První osadníci

Irské dějiny ve velké míře ovlivňovala poloha ostrova a blízkost Británie. Irsko je osídleno již

7 000 let, přičemž velkou úlohu při osídlování sehrála právě jeho poloha na západ od Evropy, neboť kvůli ní zažilo Irsko v minulosti mnoho nájezdů a vpádů, jejichž výsledkem je pestrá směsice obyvatelstva a tradic. První osadníci byli většinou lovci z Británie, kteří s sebou přinesli mezolitickou kulturu. Po lovcích následovali asi 3 000 let př. n .l. zemědělci, kteří chovali zvířata a obdělávali půdu. Po neolitických osadnících se kolem roku 2 000 př. n.l. objevili hledači drahých kovů a řemeslníci, kteří drahé kovy zpracovávali.

Kolem 6. století př. n. l. začali do Irska ve vlnách přicházet Keltové z Evropy. Ačkoliv Irsko nikdy nesjednotili politicky, podařilo se jim dosáhnout jednoty kulturní a jazykové.

Středověké Irsko

Nástup křesťanství v 5. století n.l. se již tradičně spojuje se jménem svatého Patrika, přestože je doloženo, že křesťané na ostrově žili již před jeho příchodem. Na začátku středověku bylo Irsko ušetřeno barbarských nájezdů a částečně i díky tomu došlo v 6. a 7. století k velkému rozmachu irského umění a vzdělanosti, který měl své centrum v irských klášterech. V období před rokem 800 n.l. založili irští mnichové střediska vzdělanosti a křesťanství na mnoha místech Evropy.

V průběhu 9. a 10. století bylo Irsko vystaveno pravidelným nájezdům Vikingů. Vikingové byli zároveň i obchodníky a výrazně napomohli rozvoji městského života v Dublinu, Corku i Waterfordu. Poté co Brian Boru, nejvyšší král Irska, porazil v roce 1014 Vikingy v bitvě u Clontarfu, začal vikingský vliv v Irsku slábnout.

Příchod Normanů, kteří se již předtím usadili v Anglii a Walesu, znamenal ve 12. století konec všech snah o vytvoření centralizovaného státu pod vládou jediného nejvyššího krále. Normané si rychle podmanili velké oblasti Irska a ty pak přešly pod vládu anglického krále.

Normanská přítomnost Irsko výrazně ovlivnila na dalších 400 let. velká část území však i přesto nadále zůstávala v irském držení a na počátku 16. století se v Anglii začaly šířit obavy, že anglický vliv je ohrožen nejen galskými nájezdy, ale také postupujícím poiršťováním normanských osadníků. V té době došlo v Anglii ke změně náboženství a tato událost měla na Irsko velký dopad.

Postupný úpadek galského Irska

Potomci normanských osadníků v Irsku, kterým se začalo říkat " původní Angličané", byli z velké většiny proti protestantské reformaci, která nakonec vyústila v založení anglikánské irské církve. Irsko mělo v té době takový strategický význam pro Anglii, jaký nemělo po staletí, z důvodu své blízkosti ke kontinentální Evropě, díky které mohlo sloužit jako útočiště pro anglické rebely nebo cizí nepřátele.

Kvůli náboženským rozdílům a politice anglické koruny, která na ostrov posílal nové osadníky z Británie, došlo v Irsku k mnoha povstáním. Galský odpor byl nakonec zlomen v roce 1603, kdy se koruně musela podřídit i poslední galská bašta Ulster.

Během 17. století se opakovaně sváděly boje o nadvládu, ale úspěch se střídavě přikláněl na obě strany. Tyto boje ukončily bitvy u Boyne (1690) a u Aughrimu (1691), v nichž původní Angličané s galskými Iry, obojí vesměs katolického vyznání, utrpěli velikou porážku. Mnoho jejich vůdců i stoupenců (přezdívalo se jim pak " Wild Geese" - Divoké husy) opustilo Irsko a začalo vojenskou, kněžskou i obchodnickou dráhu v cizině. Protestanti patřící ke státní církvi převzali politickou moc i vlastnictví pozemků a časem se začali považovat za irský národ.

Osmnácté století

V osmnáctém století zaznamenalo Irsko velký hospodářský rozmach. Velice se dařilo plátenictví, zvlášť v Ulsteru, a hlavním vývozním artiklem byla především irská vlna, hovězí maso, máslo a vepřové maso. Také irská parlamentární tradice nadále pokračovala, přestože katolíci byli ze státní správy vyloučeni a státní správa byla podřízena parlamentu ve Westminsteru. Emigrace z Irska přetrvávala i v tomto století, neboť tisíce ulsterských presbyteriánů a v menší míře i katolíci odcházeli do Ameriky.

Od 60. let 18. století narůstaly rozpory mezi Británií a jejími koloniemi v Severní Americe a tento vývoj pomáhal ve vytváření tradice radikálního vlastenectví, která pak pod vlivem francouzské revoluce vedla k založení Společnosti irské jednoty (Society of United Irishmen). Roku 1798 došlo v Irsku pod vedením Irské jednoty k povstání, které si kladlo za cíl nastolit nezávislou republiku Irsko. Povstání bylo potlačeno a Zákon o unii (Act of Union) z roku 1800 vytvořil mezi Británií a Irskem úplnou parlamentní unii.

