Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Izrael Jerusalem
Izrael Izrael
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Izrael

 

Petr Arton (Salo Apfelbaum) se narodil 1. ledna 1922 ve Varšavě, kde jeho jméno zapsali jako "Slama". Vyrůstal v židovské rodině v Teplicích. Jeho otec měl továrničku na recyklované látky a vyráběl hlavně vojenské deky. V září 1938 odjeli s celou rodinou do Prahy, kde Petr začal studovat v anglické škole a naučil se dobře anglicky. O rok později však již museli uprchnout do Polska, kde jej zastihl začátek války. Odtud se pěšky dostal do Ruska a pak do litevského Vilniusu, kde za pomoci japonského konzula dostal vízum do Japonska, kam dorazil začátkem ledna 1941. V Šanghaji se zapsal do Československé armády a přes Singapur a jižní Afriku se přesunul na výcvik do Anglie. V roce 1942 se stal příslušníkem Royal Air Force (RAF). Od dubna 1944 se účastnil 49 bitevních operací proti německým ponorkám. Po válce se rodiče přestěhovali do Kanady a Petr Arton se vrátil domů s českou bombardovací jednotkou. Po třech týdnech se stal zástupcem velitele posádky v Liberci a později zástupcem náčelníka výchovy a osvěty na generálním štábu vojenského letectva. Přišel s nápadem dát členům izraelské Hagany k dispozici letiště v Žatci. V dubnu 1954 se stal občanem Izraele, kde žije dosud. Jan Svěrák se inspiroval osobou Petra Artona a ve svém filmu Tmavomodrý svět nechal podle něj zahrát Ondřeje Vetchého postavu pilota Františka Slámu. Byl oceněn řadou vyznamenání např. anglickou Medailí za statečnost v RAF, českým pamětním odznakem z rukou velvyslance Michaela Žantovského v roce 2006 a mnoho dalších.

 

Chanan Bachrich (Jan Bachrich) se narodil v roce 1924 v židovské rodině v Ústí nad Labem. Od roku 1932 žil v Praze, kde v roce 1942 musel nastoupit do transportu do Terezína. Z Terezína po dvou měsících byl poslán do ghetta Zamosz v Polsku, odkud za dramatických okolností utekl a vrátil se do Prahy právě v době atentátu na Heydricha. Snažil se proto odejít do Maďarska, ale byl chycen na Slovensku a předán gestapu v Brně. Po výslechu byl uvězněn v Moravské Ostravě a v Brně a po té zvláštním transportem (Sondertransport) byl převezen do koncentračního tábora Osvětim. Z osvětimi byl spolu s dalšími vězni poslán na práce do Varšavy a při přiblížení fronty k Varšavě do koncentračního tábora Dachau a Kaufering. Tam byl osvobozen Američany. Po třech měsících se vrátil do Prahy. V roce 1948, když se Československá vláda rozhodla pomoci s dodávkami zbraní vznikajícímu Izraeli, se přihlásil do kurzu leteckých mechaniků v Liberci za účelem servisu letadel dodaných do Izraele z Československa. Po kurzu odešel do Izraele, kde žije dodnes.

 

Aviva Bar-On (Bedřiška Winklerová) se narodila 1932 v Miroslavi u Brna v židovské rodině majitele pily. V roce 1938 začala Bedřiška chodit v 6 letech do školy. Po 14 dnech však ji musela opustit, protože celá rodina byla bez jakéhokoliv majetku vyhoštěna a stala se rodinou uprchlíků. Miroslav se nacházela v příhraniční oblasti a po vstupu německých vojsk v září 1938 se stala součástí Protektorátu. Následující 3 roky musela Bedřiška, spolu s bratrem Felixem, matkou Adélou a otcem Josefem prožít těžké období stěhování. Nejdříve bydleli spolu s rodinou strýce v bytě příbuzných v Brně a otec byl povolán na nucené práce. V ilegálních podmínkách rodiče několika dalších dětí se snažili dětem předat základy čtení, psaní a počítání. V lednu 1942 dostala celá rodina povolání do Terezína. Musela se dostavit do Merhautovy školy v Brně. Odtud byla deportována vlakem do ghetta Terezín. Když přijela do Terezína, tak byla rodina rozdělena. Otec zvlášť, bratr Felix zvlášť, tehdy devítiletá Bedřiška zůstala s matkou, která pracovala v továrně na slídy. Jelikož Bedřišku nevzali do Kindersheimu pro její nízký věk, tak četla knihy, zpívala v dětském pěveckém sboru Karla Bermana a Rudi Freudenfelda (přezdívaný Baštík) a hrála si s kamarádkami. Kvůli těžkým podmínkám, stresu, strachu a hladu však byla často nemocná. Musela si projít i smrtí blízkých - babičky, dědečka a dalších. Otci se podařilo občas rodinu vidět a přinést něco jídla, které ukradl v kuchyni. V roce 1945 se šířila zpráva, že bude vypraven transport do Švýcarska. Celá rodina byla povolána před německého velitele Rahma, kterému otec řekl, že nepojede, protože se bál, že vlak bude vypraven do Osvětimi. Veliteli zřejmě imponovalo, že otec byl stavebník a ne intelektuál, jako mnoho ostatních, a proto rozhodl, že rodina pojede. Věděl asi, že vlak jede skutečně do Švýcarska (zřejmě se jednalo o výměnu 1000 německých vojáků za 1000 vězňů z ghett). Do Švýcarska vlak dorazil v únoru 1945. Rodina Bedřišky byla nejdříve umístěna do karantény a po té de facto jen již čekala na konec války. Po konci války se rodina vrátila do Prahy a po té zpět do Miroslavi. Při jedné z posledních možností opustit komunistické Československo v květnu 1949 Bedřiška emigrovala spolu s bratrem Felixem do Izraele. Nejdříve byla v kibucu, pak prošla kurzem operačních zdravotních sester. V roce 1956 se provdala za Ašera Brauna (Bar-Ona) z Maďarska, který prošel Mauthausenem a pochodem smrti. Spolu mají 3 děti a z nich 10 vnoučat. Na univerzitě Bar Ilan vystudovala magistra sociologie. Nyní žije ve městě Kirjat Ono a jako dobrovolnice pracuje jednou týdně jako operační sestra.

