Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Irán most v Esfahanu
Írán Írán
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Ekonomická charakteristika země

 

Írán považuje veškerá data z energetické a finanční oblasti za citlivá, za předmět státního tajemství a odmítal je dříve buď úplně zveřejňovat, nebo některá data zveřejňoval se značným (pětiletým) zpožděním.

Po zpřísnění mezinárodních sankcí RB OSN (tzv. třetí kolo sankcí) přestal Írán publikovat tato data vůbec a jejich sběr je vystaven legálnímu postihu. Íránské státní instituce nespolupracují v žádném z níže uvedených odvětví a dostat se k ověřitelným datům je v současné době složité.

Určité uvolnění v publikování a přístupu k informacím přineslo zvolení nového íránského prezidenta v červnu roku 2013, ačkoli nadále je jejich spolehlivost a využitelnost velmi omezená.

4.1. Zhodnocení hospodářského vývoje za minulý rok, předpověď dalšího vývoje

Podstatné kvalitativní změny přicházejí jen pomalu, jak z hlediska zvýšení efektivnosti a řízení íránské ekonomiky, urychlení jejího přechodu na ekonomiku tržních vztahů, nárůstu devizových příjmů z neropného exportu, tak z hlediska restrukturalizace a modernizace národního hospodářství.

Nadále existuje vysoká míra inflace, v letech 2006–2008 ročně oficiálně přiznávaná nad 20 % , pro rok 2009 pak 23 %; v roce 2010 byly evidovány tři názory na výši inflace:

  • názor CBI, který tvrdí, že inflace byla kolem 12 %
  • názor soukromých bank, které výši inflace odhadují na 24 %
  • názor ekonomické komise parlamentu, která výši inflace vidí někde kolem 40 %.

Pro rok 2011 se poslední oficiálně udávaná míra inflace vyšplhala na 26,5 %, neoficiální odhady udávají spíše číslo 35–40 %. Pro rok 2012 bylo meziroční míru inflace možné odhadnout na více než 50 % (některé skupiny i základního zboží v daném období podražily i o více než 100 %). Oficiální ohlášení míry inflace v polovině roku 2013 překročilo 40% hranici, dle neoficiálních odhadů je ale spíše v oblasti 60-70 %.

Každopádně poslední roky byly charakterizovány extrémně prudkým nárůstem cen předmětů denní spotřeby, hlavně potravin. Nedaří se, ani navzdory proklamovaným tézím, snižovat vysokou nezaměstnanost a vytvářet nové pracovní příležitosti. Domácí výroba se jen těžce a se ztrátou subvencovanou ze státního rozpočtu prosazuje na zahraničních trzích. Přetrvává devizový dohled a snaha o přísnou restrikci zboží a dovozů.

V roce 2012 došlo k poklesu HDP (oficiální údaj CBI udává číslo 5,4 % poklesu HDP), pokles lze po zveřejnění údajů očekávat i pro rok 2013.

Celkový objem dovozů do Íránu meziročně rostl (43,8 mld.USD v roce 2005, 41,4 mld. USD v roce 2006, 48,3 mld. USD v roce 2007, 55,3 mld. USD v roce 2008, 60,5 mld. USD v roce 2009) a v roce 2010 činil 66,8 mld USD. S výjimkou PHM a dopravních prostředků však nedošlo k výraznějším procentuálním změnám objemů v jednotlivých komoditách. K prudkému nárůstu, ke kterému došlo v letech 2008 a 2009, došlo hlavně z těch důvodů, že se Írán masivně předzásoboval PHM a surovinami. V posledním období dochází k poklesu celkové hodnoty dovozů, svou vinu na tom má i omezený přístup k zahraničním měnám pro financování dovozních operací. Trend poklesu dovozů lze vzhledem k současné situaci očekávat i v následujícím období.

4.2. Základní makroekonomické ukazatele za posledních 5 let (HDP/obyv., vývoj objemu HDP, podíl odvětví na tvorbě HDP, míra inflace, míra nezaměstnanosti)

  1388 (2009-2010) 1389 (2010-2011) 1390 (2011-2012) 1391 (2012-2013)

CPI

(index spotřebitelských cen) (1390=100)

73,23 82,31 100,00 130,54
Inflace (%) 10,8 12,4 21,5 30,5
Nezaměstnanost (%) 11,9 13,5 12,3 12,9
HDP vč. ropného sektoru (bilióny IRR) 3894,2 4752,1 --- ---
HDP bez ropného sektoru 3296,5 3905,95 --- ---
Oficiální směnný kurz (IRR/USD) 9970 10200 12260 12260

Zdroj: CBI (Íránská centrální banka), ISC (Íránský statistický úřad)

Sektorové rozdělení ekonomiky (odhad 2011 dle neofic. zdrojů): zemědělství 10 %, ropný průmysl 25 %, ostatní průmysl 20 %, služby 45 %

Meziroční míra inflace na konci srpna 2013: 39 %

HDP/obyv. (odhad 2012) - nominální: 6356 USD

HDP/obyv. (odhad 2012) - PPP: 13104 USD

4.3. Průmysl – struktura, tempo růstu, nosné obory

Hlavní průmyslová odvětví země jsou: ropný, plynárenský, těžební a hutnický průmysl, chemický a petrochemický průmysl, energetika, automobilový, strojírenský, textilní, oděvní průmysl, obráběcí stroje, průmysl kovových a nekovových materiálů, sklářský průmysl, výroba cementu, stavební materiály, spotřební průmysl, dřevařský lesnický a papírenský průmysl, potravinářský průmysl a výroba nealkoholických nápojů, cukrovary aj.

Nerostné bohatství země patří jednoznačně k nejrozsáhlejším a nejkomplexnějším na světě. Ve většině případů (s ohledem na převážně pouštní charakter země) jsou ložiska surovin lehko přístupná, což v porovnání se světem snižuje náklady na těžbu. Nevýhodou pro efektivnější těžbu je stále nedostatečně rozvinutá dopravní a další infrastruktura.

Nosné obory:

Výroba oceli:

25,7 mil. tun ročně je instalovaná výrobní kapacita, výroba je téměř poloviční cca 15,0 mil. tun, téměř polovina potřeb (10,19 mil. tun) je pokryta dovozem. Hlavní produkce je soustředěna v těchto národních společnostech: National Iranian Steel Co. (NISCO), dále pak Mobarake Steel Co., Khuzestan Stell Co., Esfahan Steel Co. Největší soukromá společnost je South Steel Co (výroba zahájena v červnu 2008) a Pasargard Steel Co. (výroba začala v roce 2010). Rozvoj ocelářského a metalurgického průmyslu byl realizován pomocí zahraničních společností, převážně z Ruska (ocelářský komplex v Ahvázu a Isfahánu), Ukrajiny, Itálie, Německa a Velké Británie (druhý ocelářský komplex u Isfahánu). Na modernizaci a rozšíření existujících metalurgických komplexů (Ahváz, Chorásán, Mijáne apod.) se podílela italská firma Danielli, SVS–Siemens a Bharat Steel Co. (Indie). Momentálně je Írán na 28. místě ve výrobě železa na světě a má velké plány. Připravují se projekty na dalších 17,5 milionu tun ročně (v oblasti Bafh a Bard Sir) a Írán plánuje do roku 2029 dosáhnout výrobní kapacity 55 mil. tun, což předpokládá cca 30 mld. USD investic v cenách 2010.

Výroba hliníku:

V r. 1998 zahájily provoz hliníkárny Almehdi v Bandar Abbásu s plánovanou kapacitou 1. etapy 110 tis. tun/rok. Další velká hliníkárna je komplex ALUMINA v Džadžarm – provincie Chorásán. Tento projekt se realizoval za účasti českých firem (Technoexport Praha, Chepos Brno).

Automobilový průmysl:

Poptávka po osobních automobilech převyšuje výrobní možnosti íránského průmyslu a činí cca 1,5 mil. vozů ročně. Více než polovina vozového parku osobních aut je více než 25 let stará a na každých 100 obyvatel připadá 9 osobních vozů.

Íránská výroba kolových vozidel se v  roce 2010 opět zvýšila, o cca 6,3 %. Írán vyrobil v roce 2010 celkem 46 400 nákladních vozidel, 21 000 autobusů, 1 270 osobních vozů + pickupů + mikrobusů. Dále se v roce 2010 vyrobilo celkem 15 000 traktorů (hlavním výrobcem je Iran Tractor Manufacturing Company).

Dva největší íránští výrobci automobilů jsou:

  • Uskupení IRAN KHODRO (47 % automobilové výroby). Sestává z Iran Khodro a Iran Khodro Diesel – v roce 2010 vyrobeno celkem 600 000 osobních vozů + pickupů + mikrobusů (Samand, Peugeot 405, Peugeot Pars, Peugeot 206, Peugeot Roa, Bardo pick-up, Renauldt Tondar, Suzuki Grand Vitara).
  • Uskupení SAIPA (49 % automobilové výroby). Sestává ze Saipa, Saipa Diesel, Pars Khodro, Zamyad – v roce 2008 vyrobeno celkem 620 000 osobních vozů + pickupů + mikrobusů. Uskupení se spíše orientuje na vozy jihokorejské provenience, vyjímkou tvořil Citroem Xsara, jehož výroba ale byla dne 22. září definitivně ukončena pro přetrvávající problémy s dovozem částí vozu z Francie. Uskupení SAIPA je momentálně vlastněno íránským penzijním fondem Shasta – což je penzijní fond Ministerstva obrany, válečných veteránů a Revolučních gard.
  • Další výrobci (Bahman, Kherman Khodro aj.) montují vozy VW GOLF, Mazda 3

Je třeba říci, že Írán v roce 2010 posílil svoji pozici druhého největšího odbytiště pro francouzský automobilový průmysl, pro firmu Peugeot (2. místo hned po Francii). Peugeot zde nakupoval značné množství ND pro svoji světovou servisní síť (veškeré ND pro Peugeot 206 a 405 byly vyráběny v Íránu). V únoru roku 2012 však společnost Peugeot rozhodla o ukončení svých aktivit na íránském trhu; v souvislosti s tím došlo k poklesu výroby v roce 2012 přes 60 %.

