V průběhu 18.století to byli především misionáři protestantských církví, potomci českých exulantů -církve Moravských (Herrnhuttských) bratří - kdo žil a působil na územích dnešní Jižní Afriky, tj. v Kapsku. Mezi Khoiny šířil křesťanství již od roku 1737 Georg Schmidt, který také založil misijní stanici Baviaanskloof, dnešní město Genanendal.

Dalším známým Čechem, o němž víme, že vstoupil na půdu Jižní Afriky byl Čeněk Paclt (1813-1887). Tento prospektor, brusič drahých kamenů a příležitostný lovec, který žil v Jižní Africe od roku 1870 až do své smrti, se nikdy nedostal na sever dále než do Transvaalu.

Prvenství tak patří lékaři, přírodovědci, zájemci o domorodé kultury a člověku, který se chtěl proslavit jako cestovatel, rodákovi z východních Čech, Emilu Holubovi. Během svého prvního afrického pobytu (1872-1879) se během své třetí cesty do vnitrozemí (1875-1876) dostal nejen k řece Zambezi a tím na území dnešních severních pohraničních oblastí Zimbabwe, ale při své cestě několikrát prošel i západním pohraničím této země.

Ve svém prvním cestopise "Sedm let v Jižní Africe" sice věnuje velkou, pozornost popisu života na dvoře lozijského panovníka v Novém Šešeke, za pozornost ale stojí i zmínky o objevech historických stavebních památek v povodí řek Tati a Šaše. Popisuje zde zbytky kamenných zdí ze nasucho kladených kamenných kvádrů, které "opevňovaly" pahorek v Šaše a zaznamenává i dekorativní ráz zdí v Tati, vytvořených řadami různobarevných kvádříků. Popis doprovázejí v knize i dvě rytiny. Tomu, kdo zná ony stavby a kdo viděl rytiny, by se mohlo zdát, že nejsou přesné: např. rytina se zříceninami u Šaše zachycuje rovné kamenné zdi, což neodpovídá skutečnosti. Ovšem tato nepřesnost byla chybou rytce, který převáděl původní Holubův nákres do podoby knižní ilustrace. Na originální kresbě, uložené dnes v archivu knihovny Náprstkova muzea, jsou dobře patrný zakulacený tvar zdí.

Během své cesty se Emil Holub také setkal S příslušníky národa Matabelů, o nichž většinou hovoří jako o Zulu-Matabelech. I když, soudě podle pasáží v cestopise, nevzbudili jeho velké sympatie, věnuje jejich chování, mravům a vůbec poměrům v matabelské říši, ovládané tehdy panovníkem Mosilikatsem, značnou pozornost. Matabelskou říši pak označuje za největší či nejvýznamnější vnitrozemský stát, udržující si ještě svou nezávislost. Matabelům věnoval Emil Holub později i několik přednášek a odborných článků.
Zajímal se i o situaci malých etnických skupin, žijících v pohraničních oblastech velkých říší. Z tohoto hlediska je zajímavý např. jeho popis situace kmene Manansa. "...I have mentioned that the southern hilly country of the Falls is inhabited by a small tribe which sometimes acknowledges Khama, sometimes La Bengola, at other times the ruler of the Marutse as its King, just whichever seems most advantagenous and convenient. In reality, the western or smaller portion of the country belongs to Khama, the Bamangwato King, whilst the eastem is a part of the Matabele country. The tribe which inhabits this small tract of land is called Manansa, but it is known by the nickname Mashapatan. About fifteen years ago this tribe was considerebly larger, and inhabited numerous villages. The Manansa are looked upon with disdain by all tribes which live in their neighbourhood, such as the Matabele, Betschuana, and Makalaka, as well as by those which constitute the Marutse kingdom. The chief trait in their character is a certain cowardice, and it is chiefly this which causes them to be looked upon with such contempt by the other natives. Although the Manansa are not tributary either to the Matabele or Bamangwato, they are treated more scornfully than the Makalaka and the different slave tribes of the Matabele, or the Masarwa and the Makalahari, the vassal tribes of the Betschuana … It, for example, the Matabele -as they are wont to do - or some other tribe, make a predatory visit to this country, the Manansa would retreat as speedily as possible, and it flight were in vain, they would not stand up in defence of their rights, but, without further resistance, deliver all their property to their enemies, and declare themselves their most obedient and devoted subjects… When I once questioned a Manansa about the cowardice of his tribe, he answered, with a good-natured smile: "... We acknowledge that you are stronger and more powerful, and therefore we, the weaker ones, will not raise our weapons against you … we do not love to see the blood of others flow." Holub k tomu ještě dodává: "The Manansa formerly lived under the command of a King, whom they called the 'Great Chief'. When the Matabele first made their appearance in this country, this 'Great Chief' was their first victim."

Pro naše dnešní studium kultury Matabelů 19. století je také důležité, že Emil Holub přivezl ze svého prvního afrického pobytu do Evropy celou řadu předmětů, které vyráběli a užívali obyvatelů matabelského státu. Holub si dobře všímal etnické pestrosti obyvatelstva této říše a ve svých popisech k jednotlivým předmětům rozlišuje předměty "vyráběné pro Matabely příslušníky jiných národů" a "předměty vyráběné a užívané samotnými Matabely". V seznamech předmětů, které nasbíral a dovezl a které se dochovaly do dnešních dnů najdeme i předmětů od Mašonů a od Mašonů-Kalanga. Největší část Holubových sbírek od těchto skupin je dnes uložena v Etnologickém muzeu ve Vídni a v Náprstkově muzeu v Praze. Podobné dělení používal i při popisech předmětů z lozijské říše, jejíž obyvatelstvo se také dělilo na celou řadu kulturních (etnických) skupin.

