Na úvod večera vystoupil v hale radnice honorární konzul ČR v Dortmundu H. Fennekold, který upozornil na výjimečný kontext oslavy a připomněl významné události na přelomu 80. a 90. let jakožto i následný vývoj v ČR. Hosty nadále pozdravil primátor U. Sierau, E. Dvořáková CDA a.i. z Velvyslanectví ČR v Berlíně a M. Herrmann, předseda představenstva RWE East s.r.o. a RWE Česká republika a.s.

Slova se dále ujal J. Dienstbier ml. a podtrhl význam roku 1989. Tehdy občané vystoupili ze svého soukromí, kam se stáhli za vlády socialismu, a vstoupili do veřejného prostoru chtějíce se podílet na určování směřování jejich země. J. Dienstbier však podotknul, že současně se čeští občané opětovně stahují do svého soukromí kvůli zklamání z politiky. V současné společnosti se zvětšuje nezájem občanů o veřejné dění. Tento trend je třeba zvrátit a navrátit lidem chuť zapojit se svobodně do veřejného života a aktivně se podílet na rozvoji občanské společnosti. I přes tyto kritická slova J. Dienstbier však zdůraznil, že ČR se ekonomicky i společensky daří výrazně lépe než před revolucí a stala se svobodným státem a plnohodnotným členem Evropské unie a světového společenství.          

Poté vystoupil G. Schneider, který vřele J. Dienstbierovi poděkoval za jeho upřímná slova. G. Schneider připomněl, že změny před 25 lety s sebou přinesli hodně dobrého ale i problémy. Slovy V. Havla však připomněl, že naděje neznamená, že něco dopadne dobře, ale že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Jeho projev poukázal na důležitost Evropské unie jako celku, který je doposud nepřekonaným mírovým projektem, přestože v současné době roste počet odpůrců evropské integrace. Integrace musí být totiž i v nadnárodní perspektivě chápana jako obohacení a posílení společnosti, protože před našimi nepřáteli se nemáme chránit plotem, ale svými přáteli.

Svým vystoupením obohatili slavnostní večer M. Mátlová, soprán, D. Holý, kytara, a J. Škorpík, klavír. Jejich koncert se nesl v duchu „Od klasiky k jazzu“ a zazněly v něm jak české a německé klasické písně (Dvořák, Mozart, Bach), tak známé americké šlágry (Hallelujah, Cry me a river).