Soukromý vozový park stárne a zesiluje tlak na environmentální hlediska a tedy na postupné vyřazování starých vozidel. Navíc staré vozy mají vysokou spotřebu PHM (až 20 litrů). Proto Írán zavedl povinné vybavení všech nových vozů směšovačem a nádržemi na zemní plyn, takže nově vyráběná auta musí být schopna provozu jak na benzín, tak na zemní plyn. Totéž platí i pro autobusy a městskou hromadnou dopravu. Na konci současného pětiletého plánu rozvoje (2010-2015) má být v provozu celkem 2500 čerpacích stanic na stlačený zemní plyn (CNG). V současné době jich je v provozu přes 2000.

Prodej automobilů v Íránu má stoupající tendenci, stát nabízí soukromým zájemcům poměrně velmi velkorysé finacování a předpokládá se prodat cca 1 100 000 kusů, hlavně z domácí produkce, kde se masivně přešlo na výrobu vozidel na duální pohon plyn/benzín. Od poloviny roku 2008 začala v Íránu sériová kooperační výroba rumunského vozu Dacia Logan pod názvem Renault Tondar, v současné době je to nejmodernejší „lidové“ vozidlo na domácím trhu, konkurovat by mu mohl nově zavedený domácí model Runna.

Na počátku roku 2012 došlo ke skokovému navýšení cen automobilů domácí produkce, průměrný nárůst má činit 6 %. Ten bezpochyby souvisí jak s klesající hodnotou domácí měny, tak rozhodnutím společnosti Peugeot z íránského trhu odejít.

Za období roku 2010 vyvezl Írán automobilové díly za 66,5 mil. USD (z toho za 22,3 mil. USD do Francie, zbytek do UAE, Saúdské Arábie, Iráku a Itálie).

Strategickým záměrem nadřízeného orgánu IDRO, který patří pod Ministry of Industry and Mines, je rozšířit produkci íránských výrobců do všech 5 kontinentů. Momentálně má Iran Khodro montážní závody v Sýrii, Bělorusku a Ázerbájdžánu. Do provozu byly uvedeny montážní linky ve Venezuele a Senegalu.

Dovoz osobních vozů do Íránu prudce stoupl v roce 2008 (50 000 vozů), ale v roce 2009 se do země dovezlo jen cca 28 000 kusů. V roce 2010 tvořil dovoz více než 27 000 kusů nových vozů. Z toho jednoznačně nejvíce vozů korejské firmy Hyundai a Kia (Santa Fe, Sonata, Azera, Tuscon, Mohave, Sportage), dále pak japonské Toyoty (Prado, Landcruiser, Camry, Lexus RX350). Dovezlo se 1 000 vozů Citroen C5, 1 700 vozů BMW a cca. 2 000 vozů Mercedes-Benz. Oficiálně je zakázáno dovážet osobní auta s dieselovým motorem, u motorek je dovoz povolen pouze do objemu 125 cm3. Automobily s benzínovými motory nesmí objem válců přesáhnout 2400 cm3.

Krátce po oznámení firem Toyota, Mercedes-Benz a BMW v srpnu 2010 nedovážet žádné další svoje vozy do země (souvisí to s červencovým embargem USA na vývozy do Íránu) oznámilo íránské Ministerstvo průmyslu a dolů rozhodnutí dočasně zastavit veškeré dovozy osobních automobilů až do odvolání. Ministerstvo tvrdí, že k zákazu těchto dovozů jej vedla potřeba nově definovat vztahy s hlavními dovozci tak, aby byla zachována možnost dodávat originální ND. Krátce po tomto oznámení byla zastaveny též veškeré dovozy osobních vozů korejské porvenience (Hyundai a Kia), a to z důvodů výše uvedených US sankcí. Postupně však byly realizovány již dříve nasmlouvané dovozy. Situace je nyní taková, že dovozy jsou možné pouze na základě licence vydávané Ministry of Industries and Mines. Licence jsou ministerstvem vydávány každý měsíc na základě vývoje na automobilovém trhu.

Íránský automobilový průmysl (osobní, nákladní a užitková vozidla) však přesto stále poskytuje vysoké potenciální možnosti pro kooperaci ve výrobě a montáži komponent. V tomto směru jsou otevřeny značné možnosti i pro české výrobce, jak v oblasti tvářecích a obráběcích strojů, tak v oblasti nejrůznějších komponent. I přes proklamace íránských státních autorit obsahuje u některých vozů dovoz náhradních dílů z mateřské země až 60 % (motory, podvozkové části apod.). Írán by, aby nebyl příliš závislý, rád restrukturalizoval dovozy z Francie a existuje zájem íránských autorit na zvýšení podílu dovozu ND ze zemí východní Evropy na úkor dovozů z Francie. Zde je nutno konstatovat, že do 23. ledna 2012 jediná íránská neembargovaná banka Tejarat měla uzavřenu platnou dohodu s francouzskou bankou Société Générale a v rámci implementace této dohody bylo možné počítat s kompletními bankovními službami, které však pokrývaly pouze segment automobilového průmyslu. Po novém kole sankcí ze strany EU v lednu 2012 byla však na seznam sankcionovaných subjektů přidána i banka Tejarat s odkazem na převody finančních prostředků pro íránský jaderný program, čímž byl tento bankovní kanál také uzavřen.

Místní oblíbenou, v Íránu vyráběnou značkou automobilů, byl především Paykan (odvozený od modelu Hillmann Hunter 1965), jehož výroba byla v roce 2004 ukončena a nahrazena modernějším typem Samand, dále místní vozy Peugeot 405 (v různých modifikacích pod názvy 1600 RD, Persia, Saphir, Pars) a Peugeot 206, dále místní vozy Citroën Xantia, Volkswagen Golf, Kia Pride, Daewoo Matiz, a rovněž starší typy vozů Renault 5 pod značkou Saipa a dříve montovaný Renault 21. Na podzim roku 2007 se rozběhla výroba vozu Dacia Logan pod místní značkou Renault Tondar 90 (investice činily cca 2 mld. USD, z toho Renault investoval cca 1,5 mld. USD). Místní výroba dále produkuje terénní vozidla Nissan Patrol, Land Rover, Sahra (Jeep Wrangler), Suzuki Grand Vitara, Mazda3 a terénní pick-upy, odvozené od vozů Nissan, pod značkou Saipa a Zamyad. Novinkou na místním trhu je nedávno uvedený model IKCO Runna.

Nákladní automobily Astros, Ateco, FH-12 jsou kompletovány výhradně z dovezených dílů. Meziměstské autobusy a mini-autobusy jsou montovány v licenci Volvo, Mercedes a Hyundai. Městské autobusy jsou vyráběny ve spolupráci s maďarskou firmou Ikarus . Traktory vyrábí Írán ve spolupráci s firmou Massey-Fergusson, zavedl jejich výrobu ve Venezuele a připravuje se na zavedení jejich výroby v Súdánu, Nicaragui a Senegalu. Iran Tractor Manufacturing Company (ITMCo., největší výrobce traktorů na Blízkém východě; firma zal. Roku 1966) je od roku 2010 také aktivní v Zimbabwe v rámci společného výrobního podniku Motira.

Místní předpisy nepovolují pro vnitřní (civilní) trh silnější motocykly než 125 ccm. Silné kubatury motocyklů používají výhradně zvláštní složky policie a revolučních gard. Místní výroba motocyklů vychází z odvozenin motocyklu Honda 125, dále je v prodeji řada skůtrů místní výroby.

Více než 2 000 malých a středních firem se podílí na výrobě pro automobilový průmysl. Hlavním problémem výroby je však nízká kvalita výrobků, mnoho nových automobilů v minulosti putovalo rovnou do opraven pro závady motoru, převodovky a diferenciálu. Toto se týkalo především vozů Pride, Sepand a Sinod. Problémem místního automobilového průmyslu je nízká kvalita používaných součástí i finálních výrobků, mimo jiné také chybějících bezpečnostních prvků jako jsou například výztuže opláštění (Írán je z tohoto důvodu celosvětově na prvních místech v počtu smrtelných dopravních nehod). Koeficient výrobních vad je v Íránu 70:1 (na 1 mil. vyrobených vozů je 2200 ks vadných), ale pokračuje se v zavádění standardizace do výroby i zkušebnictví, které by měly tuto situaci zlepšit.  V této certifikační oblasti se angažují i některé české firmy.

Vůz místní výroby Samand se montuje v Ázerbájdžánu (linka byla otevřena na podzim 2006), Bělorusku a Sýrii. Připravuje se náběh montáže tohoto typu v Súdánu a Venezuele. Samand je nejúspěšnější exportní vozidlo vyrobené v Íránu, úspěšně se exportuje do okolních států (Ázerbajdžán, Arménie, Turecko) a dále do Sýrie, Ukrajiny, Egypta, Súdánu, Venezuely, Saúdské Arábie, SAE aj.

Místní automobilový výrobce PARS KHODRO oznámil, že úspěšně ukončil jednání s francouzským výrobcem Renault, ale vzhledem k momentální situaci a napjatým vztahům byl projekt pozastaven.

Největší místní výrobce Iran Khodro oznámil, že ukončil úspěšně jednání s čínskou automobilkou CHERRY a v průběhu roku 2010 měla naběhnout výroba vozu QQ6, který by se pod názvem MINIATOR měl začít prodávat na místním trhu. K dohodě nakonec nedošlo a celý projekt je zastaven.

Rovněž tak začala jednání s německým výrobcem AUDI na licenční výrobu tří typů A6, Q5 a Q7, jednání opět zkrachovala.

