Přesně před 130 lety, 8. června 1883, se narodil Miroslav Plesinger-Božinov, osobní tajemník prezidenta T. G. Masaryka, člen odbojové skupiny Maffie, novinář, ale především jeden z významných – a málo vzpomínaných – československých diplomatů, který stál mimo jiné u zrodu navázání diplomatických styků mezi Československem a Dánským královstvím.

Narodil se v Lobkovicích (dnešní součást Neratovic) v rodině tehdejšího starosty obce, vystudoval vyšší reálnou školu v Karlíně a v r. 1910 české Vysoké učení technické v Praze, obor stavební inženýrství. Poté absolvoval studijní pobyty v Itálii,  Švýcarsku,  Berlíně a v Mnichově, kde vykonával i inženýrskou praxi. Když začala první světová válka, zapojil se s pomocí svého otce Josefa Plesingera do činnosti české odbojové skupiny Maffie. V červnu 1915 byl Edvardem Benešem, tehdejším sekretářem Maffie, vyslán s poselstvím k T. G. Masarykovi do Ženevy, kam vycestoval s cestovním pasem bulharského studenta Vasila Božinova. Pod tímto jménem pak působil v zahraničí a později si ho natrvalo připojil ke svému příjmení. V Ženevě pracoval nejen jako osobní sekretář T. G. Masaryka, ale také jako novinář píšící do švýcarských a italských deníků. Po odchodu Masaryka do Londýna zastupoval Plesinger-Božinov Československou národní radu v Ženevě, významně se podílel na náboru československých zajatců do československých legií, stal se aktivním organizátorem národního odboje a na Masarykův popud založil časopis „Československá samostatnost“. Na jaře 1918 byl Benešem povolán do pařížského ústředí Československé národní rady, aby se tam podílel na závěrečných jednáních o jejím uznání. Do Prahy se vrátil s prezidentem Masarykem v prosinci 1918.  Po necelém měsíci však odjel opět do Paříže jako sekretář československé delegace na mírovou konferenci ve Versailles a následně plnil diplomatické úkoly československé vlády.

Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil 21. prosince 1918 z vlaku v Táboře při svém návratu z exilu. Po jeho levé ruce stojí dcera Olga, z otevřených dveří vozu vše pečlivě sleduje sekretář Plesinger-Božinov.

Díky svým jazykovým znalostem (francouzština, němčina, italština, nizozemština a dánština) měl pro diplomatickou dráhu dobré předpoklady. Zasloužil se o zřízení československého velvyslanectví v Haagu i v Kodani. Prezident Masaryk tehdy sedmatřicetiletého Plesingera-Božinova jmenoval „mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem“ v Kodani v srpnu 1920 a především díky Plesingerově aktivitě rozhodla v květnu 1921 dánská vláda zřídit svůj zastupitelský úřad v Praze a jmenovat prvním velvyslancem někdejšího poslance a člena ministerské komise pro reformu zahraniční služby Paula Nørgaarda.

Historickou výpovědní hodnotu mají zprávy, které velvyslanec Plesinger-Božinov po šest let svého působení v Kodani zasílal do ústředí. Svědčí o tom, s jakými počátečními organizačními obtížemi se potýkal on osobně a naše zahraniční služba. Jsou však i dokladem toho, že každý diplomat musel našemu státu dobývat krok za krokem uznání a porozumění. Plesinger-Božinov v tomto ohledu byl úspěšný. Byl schopným diplomatem, který měl blízké kontakty s dánským královským dvorem a s osobnostmi tehdejších dánských podnikatelských a politických kruhů. Sledoval však i témata mimo rámec bilaterální vztahů a zasílal do Prahy v různých jazycích opisy dokumentů, které se dotýkaly naší státnosti a dění zejména v tehdejším Německu a v Sovětském Rusku (od r. 1922 v Sovětském svazu).

