Velvyslanectví České republiky v Dublinu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Go West! Strašidlo na hradě Cahir

Irský FOTOBLOG IV

20. 06. 2009

Čtvrtek 18. června. V mém „nezávislém“ hotelu bylo od rána rušno, toaleta na chodbě byla v permanenci a mezinárodní mládež a ti tři američtí hipíci si mazali termix na celozrnné pečivo.

Já jsem vyrazil hledat supermarket, kde bych si pořídil adaptér (viz Fotoblog III). V Tescu za městem to vypadalo jak v obrovském hangáru po výbuchu neutronové bomby. Plno zboží, ale žádní lidé, ráj pro kleptomana. Přece jen jsem našel mladíka s kroužkem v nose, který mě vodil asi kilometr kolem regálů, něco si mumlal a pak řekl sorry a pokrčil rameny. Vzal jsem si aspoň jogurt a šel k pokladnám, kterých tam bylo asi třicet. U nich však nikdo. Chvíli jsem tam stál a čekal na pokladní. Pak jsem pochopil, že tam žádné nejsou a nebudou. Byly to mašiny, u nichž jste si měli čárkový kód projet sami a pak peníze nebo kartu strčit do otvorů. Nevím, jestli to je už také u nás, já jsem v tom málo zběhlý, ale na Smíchově to tedy nemáme. Vzal jsem pětieurovku (nevím, jak tomu říkat, snad to slovo časem přijde) a pokoušel se ji zasunout do jednoho z otvorů. Otvor nijak nereagoval. Zasunul jsem ji více - a pustil. Bankovka spadla do díry. A nic. Byla to díra na zmuchlané účtenky. Zaplatil jsem tedy kartou. To šlo. Byla to asi nejmenší částka, kterou jsem kdy kartou zaplatil, a zcela jistě nejdražší jogurt. Snažil jsem se zůstat klidný.

Waterford

Ten den se mi už nic zvláštního nestalo. Adaptér jsem koupil v malém krámku ve Waterfordu, jenž byl mým dalším cílem. Podíváte-li se na mapu, k čemuž samozřejmě nikoho nenutím, zjistíte, že jsem konečně začal směřovat na západ, jak mi každý, kdo trochu Irsko zná, radil. Zjistíte však také, že je to jen kousek a zdaleka se nedá mluvit o Irsku romantickém, větrem ošlehaném a druidy a divokými ženami-banshees obývaném. Ne, tady je to bohatá, kapitalisticky civilizovaná západní Evropa s dlouhou tradicí blahobytu a přičinlivosti, pořád ještě Irsko dosti „anglické“ a „britské“, spíše než keltické. Waterford je ostatně nejstarší irské obchodní město, protože k tomu měl výbornou polohu. Leží v hluboké zátoce, do níž ústí řeka Suir, po níž vplouvaly lodě Vikingů a pak Normanů, po kterých tu zůstaly raně středověké věže z opevnění, jinak zas tak moc ne. 

Já jsem sem přijel autobusem irských ČSAD, které mají ve znaku irského ohaře. Cesta vedla utěšenou, jen mírně zvlněnou krajinou, na jejíchž pastvinách postávaly i v dešti spokojené tlusté krávy a takoví ti koně s návleky na nohách, co vozí pivo guinness, respektive na známé reklamě je veze povozník, protože Guinness for strength! V jedné vesnici se tady narodil pradědeček J. F. K., který odsud odešel jako polovina všech Irů po velkém hladomoru (1846) a v Americe založil dynastii Kennedyů. Jeho pravnuk sem také přijel už jako prezident a od té doby je tu muzeum rodu. Myslím, že z Irska jsou i předci Ronalda Reagana, nepletu-li se.  

Irský hudebník

Město sestává z nábřeží, podél něhož teče líně řeka, která už nemá kam spěchat, a z mírně se zvedajícího návrší, kudy vedou rovnoběžně ulice. Na té hlavní jsem měl pocit, že mají puštěný rozhlas a že třeba tam vyhrává Johny Cash. Když jsem přišel blíž, byl to ošuntělý chlápek s kytarou. Pak zase jiná parta hrála jak začínající The Dubliners nebo The Pogues.

Další irský hudebník. 