Textilní a kožedělný průmysl:

Technologické vybavení textilního a kožedělného průmyslu je značně zastaralé. Až 75 závodů potřebuje akutně modernizaci, resp. renovaci strojního zařízení. V této oblasti je příležitost pro vstup zahraničního kapitálu formou kooperační výroby nebo licenční výroby strojů v Íránu na bázi buy-back operací pro splácení úvěrů částí produkce na export. Momentálně se však textilní výroba začíná hroutit z důvodů masivních levných dovozů textílií převážně z Číny. Další záplava levného textilu by do země mohla začít proudit také z Indie v rámci clearingu plateb za dodávky íránské ropy. V dohledné době nelze očekávat výraznou změnu tohoto trendu.

Průmysl stavebních materiálů

Nejdůležitější je výroba cementu. Na tuto výrobu je rovněž velmi silně navázána teheránská burza. V r. 2010 dosáhla výroba cementu 69,0 mil. tun a rozestavěné kapacity v příštím roce by měly po jejich ukončení umožnit výrobu 75 mil. tun. Export cementu výrazně zaostává proti plánovaným záměrům, cement je dle dostupných informací navíc nízké kvality.

Těžba a zpracování ropy

  • Potvrzené zásoby: 150, mld. barelů (3. místo na světě)
  • Průměrná denní produkce v roce 2009: 3,786 mil. Barelů (2. místo v OPEC)
  • Průměrný denní vývoz v roce 2010: 2,6 milionů barelů (2.místo v OPEC)
  • Průměrný denní vývoz za rok 2013 (předběžný): cca.0,98 milionů barelů

V souvislosti s uvalením sankcí na íránský ropný sektor od července roku 2012 došlo k přerušení dodávek íránské ropy do EU, což v kombinaci s nemožnosti využití pojišťovacích a zajišťovacích služeb evropských "P&I clubs" vedlo k tomu, že se íránské vývozy ropy propadly na méně než polovinu předsankčního objemu (z cca. 2,2 mb/d na současných 0,9-1 mb/d). Odběry začaly v součtu snižovat také významní asijští odběratelé, kteří jsou v současnosti jedinými zákazníky pro íránskou ropu (Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea).

Írán je druhý největší exportér ropy v rámci OPEC a má prokázány zásoby ve výši 10 % světových zásob – 3. místo na světě, při současné těžbě mu tyto potvrzené zásoby vydrží na dalších 70 let). Írán disponuje v současnosti 31 ropnými poli, z toho 20 pevninskými a 11 s těžbou z mořského dna (offshore) – viz tabulka hlavních velkých polí níže.

Onshore (denní kapacita barelů)

Offshore (denní kapacita barelů)

Ághádžarí (200 000)

Abuzar (125 000)

Ahváz-Asmarú (700 000)

Dorúd (130 000)

Bangestán (245 000)

Salmán (130 000)

Bibi-Hakímeh (130 000)

Sirrí (95 000)

Gačsarán (560 000)

Sorúš/Nourúz (60 000)

Karandž-Pársí (200 000)

 

Márún (520 000)

 

Pázanán (70 000)

 

Všechna stávající pole potřebují modernizaci a zavedení efektivnějších metod těžby. Koeficient výtěžnosti íránských ropných polí je 24–27 % (světový průměr je 35 %).

Kvalita íránské ropy je střední třídy (obsah síry) s klasifikací API 28-35. Kvóta těžby stanovena OPEC pro Írán je4,110 mil. barelů denně. Írán má potenciál rychle navýšit těžbu, neboť již v roce 1974 těžil6 mil. barelů denně. Toto zvýšení je sice investičně náročné, ale Írán má vypracován a schválen plán na zvýšení těžby na5 mil. barelů denně do roku2010 a8 mil. barelů denně do roku 2020. Lákání zahraničních investorů není v současné době nijak úspěšné a Írán čelí odlivu zájmu, velkých nadnárodních společností o investice v zemi, byť spíše dočasně. Celkem má rozestavěny investice za 19 mld. USD, ze kterých se zahraniční společnosti úplně stáhly a Írán hledá na tyto projekty náhradu.

Důvodem je nejistý vývoj okolo íránského obohacování jaderného paliva. Pokud se situace zlepší, nebude pro Írán problém najít vhodné investory. Záleží pouze na jeho rozhodnutí, kdy, koho a za jakých podmínek osloví.

Írán těžbu ropy komplexně svěřil do rukou státní společnosti National Iran Oil Company (NIOC), která má uzavřeno mnoho přímých smluv se zahraničními partnery (většinou se jedná o konsorcia nadnárodních a státních společností), a to převážně na bázi buy-back kontraktů (za rok 2006 s objemem ve výši cca 14,235 mld. USD). Mezi zahraničními partnery byly prakticky všechny známé ropné společnosti s výjimkou US firem (Shell, BP, OMV, Cepsa, Total, Repsol, Staoil, NorskHydro, Lukoil, Sinopec, Petronas, Eni, Agip, Inpex, JGC, Elf Aquitaine atd.) včetně jejich subdodavatelů. Prakticky všechny ropné společnosti z EU se však z teritoria kompletně stáhly. Administrativa nového íránského prezidenta H. Rouhaniho oznámila záměr prozkoumat všechny stávající smlouvy na těžbu ropy a v případě potřeby je renegociovat.

Írán nerozvíjí pouze pevninská naftová pole a offshore vrty v oblasti Perského zálivu. Snaží se rozvíjet těžební činnost i v oblasti Kaspického moře, kde neotevřel zatím žádné funkční ropné pole. Situaci komplikuje fakt, že se stále nepodařilo uzavřít dohodu o rozdělení přírodních zdrojů Kaspického moře mezi jednotlivé pobřežní státy.

Írán ale hraje hlavní roli v ropných swapech v oblasti Kaspického moře. V této souvislosti staví ropovod do Iráku (trasa Basra-Ábádán) a postavil již ropovod od Kaspického moře (Nekka-Teherán). Tyto swapové ropovody končí vždy v íránských rafineriích.

Poznámka: ropný swap znamená, že Írán odebere dohodnuté množství ropy z partnerské sousední země (která ji buďto nemůže exportovat, nebo by její exportní náklady byly příliš vysoké) za poplatek 1,5-2.0 USD/barrel a za toto odebrané množství dodá odběratelům partnerské země svoji ropu prostřednictvím svých ropných terminálů v Perském zálivu či svých existujících ropovodů). Takto může např. Turkmenistán exportovat do Turecka, i když s ním není spojen žádným ropovodem.

Írán v roce 2007 provozoval 9 starých rafinerií (postavených před rokem 1979) s kapacitou zpracování max. 53 milionů litrů. Vzhledem k provozním problémům je jejich momentální kapacita kolem 47 mil. litrů denně. S dostavbou 10. rafinerie Lavan a dokončením modernizací některých starších rafinerií se v září 2010 kapacita výroby benzínu zvýšila na 66 mil. litrů denně a Írán tak tedy dosáhl plné soběstačnosti ve výrobě.

V roce 2010 Írán schválil výstavbu nových 4 rafinerií, které by po dokončení (roky 2013/2014) měly navýšit produkci na 160 mil. litrů benzínu denně).

Na výstavbě nových a modernizaci starých rafineriích se podílí Čína a dohodnutý model financování je 66 % íránská strana a 34 % Čína.

Vzhledem k masivnímu zavádění pohonu osobních vozů na zemní plyn poklesla spotřeba v roce 2009 na 66 milionů litrů denně a klesá dál, což je způsobeno tím, že se na trh jednak dostávají modely s nižší spotřebou a též i proto, že se prudce zvyšuje množství benzínových stanic, kde je možné natankovat i zemní plyn.

Přesto však dovoz pohonných hmot do země má drtivé dopady na státní rozpočet. Jedním z hlavních důvodů této vysoké spotřeby je nízká cena (dotovaného) benzínu, který se prodává pod výrobní cenou. Cena za1 litr benzínu Speciál je 4 tis. IRR. Za tuto cenu je benzín prodáván s pomocí čipových karet, pomocí nichž má každý registrovaný vůz v této ceně přiděleno na měsíc 60 litrů. Nad tento limit je možné libovolné množství benzínu nakoupit za volnou cenu, která v současnosti činí za1 litr Speciálu 7 tis. IRR a Superu 8 tis. IRR.

Pozn: Veškeré snahy íránské vlády o omezení automobilového provozu zatím selhaly, na vině je např. v Teheránu nedostatečně rozvinutý a nepraktivký systém veřejné dopravy.

Írán exportuje svoji ropu přes 4 hlavní ropné terminály v Perském zálivu: Kharg Island, Lavan Island, Siri Island, Ras Bahregan. Ropné deriváty jsou exportovány výhradně přes terminály v Ábádánu a Bandar Máhšahru. Ostatní ropné terminály byly zničeny v íránsko-irácké válce a nebyly zatím obnoveny.

Ropný a petrochemický průmysl je v kompetenci Ministerstva energetiky. Průzkum, těžba a rafinace ropy a plynu patří pod jeho hlavní organizaci National Iranian Oil Co., zpracování petrochemických výrobků a ropných derivátů spadá pod jeho další instituci National Petrochemical Co.

Těžba ropy v Íránu má stále klesající tendenci z důvodů podfinancování tohoto sektoru. Írán se v uplynulém období snažil rychle rozvinout svoje kapacity v oblasti těžby a zpracování zemního plynu, nicméně v důsledku investic do plynu došlo k jistému zanedbání údržby naftových polí a jen pro udržení současné úrovně těžby ropy a plynu bude muset Írán v průběhu nejbližších roků investovat do zařízení na těžbu dalších 200 mld. USD. Írán si vytknul smělý cíl – s ohledem na stále se zvyšující poptávku po těžbě ropy v regionech Blízkého a Středního východu dosáhnout do r. 2020 úrovně 5–6 mil. barelů denně.

Produkty rafinérií jsou surovinami pro petrochemický průmysl. Petrochemickou výrobu spravuje státní National Iranian Petrochemical Co. (NIPC).

Nárůst výroby v petrochemickém průmyslu zvýšil export petrochemických výrobků a íránský petrochemický průmysl tvoří stabilně hlavní položku neropného exportu.

