Velvyslanectví České republiky v Dublinu

česky  english 

rozšířené vyhledávání

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Po stopách krve. Sliz moře

Irský FOTOBLOG III

19. 06. 2009

Středa 17. června. Je vždy zajímavé přijet do města, o jehož existenci jste před tím neměli ani tušení. A zjistit, že tam žije dost lidí, kterým to zřejmě vůbec nevadí a žijí si docela spokojeně bez ohledu na vaše vědomí.

Maják

Když jsem si v hotelové koupelně z končetin vytahal zbytek bodlin (viz předchozí zápisník), šel jsem si prohlédnout Wicklow, ležící asi padesát kilometrů na jih od Dublinu. Má asi dvacet tisíc obyvatel a jevil se mi poklidný, i když byl večer. Nejzajímavější se mi zdály věci, související s mořem: malý maják na molu, přístaviště, rybáři a jejich udice a trosky normanského hradu z 12. století, které stály na útesu a tvořily soumrak ještě soumračnější.

Trosky

Hrad byl rozvalen už ve století třináctém, což byla docela rychlost. Ale i u nás máme také takové případy, třeba Nový Hrádek u Kunratic si nechal postavit Václav IV. a stál sotva patnáct let a husiti mu rozbořili, že po něm zůstalo pár kamenů.  Kousek odsud je místo, odkud se kdysi v pátém století rychle naloďoval na svou bárku sv. Patrik, protože ho místní obyvatelstvo právě nadšeně nepřijalo a dokonce jednomu z jeho druhů vzteklí pohané hájící si svou kulturní identitu (však je keltské náboženství zase v módě, třeba i u nás) vyrazili zuby. Patrik se však potom vrátil a když už byli Keltové obrácení na víru, pojmenoval nově postavený kostel Cill Mhantain, což prý znamená „kostel bezzubého" a tak se to tu jmenuje gaelsky pořád.

Já jsem se za ty dny, co tu jsem, snažil něco z dvojjazyčných nápisů odvodit, třeba jsem pochopil, že sraíd je ulice a mainstir je klášter a eaglais je kostel, jenomže to budou slova odvozená z latiny, tak jsem příliš nepokročil. Ale třeba Ná leag láhm ar seo, le do thail znamení Please do not touch, což se hodí vědět.

Socha vzbouřence Billyho Byrnea.

Na hlavním náměstí je socha vzbouřence Billyho Byrnea, jednoho z vůdců povstání z roku 1798. Na podobné sochy a památníky po této samozřejmě neúspěšné vzpouře narazím v této části Irska ještě několikrát, protože jihovýchod byl epicentrem oné rebélie, mimo jiné proto, že je to tu nejblíž do Francie a irští vzbouřenci počítali s její pomocí. To, co se Irům muselo zdát v zájmu osvobození vlasti oprávněné, se samozřejmě Angličanům muselo jevit jako velezrádné a tak se pak s vůdci nepárali a většinu z nich popravili. Tohoto Byrnea popravili kousek odsud. Smutná vlast Hybernie lká nad svým synem. Pak tam je ještě socha místního rodáka, který poprvé nechal položit kabel na dno Atlantiku mezi Starým a Novým světem a ten šlauch vylezl v Irsku, i když na druhé straně, tedy na západě, pochopitelně. Vůbec jsem neměl tušení, že se něco takové stalo, ale uznávám, že to bylo záslužné.

Ráno jsem se probudil a z šedého nebe se valily proudy vody. Vypadalo to, jako by nikdy nemělo přestat. V Čechách při takovém počasí lidé končí s dovolenou. Tady jsem se uklidňoval, že se počasí obrací pětkrát denně. Pršelo však ještě ve dvanáct, kdy jsem dopsal minulý irský zápisník, takže mi nezbylo, než si jít koupit umbrellu, přičemž paní v obchodě po mě musela vytírat. Zkusil jsem zažertovat a zahrát na mírně šovinistickou notu, že to je „english weather", nevím, zda to paní pochopila. Chtěl jsem si koupit deštník nějaký typicky ostrovní, pak jsem si přečetl, že je Made in China.

Nádraží.

Vlaky tedy jezdí spolehlivě, ale málo. Zato jsou pěkná nádraží: ne vůbec velká, vlastně zatím jsem viděl jen samé malé domečky, ale je tam samozřejmě čisto, včetně toalet a perónů. Jsou tam také malé trafiky, kde si můžete dát dobrou kávu; mimochodem nezahlédl jsem tam žádný časopis pornografického charakteru, ba ve městech jsem si ještě nevšimnul ani pornoshopů, i když důkladnější průzkum jsem zatím nedělal. Irské noviny mi zato přidají křiklavější než u nás: písmena přes celou stránku a výkřiky typu: Horor! Matka měla sex se svými dětmi! Tak vlastně nevím.

Vlajka vzhůru letí.

Odjel jsem do města Arklow, což je dále na jih, protože vlastně jinam z Wicklow nic nejede. Nechci tomu městu křivdit, ale nazval bych jej obyčejnou dírou, přestože o něm zpívá Van Morrison v písni Street of Arklow, ale třeba také, že je to nudná díra. Výhoda je, že v zemích s nepřerušenou tradicí svobodného podnikání jsou i takové díry (potřetí) plné pěkných malých obchodů, pekáren, putyk a bister, čehož se u nás už asi nedočkáme, protože po socialismu máme hypermarkety. Taky tam ústí do moře řeka Avoca, která teče lesnatým údolím, kterým jede vlak, jenž tu už neopisuje pobřeží a já ji mohl celou dobu pozorovat. Když jsem tam přijel, vyvěšovali před radnicí na moji počest irskou vlajku

Kopiník.