 

Prof. Yehuda Bauer (Jehuda Bauer) se narodil roku 1926 v Praze, kde také vyrůstal. Díky aktivitám svého otce se jeho rodině podařilo 15. března 1939 emigrovat do Palestiny. Střední školu studoval v Haifě, kde si také oblíbil historii. Po střední škole studoval na Cardiff University v Británii a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 1960 obdržel doktorát za práci o britském mandátu v Palestině. Od následujícího roku začal vyučovat současné židovství na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Největšího uznání se mu dostalo za jeho přínos pro studium holocaustu a prevenci genocid - v roce 1998 mu byla udělena cena Izraele (Israel Prize), nejvyšší izraelské vyznamenání. V roce 2001 byl zvolen za člena izraelské akademie věd a v současné době působí jako akademický poradce při památníku Jad Vašem.

 

Ruth Bondyová (Ruth Bondy) se narodila se r. 1923 v Praze. Začala studovat obchodní akademii, školu však nesměla z rasových důvodů po r. 1939 dokončit. V r. 1942 byla internována v terezínském ghettu a r. 1943 v Osvětimi. Osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. V květnu 1945 se vrátila do Prahy, její rodiče zahynuli, sestra přežila. V letech 1945-48 pracovala jako překladatelka z angličtiny v United Press v Praze. Po vyhlášení státu Izrael se přihlásila jako dobrovolnice do České brigády, která absolvovala vojenský výcvik v ČSR. Po armádní službě pracovala jako učitelka hebrejštiny a později jako novinářka v hebrejském tisku. Stala se první žurnalistkou, která obdržela Sokolovovu cenu (izraelská verze Pulitzerovy ceny). Další ocenění získala za své historické práce a překlady z češtiny. Napsala a vydala dvě knihy fejetonů, sbírku esejů, čtyři bibliografie a autobiografii. Do hebrejštiny přeložila Dobrého vojáka Švejka, knihy Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Oty Pavla, Michala Viewegha, eseje Václava Havla, Fischlovy Hovory s Janem Masarykem a další české prózy. Za překlady z češtiny jí byla r. 1996 udělena Cena ministra kultury. Věnuje se také historii terezínského ghetta: patří mezi zakladatele Bejt Terezin, památníku Židů z českých zemí v izraelském kibucu Givat Chaim Ichud, který je střediskem výuky a výzkumu historie ghetta Terezín. Od r. 1994 každoročně přispívá do sborníku Terezínské studie a dokumenty, který vychází česky a německy v Praze. Připravila hebrejské vydání Terezínského deníku Egona Redlicha (vedoucího oddělení pro péči o mládež v ghettu), přeložila hebrejské vydání dětských novin Kamarád, psaných v Terezíně. Jejím nejvýznamnějším dílem na terezínské téma je biografie Jakoba Edelsteina, je však autorkou řady dalších knih. Podílí se na kulturních akcích Velvyslanectví ČR v Tel Avivu i na izraelsko-Českých aktivitách. V roce 2003 obdržela cenu Gratias agit. Podívejte se na rozhovor Marka Ebena s Ruth Bondy - zde.