Írán též intenzívně buduje ropovody, a to hlavně pro export. Již vybudované vedou přes území Turecka do ropného terminálu na pobřeží Středozemního moře. Dále byly dokončeny ropovody do Kazachstánu (2007) a Ázerbajdžánu (prosinec 2008).

Těžba a zpracováná zemního plynu

  • Potvrzené zásoby v roce 2011 (odhad): 29,6 bil. m3 (2.místo na světě)
  • Celková produkce v roce 2010 (odhad): 138 mld. m3
  • Celková spotřeba Íránu v roce 2010 (odhad): 137,5 mld m3

Írán má po Rusku druhé největší zásoby zemního plynu na světě, je 8. největším světovým producentem zemního plynu a za Alžírskem druhým největším na Středním východě. Z íránských zásob plynu se 62 % nachází v oblastech, kde nejsou naftová pole a naleziště nebo kde nebyla zatím nijak rozvíjena. Írán má tudíž značný potenciál pro rozvoj produkce a exportu zemního plynu v budoucnosti.

Těžba íránského zemního plynu roste rychle:

  • 1980 – 8,6 mld. m3
  • 1990 – 20,2 mld. m3
  • 2000 – 56,0 mld. m3
  • 2003 – 81, mld. m3
  • 2005 – 100,9 mld. m3

Z důvodů ekologických se plánuje postupně nahradit ropné produkty zemním plynem. Domácí spotřeba plynu dosahuje 153 mil. m3, z toho 60 mil. m3 je pro tepelné elektrárny a 35 mil. m3 pro průmyslovou a občanskou spotřebu (údaje z roku 2011).

Veškerá naleziště zemního plynu (cca 1/3 zásob je v podobě asociovaného a 2/3 neasocionovaného plynu) jsou v rukou státní Národní íránské ropné společnosti (NIOC), či jejích dceřiných společností. NIOC není schopna technologicky zvládnout osvojování nových nalezišť, především off-shorových, či s velkým obsahem kyselého plynu.

Největší ložisko zemního plynu v Íránu je v oblasti South Pars (veškerá zásoba cca 280 mld. m3 se nachází pod mořským dnem mezi Katarem a Íránem). Rozvoj tohoto pole je považován za největší íránský energetický projekt (doposud bylo na rozvoj tohoto pole kontrahováno cca 15 mld. USD). Rozvoj má však poměrně značné zpoždění oproti původním plánům, jednak z technických a politických důvodů a jednak kvůli nevyjasněnosti ohledně buy-back procesů. Ložisko South Pars sdílí Írán společně s Katarem. V Íránu existuje obava, že Katar využije zpoždění Íránců a dokáže vytěžit podstatně více plynu v íránský neprospěch. Proto Írán začal masivně investovat (nyní celkem cca. 25 mld. USD) do rozvoje těžebních zařízení a zpracovatelského průmyslu v této oblasti – viz rozvoj zvláštní ekonomické zóny v Asalújeh, která je nejblíže tomuto ložisku.

Celkem je projekt South Pars rozdělen do 28 fází. Z toho 16 fází již bylo kontrahováno a jsou ve výstavbě. Fáze 1-14 by měly umožnit těžbu 628 mil. m3 denně postupně do roku 2015.

V současné době se z nalezišť postupně stahují významné západoevropské koncerny Shell, Repsoil, Total, Statoil. O jejich náhradě se jedná hlavně s čínskými společnostmi (China Petroleum and Chemical Corporation, SINOPEC, CNOOC), indickými (Indian Oil Corporation) a dalšímí asijskými dodavateli. Ve hře jsou též ruský Gazprom a turecký Botas.

Další plynová pole nemají takovou prioritu rozvoje jako South Pars a jsou rozvíjena s poměrně menší dynamikou.

Írán ví o svých obrovských zásobách zemního plynu a ekonomickém potenciálu plynoucím z jeho prodeje. V současné době proto rychle rozvíjí výstavby plynovodů a závodů na jeho zkapalňování (hlavní terminál pro odběr zkapalněného plynu je situován na ostrov Kiš). Vedou se rovněž jednání o jeho prodeji s možnými zájemci – Ukrajina, EU, Indie, Pákistán, Arménie, Ázerbajdžán, Gruzie, Tchaj-wan, Jižní Korea a Čína.

Írán dokončil jednání o produktovodu pro přepravu plynu do Pákistánu, s kapacitou cca 150 mil. m3 zemního plynu denně, produktovod na íránském území je již dokončen. Původním záměrem bylo dodávat plynovodem také plyn do Indie. Po více než ročních intenzivních třístranných jednáních mezi Íránem, Pákistánem a Indií byly v roce 2007 dohodnuty hlavní principy výpočtu ceny plynu. Hlavní rozpor o cenu plynu byl sice odstraněn, Indie však nakonec od projektu odstoupila. Írán následně začal jednat o možnosti nahradit Indii Čínou. Tato jednání však stále nebyla dokončena. Část projektu na íránské straně hranice je údajně již hotova, v současnosti probíhá výstavba na pákistánském území. Výstavba probíhá za finančního přispění (půjčky) íránských partnerů projektu pákistánskému partnerovi.

Írán již od roku 2002 dodává plyn do Turecka. Export v roce 2008 dosáhnul projektovaného maxima 10 mil. m3 ročně což okrývá cca 30 % tureckých potřeb. Plánuje se další navýšení dodávek. V poslední době však Turecko s Íránem vede vleklý spor o ceny dodávané suroviny.

Írán má zájem o export zemního plynu do Evropy. V březnu 2002 podepsal dohodu s řeckou vládou na prodloužení tureckého plynovodu do severního Řecka. V jednání je další jeho prodloužení do Bulharska a Rumunska (MoU podepsáno v říjnu 2003). Írán rovněž podepsal smlouvu o dodávkách zemního plynu do Švýcarska (s firmou EGL) v objemu 10 milionů m3 ročně s tím, že první dodávky měly začít v roce 2011. Vzhledem k současné mezinárodněpolitické situaci je však realizace těchto projektů problematická.

V lednu 2004 bylo podepsáno MoU mezi rakouskou firmou ÖMV a íránskou státní firmou National Iran Gas Export Co. (NIGEC) o možné výstavbě plynovodu Nabucco do Rakouska. Vzhledem k současné mezinárodněpolitické situace je však tento projekt také prozatím nerealizovatelný, sám projekt Nabucco také doznává značných změn.

Projekt Nabucco prakticky znamená dovybudování plynovodů tak, aby došlo k propojení již existujících plynovodů s cca. 3 300 kilometrůdlouhým plynovodem z Íránu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do rakouského Baumgartenu. Touto cestou by byl plyn přiváděn z Turkmenistánu a Ázerbájdžánu (původně se počítalo i smožností odběru íránského plynu, který by projektu dodal větší diverzifikaci). Stávající kapacita již existujících částí plynovodu (Írán/Turecko apod.) je 50 mld. m3 ročně.

V červenci 2005 podepsal Írán s Ukrajinou MoU na dodávky svého plynu v celkové roční výši 28,9 milionů m3. Írán podepsal v březnu 2005 MoU s Kuvajtem o dodávkách plynu a vody na dalších 25 let. Dodávky měly být zahájeny v roce 2007 a to dvouvětvovým produktovodem ze South Pars, který je tč. ve výstavbě. V Perském zálivu je v současnosti vybudováno150 km plynového podmořského potrubí vedoucího z Kataru do Íránu. Írán údajně postavil plynové podmořské potrubí vedoucí z pole Salman do UAE. Plynovod měl být hotov ještě v roce 2007, ale projekt nabral údajně delší zpoždění.

Írán má již podepsanou dohodu s Arménií na dodávku plynu v objemu 37 mil. m3 ročně na dalších 20 let. První část plynovodu vedoucího z Íránu do Arménie s kapacitou 3 mld. m3 je již v provozu. Úsekem dlouhým 40 kilometrů bude do Arménie proudit ročně až 400 mil. m3 zemního plynu. Po prodloužení plynovodu až do metropole Jerevanu by roční objem plynu měl narůst na 2,5 mld. m3.

Jednání Írán vede i o swapových obchodech s Turkmenistánem a Ázerbajdžánem. Výstavba druhého plynovodu z Turkmenistánu do Íránu byla dokončena a plynovod byl spuštěn v prosinci 2009. Írán uzavřel s Turkmenistánem swapovou dohodu, na období následujících 25 let na celkovou dodávku 212 mld. m3 plynu. V r. 2008 Írán odebral z Turkmenistánu 10 mld. m3.

Írán uzavřel dohodu s Ázerbajdžánem o zásobování plynem azerské exklávy Nachičevan cca. 0,5 milionů m3 a tento plyn dostává zpět od Ázerbajdžánu ve formě swapu. Tento swap by se měl zvyšovat postupně a v roce 2010 měl dostávat od Ázerbajdžánu až 5 milionů m3.

Byla také podepsána dohoda o swapu íránského plynu mezi íránskou NIOC a ruským Gazpromem.

Rozvoj polí i exportu plynu z Perského zálivu je velmi dynamický (objem podepsaných íránských buy-back kontraktů je o 4 miliardy vyšší než v ropné oblasti), protože Írán si uvědomil ekonomickou a politickou výhodu plynoucí z těchto dodávek. Írán se stává významným strategickým partnerem Číny a je si vědom také svých možností  v případě EU.

Čína projevuje rovněž značný zájem o dodávky íránského zkapalněného plynu a v říjnu 2004 byl podepsán kontrakt s čínskou firmou Sinopec. Kontrakt má objem10 mil. tun zkapalněného plynu ročně (13 % potřeby Číny) po dobu 25 let. Celková hodnota kontraktu je 100 mld. USD, v ní jsou zahrnuty náklady na výstavbu závodu pro zkapalňování plynu v Íránu.

Současný Írán nemá zatím žádný funkční exportní LPG terminál a ve výstavbě jsou dva velké nezávislé projekty - Iran LNG a Persian LNG. Jejich celková kapacita by měla dosáhnout 75 mil. tun LNG za rok. Výstavba se však výrazně zpožďuje z důvodů nedostupnosti technologie zkaplaňování plynu, kde existují problémy s dodávkami technologie německé firmy LINDE.