Velký hladomor a boj o autonomii (Home Rule)

V té době však už mezi Británií a Irskem panovaly rozdíly především v hospodářském a demografickém vývoji. Zatímco v Británii vzkvétal průmysl i města, Irsko se s výjimkou Ulsteru potýkalo spíše s nedostatečným průmyslovým rozvojem. Zároveň však v Irsku rychle stoupal počet obyvatel a země se stávala závislou na bramborách jako hlavním zdroji obživy. Na konci 40. let 19. století došlo několik let po sobě k velké neúrodě brambor, což vedlo k obrovskému hladomoru. Následkem hladomoru zemřel přibližně jeden milion lidí a další milion obyvatel z Irska odešel. Během deseti let (1846 - 1856) poklesl počet obyvatel asi o čtvrtinu (z 8 na 6 milionů) a klesal i nadále, neboť emigrace se stala typickým rysem irské společnosti.

Hlavním tématem politiky 19. století byly opakované snahy zreformovat i zrušit unii mezi Velkou Británií a Irskem. Velký hladomor sehrál v těchto snahách velikou úlohu, neboť v obecném povědomí za hladomor nesla vinu Británie. Většina irských voličů usilovala o určitou formu samosprávy. V období po hladomoru se pod velký politický a ekonomický tlak dostali i irští velkostatkáři. Počátkem 20. století byl po venkovských nepokojích prosazen nový zákon, který měl za cíl přimět velkostatkáře k tomu, aby pozemky prodali svým nájemcům. Nájemci dostali možnost vzít si půjčky, které jim pak umožnily pozemky odkoupit.

Otázka autonomie, tzv. "Home Rule", však stále ještě nebyla vyřešena. Snahy Daniela O´Connela a Isaaca Butta ve 40. a 70. letech 19. století neměly velký úspěch. A v 80. letech 19. století se Irské parlamentní straně pod vedením Charlese Stewarta Parnella podařilo postavit irskou otázku do centra politického dění v Británii. V roce 1886 pak liberální strana v čele s W. E. Gladstonem podpořila omezenou formu autonomie pro Irsko.

Možnost autonomie však podnítila k aktivitě také převážně protestantské unionisty, kteří měli v provincii Ulster převahu. Společně se svými spojenci v Anglii, kteří se obávali, že by irská autonomie vedla k rozpadu impéria, se unionisté rozhodli jejímu schválení zabránit.

Získání nezávislosti

V rostoucí bojovné náladě se připravovaly a cvičily soukromé polovojenské sbory (např. Ulsterští dobrovolníci (Ulster Volunteer Force( a Irští dobrovolníci (Irish Volunteers)). Vypuknutí

1. světové války a následný odklad řešení nezávislosti zabránily otevřeným projevům nepřátelství.

Válka změnila všechno. O Velikonocích 1916 byla v Dublinu vyhlášena republika a došlo k ozbrojenému povstání. Ze začátku mělo povstání jen malou podporu veřejnosti a bylo potlačeno. Jeho stoupenci však využili veřejného rozhořčení vyvolaného popravou povstaleckých vůdců a nakonec zvítězili ve všeobecných volbách v roce 1918, v nichž na hlavu porazili Irskou parlamentní stranu, která vedla kampaň za autonomii.

Strana Sinn Féin ("My sami"), která ve volbách zvítězila, však odmítla zaujmout křesla ve Westminsteru a v roce 1919 v Dublinu založila Dáil (Parlament). Následovala válka za národní nezávislost, která skončila uzavřením anglo-irské dohody v roce 1921, podle níž získalo šest hrabství na severovýchodě Ulsteru svůj vlastní severoirský parlament. V souladu se smlouvou vytvořilo zbývajících dvacet šest hrabství Svobodný irský stát.

Po jeho ustanovení došlo ke krátké občanské válce mezi těmi, kdo smlouvu uznávali, a těmi, kteří dále požadovali republiku. Ačkoliv tato občanská válka netrvala dlouho, ovlivnila postoje lidí a určila jejich politickou loajalitu na celá desetiletí.

Nezávislé Irsko

V čele první vlády nezávislého státu stanul W. T. Cosgrave ze strany Cumann na nGaedheal, která si později změnila název na Fine Gael. Od 30. do 70. let 20. století byla hlavní stranou irské politické scény Fianna Fáil, kterou založil Eamon de Valera. V roce 1937 byla schválena nová ústava, čímž pokračovalo oslabování konstitučních vazeb mezi Británií a Irskem. Během 2. světové války zůstalo Irsko neutrální. V roce 1948 přerušil Zákon o republice Irsko (Republic of Ireland Act) poslední zbývající ústavní vazby s Británií. V roce 1955 bylo Irsko přijato do OSN. Od roku 1973 je Irsko členem dnešní Evropské unie. Toto členství má velký význam, neboť od té doby se irský hospodářský, společenský i kulturní život neustále mění a vyvíjí.

Pramen: Irsko ve zkratce, Ministerstvo zahraničních věcí Irska