 

EhrenreichYaron

Yaron Ehrenreich (Viliam Ehrenreich) se narodil v roce 1947 v židovské rodině ve městě Šahy na jižním Slovensku. Za války byly rodiče v koncentračních táborech Mathausen a Osvětim. Bydleli v domě u synagogy, kterou komunisté chtěli zabrat a proto otce každý pátek večer odváděli k výslechu. Výsledkem toho bylo, že otec v roce 1963 zemřel na srdeční příhodu. Po smrti otce se matka a dva synové rozhodli odejít ze země. Po vynuceném vzdání se československého občanství emigrovali do Izraele v dubnu 1965. Tam začali žít v kibucu Mabarot únoru 1966 nastoupil do izraelské armády. Vystudoval rusistiku a mezinárodní vztahy na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Od roku 1976 pracuje v pojišťovnictví.

 

Eisdorfer

Dov Eisdorfer (Bartoloměj Eisdorfer) se narodil 1921 v Sevluši (tehdy v Československu, dnes na zakarpatské Ukrajině) v rodině Josefa a Reginy Eisdorferových, kteří měli statek a obdělávali pole. V devíti letech odešel studovat na hebrejské gymnázium v Mukačevě, kde se tehdy učilo česky a k povinné četbě patřili Jirásek, Čapek, Němcová a další čeští autoři. V roce 1939 ukončil toto gymnázium maturitou a odešel do Maďarska, kde byl aktivní v podzemním hnutí Šomer HaCajir. Byl zatčen v roce 1939, ale záhy propuštěn a odešel do Transylvánie zakládat další skupinu Šomer HaCajir. Tam byl do května 1941, kdy obdržel imigrační certifikát na cizí jméno do Palestiny. Po složité cestě přes Rumunsko, Turecko, Sýrii a Libanon se dostal do Palestiny. Nejdříve se usadil v kibucu Arci Jisraeli Vav u města Rišon LeCijon a pracoval v průmyslu. V roce 1945 se dozvěděl, že rodiče i sestra zahynuli v koncentračním táboře Osvětim a bratr dva dny před osvobozením v koncentračním táboře Mauthausen. V roce 1946 odešel z kibucu do Haify, kde byl povolán do Hagany a pomáhal s výrobou zbraní. Od roku 1953 vedl laboratoř fakulty mechaniky na Technionu v Haifě a od 1968 vyučoval v technické škole. Dov Eisdorfer vedl od roku 1948 pobočku Společnosti přátelství Izrael - Československo v Haifě. Dodnes má vřelý vztah k České republice a pomáhá organizovat české kulturní akce v Haifě.

 

Fischl píšící

Viktor Fischl (Avigdor Dagan) se narodil 30. června 1912 v česko-židovské rodině v Hradci Králové. Na Karlově univerzitě v Praze absolvoval práva a sociologii. Už za studií se zajímal o sionismus a zastával funkci parlamentního sekretáře Židovské strany a redigoval týdeník Židovské zprávy. Do roku 1939 vydal tři básnické sbírky, z nichž kritika nejvíc ocenila Jaro (1933) a Hebrejské melodie (1936). Po Hitlerově okupaci odešel do Velké Británie. V Londýně pracoval Fischl pro československou exilovou vládu po boku exilového ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a obstarával víza pro Židy ve vlasti. V roce 1947 byl povolán do Prahy. Za román Píseň o lítosti převzal v roce 1948 cenu Evropského literárního klubu. Po převzetí moci v Československu komunistickou vládou legálně odcestoval v září 1949 s rodinou do Izraele a již 1. ledna 1950 se stal zaměstnancem izraelského ministerstva zahraničí. Tím byl jako diplomat vyslán postupně do Japonska, Barmy, Jugoslávie a jakožto velvyslanec do Polska, Norska, Islandu a Rakouska. Svou diplomatickou dráhu ukončil v roce 1977. Jedním z jeho nejvýznamnějších titulů jsou Hovory s Janem Masarykem (1952). Text se v Československu nesměl publikovat a byl rozšiřován tajně. Knížkou Svědek téměř stoletý (1988), podobně jako knihou vzpomínkových medailonů Setkání (1994), vzdal Fischl hold Masarykově první republice. Ta pro něj a jeho vrstevníky představovala nejvyšší hodnoty, jakých bylo možno za daných historických podmínek materiálně a duchovně dosáhnout. V posledních letech Viktor Fischl přeložil biblické knihy: Žalmů, Píseň písní, Kazatel, Job, Pláč a Přísloví. Českému čtenáři tak přenesl jedinečným způsobem dech hebrejské starozákonní poezie. Poslední publikovanou jeho knihou byla Vy, soudci athénští (2005). Povídky od jinud už nedopsal. Viktor Fischl se nikdy nepřestal považovat za českého spisovatele. Básně, povídky a romány psal po celý život česky. Viktor Fischl získal řadu ocenění mezi nimiž byl jak československý, tak český Řád T. G. Masaryka, čestný doktorát Univerzity Karlovy v Praze doctor theologie honoris causa, cena ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, čestné občanství Hradce Králové a Cena Jaroslava Seiferta. Viktor Fischl odešel 28. května 2006 ve věku nedožitých 94 let. Jeho pohřbu se týž den v Jeruzalémě účastnili kromě rodinných příslušníků i velvyslanec Michael Žantovský, bývalý izraelský velvyslanec v České republice Yoel Sher, spisovatel David Grossman, předseda Bnei Brit v Jeruzalémě Uzi Werner, zástupci krajanské komunity a pracovníci Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu.