Kvalita zdejších pouličních hudebníků je ohromná – a co teprve musí být slyšet v barech a klubech. Člověk tady trochu pochopí, kde se na ostrovech bere tolik dobré muziky (i když v rozhlase, co jsem tak slyšel v obchodech, v autobuse, a co teprv ve sluchátkách teenagerů etc. hrají stejné, ehm, sračky jako u nás). Prostě rock a v Irsku ještě více folk (myšleno v širokém významu těch slov) je jejich hudba, souvisí nějak s jejich anarchistickou a přitom tvrdou a rovnou povahou, s jejich temperamentem a drsností, kterou mají v krvi. A jde jim do huby, jakmile začnou mluvit, už můžou trochu zakládat rockovou kapelu. Nevím, jestli existuje irská dechovka nebo takový ten sladký populár, asi ano, ale nejspíš šlape přece jenom víc od podlahy. 

Reginaldova věž

Nejcennější památkou Waterfordu je tahle Reginaldova věž (Reginald´s Tower), která nevypadá nijak zvláštně, ale je to prý nejstarší městská budova na ostrově, pochází z 11. století, z časů vikingského panství (keltské kláštery a takové věci jsou z doby, kdy města byla tak leda na jih od Alp, tedy ze 6. až 7. století). No a tady v té věži se odehrála zajímavá věc: roku 1170 se tam pořádala svatba mezi normanským velitelem Richardem de Clarem, který předtím město dobyl na Vikinzích (obecně se mu říkalo Strengbow, hrabě z Pembroke, psal jsem o něm v dublinském Fotoblogu, je totiž pohřben v katedrále Christ Church), a dcerou irského krále z Leinsteru Dermota, jmenovala se Aiofe. A tímto sňatkem de facto končí věk Vikingů v Irsku, ale i nezávislost irských králů aspoň v této části země, neboť se tak dalo najevo, že bez Normanů to nepůjde a Normané zase věděli, že to nepůjde bez Angličanů, se kterými se beztak hodlali smísit. No, tak to byl krátký improvizovaný kurs zdejší historie. Ta věž je rekonstruovaná na muzeum, já tam vlezl, je tam několik vikingských šípů a mečů, tyhle věci se vždycky strašně líbí Jáchymovi Topolovi, který, jak si to myslí on a připouští i jeho okolí, byl v minulém životě Viking. Vzpomněl jsem si na něj, jestli byl tehdy taky tady.

Musíme mluvit o počasí. Tak z něho jsem nadšený nebyl. Bylo dosti chladno, občas i studeně pršelo, od řeky vyloženě vanul chlad. Mají tam ale takovou věc, se kterou jsem se pak setkal vícekrát a asi je obecná. Jmenuje se to herritage centre a je to cosi jako informační středisko, muzeum, galerie, shop a čekárna a kavárna a restaurace dohromady a bývá to tam velmi příjemné a útulné. Klidně se tam můžete posadit ke stolku, strčit šňůru do zásuvky – už jsem měl ten adaptér – a jen tak zírat. Jediné, co mě tady rušilo, byl zvuk jakoby zubní vrtačky. Pak jsem přišel na to, že to způsobuje chlapík, který sedí v takové kukani a v rámci osvěty předvádí, jak se brousí sklo, neboť ve Waterfordu jsou slavné sklárny, které vyrábějí skoro stejné broušené sklo, jako si myslíme, že se dělá jenom u nás, dokud české sklářství existovalo.

Rozhodoval jsem se, zda budu pokračovat dále do Corku, nebo Limericku, říkal jsem si, že rozhodne, kam to pojede dřív. Jelo to dřív do Limericku, ale tam se mi moc nechtělo, tak jsem se rychle podíval na třetí zastávku na jízdním řádu a byl to Cahir, což znělo sympaticky, jen jsem netušil, jak to vyslovit, řidič chvíli nerozuměl, pak řekl něco jako kej… Směřoval jsem tedy do vnitrozemí do hrabství Tipperary, takže mi skočila do hlavy písnička It‘s a long way to Tipperary (zpívají ji mj. ti hrdí zajatí Angličani před vzteklým Japoncem ve filmu Most přes řeku Kwai), jen jsem netušil, zda to má souvislost právě s tímto krajem, který je ovšem krásný, vede širokým údolím řeky Suir a po levé straně je pohoří Comeragh, kterému vládne jakási hora, která vypadá jak Sněžka, i když na metry jsou tu hory o hodně nižší, což bude tím, že jsou na ostrově. Drápat bych se tam nechtěl, tedy samozřejmě chtěl…  