Podle nejnovějších informací vzhledem k politickému vývoji a uplatňovaným sankcí, se Írán rozhodl všechny svoje LNG projekty pozastavit, protože nemůže najít vhodné náhrady za technologie ze EU a USA a vše ostatní co se nabízí (kompresory z Ukrajiny, řešení čínskou cestou) je pro něj krajně nevhodné.

Uhlí:

  • Potvrzené zásoby: 461 mil. tun
  • Celková produkce v roce 2006: 1 mil. tun
  • Celková roční spotřeba v Íránu: 1,8 mil. tun

Írán má velké zásoby kvalitního uhlí, které se na mnoha místech dá dokonce těžit povrchově. Tyto zásoby leží zatím téměř nedotčené. Na druhé straně místní těžba uhlí zdaleka nestačí požadavkům íránského ocelářského průmyslu, a proto se uhlí dováží z Indie. Uhlí zatím nehraje žádnou roli v energetických kalkulacích současné vlády a rozvoj jeho těžby leží spíše v dlouhodobém horizontu.

Celkové zásoby uhlí Íránu se odhadují na 5,5 mld. tun. Roční těžba je cca 2 mil. tun, z toho 800 tis. tun představuje koksovatelné uhlí. Není ho však dostatek, a proto se pro potřeby hutí dováží v objemu asi 800 tis. tun ročně. Rovněž tak Írán musí dovážet koks pro potřeby svého ocelářského průmyslu, a to v objemu cca 400 tis. tun (z Ukrajiny).

Kovy:

V současné době je v provozu více než 5 tis. dolů na těžbu nejrůznějších minerálů. Za rok 2008 bylo vytěženo celkem 230 mil. tun minerálů (jen železné rudy 80 mil. tun). Celkově tento těžařský sektor v roce 2008 přilákal 33 % všech zahraničních investic, největšími investory byli italská AEROMECCANICA, francouzské CASPEO, německý CEMAG, dánská CHEMINOVA, italské CSM a SIAG, turecký EGES a čínský DEYANG DONGZHONG CO. 

Zvláštní význam mají ložiska zlata (lokality Latala v provincii Kherman, Nadoshan v provincii Yazd, Nabijan v provincii Západní Azerbajdžán, Masjeddagi, Inagh a Sarilar v provincii Východní Azerbajdžán, Bazman a Siah Jangal v provincii Sistan aj.).

V Íránu se nalézají dva uranové doly – Gchine (na jihu) a Saghand (v centrálním Íránu). Oba doly však mají velmi nízkou kvalitu uranové rudy. Uranová ruda pro íránský atomový program se tak dováží převážně z Jižní Afriky a Namibie.

Írán kromě uhlí disponuje též velkými zásobami surovin jako měď, železná ruda, olovo, zinek, chrom, mangan, cín, wolfram, zlato, stříbro, bauxit aj.

Z nekovových minerálů se v Íránu nacházejí naleziště azbestu, žáruvzdorných jílů, mramoru, stavebních a dekorativní kamenů, vápence, kaolínu, sody, fosfátů, soli, křemene aj.

V Íránu se zpracovává měděný koncentrát, anodová a katodová měď, molybdenový koncentrát; tavený hliník, katodový zinek a ingoty zinku, chrom, ferochrom, mangan, zlato, katodové zlato a katodové stříbro.

4.4. Stavebnictví

Stavebnictví je v současnosti nedynamickým oborem průmyslové výroby v Íránu. Trh bydlení je naprosto zamrzlý a většina domů zůstává rozestavěna a investoři čekají na další vývoj. Ve druhé polovině roku 2010 došlo ke zdražení všech vstupů do stavebnictví o min. 30 %. V roce 2011 byl oznámen nárůst cen ve stavebnictví (včetně pracovní síly) o min. 20 %. Bytová výstavba má zejména spekulativní charakter - v současnosti je to jedna z nejvýnosnějších možností uložení finančních prostředků.

Nekoordinovaná výstavba v severní části Teheránu v nedávné době vedla ke zjištění korupční aféry na magistrátu města Teherán a k následnému odstoupení celé rady. Starosta posléze vydal dekret, kterým se povoluje v severním Teheránu výstavba maximálně pětipodlažních budov. V současné době je však zřejmé, že výstavba vysokopodlažních budov dále pokračuje; v severním Teheránu rychle ubývá vhodné půdy pro novou výstavbu, jejíž cena neustále roste. Dochází proto často k demolicím starších nízkopodlažních a následné výstabě nových vysokých obytných/kancelářských/kombinovaných budov.

Narůstající koncentrace ekonomicky aktivního obyvatelstva ve městech se projevovala v minulých letech zvýšenou poptávkou po bydlení, což mělo za následek i mimořádně strmý nárůst nájemného. Podnikání ve stavebnictví se stalo výnosnou metodou pro uložení volných finančních prostředků i s ohledem na jejich ochranu před inflací. Obrovský nárůst obytné výstavby nakonec trh s bydlením poškodil a vedl ke zborcení trhu s nemovitostmi, s následným drastickým propadem cen nemovitostí a nájmů. V současné době se zdá, že tento cyklus se začíná opět opakovat.

Je třeba připomenout, že zatímco v Teheránu a ostantích velkých městech pokračuje stavební horečka, ve venkovských oblastech v současné době dochází téměř ke kompletnímu zastavení stavebních aktivit z důvodu neustále se prodražujících dovážených vstupů. Stavební činnost se tak stává pro drtivou část venkovského obyvatelstva příliš drahým luxusem.

4.5. Zemědělství – vývoj, struktura

Zemědělský sektor Íránu, produkující kolem 1/4 HDP (26 %), zaměstnávající 1/6 aktivního obyvatelstva a zásobující obyvatelstvo potravinami z více než 80 %, je ještě vzdálen optimu a dosud nenalezl odpovídající místo v ekonomické struktuře země. V současné době Írán vyváží část své zemědělské produkce do Iráku a Afghánistánu. Vyjímku tvoří kaviár, šafrán, léčivé rostliny a jejich extrakty, sušené plody (pistácie, ořechy, rozinky, datle, mandle apod.), které jsou významným artiklem exportu do celého světa.

Írán má asi 56 mil. ha orné půdy. Z toho je 83 % obráběno soukromými subjekty. 90 mil. hektarů pastvin vytváří podmínky pro chov až 118 mil. kusů dobytka. Průměrná velikost farmy je jen 5,3 ha a proto je použití mechanizace poměrně omezené. Existují však programy na zintenzivnění zemědělské výroby. V zemi se aktivně angažuje FAO, organizace OSN.

Soběstačnost Íránu v potravinách se stále zvyšuje, i když jejich dovoz včetně některých základních komplementárních potravinových článků je nezbytný. Dováží se hlavně pšenice, rýže, jedlý olej a cukr, maso, drůbež, umělá hnojiva, čaj, kukuřice, sója, sušené mléko a ryby.

Írán velmi aktivně kontroluje výkupní ceny zemědělských produktů. Do budoucna se uvažuje o postupné liberalizaci trhu se zemědělskými produkty, resp. postupnému zvyšování povolených výkupních cen tak, aby producenti neměli větší zájem na exportu svých výrobků než jejich umístění na domácím trhu.

Mezi hlavní zemědělské výrobky patří pšenice, ječmen, obilí, rýže, bavlna, cukr, brambory, řepa, olejová semena, ovoce, zelenina, tabák, kukuřice, olivy, citrusy, pistácie a datle.

Írán produkuje cca 130 tis. tun velmi kvalitních pistácií ročně, z toho kolem 80 tis. tun exportuje do států EU. Koncem roku 2009, po velké neúrodě pistáciových ořechů v předchozích letech, došlo k prudkému nárůstu ceny cca o 300 % a vývoz pistácií do EU se pro nekonkurenční cenu prakticky zastavil. Na domácím trhu se ceny pistácií v obchodech ve druhém pololetí roku 2011 zvýšily až o 40 %. V současné době kilo kvalitnějších pistácií v obchodech stojí v přepočtu kolem 12 EUR.

Írán do roku 2000 dovážel asi 1 mil. tun cukru ročně (převážně třtinového, nerafinovaného, většinou z Brazílie). S rozvojem cukrovarnictví a pěstování cukrové třtiny v oblasti Ahvázu, kde se od roku 1998 postupně dostavělo 7 vysokokapacitních třtinových cukrovarů (100 tis. t/ročně), 4 rafinérie cukru a doprovodné výroby (krmivo, stavební desky, alkohol atd.), lze předpokládat celkovou soběstačnost Íránu ve výrobě cukru do 1–2 let (s celkovou spotřebou asi 1,8 mil. tun). Další vysokokapacitní řepný cukrovar se staví v oblasti města Šírázu. Jen pro zajímavost – vůbec první cukrovar v zemi byl postaven v roce 1930 v oblasti Kahrizak nedaleko Teheránu s českou pomocí.

Írán dováží téměř veškerou svoji spotřebu rýže – 100 mil. tun většinou z Pákistánu, Indie a Thajska. V roce 2006 však vláda představila ambiciózní plán rozvoje produkce rýže, který měl garantovat soběstačnost v letech 2011 až 2012. Íránská rýže (velmi dobré kvality) se již v současnosti začala ve větších množstvích objevovat v obchodech. Na kompletní pokrytí potřeb domácího trhu však zjěvně stále nestačí.

V zemědělství stále chybí reálná cenová politika, která by motivovala zemědělce ke zvyšování produkce. Ze zvýšení cen, růstu inflace a finančních potíží těží především obchodníci. Obchod s potravinami se vyznačuje špatným balením (postupně se zlepšuje, místní firmy již vyrábějí balící stroje ve spolupráci s evropskými firmami), nevhodnými skladovacími metodami a prostory, stejně jako zatím nedostatečnými a málo kvalitními zpracovatelskými kapacitami. Problémem také bývá nekonzistentní zásobování určitým typem výrobku.