 

Roni Gipsz

Roni Gipsz se narodil 2. června 1957 v Haifě jako druhý syn Dr. Egona a Magdy Gipszových. V roce 1939 byl Roniho otec nucen kvůli svému původu opustit Universitu Karlovu v Praze a ilegálně odjel z Čech do Izraele. V Izraeli se v roce 1942 nechal zapsat do místní jednotky Československé zahraniční armády, kde sloužil až do konce II. světové války. Nicméně ve stejném roce, kdy se jeho otec nechává zapsat v Izraeli do armády, jeho dědeček a babička (Armin a Rgina Gipszovi) jsou odvlečeni do Terezína odkud putovali dále do ghetta v Lodži. Tam již v září roku 1942 umírají hlady. Roniho matka (Magada rozená Groszmannová) byla od roku 1944 vězněna v koncentračním táboře Osvětim, odkud byla poslána na nucené práce v Berlíně. Po válce se oba Roniho rodiče vrátili do Prahy odkud v roce 1949 imigrovali do nově vzniklého Státu Izrael. Roni Gipsz získal vystudoval ekonomii a management na Technion Institute v Haifě, kde i posléze vyučoval. Po té pracoval v několika firmách jako ekonom. Od roku 1995 působí jako nezávislý obchodní a marketingový poradce izraelských a českých firem a je členem Asociace izraelských obchodních poradců. V roce 1998 se stal zástupcem Česko-izraelské obchodní komory v Izraeli a v roce 1999 členem jejího prezídia. V současnosti vykonává také čestnou funkci honorárního konzula České republiky pro Haifu a severní oblast Izraele.

 

Norik Harel

Nori Harel (Norbert Kurzberg) se narodil v roce 1929 v německém Bochum. V roce 1935 kvůli nástupu nacistů k moci jeho rodina uprchla v do Československa, kde se usadila v Českém Těšíně. Když bylo Norikovi 6 let zemřela mu matka a on se musel přestěhovat k tetě Karle Bergmannové, která bydlela v Radniční ulici č. 11. V roce 1938 obsadili Český Těšín Poláci a v roce 1939 odtud musel s otcem uprchnout. Na cestě do Rumunska, odkud chtěli odplout do Palestiny, je však na Ukrajině chytli Rusové a poslali do pracovního tábora na Sibiř. Když mu bylo 14 let, zemřel i otec - na tyfus. Po válce zůstal sám, bez rodiny, beze všeho, bez jakýchkoliv dokumentů a dokladů. V srdci mu však vždy slova "Kde domov můj, kde domov můj..." a tato věta mu dala sílu se sebrat a vrátit se po válce domů do Českého Těšína. Z celé jeho velké rodiny zůstal v Českém Těšíně pouze strýc Nátan Bergmann, který přežil koncentrační tábor Mathausen. Strýc si ho vzal k sobě a postaral se o dokončení jeho vzdělání. V roce 1948 se Norik přihlásil do Hagany a absolvoval kurz pilotů v V.O.S.L.M. v Liberci. Rok nato v lednu 1949 imigroval do Izraele, kde sloužil 25 let v izraelském letectvu jako šéfmechanik a hlavní inženýr letecké základny. Jeho znalosti načerpané v Československu přispěly k založení izraelského letectva. Po skončení letecké služby se stal ředitelem jedné privátní letecké společnosti a dodnes pomáhá koordinovat některé česko-izraelské letecké projekty. Byl vyznamenán řadou ocenění mezi nimiž byl i Řád generála Rudolfa Medka.