Normanský hrad

Cahir byl výborná volba! Jakmile jsem vystoupil, byl jsem nadšený. Městečko s živým náměstím a kousek pod ním, na skalnatém ostrohu nad řekou Suir nádherný normanský hrad. Hned jsem věděl, že tu chci zůstat. Bez potíží jsem našel ubytování Bed and Breakfast nad krčmou čpící solidností, ginem a černým pivem-stoutem. Starý krčmář vůbec nechápal, když jsem se ho ptal, zda tu mají internet, což jsem vlastně ocenil. V televizi nad barem běžel kanál s irskými národními sporty, jako třeba běh s mrtvým jehnětem přes překážky nebo rozbíjení vodních melounů (Angličanů) jehněčí kýtou.

Cahir

Hrad Cahir (což znamená nikoli keltsky, ale normansky, což je stará francouzština, pevnost) je krásný, i když v průvodci Rough píší, že není nic moc, což zřejmě napsali z dobrých úmyslů, aby tam nejezdilo moc lidí. Bylo mi v podstatě jedno, že ho v 18. a 19. století trochu upravili, aby vypadal jak ze třináctého, kdy ho postavil původně ještě irský náčelník, jak je patrné ze jména: Conor O´Brien, ale pak se dostal do vlastnictví anglonormanských Butlerů, hrabat z Ormondu, kteří tady bydleli ještě nedávno a jeden z těch pánů tu má pamětní desku, že se velmi zasloužil o zdejší sporty, golf, tenis a kriket, což jsou ovšem disciplíny příkladně anglické. 

Pod hradem

Prošel jsem postupně všechny prostory hradu, všechna nádvoří s pěkně udržovanými trávníky, prolezl věže a prošel komnaty, kde nic nebylo, jenom v jedné jakési renesanční harampádí, ale hezky naaranžované. Uprostřed stál stůl, na němž, jak jsem si přečetl, podepsali zdejší přívrženci krále Jakuba kapitulaci před vojsky Cromwellovými, jež řádila samozřejmě i zde.

Malá sídhe.

Na hradních zdech jsem se setkal s touhle malou irskou sídhe, což je postava z keltské mytologie a je to víla menších rozměrů, obvykle i dobré povahy, na rozdíl od banshee, jež je spíš divoženka a asi také erotomanka. Tato sídhe měla na zubech rovnátka a mile se smála na svět. Hledal jsem pak chvíli její maminku… Byla tam s tatínkem, který měl cop spletený do půli zad.

Ta došková střecha...

Podvečer byl vlahý, chvílemi pršelo, pak zase vysvitlo slunce, takže se vše třpytilo a jiskřivě zářilo. Vydal jsem se po stezce, která vedla podél řeky k Siur a golfových hřišť, na nichž obyčejní chlápci popocházeli s nákupními taškami na kolečkách, a došel k druhé místní atrakci, Swiss Cottage, čili Švejcárně, jak by se u nás řeklo. Postavilo si ji tady místní panstvo začátkem 19. století, protože si přečetlo Rousseaua nebo bylo takové luxusní chalupaření v módě a proniklo až sem. Nejhezčí je na něm ta rákosová (nebo co to je, došky?) střecha, kterou tu člověk vidí docela často, neboť jde o projev tradiční architektury, takže je chráněná. Snad je z nehořlavých stébel. Ve Švýcárně měli už zavřeno, tak jsem se obloukem vracel zpátky, šel mezi poli, krajinou, která by mohla být i v Čechách, jenom mi to tu přišlo skutečně jaksi zelenější a šťavnatější, za což tady může horší počasí. Ale také upravenější a pečlivější, za což můžou jiní lidé.

Znovu se rozpršelo, ale jen z jedné polovice nebes. Z té druhé svítilo slunce, takže se nad hradem udělala duha. Říkal jsem si, jestli v tom neměla prsty ta malá sídhe.