V září 2010 oznámila vláda emabargo na dovoz některých zemědělských produktů, které jsou dosti stěžejní (rýže, obilí, ovoce aj.) a jejím záměrem bylo tímto způsobem motivovat svoje obyvatelstvo ke zvýšení soběstačnosti v základních zemědělských produktech. Je zcela jednoznačné, že ke splnění tohoto požadavku nevede rychlá a jednoduchá cesta a řešení mělo sloužit jiným cílům, než byly ty vládou oficiálně deklarované. V březnu 2011 vláda zákaz dovozu zemědělských produktů pozastavila, mimo jiné z důvodu růstu jejich ceny a následnému dopadu na zejm. nízkopříjmové skupiny obyvatelstva.

4.6. Služby

Pro turistiku má Írán velký potenciál, množství přírodních krás a kulturních pamětihodností, a s tím spojenou tradici vnitrostátní turistiky, zaměřenou především na návštěvy místních poutních míst, jak muslimských, tak předmuslimských. Na druhé straně nezájem zahraničních turistů přetrvává a je způsobený zejména společensko-náboženskými restrikcem (především vůči ženám – povinné zahalování, zcela omezené možnosti koupání, slunění atd.). Úroveň služeb se v posledních letech zlepšila, stále je však z hledika turistických standardů nedostatečná. Hotelová zařízení z hlediska standardů obvykle neodpovídají evropským představám. Ačkoli jsou hotely mnohdy dobře udržovány, jejich technické vybavení již neodpovídá aktuálním trendům, také úroveň poskytovaných služeb v těchto ubytovacích zařízeních je většinou nedostatečná – v restauracích, zejména v oblastech mimo hlavní město, bývá často dostupný pouze zlomek jídel obsažených v jídelním lístku.

Tradičně nejvíce jsou navštěvována historická a archeologická místa jako Šíráz, Persepolis, Hamedán a Isfahán. Z náboženských poutních míst turisty nejvíce přitahuje nejvýznamnější šíitská svatyně na území Íránu ve městě Mašhad.

Írán si uvědomuje nedostatečně rozvinutou síť hotelů, pro razantnější rozvoj potřebné infrastruktury však stále chybí reálné prostředky.

4.7. Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Elektrická energie:

  • Současná celkově instalovaná kapacita: 65 000 MW
  • Celková produkce v roce 2010: 179,6 milionů kilowatthodin (kWh)
  • Celková roční spotřeba v Íránu: 192,535 GWh, z toho produkce 34,5 % parní, 49,9 % plynové, 14,6 % vodní, 0,9 % dieslové, 0,1 % větrné a fotovoltatické elektrárny.
  • Dle posledních informací chybí zemi v létě kapacita 3500 MW (většinou pro nízký stav vody v přehradách, kde jsou instalovány vodní elektrárny).
  • Za rok 2010 bylo instalováno 7 000 MW nových kapacit a 548 km nového el. vedení.

Írán spolupracoval s Tureckem a v oblasti vodních elektráren dohodnul spolupráci na výstavbě dalších kapacit 400 MW a v oblasti plynoparních 600 MW.

V oblasti ekologicky výhodných elektráren plánoval Írán v roce 2009 výrobu celkem 670 MW, z toho 70 MW vyrobil ve větrných elektrárnách a zbylých 600 MW představuje výstavba nové elektrárny na biomasu v Mašhadu.

Íránská spotřeba elektrické energie rychle stoupá, cca o 10 % ročně. Země musí investovat řádově miliardy dolarů do rozvoje výroby a distribuce elektrického proudu. Celkem je do národní sítě zapojeno 51 tis. měst a vesnic (týká se všech vesnic nad 20 obyvatel).

Írán v roce 2010 využíval 63 plynových nebo paro-plynových elektráren a v plánu je dalších 12 nových elektráren do roku 2014 (oblast Ahwaz Ramin, oblast Zarand aj.) s tím, že ročně by měla přibývat kapacita kolem 10 % celkového instalovaného výkonu.

Celkem 38 distribučních center bylo již v zemi zprivatizováno a momentálně je velký tlak na výstavbu malých elektrických generátorů do méně rozvinutých oblastí. Požadavek je na realizaci až do výše 350 MW – licence na výstabu již byly jednotlivým zájemcům vydány.

Írán rozvíjí i alternativní zdroje výroby elektrického proudu, např. větrnou elektrárnu Binalúd v oblasti Chorásán a Oun ben Ali u Tabrízu (660kW), geotermální elektrárnu na severozápadě provincie Ardabíl, první fotovoltatickou elektrárnu v oblasti města Yazd (zde je již cca 20 % projektu hotovo). V plánu je též výstavba 600 kW elektrárny na biomasu ve městech Mashad a Shiráz.

Írán dokončil výstavbu elektrického vedení z Kermánšáhu do Iráku s kapacitou 400 kV a plánuje okamžité dodávky ve výši 200 MW do Íránu s tím, že tuto energii chce využít hlavně pro elektrifikaci šíitských posvátných míst v Iráku (Nadžaf, Karbalá). S postupující elektrifikací by měl export narůstat až na konečných 800 MW.

V této souvislosti je třeba se zmínit i o plánech Íránu na propojení své rozvodné sítě se Sýrií, a to právě přes Irák. Tento projekt ve výši cca 300 milionů USD byl již odsouhlasen oběma státy a nyní se realizuje íránskou státní firmou Tavanir.

Na základě čtyřstranných dohod mezi Íránem, Arménií, Gruzií a Ruskem byla propojena íránská elektrické rozvodná soustava se soustavou Arménie. Vzhledem k tomu, že arménská soustava je propojena jak s gruzínskou, tak s ruskou rozvodnou sítí, může nyní Írán dodávat, kromě již existujícího propojení přes Ázerbajdžán (v březnu 2004), také touto cestou elektrický proud do Ruska a tudíž i do Evropy. Momentálně exportuje přes Arménii elektrickou energii do Gruzie ve výši cca 50 MW a postupně hodlá export zvyšovat na 300 MW. Írán též podepsal v únoru 2009 dohodu o přímém propojení svojí sítě s ruskou a jejím sfázování, a to kabelem po dně Kaspického moře.

V lednu 2010 podepsal Írán s Gruzií dohodu o výstavbě dvou hydroelektráren, které budou zásobovat v Gruzii oblast řeky Khoobi, a rovněž tak celou íránskou provincii Ghafghaz. Jako další krok by mělo být v této oblasti, prostřednictvím gruzinské přenosové soustavy, realizováno přímé profázování s rozvodnou sítí Ruska.

Írán umožnil soukromým subjektům vstup do oblasti výroby elektrické energie. V oblasti Rúd-e-Shúr (jižně od Teheránu) byl dokončen první, druhý a třetí blok největšího soukromého projektu v Íránu. Tato plynová elektrárna, postavená na základě B.O.O. schématu, plánuje výstavbu celkem šesti bloků, každého o výkonu 264 MW, s pomocí německé firmy Siemens.

Soukromý íránský investor připravuje v Mašhadu výstavbu historicky první íránské elektrárny na výrobu el. energie z biomasy s kapacitou 600kV. Projekt měl být původně hotov v roce 2008, ale nabral dvouleté zpoždění. Stejný projekt začal v roce 2009 i v Šírázu.

Obdobná situace je i u výroby elektrické energie pomocí solární energie, kde soukromý investor staví elektrárnu v oblasti Jazd. Ta by měla fungovat v kombinovaném cyklu – dvou plynových turbín (každé o výkonu 159 MW), jedné parní turbíny o výkonu 132 MW a jedné solární jednotky o výkonu 17 MW.

Celkem alokoval Írán více než 1 miliardu EUR jako pobídky pro soukromý sektor v oblasti výroby elektrické energie. S pomocí soukromého kapitálu by měly být v tomto roce spuštěny do provozu celkem kapacity ve výši 2 500 MW (elektrárny v oblastech Ghenaveh, Zavareh, Kahnooj, Eslam Abad-e-Gharb a Yazd (1).

Ačkoli Írán privatizoval prakticky veškeré svoje distribuční centra (90 %) a část výroby (cca 30 %), zbylých 70 % výroby a 10 % distribuce zůstává soustředěno do státem vlastněné instituce Tavanir Organization (TO). Výstavba elektráren je realizovaná prostřednictvím organizace Iran Power Development Company (IPDC), kterou ze 100 % vlastní TO. TO je také plně odpovědná za provoz a výstavbu distribuční sítě.

V Íránu existují tři nezávislé distribuční sítě, které nejsou propojeny:

  • hlavní íránská energetická distribuční síť zahrnující celý Írán s výjimkou vzdálených východních a jižních částí země. Tato síť používá napětí 440kV a 230kV.
  • síť vybudovaná v provincii Chorásán – tato síť nezávisle na a/ pokrývá pouze východní část provincie Chorásán.
  • síť vybudovaná v provincii Sístán - Balúčistán – tato síť nezávisle na a/ pokrývá pouze nejjižnější část provincie Sístán – Balúčistán.

Záměr Íránu je postupně tyto 3 nezávislé sítě sjednotit a přifázovat do jedné společné národní distribuční sítě.

Celkově cca 94 % populace má přístup do některé z výše uvedených distribučních sítí.

Írán elektrickou energii na jedné straně dováží (cca 1,5 GW za rok), na druhé straně ale i vyváží (cca 2 GW ročně). Vývoz je směřován hlavně do Iráku (do velkých měst na jihu země) a do Afghánistánu (do celé západní části země). Další vývoz směřuje do Arménie, Ázerbájdžánu, Pákistánu (z původních 100 MW na současných 1 tis. MW) a do Turecka. Od srpna 2004, kdy byla uvedena do provozu nová energetická linka s Turkmenistánem, dováží Írán cca 375 MW. V roce 2007 byla dokončena další linka Mašád-Sarakš (210 km) , která by měla sloužit k dovozu elektrické energie z Turkmenistánu v objemu cca 2,4 GW ročně.