 

Avraham Harshalom

AvrahamHarshalom (Adam Friedberg) se narodil 1925 v Pružanech (dnešní Bělorusko) v rodině židovského vládního úředníka. Zde Avraham Harshalom vychodil židovskou základní školu a židovské gymnázium. V roce 1939 zabrali město Rusové a když začala v roce 1941 válka s Ruskem, město obsadili Němci. Ti zřídili ve městě ghetto, kam soustředili všechny židovské občany. V ghettě byl až do konce roku 1942, kdy spolu se všemi ostatními byl odvezen do koncentračního tábora Osvětim (jenom z tohoto ghetta to bylo cca 10.000 dalších Židů). Harshalom byl s celou svou rodinou v Osvětimi, kde však rodina byla poslána do plynových komor, bratr jen o chvíli později. 30. června 1944 Harshalom z Osvětimi utekl spolu s jedním Polákem a Rusem. Žel je brzy na to chytli. Štěstí, že je nezastřelili. Vymluvili se totiž, že zabloudili a hledají cestu zpět do lágru. Navrátili je zpět do Osvětimi. V říjnu 1944 začali vyvážet vězně z Osvětimi do jiných lágrů kvůli tomu, že se blížila ruská fronta. Harshalom byl odvezen do Buchenwaldu. Tam pracoval ve skupině, která stavěla v horách kanceláře pro Hitlera. Fronta se však blížila i z druhé strany a proto dělníky rozdělili na Židy a Poláky. Ve zmatku se povedlo Harshalomovi se vydávat za Poláka. Z transportu nežidů do Litoměřic utekl. Když vlak zastavil, tak vystoupil a schoval se ve vedlejším vlaku s uhlím. Tento druhý vlak zastavil až v Praze Holešovicích. Protože měl na sobě pruhovaný vězeňský oblek, požádal jednou ráno kolemjdoucího chlapce Jindru Sobotku, aby mu donesl šaty. Ten tak učinil a až do konce války jej rodina Sobotkova schovávala nejdříve doma a pak v obchodě pana Hrstky. V roce 1945 se účastnil bojů na barikádách. Po válce zůstal v Praze, kde dostal české občanství a vystudoval Pražskou technickou univerzitu. Když začala v roce 1948 válka o nezávislost v Izraeli, absolvoval letecký výcvik v Olomouci a v roce 1949 odjel do Izraele jako pilot. Do Československa se kvůli komunistickému převratu již nevrátil. V armádě byl do roku 1950, po té v soukromém sektoru - elektroinstalace. V roce 1951 založil firmu Ariel, která se specializuje na elektrotechnické přístroje. Dodnes je jejím generálním ředitelem. Avraham Harshalom publikoval o svém životě knihu "Zrozen z popela" na jejímž základě byl natočen i stejnojmenný dokumentární film. Byl vyznamenán hodností plukovníka československé armády, pamětní medailí Rudolfa Medka a dalšími.

 

Tatiana Hoffmanová (Tatiana Hoffman) se narodila 26.12.1946 v Praze. V letech 1964 - 1968 studovala na Karlově Univerzitě žurnalistiku a zároveň pracovala v pražském rozhlase jako editorka zpráv. V roce 1968 emigrovala do Izraele. Zde zpočátku pracovala jako manažerka v hotelu Sheraton Tel Aviv a zároveň studovala na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde v roce 1972 získala magisterský titul v politických vědách. V pracovním životě působila Tatiana Hoffmanová jako manažerka různých německých firem, poradkyně izraelských firem v obchodu s Československem, reprezentantka československých firem v Izraeli. Kromě obchodu byla a stále je Tatiana Hoffmanová aktivní i na poli zpravodajství, jako editorka a reportérka zahraničních událostí na Druhém kanálu izraelské televize, na rozhlasové stanici Kol Israel, akreditovaná korespondentka české zpravodajské služby ČTK, korespondentka českých televizí, a dalších rozhlasových stanic a tiskovin pro události v Izraeli. Tatiana Hoffmanová je honorární konzulkou ČR v Izraeli.

