a nebylo převzato věřiteli, provede soud jeho likvidaci podle ustanovení o výkonu rozhodnutí. Z výtěžku prodeje majetku zůstavitele pak bude proveden rozvrh mezi náklady řízení, pohřbu a mezi přednostní a obyčejné pohledávky věřitelů.
...........
Bude-li dodatečně zjištěn další majetek zůstavitele, provede se o něm dodatečně dědické řízení. Zjistí-li se, že zůstavitel žije, rozhodnutí soudu o potvrzení dědění zruší.
...........
Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel (on nebo jeho předek, jde-li o dědice nastupujícího namísto nedědícího předka), jestliže se nejedná jen o obvyklá darování. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici s povinným dědickým dílem neodůvodněně zvýhodněn.
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nepravý dědic má přitom právo proti oprávněnému dědici na náhradu nákladů, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.
Pokud někdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice (jeho vlastnictví pak nemůže být zpochybněno).

Dědictví a darování

Otázka: V roce 1997 moje matka převedla darovací smlouvou dědictví, které zdědila po svých rodičích v ceně 1 700 000 korun mé sestře. V 2001 moje matka zemřela a zůstal malý podíl lesa v ceně 240 000 korun, který moje matka zdědila po své matce. Bylo mi řečeno, že tento podíl lesa se bude muset rozdělit mezi mého otce (tedy manžela mé matky) a mnou. Nechápu, jaký rozdíl je mezi paragrafem 473 et 474 občanského zákoníku? Je možné, že by můj otec, tedy manžel mé matky dědil majetek, který moje matka zdědila po své matce? Nejedná se absolutně o společný majetek mého otce a mé matky. Vždy jsem slyšela, že děti dědí po rodičích. Ale, že by manžel dědil vlastní majetek své ženy, to slyším poprvé. Jak je možné, abych byla úplně vyděděná darovací smlouvou?

Za prvé je třeba si říci, že okruh osob dědících po zůstaviteli je určován buď závětí nebo zákonem. Není-li závěti, dědí se podle zákona a to podle tzv. čtyř dědických tříd. V první dědické třídě dědí zásadně manžel zůstavitelky a její děti, a to společně rovným dílem. Jestliže tedy zůstavitelka měla v den úmrtí manžela a alespoň jedno dítě, rozdělí se o dědictví rovným dílem a dědické nároky jsou vypořádány.
Uvedený princip je naprosto obecný a není nijak neobvyklý. Je možné, aby samy dědily děti zůstavitele, není ovšem možné, aby dědil takto sám manžel, nastala-li by taková situace, musel by se dělit ještě s rodiči zůstavitele a osobami ve společné domácnosti se zůstavitelem (rozdíl mezi třídami je tedy v tom, zda dědí nebo nedědí děti zůstavitele - tedy alespoň jedno z nich). Obdobně je také za určitých podmínek chráněn druh/družka zůstavitele, dostane-li se na něj právě ve druhé skupině.
Za druhé nelze směšovat vydědění a úkony zůstavitele, jež ještě za jeho života vedly ke zmenšení objemu pozůstalosti. Do své smrti má potenciální zůstavitel právo jednak určité osoby vydědit, jsou-li k tomu splněny zákonné důvody (nejsou-li, je vydědění neplatné), jednak může již za života převést majetek na určité osoby, aby se vyhnul dědění jiné osoby, nebo může sepsat závěť, jíž určitému potomkovi ponechá jen tzv. zákonný díl. Darování před smrtí je tedy možné, může být ovšem neplatné z důvodů jako kterýkoliv jiný právní úkon.
Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, upřednostňována je zásadně dohoda dědiců. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování (to znamená, že se od příslušného dědického podílu odečte to plnění, které bylo dědici poskytnuto již za života zůstavitele bezplatně a nepřekračuje rámec obvyklého darování - zde se sleduje ochrana ostatních zákonných dědiců).