Také během svého druhého afrického pobytu (1883-1887) postupoval Emil Holub stejným způsobem a tak i ve své druhé velké knize "Druhá cesta po Jižní Africe. Z Kapského Města do země Mašukulumbů" objevují nejen popisy severních pohraničních oblastí dnešního Zimbabwe a popisy i vyobrazení příslušníků různých tehdejších "kmenů", ale i zmínky o Matabelech.
V desetiletích, která následovala po Holubových výzkumných cestách, se do Zimbabwe nejspíše žádný z Čechů nedostal, v každém případě nezanechalo sobě nějaké zprávy. Jistě zde hrála důležitou roli i skutečnost, že Češi byli občany Rakouska-Uherska, tedy mocnosti rivalské vůči britským koloniálním snahám a nebyl tedy jistě velký zájem, alespoň z britské strany, usnadňovat takovým lidem přístup do vznikajících kolonií.

Dalšími známými návštěvníky Zimbabwe byla tedy až dvojice mladých automobilistů, kteří zemí projeli od severu k jihu roku 1931. Entomolog a dobrovolný spolupracovník Národního muzea v Praze, Jiří Baum podstoupil spolu se sochařem Františkem Vladimírem Foitem propagační cestu osobním automobilem značky Tatra napříč Afrikou od severu k jihu. Z jejich popisu zážitků ze Zimbabwe stojí za zmínku a za citaci několik poznámek, které věnoval Fr. Vl. Foit zříceninám ve Velkém Zimbabwe. Ve svém cestopisném deníku "Autem napříč Afrikou", který po návratu do Tehdejšího Československa publikoval, píše: "... Studie o zříceninách a jejich popis nejsou odborné a pracovali je lidé, kteří vůbec nerozumějí stavitelství a plastice. Na příklad se ve spisech tvrdí, že není známo, odkud a jak byl stavební materiál (žula) dovážen. Celý terén na 50 km kolem zřícenin je prahorní a žula zde je na povrchu v mocných vrstvách. Ty jsou lavicové, v deskách, oddělených přirozenými ložními spárami. Lámání bylo jednoduché a nebylo vůbec třeba nástrojů. Desky se odlupují snadno ve vrstvách tak silných, jak se jich užívalo na stavbě, a prostě se přerážely tvrdším kamenem (syenitem), který se vyskytuje necelých deset kilometrů daleko. Rovněž složení žuly je stejné jako na stavbě. Kameny nejsou tak veliké, aby je nebylo možno ručně na stavbu přinésti; a toho způsobu se dodnes používá v celé Africe i na moderních stavbách, jako jsou přehrady... ". V dalším textu nabízí vlastní hypotézu, že kamenné sloupy vyčnívající ze zdí a kamenné válce na vrcholu zdí sloužily jako nosníky střech, které odvál čas. Tady je snad na místě poznamenat, že z Foita promlouvá odborník. byl totiž nejen dobrým sochařem, ale také jedním z potomků kamenické rodiny, která vlastnila na Moravě několik kamenolomů, a tak se mu dostalo i odpovídající odborné průpravy. Vzhledem k tomu, že se Foitův názor objevil jen v českém textu a ještě k tomu v cestopise, neměl žádný ohlas v odborné veřejnosti, která se k něčemu podobnému dopracovala až po II. světové válce.

Jak ve Foitově, tak v Baumově cestopisu - každý ze společníků napsal a vydal svoje vlastní svědectví - se mohli tehdejší Čechoslováci poprvé seznámit i s podobou staveb ve Velkém Zimbabwe a to nejen na doprovodných fotografiích, ale také na filmu, které oba automobilisté natočili.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20.století postupovali stejnou trasou, jako vytýčili Foit s Baumem, jiní dva čeští propagátoři automobilové značky Tatra a sice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Také oni projeli dosti rychle tehdejší Jižní Rhodesií a také se zastavili ve Velkém Zimbabwe, kde filmovali a fotografovali. Vzhledem k tomu, že jejich cestopisy a následná výstava měly v tehdejším socialistickém Československu obrovský ohlas - pro velký zájem vysílal tehdy československý rozhlas pravidelné týdenní reportáže z jejich cesty a cestopis "Afrika snů a skutečností" vyšel v obrovském nákladu, seznámila se se stavebními památky ze Zimbabwe velká část národa.

V šedesátých až sedmdesátých letech 20. století se opět Zimbabwe pro Čechy uzavřela, tentokrát výrazně z politických důvodů. Československo podporovalo národně-osvobozenský boj Afričanů proti vládě bělošské menšiny a tak návštěvy této země byly nahodilé. Teprve v osmdesátých letech, po porážce jihorhodezské vlády se situace změnila a tehdejší Československo nejenže navázalo s novou vládou diplomatické styky, ale také začalo vysílat do země nejrůznější odborníky. To je však již jiná historie.