Dominika Hošková (nar. 17. 7. 1982) začala hrát na violoncello ve čtyřech letech pod vedením svého otce violoncellisty Doc. Jiřího Hoška. Studovala na Pražské konzervatoři ve třídě prof. Václava Jírovce a poté u prof. Vladana Kočího i u prof. Miloše Sádla na soukromých lekcích. Od roku 2003 pokračovala na HAMU v Praze ve třídě Doc. Jiřího Hoška. Interpretační vyspělost potvrdila již v šestnácti letech recitálem se závažným programem (Bach, Dvořák aj.). Úspěšně se účastnila řady violoncellových soutěží: Heranova soutěž v Ústí nad Orlicí (1992, 1996), mezinárodní soutěž v rakouském Liezenu. Na soutěži Prague Junior Note získala v roce 1995 čestné uznání 1. stupně. Na základě anonymní nahrávky se probojovala mezi kandidáty mezinárodní violoncellové soutěže Pražského jara 2000 a stala se nejmladší českou účastnicí této soutěže. Nadace ČHF jí ocenila udělením stipendia pro nejúspěšnější studenty (v r. 2000 - 2003). V roce 2002 získala jednu z hlavních cen na celostátní violoncellové soutěži konzervatoří v Teplicích. Na soutěži Karla Ditterse byla oceněna jako členka Kvarteta Pražské konzervatoře udělením 1. ceny a diplomem "absolutní vítěz soutěže" /2003/. V 8. ročníku violoncellové soutěže Nadace Bohuslava Martinů získala 3. cenu /2003/. Stala se absolutním vítězem soutěžního konkurzu o „stipendium Yamaha" 2004. V roce 2004 absolvovala letní akademii Prag - Wien - Budapest v rakouském Semmeringu /prof. Csaba Onczay/. Jako jediná pražská violoncellistka se účastnila Mezinárodní violoncellové soutěže Davida Poppera v Budapešti. V roce 2004 se stala členkou nově založeného klavírního tria Ester, se kterým se účastnila soutěže Bohuslava Martinů, kde Trio Ester získalo na 10. ročníku Mezinárodní soutěže Bohuslava Martinů 2. cenu a Cenu za nejlepší provedení díla Bohuslava Martinů.Sólově koncertovala s Filharmonií B. Martinů Zlín, Pražskou komorní filharmonií, Plzeňskou filharmonií, Virtuosi Pragenses i v České televizi /Hudební setkání, Terra muzika, Adventní koncerty, Noc s andělem/. Účinkovala na hudebních festivalech: Podblanický podzim, Nekonvenční žižkovský podzim, Synagogy západočeského kraje, Festival Bohuslava Martinů., koncert pro Konrad Adenauer Stiftung - Berlín, Dresdner Piano Salon, Talentinum 06 aj. V roce 2006 byla nominována na Prémiovou listinu ČHF pro nejlepší mladé interprety. V roce 2008 přesídlila do Izraele, kde studuje v rámci The Jerusalem Academy of Music and Dance a současně pokračuje ve své sólové dráze. Zvítězila ve všeoborové smyčcové soutěži "The competition in memory of David Gritz" (1. cena, Jeruzalém, Izrael, 2009) a v soutěži "The Rose Choron chamber music competition" (1. cena, 2009 a 2010).

Miriam Kamová (Miriam Kama) absolvovala konzervatoř v Praze a vyučovala ve Lidové škole umění. Do Izraele imigrovala v roce 1965. V Izraeli pokračovala ve výuce na konzervatoři Anzagi v Tel Avivu a v Městském konzervatoři v Petah Tikvě. V roce 1968 se vdala za pana Jechzkela Kama, původem z Bratislavy, a přestehovala se do Haify kde pokračovala ve své kariéře. Manželé Kamovi strávili 5 let na Barbadosu, kde pan Kama působil jako poradce ministerského předsedy pro námořní dopravu. Tam paní Kamová vychovávala dceru a syna a současně vyučovala hře na klavír. Po návratu do Izraele se věnovala také výuce hře na klavír a současne začala svoji činnost v HYČ - Hitachdut Yotsei Čechoslovakia (Svaz Československých vystehovalců) v Haifě. V souvislosti s přípravami návšetvy tehdejšího prezidenta Václava Havla v Izraeli v roce 1990 byla zvolena do výboru HYČ a od té doby je jeho aktivní členkou. V roce 2000 byla zvolená předsedkyní pobočky HYČ v Haifě a severu. Během jejího působení se ji podařilo zapojit do aktivní práce v HYČ i další členy této organizace, zvláště mladší generaci, a tak obohatit činnost pobočky. Haifská pobočka pořádá jednou měsíčně promítaní českých filmů v originále, jednou měsíčně přednášky, výlety a několikadenní zájezdy po Izraeli a do zahraničí.

Jehuda Manor (dříve Petr Munk) se narodil 1927 ve Vítkovicích v rodině, která založila textilní průmysl ve Frýdku na konci 19 stol. Jeho dědeček Emanuel Steinberg chodil na pivo s Petrem Bezručem. Studoval v Praze gymnázium, ale rodiče jej již v roce 1939 poslali do Palestiny. Tam byl u strýčka. Po válce v roce 1945 zjistil, že se z Terezína vrátila jen jeho maminka. Otec byl zavražděn v Dachau. Proto přijel v roce 1947 do Prahy za matkou. V Praze byl Palestinský úřad, kde byl registr míst na odlety zpět do Palestiny. Zároveň tam však probíhal nábor do leteckých kurzů na tolik potřebné piloty. Jehuda Manor začal pomáhat mobilizovat lidi do tohoto kurzu. Byl však nedostatek pilotů, tak jej poslali do Olomouce a tam také zaškolili na pilota. Od července 1948 začal létat, ale zkrácený kurz 120 hodin nedokončil (dostal osvědčení, že musí získat ještě 20 leteckých hodin na Messerschmidtt) a vrátil se prosinci 1948 do Izraele. Na několika místech se ještě bojovalo a byl zařazen k letectvu. Po izraelské válce si letecký kurz dodělal. Nastoupil do izraelské armády, kde létal na anglických Spitfire a dělal instruktora až do roku 1969. Po dolétání byl raketovým inženýrem a velitelem izraelského raketového programu. V roce 1970 odešel pracovat do leteckého průmyslu jako expert na ergonomii. Od roku 1988 je v důchodu, překládá a píše knihy. Byl oceněn mimo jiné pamětním odznakem Rudolfa Medka.