Jaderná energie:

Rozvoj jaderné energetiky je na jedné straně nejvyšší deklarovanou prioritou politického vedení, na druhé straně panují vážné pochybnosti o civilním charakteru tohoto programu. Jaderná technologie je prezentována jako otázka národní hrdosti, projev velikosti a síly Íránu. Na druhé straně ekonomické argumenty pro tak obrovské investice jsou málo přesvědčivé, viz analogie s (ne)využitím bohatých ropných zásob. Tvrzení, že úsilí o soběstačnost v zásobování jaderným palivem (uzavření jaderného palivového cyklu) je motivováno snahou o zabezpečení spolehlivého zásobování pro budoucí jaderné elektrárny, je z ekonomického hlediska nepodložené. První jaderná elektrárna není ještě zcela dostavěna (Búšehr – s plánovaným výkonem 1000 MW a generálním dodavatelem ruským Atomstrojexportem). Stavba je ve značném časovém skluzu (v prosinci 2007 se začalo s navážením paliva – celkem 83 tun paliva v 8 dodávkách, dokončeno v únoru 2008, palivo je obohaceno na 3,6 % a je od ruského dodavatele TVEL. Vlastní spuštění bylo oznámeno na třetí čtvrtletí 2011 s tím, že elektrárna bude produkovat cca 50 % plánované kapacity a postupně bude najíždět na vyšší výkon (problémy s profázováním). Elektrárna však byla zatím spuštěna pouze na krátkou dobu na testovací provoz a následně opět odstavena. Důvody zpoždění jdou údajně na vrub počítačového viru Stuxnet, který napadl a zaviroval veškerou řídící počítačovou infrastrukturu elektrárny Búšehr.

Írán v minulosti připravil soutěž na výstavbu dalších dvou atomových elektráren, každé o výkonu 1 GW až 1,6 GW. Tendr na tyto dvě elektrárny byl zrušen, protože se nanašel žádný zájemce. Ruská strana deklaruje zájem vybudovat další atomové elektrárny, ale výhradně jako government-to-government projekty. V různých vyjádřeních však nejvyšší íránští představitelé tvrdí, že v brzké době započne Írán sám s výstavbou elektrárny v oblasti Darhowein v provincii Bušéhr. Írán, po trpkých zkušenostech s elektrárnou v Bušéhru nechce být závislý na žádném generálním dodavateli a snaží se o vlastní projekt. Hovoří se o změně orientace na méně výkonné zdroje – Írán počítá s tím, že bude nakupovat reaktory s Číny, která vyrábí reaktory o výkonu 0,75 GW v licenci Westinghouse s tím, že se nejprve vypracují projekty na „feasibility study“ takovéhoto řešení a dodávky elektrárny. Veškerá jednání však skončila neúspěchem.

V dlouhodobém plánu ekonomického rozvoje se počítalo s vybudováním sítě cca 20 jaderných elektráren s celkovou kapacitou 20 GW. Časový horizont plánu byl v roce 2011 stanoven na 20 let (tj. každý rok jedna jaderná elektrárna).

Faktem zůstává, že Írán je jednou z mála zemí v regionu, která má dnes odpovídající vědecké i technologické kapacity pro rozvoj jaderné energetiky. V případě, že se podaří dosáhnout politického urovnání v současné „kauze MAAE“, nebo dojde-li ve střednědobé perspektivě k pozitivnímu vývoji na vnitropolitické scéně, bude možné s Íránem počítat jako s perspektivním partnerem pro spolupráci v jaderné energetice.

Írán uvádí, že při současném vývoji spotřeby elektrické energie bude během příštích 10 let nucen zvýšit její výrobu dvojnásobně. To je jeden z hlavních důvodů, kromě uváděných enviromentálních problémů (za uplynulých 20 let vzrostly emise CO2 trojnásobně), kterým Írán odůvodňuje potřebu výstavby dalších jaderných elektráren.

Doprava:

Délka železniční sítě činí 8,5 tis. kilometrů (doposud neelektrifikovaných), počet železničních stanic je 320.

Írán má strategickou polohu v regionu. Dopravní tepna sever – jih (propojení železniční sítě Íránu se železniční sítí zemí Zakavkazska a Střední Asie) se stává tranzitním řešením pro celý region. Íránské železnice se standardnícm rozchodem kolejí zahrnují trať TRANS-IRANIAN z Bandar Chomejní na jihu přes Teherán do Bandar-Šáh, v délce1400 km, s odbočkou na Chorramšahr a Šáhpúr Chemical Company. Byla rovněž vybudována hlavní přípojka na trať přes Qom do Isfahánu a oceláren v jeho okolí. Došlo k rozšíření trati z Kášánu do Bafqu a z Kermánu do Bandar Abbásu. Další tratě existují z Teheránu do Tabrízu a na ázerbájdžánskou hranici v Džolfě (751 km) a z Teheránu do Mašhadu (860 km). Byla dokončena trať mezi Mašhadem a Sarachsem v délce165 km. Spojení s Pákistánem je přes Záhedán a v plánech je rozšíření na Kermán do Perského zálivu. Důležitá trať vede přes Tabríz a navazuje na turecký železniční systém. Začíná se budovat spojení severovýchodní sekce směrem na Kazachstán. V rámci 4. pětiletého plánu má železniční infrastruktura projít rozsáhlou rekonstrukcí a rovněž mají být rozšířeny stávající tratě a budovány nové koridory umožňující např. spojení Bandar Abbás – Mašhad.

Írán deklaruje svoji snahu zvýšit nejen objem veřejné dopravy, ale i její úroveň. Jako první vlaštovka politiky vlády v této oblasti bylo koncem roku 2006 oznámení o uzavření kontraktu na dodávky lokomotiv pro íránské železnice, a to s německou firmou Siemens (v objemu 450 mil. EUR, představující dodávku 220 lokomotiv) a s italskou firmou Kalor (v objemu 200 mil. EUR, představující dodávku 150 vagónů). Oba kontrakty byly uzavřeny s výhledem na větší objem dodávek lokomotiv, které by měla postupně začít montovat místní firma MAPNA Company. Dle informací ZÚ Teherán a k velkému údivu dodavatelů nebyl požadován dodavatelský úvěr, obvyklý v tomto teritoriu prakticky u všech dodávek. K žádné dodávce nedošlo a Írán stále je nucen používat svoje dieslové lokomotivy, které jsou značně staré. Írán provozuje cca 500 dieselových lokomotiv americké provenience GT26CW (výrobce GE, roky výroby74 a75) o výkonu 3 000 HP a dalších 300 starých dieslových lokomotiv francouzské firmy ALSTOM). V provozu je zde asi 100 lokomotiv v nájmu (Ukrajina, země Balkánu).

Írán má též velký zájem o propojení v rámci zemí ECO a to obzvlášť s dalšími „farsi“ (persky) mluvícími zeměmi – Afghánistánem a Tádžikistánem.

V roce 2010 došlo ke zprivatizování veškeré nákladní dopravy a íránské železnice prodaly soukromým firmám více než 56 000 svých nákladních vagonů. V držení si však ponechaly lokomotivy.

Letecká doprava:

V Íránu je celkem 83 registrovaných letišť. Z toho 72 civilních, 8 vojenských, zbytek je kombinovaného typu.

Kapacita „íránských“ sedadel činí 14 tis., ale trpí zastaralým leteckým parkem – průměrný věk strojů je 20 let (řada Boeingů pochází ještě z doby před islámskou revolucí v roce 1979, např. Írán má ve své flotile v 70. letech tehdy nejmodernější typ Boeingu 747, který létal mezi Teheránem a New Yorkem bez mezipřistání), obměnu omezuje embargo na dovoz letecké techniky mladší než 18 let. Vnitrostátní letecká doprava představuje při obrovských vzdálenostech velice důležité odvětví a postupné narůstání potíží a omezování leteckých spojů má i sociální důsledky, zvláště ve vzdálenějších regionech. Ruský výrobce civilních letadel firma Tupolev podepsala na moskevském leteckém veletrhu v srpnu 2007 s íránskou firmou Iran Air Tour Company kontrakt na dodávku 5 letadel typu TU-204 pro civilní přepravu. Cena kontraktu se pohybovala kolem 200 mil. USD. Nebyl to první kontrakt na dodávku těchto letadel, obdobnou smlouvu uzavřel s firmou Tupolev na jaře 2007 národní íránský přepravce Iran Air – opět 5 letadel TU-204 s motory Rolls-Royce. Jednání se údajně vedou dál o dodávkách TU-214 aTU-334 (letouny pro dlouhé tratě). Prvních 6 letadel bylo dodáno koncem roku 2008.

V současnosti běží výroba v kooperaci s Ukrajinou – montované stroje typu An 140 (zatím nepříliš úspěšná, první letadlo vzlétlo po 4 letech „již ve zkušebním provozu“).

Na kratší mezinárodní spoje jsou nasazovány menší stroje – letadla Fokker 100 aFokker 70, Írán má prakticky největší flotilu letadel Fokker, hovoří se až o 150 kusech.

Po serii dvou velkých leteckých neštěstí v srpnu 2009 vydal íránský úřad Civilního letectví poměrně přísnou směrnici, kterou zakazuje nákup a pronájem použitých letadel východní provenience (míněno Rusko a Ukrajina) a schválení úřadu pro provoz dostanou pouze nová letadla východní provenience. Toto nařízení se netýká letadel Boeing a Airbus.