Dlouho jsem se tam nezdržel, ale stačilo to, aby se zlepšilo počasí a udělalo se hezky. Nastoupil jsem do vlaku a jel dál na jih krajinou, která rychle ztrácela na jisté divokosti a měnila se v kultivovanou nížinu téměř holandského typu. Všude šťavnatá zeleň, malebná (tohle slovo je poněkud kýčovité, ale občas se hodí) venkovská stavení, stromy a křoviny pečlivě rozmístěné, jen místo kanálů se uprostřed valila široká hnědá řeka Slaney, nad níž létali volavky, kormoráni a pluly po nich labutě s rodinami. Blížil jsem se do Wexfordu, jednoho z nejstarších irských přístavů, založených Vikingy, kteří po dobře splavné řece pronikali do vnitrozemí. Pak tu byli Normané a anglická posádka a roku 1649 to tady vyplundroval Cromwell, který dobýval vzbouřené a katolickému králi Jakubovi věrné Irsko se skoro genocidní vášní: jen tady prý povraždil tisíc katolíků (papeženců), což byla polovina obyvatel. Naposledy se tam bojovalo v roce 1798, o čemž jsem už psal. Na náměstí je tedy povstalec s kopím, což byla jejich oblíbená zbraň, avšak v té době už ne moc účinná - slíbené zbraně z Francie nedorazily, co také čekat od Francouzů... Ten pomník trochu připomíná ten, co stojí kousek za Chlumcem nad Cidlinou na paměť našim sedlákům a myslím, že podobně tehdy dopadli i Irové.

Rozvaliny.

Ale teď je to klidné a myslím, že docela bohaté město. Rovnoběžně s nábřežím řeky Slaney se táhne obchodní Nort Main Street, kde v malých, nijak výstavných domech je krám za krámem. Na konci jsou putyky, kde to prý v noci žije, ale to jsem už spal. Jediná starší věc jsou rozvaliny augustiniánského kláštera Selskar Abbey, o němž jsem se dočetl, že se tam postil anglický král Jindřich II. na znamení pokání za vraždu Thomase Becketta v roce 1170. Proč zrovna tady, nevím. Zajímavé je, že v Irsku nechali ruiny klášterů a rozbořených kostelů stát, opět nevím, proč, snad aby bylo vidět, co to ti heretici dobrým katolickým Irům provedli. To u nás po husity vypálených klášterech většinou nic nezbylo: vemte si třeba sv. Kyliána na ostrově u Davle...

Američané v Irsku.

Ubytoval jsem v „nezávislém" hostelu, který byl dosti čípový a ani nevím, jestli se to vyplatilo. Toaleta byla na chodbě a všechno z ní bylo slyšet, žárovka svítila jen jedna a nebyla nad postelí, matrace byla z jakéhosi molitanu. Do deprese jsem však padl, když jsem zjistil, že jsem v minulém hotelu nechal v zásuvce adaptér. Od kontinentu se Irsko (a Británie, natož USA) liší, jak známo, zásuvkami a lpění na nich možná způsobilo před dvěmi lety nepřijetí Lisabonské smlouvy. Teď snad dostanou záruky, že si je mohou nechat. V obchodech už měli zavřeno, tak jsem byl odkázán na pomoc jiných hostů. Seznámil jsem se s trojicí Američanů, kteří vypadali jako postarší hippies. Měli adaptér a zdálo se, že je vše vyřešeno, že mi ho půjčí a já budu moc napsat ještě večer tento deník. Jenže jsem viděl, že zatímco muži jsou ochotni, ženě se to nelíbí. Slíbil jsem, že ho budu používat jen ve společenské místnosti, ale když jsem na chvíli odešel a nechal laptop v zástrčce, využila ona lakomá hippie situace a vytáhla mou šňůru ze zásuvky a zmizela i s adaptérem. Už jsem se pak nedoprošoval - píšu to jako zdůvodnění jednodenního zpoždění, které tyto zápisky mají, ale nemyslím, že by to mělo někomu vadit.

Trajekty

Vyvázán z povinností, které jsem si sám uložil, jsem šel na nádraží, sedl na autobus a odjel do blízkého přístavu Rosslare Harbour, který leží asi deset kilometrů na jih. Rozkládá se tam přístaviště trajektů, které plují do Wallesu a do Francie. Právě jeden vyplouval a byla to impozantní podívaná.

Chaluhy

Pláž byla osamělá a plná vyvržených skořápek mrtvých mušlí, které vydávaly vůni rozkladu. Nad nimi poletovaly mušky. Také chaluhy byly slizké a nechutné, aniž by je ochutnal. To však nemohlo suchozemské kryse zkalit radost, že je u moře a požitek z pohledu na příboj. Šel jsem po pláži asi kilometr a když jsem měl pocit, že jsem zcela sám, svlékl jsem se a odhodlaně na chvíli vlezl do ledově studené vody. Zas tak ohromné to ale nebylo.

Osamělá pláž.