Hugo Marom se narodil v Brně pod původním jménem Hugo Meisl. Před válkou začal v Brně studovat reálné gymnázium. Po nacistické okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 se jeho rodičům podařilo kontaktovat britského občana Nicolase Wintona, který věnoval mimořádné úsilí záchraně židovských dětí, a zajistit odjezd obou svých synů do Velké Británie. S posledním transportem tzv. Wintonových dětí přijeli bratři Meislovi 3. srpna 1939 do Velké Británie. H. Marom se vyučil obuvníkem v Bedfordu, poté získal stipendium na technické škole v Lutonu. Kromě studia ale procházel i kurzem předvojenské přípravy a teoretickým leteckým výcvikem. Po osvobození Československa se s mladším bratrem vrátili do Brna, kde zjistili, že oba jejich rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Hugo dokončil gymnázium a začal studovat vysokou školu, obor strojní inženýrství. V roce 1947 s ním navázali kontakt emigranti žijící v Izraeli a navrhli mu, aby absolvoval pilotní výcvik. Roku 1948 prošel kurzem pro vojenské piloty v Olomouci jako dobrovolník vznikající izraelské armády Hagana. V průběhu vojenského výcviku Hagany v Československu se poznal s bývalou vězeňkyní koncentračních táborů Martou Markovičovou, která se tehdy připravovala jako dobrovolnice na profesi řidičky nákladního automobilu. H. Marom se s ní oženil v listopadu 1948 v Košicích. Po dokončení kurzu, v němž byl vyhodnocen jako nejlepší, se s manželkou v únoru 1949 vystěhovali do Izraele, kde sloužil jako důstojník v leteckých silách. V nové vlasti začal používat jména Hugo Marom. Dnes žije s manželkou u Tel Avivu. Během dlouhých let služby se H. Marom stal jedním z nejzkušenějších izraelských vojenských pilotů. Po odchodu do civilního života podnikal v leteckém průmyslu. Je známý jako stavitel letišť nejen v Izraeli, ale v USA, Panamě, Guatemale, Paraguay a Švýcarsku. Projektování letišť se věnoval více než 45 let. I nyní je držitelem, jako jeden z nejstarších v Izraeli, platného pilotního průkazu. Ve volných chvílích se věnuje návrhům a výrobě šperků. H. Marom má dvojí občanství - české a izraelské a je hrdý na své české kořeny, dosud hovoří velmi dobře česky. Neúnavně připomíná odvahu rodičů a tiché hrdinství organizátorů dětských transportů do Velké Británie a věří, že jednou jeho dcera sochařka Evie bude moci navrhnout památník pro pražské „Wilsonovo" nádraží, odkud transporty s českými dětmi odjížděly. V květnu 2010 byl H. Marom přijat s dalšími osmi izraelskými veterány předsedou vlády J. Fischerem, který jim předal pamětní medaile Karla Kramáře. S veterány se setkal i ministr obrany M. Barták a předseda Senátu P. Sobotka.