Letiště:

Hlavním mezinárodním letištěm v Íránu se od 3. 11. 2007 stalo nové Mezinárodní letiště Imáma Chomejního (IKIA), kam byly přesměrovány lety všech cizích leteckých společností létajících do Teheránu a všechny mezinárodní linky Iran Air, Mahan Air a dalších společností. Letiště je vzdálené od Teheránu cca 70 km jižně. Bývalé mezinárodní teheránské letiště Mehrabád slouží nyní pouze pro vnitrostátní lety. Dále jsou v zemi menší mezinárodní letiště v Tabrízu, Mašhadu, Šírázu, Bandar Abbásu a Ábádánu, doplněná dalšími 10 letišti první a 11 letišti druhé třídy. Nové mezinárodní letiště bylo postaveno na ostrově Qešm. Národního dopravce Iran Air vlastní stát. Vnitřní linky spojují 15 měst a mezinárodní linky směřují do oblasti Perského zálivu, Dálného východu a Evropy. Kromě společnosti Iran Air existuje v zemi několik menších polostátních leteckých společností Mahan Air, Qeshm Air, Asseman Air, Kish Air, Safiran Air, které se zabývají jak nákladní, tak i osobní dopravou. Asseman Air, druhý největší domácí dopravce, provozuje dopravní služby i do střední a východní Asie a do zemí Perského zálivu. Mahan Air začíná rozšiřovat své služby o lety do střední Evropy, např. v r. 2001 zahájil spolupráci s maďarským Malévem, nicméně v roce 2007 mu byla, s ohledem na jeho nevyhovující letecký park, odejmuta licence na lety do zemí EU. Licence byla vrácena zpět ve druhé polovině roku 2008.

Silnice:

90 % veškeré dopravy se v Íránu realizuje po silnicích. Hlavním problémem silniční dopravy je neúměrně vysoká nehodovost a smrtelné úrazy.

Hlavním silničním tahem (označení A-1) je silnice z Bázargánu (na turecké hranici) přes Teherán na hranici s Afghánistánem. Další dálniční spoj (A-2) vede do Mirgave na pákistánské hranici (dále pak pokračuje do pákistánského Quett). Silnice Herát-Dughan vedoucí do Afgánistánu byla rekonstruována pro snadnější návrat afghánských uprchlíků. Silnice z Isfahánu do Chúzestánu v jihozápadní naftařské provincii je ve výstavbě. Silniční spojení mezi Mašhadem a Dušanbe (v Tádžikistánu) byla dokončena v roce 1992. Silniční doprava výrazně převažuje, komunikace jsou zejména v okolí velkých měst silně přetíženy stále narůstajícím počtem nákladních i osobních automobilů.

Vozidla:

Celkový počet registrovaných vozidel již překročil 6,5 mil. a každoročně se zvyšuje. Počet registrací v roce 2002 činil cca 452 tis. vozů, v roce 2003 již 837 tis., v roce 2006 pak 892 tis, v roce 2007 byl 924 tis. a v roce 2008 dosáhl 928 tis. vozidel. Průměrné stáří automobilů, které v roce 2002 bylo 18 let, se sice snížilo díky nárůstu místní výroby vozidel Peugeot, Renault a Kia, ale zastaralé typy nebyly vyřazeny z provozu. Rozvoj silniční dopravy vyvolal velkou a stále rostoucí poptávku po pohonných hmotách, silně přetížil stávající komunikace ve městech a způsobil obrovské znečištění ovzduší, především v Teheránu. Celková denní spotřeba benzínu v Íránu byla v roce 2013 kolem 70 mil. litrů denně a postupně klesá. Spotřeba klesla i přes narůstající vozový park proto, že se prudce zvýšil počet vozů, které jsou schopny jezdit na stlačený zemní plyn.

Dovozy osobních automobilů, byť oficiálně povolené v roce 2002, jsou ve skutečnosti silně omezeny komplikovanou procedurou a vysokou celní daní, která se pohybuje kolem 90 %. Není možné dovézt do země vozidlo starší 3 let.

Přístavy:

Přehled dat některých největších íránských přístavů (data největšího íránského přístavu Bandar-e Abbás nejsou k dispozici):

Jméno

Počet doků

Celk. délka (m)

Celk. kapacita (t)

Využití

Amir Abad

9

1 555

6 000

Osobní, kontejnery

Antalu

10

1 514

8 000

Osobní, kontejnery

Bušéhr

7

1 193

30 000

Osobní, kontejnery, petrochemie, tekuté a sypké hmoty

Chabahar

10

1 328

70 000

Osobní, kontejnery, multi

Imam Khomeini

39

7 990

60 000

Osobní, živá zvířata, kontejnery

Khorramshahr

25

2 766

2 766

Osobní

Noshahr

8

1 350

6 000

Osobní, kontejnery, živá zvířata, petrochemie

Shahid Rajaee

27

4 600

80 000

Kontejnery, petrochemie

Za nejdůležitější mezinárodní přístav je považován Bandar-e Abbás, následován přístavem Bandar-e-Chomejní. Další menší přístavy se nacházejí v Búšehru, Bandar Lenge a Čáhbaháru, tyto v posledním období nabývají na důležitosti. Modernizační programy přístavních infrastruktur jsou uskutečňovány v Anzalí, Noušahru a Bandar Šáhu u Kaspického moře a plánuje se výstavba nových přístavů vzhledem k rozvíjejícímu se obchodu se středoasijskými republikami. Dostavěn byl ropný přístav Nekka na Kaspickém moři.

Všechny mezinárodní přístavy mají napojení na železniční a silniční síť a jejich kapacita je 59,5 mil. tun ročně, včetně cca 3 mil. kontejnerů ročně. Nejčilejší námořní doprava existuje mezi Íránem a UAE (Dubaj) a oblastmi zón volného obchodu Kiš a Qešm, opět s Dubajem. Mnoho dalších linek směřuje do jižní Asie. Velikost námořní flotily má od roku 1983 vzrůstající trend. V Bandar-e Abbásu byl také spuštěn provoz v novém doku na údržbu a opravu lodí. Přístav je vybaven i pro tzv. lodě Panamex, tj. lodě s výtlakem 120 tis. tun.

Vzhledem k neexistenci velkých řek neexistuje v Íránu říční doprava.

Spoje:

Počet pevných linek v roce 1995 činil 5,5 mil., v současnosti kolem 60 milionů.

V rámci privatizace byl v září 2009 íránským státem prodán přes íránskou burzu většinový podíl akcií 51 % státní telefonní společnosti ISTO soukromé íránské investorské společnosti Etemad-e MOBIN, která je tvořena uskupením vzájemně propojených firem vlastněných íránskými Revolučními gardami.

Celkem jsou v zemi 3 mobilní operátoři a je zaznamenán rychlý rozmach této služby.

V Íránu je odhadem cca 15 mil. uživatelů internetu.

Sektor spojů a souvisejících služeb se průběžně modernizuje, nové zařízení pro klasické telekomunikace je již z 90 % domácí produkce. Mimořádný vzrůst zaznamenává používání mobilních telefonů (denně posílají Íránci kolem 40 mil. zpráv SMS a počet stále roste). Pro srovnání, v roce 2008 krátce po spuštění druhé sítě Irancell to bylo jen 3,5 mil. zpráv SMS denně. Zahraniční mobilní telefony některých nadnárodních společností v Íránu fungují. Íránské mobilní telefony mají rovněž roaming pro spojení v zahraničí u některých nadnárodních operátorů.

Do konce roku 2006 existovala na íránském trhu pouze jedna mobilní síť – firma MCCI, která vlastní licenci vydanou již v roce 1993. Její síť má kapacitu cca 10 milionů uživatelů. Součástí MCCI je firma Taliya, která pro MCCI zajišťuje předplatní karty, přičemž MCCI vlastní 56 % jejích akcií. U každé předplacené SIM karty má být podle oficiálních požadavků vydáno osvědčení, komu byla prodána, kopie jeho ID apod., takže stát má přehled o tom, kdo tyto předplacené karty používá. Jediné společné s praxí v ČR je to, že uživatel karty Thaliya si nakoupí kredit, který provolá.

Majitel druhé licence na provozování GSM sítě mobilních telefonů – firma Irancell, dokončila výstavbu 1. fáze mobilní sítě a začala prodávat SIM karty. Hlavním partnerem Irancellu v tomto projektu je největší africký operátor MTN, který celou výstavbu 1. fáze v Íránu zainvestoval. Jihoafrická firma MTN nahradila původně vybranou tureckou firmu Turkcell, jelikož byla ochotna akceptovat podmínky Irancellu (minoritní kapitálová účast, od r. 2008 70 % íránských pracovníků z celkového počtu zaměstnanců, 60 % veškerých dodávek muselo být dodáno íránskými dodavateli – nemuselo být íránské provenience, ale muselo být dodáno přes íránského dodavatele).

Na konci listopadu 2011 Írán oznámil připravovaný nástup třetího mobilního operátora – společnost Ritel. V zemi tak v současnosti působí celkem tři mobilní operátoři.

Velmi se šíří používání internetu, které však komplikují nízké přenosové rychlosti – je možné bez zvláštního souhlasu instalovat připojení o rychlosti maximálně 2 Mbit. Obsah webových stránek je filtrován a kontrolován z hlediska morální a politické nezávadnosti (Websense). Přístup na určité stránky je blokován (z českých stránek to je např. Letuška, UPC, Centrum, Zlaté stránky, Blesk a mnoho dalších nejrozmanitějších stránek). Internetové vyhledavače – Google, Yahoo apod. však obvykle fungují bez omezení. Internetoví provideři mají povinně nainstalováno zařízení (Websense, Smartfilter) filtrující stránky s pohoršujícím nebo kritickým obsahem a z hlediska e-mailového spojení zabraňující také přístupu i na tzv. anonymizery (proxy avoidance). Při používání e-mailového spojení je nutno mít na paměti, že obsah zpráv je snadno monitorovatelný a vyvarovat se proto zasílání/přijímání zpráv a údajů, které by mohly být považovány za citlivé. Místní justice zřídila koncem roku 2003 zvláštní oddělení pro sledování a postihování internetových přestupků.

4.8. Přijímaná a poskytovaná rozvojová pomoc

Írán nepatří mezi tradiční příjemce rozvojové pomoci. Naopak sám vystupuje jako poskytovatel, zejména vůči sousednímu Afghánistánu a hlavně pak Iráku a Libanonu (po válce s Izraelem), ale v poslední době třeba i Súdánu.


.