V Kodani se Plesinger-Božinov nejvíce věnoval rozvoji hospodářských vztahů, což byla oblast, na kterou během úvodního přijetí prvního československého velvyslance kladl důraz i dánský král. Po předání pověřovacích listin řekl velvyslanec dánským novinářům: „Až českoslovenští importéři a exportéři budou zdomácnělí v přístavech dánských a dánští na trzích československých, pak všechny zkreslené nebo kusé informace, jež mají oba národy oddalovati, zůstanou bez účinku.“ a domů napsal, že: „Zahraniční politika Dánska spočívá výhradně na hospodářském poli.“ Plesingerovy zprávy do ústředí svědčí i o dobrém jménu, které Československo získalo ve světě krátce po svém vzniku. Deník Politiken 10. 5. 1921 napsal: „Je vůbec obdivuhodno, co tento mladý stát energií a pílí dokázal za krátkou dobu svého trvání..víme, že ČSR chová k nám neobyčejně přátelské city a že se ze strany ČSR pracuje o etablování obchodního skandinávského opěrného bodu na severu. Bude úkolem nového dánského velvyslance zajistit, aby tímto opěrným bodem byla Kodaň..boj o trhy a cesty k nim..to bude záležitostí nové diplomacie.“ Plesinger-Božinov se také zmiňoval o tom, jak se lidé u královského dvora a vedoucí diplomatických misí „vyslovují s velkým respektem o panu Presidentovi“. U příležitosti stříbrné svatby královského páru byl československému velvyslanci, po necelých třech letech jeho působení v Dánsku, propůjčen králem Christianem X. velkokříž řádu Dannebrog. Později získal také Velkokříž rumunské koruny, Řád italské koruny a komandérský kříž francouzské Čestné legie.

T. G. Masaryk, za ním velvyslanec Plesinger-Božinov a nordičtí členové meziparlamentní konference v Lánech 1. dubna 1928.

Po návratu z Kodaně, od února 1927, působil na Ministerstvu zahraničních věcí jako zástupce „přednosty politické sekce“ a dne 30. 7. byl prezidentem Masarykem jmenován velvyslancem v Nizozemsku, kde se mimo jiné zasloužil o podepsání smlouvy o trvalém nájmu naardenského kostelíka s ostatky Jana Amose Komenského pro československý stát. V roce 1933 se vrátil do Prahy na Ministerstvo zahraničních věcí a v r. 1935 byl kvůli finančním nesrovnalostem spojeným se zřizováním diplomatického zastoupení v Haagu předčasně penzionován. Po Mnichovu 1938 pobýval v Paříži a pracoval pro prezidenta Beneše. Po druhé světové válce se – neúspěšně – pokoušel o návrat do československé diplomacie. Rok 1948 pro něho byl tragický. Únor znamenal pošlapání všeho, o co v československém zahraničním odboji a v zahraniční službě usiloval. Tehdy také při leteckém neštěstí v Řecku zahynula jeho dcera Věra, která pracovala jako letuška u ČSA. Přišly politické procesy padesátých let a Plesinger-Božinov byl v roce 1953, ve svých sedmdesáti letech, zatčen a odsouzen na rok a devět měsíců za napomáhání k útěku svému kolegovi Karlu Erbanovi, který po něm působil na velvyslanectví v Nizozemsku. Po propuštění z vězení s podlomeným zdravím žil až do své smrti v ústraní.

Miroslav Plesinger-Božinov byl ženatý s akademickou malířkou Annou Cerhovou, měli spolu tři dcery a dva syny. Zemřel 17. 1. 1963, je pochován v hrobu svých rodičů v Neratovicích a od 1. září 2008 je po něm pojmenována tamní Základní škola.

Z jeho „Vzpomínek na první odboj“, které se dočkaly vydání až v roce 1997, cituje Miroslav Pavlík ve své knize „Neratovice – Tudy Šla Historie“: „Generace, které se v svobodě narodily a svobodně žijí, jsou snadno sváděny, aby ji považovaly za samozřejmost. Často si počínají jako marnotratné děti, zrozené v blahobytu a neschopné učiniti si představu o bídě, kterou kdysi zakoušely jejich rodiče. Teprve když svobodu ztratily, poznají, v jakém bloudily omylu. V dějinách se tato pravda již častěji mstila na osudech celých národů. Kéž by jí už naši potomci nebyli nikdy zaskočeni.“

Poděkování patří všem, kteří se zasloužili a nadále zasluhují o to, aby jméno Miroslava Plesingera-Božinova nebylo zapomínáno, zejména jeho synovi Janovi, bývalému starostovi Neratovic Františku Moravovi, Marcele Brodilové, řediteli Základní školy M. Plesingera-Božinova Jaroslavu Kuželovi, Miroslavu Pavlíkovi, Jindřichu Dejmkovi,  Jiřímu Štěpánovi a Jaroslavu Kozákovi.

Článek Masarykův diplomat v Lidových novinách