česky 

rozšířené vyhledávání
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Cesta k růstu? Itálie nemá příliš z čeho vybírat

Článek vedoucího obchodního úseku Velvyslanectví ČR v Itálii Milana Touše publikovaný v deníku E15 ve středu 15.5. 2015.

Únorové parlamentní volby v Itálii neměly jednoznačného vítěze. Jednání o sestavení vlády byla dlouho a široká koalice pod vedením Enrica Letty, která z nich nakonec vzešla, před sebou nemá lehkou budoucnost. Italové měli ve volbách mimo jiné možnost ohodnotit fungování vlády Maria Montiho, jehož nově vzniklá koalice se voleb také účastnila.

Zachránce Monti

Montiho vláda nastoupila v listopadu 2011, v době vrcholící krize italského dluhopisového trhu. Jejím prvořadým úkolem bylo rychlé sestavení úsporného balíčku (třetího v roce 2011) s cílem uklidnit investory. Úrokové sazby vládních bondů se pohybovaly za kritickou sedmiprocentní hranici. Hrozilo, že Itálie, stejně jako před ní Řecko, Portugalsko a Irsko, bude odstřižena od soukromých zdrojů refinancování veřejného dluhu.

Montiho balík opatření schválený v prosinci 2011 ovšem zapůsobil a úrokové sazby dluhopisů začaly postupně klesat. Nebezpečí platební neschopnosti státu bylo zažehnáno. Hospodářský vývoj v Řecku dává jen tušit, že případná platební neschopnost Itálie mohla mít devastující účinky na domácí ekonomiku, která se mimochodem v druhé polovině roku 2011 zřetelně vracela do recese. Pokles HDP by však pravděpodobně býval až několikanásobně hlubší než „jen“ výsledných 2,4 % za rok 2012.

Cena za úspěch

Kabinet Maria Montiho tak na konci roku 2011 v zásadě neměla na výběr, když rozhodovala o bolestných fiskálních opatřeních. Bohužel cenou za tento dílčí úspěch bylo zvýšení daňové kvóty (v r. 2012: 44,8%), protože ve fiskálním balíčku nakonec převážilo zvyšování daní nad omezováním výdajů. Růst daní samozřejmě dopadá na italské domácnosti a firmy, což se negativně projevuje v klesající domácí spotřebě i v podvazování konkurenceschopnosti italských exportérů.

Samotné financování obrovského veřejného dluhu v Itálii je velmi drahé a ročně stát na úroky z dluhopisů vydává částky, které dosahují až deseti procent rozpočtových výdajů. Veřejný dluh, jehož výše v roce 2012 přesáhla hranici dvou bilionů eur, je společně s daňovou zátěží bezpochyby jednou z největších brzd italské ekonomiky, která dlouhodobě trpí nízkou růstovou dynamikou. Autoři jedné ze studií Světové banky odhadují, že obecně veřejný dluh přesahující 60 % HDP zpomaluje růst ekonomiky. Italský veřejný dluh přitom překročil hranici 120 % HDP.

Zpožděné faktury

Přestože středová koalice vedená Mariem Montim ve volbách neuspěla a v široké vládní koalici nehraje zrovna první housle, neměla by nová italská vláda snižování rozpočtového deficitu a veřejného zadlužení podcenit. Investiční důvěra a stabilita finančních trhů ovlivňuje úvěrovou emisi a tím dostatek likvidního a přijatelně „drahého“ financování reálné ekonomiky. Bez toho se Itálie, osmá největší světová ekonomika a pro české exportéry osmý největší zahraniční trh, zpět na růstovou trajektorii nedostane.

Není žádných pochyb, že Itálie potřebuje také strukturální reformy. Pomoci by jí měl i nedávno získaný širší manévrovací prostor v rámci paktu stability. Itálie tak bude moci zvýšit rozpočtový schodek o 20 mld. eur, aby mohla urychlit často neúnosně zpožďované splácení faktur italským dodavatelům.