Rozdělení pozůstalosti bez závěti

Otázka: Během manželství mých rodičů zdědil otec po svém otci část rodinného domu. Rodiče vyplatili ostatní podílníky a otec se stal výlučným vlastníkem nemovitosti. Spolu s matkou a námi jsme pak dům udržovali a užívali. V případě úmrtí mého otce, pakliže nesepiše závět, bude nemovitost v dědickém řízení rozdělena rovným dílem mezi mou matku mne a sestru, nebo je má matka vlastníkem poloviny domu a dědí se pouze otcova část?
Nebude-li zůstavitelem pořízena závěť, platí zákonná dědická posloupnost.
Zákonná dědická posloupnost se dělí na čtyři dědické třídy, které se uplatňují v tomto pořadí:
1. dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem; není-li dětí zůstavitele, pak nabývají jeho podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci;
2. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele; tito dědici dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví;
3. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele; nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti;
4. nedědí-li takto žádný dědic, pak dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti.
Před řešením dědictví je ale třeba vypořádat zaniklé společné jmění manželů ve vztahu k určení rozsahu pozůstalosti a dědického podílu manželky. S ohledem na stručný popis celého případu a bez znalosti způsobu řešení odkupu druhé poloviny domu nemohu dát bohužel přesnou odpověď na celou otázku, doporučuji konzultaci advokáta či notáře a zvážení případného sepsání závěti zachovávající práva tzv. nepominutelných dědiců, aby se předešlo komplikacím.

Dědictví v případě úmrtí dědice

Otázka: Potřebovala bych si upřesnit některé informace ohledne dědictví. Jak je to s dědickým podílem v případě, ze jeden z přímých dědiců (tj.dítě) nedědí z důvodů úmrtí. Připadá tento díl na potomky zemřelého dítěte(tj.přímého dědice v 1.linii),nebo se dělí mezi zbylé žijící dědice(v 1.linii). Kdo spravuje majetek (dědický podíl) v případě nezletilých potomků zemřelého.
Dědické právo zná případ tzv. dědického zastoupení neboli dědické reprezentace. Pro případ, že některý z dědiců nemůže dědit, umožňuje, aby - v zákonem stanovených případech byl tento dědic zastoupen dalšími osobami, které se tak stanou dědici místo něj.
V tzv. první dědické skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Pokud nedědí některé z dětí zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti (tedy vnuci zůstavitele). Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci (tedy pravnuci zůstavitele).
Ve třetí třídě pak, tedy nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Jestliže nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají dědického podílu tohoto sourozence stejným dílem jeho děti (tedy synovci a neteře zůstavitele). V tomto případě dědická reprezentace končí, v případě nedědění těchto osob již další reprezentace směrem k jejich potomkům nepřipadá do úvahy.
Ve čtvrté třídě pak nastupuje dědická reprezentace v případě, že mají dědit prarodiče zůstavitele a nedědí žádný z nich, pak namísto nich dědí stejným dílem jejich děti (tedy strýcové a tety zůstavitele).
Nezletilost dědice nijak nebrání jeho nabytí dědictví. V souvislosti s nabytím dědictví však dědické právo vyžaduje, aby dědic dědictví přijal, respektive neodmítl. Nezletilý přitom není k takovým úkonům s ohledem na svůj věk způsobilý a vzhledem k povaze takovýchto úkonů není v zásadě možné, aby za něho dědictví přijali nebo odmítli jeho zákonní zástupci (zvlášť tato nemožnost vystupuje v případě, kdy tyto osoby mohou být zároveň zainteresovány na průběhu dědického řízení a je třeba zaručit nezletilém objektivní postavení v rámci dědického řízení a objektivní správu majetku). Zde je nezletilý postaven pod ochranu soudu (souhlas soudu namísto souhlasu zákonných zástupců) a soudem ustanoveného opatrovníka.
V odůvodněných případech, kdy by majetkové zájmy dítěte mohly být ohroženy (lze dle konkrétní situace uvažovat i o případu správy dědictví nabytého nezletilým), ustanoví soud pro zvýšenou ochranu jeho jmění opatrovníka. Opatrovníkem může být ustanovena fyzická osoba, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, svým způsobem života zaručuje řádný výkon této funkce v zájmu dítěte a s ustanovením opatrovníkem souhlasí.