Chanan Rozen (dříve Valtr Rosenzweig) se narodil 24. září 1918 v Moravské Ostravě jako nejmladší syn z početné rodiny. Od 15-ti let se učil a pracoval ve Vítkovických železárnách. Koncem roku 1938 opustil se dvěma bratry Československo a po dvouměsíční plavbě přišel ilegálně do tehdejší Palestiny. První léta strávil v kibucu Sarid. V letech 1939 - 1948 byl aktivním příslušníkem Hagany. Po vzniku Izraele založil společně s dalšími Ligu přátelství Izrael - Československo a od roku 1951 byl jejím generálním tajemníkem. Chanan Rozen uskutečnil řadu akcí podporující česko-izraelské vztahy. Byla to např. izraelská účast na vysázení růžového sadu v Lidicích, účast izraelských umělců na festivalu Pražské jaro, účast izraelské kinematografie na festivalu v Karlových Varech, organizování skupinových zájezdů izraelských občanů do ČSSR apod. Chanan Rozen se také významně zasloužil o udělení medailí účastníkům Slovenského národního povstání žijícím v Izraeli. Inicioval výstavu dětských kreseb a básní z terezínského ghetta v památníku Jad Vašem v Izraeli. Spolu se svým přítelem Maxem Brodem se podílel na uspořádání výstavy o Kafkovi v roce 1964 a ve stejném roce zajistil realizaci hebrejského vydání knihy "Terezínské dětské kresby a básně". V roce 1965 byla Chananu Rozenovi jako prvnímu izraelskému občanovi udělena zlatá medaile Československé společnosti pro mezinárodní styky. Proti přerušení diplomatických styků mezi Československem a Izraelem Chanan Rozen veřejně protestoval. Text jeho prohlášení byl publikován v izraelských sdělovacích prostředcích. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968 vyzýval jako předseda Ligy izraelskou veřejnost k demonstracím a k vyjádření solidarity. Od roku 1975 se Chanan Rozen angažoval v obecní správě a byl zvolen členem městské rady města Ramat Gan. V letech 1983 - 1989 zde vykonával funkci náměstka primátora. Po obnovení diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi v roce 1990 obnovila svou činnost také Liga přátelství Izrael - Československo pod novým názvem Společnost přátel Izrael - Česko - Slovensko. Chanan Rozen byl jednomyslně zvolen jejím předsedou a byl jím až do rozpadu Československa (prosinec 1992). Po vzniku samostatné České republiky 1. ledna 1993 byla ustanovena Izraelská společnost přátel České republiky a Chanan Rozen byl opět jmenován jejím předsedou. Tuto funkci odpovědně vykonává dodnes. V prosinci 1991 byl Chanan Rozen jmenován honorárním generálním konzulem ČSFR v Izraeli a v roce 1993 honorárním generálním konzulem České republiky. V říjnu 1991 navázal Chanan Rozen kontakt se svou rodnou Ostravou. Tam také prosadil návrh na pořádání vzpomínkových aktů při výročí první deportace evropských Židů z Ostravy do Niska (18. října 1939). Pomáhal tento projekt také realizovat, jakož i další související akce. Mezi nimi jsou ustavení Světového sdružení Židů původem z Ostravy v Izraeli, jemuž Chanan Rozen předsedá; odhalení památníku zavražděným ostravským Židům v období holocaustu, které proběhlo na bývalém židovském hřbitově v Ostravě za účasti prezidenta Václava Havla; příprava mezinárodní konference historiků na Ostravské univerzitě. V listopadu 1994 bylo Chananu Rozenovi uděleno čestné občanství města Ostravy. 28. října 1998 propůjčil prezident České republiky Václav Havel Chananu Rozenovi Řád bílého lva za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky. Chanan Rozen je stále velmi aktivní v budování česko-izraelských vztahů. Každoročně organizuje zasílání dětských kreseb z města Ramat Gan do Lidic na téma "Život dětí a vše, co je obklopuje" a tím zajišťuje účast Izraele na mezinárodní dětské výtvarné výstavě k uctění památky zavražděných lidických dětí. Svolává též a předsedá shromáždění na připomínku obětí ghetta Terezín a na připomínku českých a slovenských Židů, kteří byli zavražděni nacisty v období druhé světové války. Organizuje vzájemné pamětní, kulturní a umělecké události v Izraeli a České republice. Svědomitě vykonává funkci generálního honorárního konzula České republiky. Chanan Rozen ochotně poskytuje Velvyslanectví České republiky v Tel Avivu konzultace, rady i svou osobní přítomnost ve chvílích, kdy je to z protokolárních či společenských důvodů potřeba.

Nathan Steiner (Karol Steiner) se narodil v Bratislavě 3. září 1933. Byl vězněn v koncentračním táboře Bergen Belsen a v roce 1949 po ukončení studia na gymnáziu se vystěhoval do Státu Izrael. Tam absolvoval zemědělskou školu a pracoval v kibucu Yavne. V letech 1951 až 1958 působil v izraelské armádě. V roce 1983 vstoupil do organizace Hitachdut Jotsei Czechoslovakia, od 1985 do 1995 byl generálním tajemníkem tohoto sdružení a od 1995 do současnosti je jeho předsedou. Má osobní zásluhy na rozvoji vztahů mezi Českou republikou a Izraelem a mezi židovskou komunitou na obou stranách. Byl aktivně nápomocen při přípravách oficiálních návštěv představitelů ČSFR, ČR a SR v Izraeli a izraelských představitelů u nás. Roku 1990 Steiner a Hitachdut zorganizovali celosvětové setkání československých Židů v Jeruzalémě za účasti prezidenta V. Havla a ministra zahraničních věcí J. Dienstbiera. Z jeho iniciativy byl rekonstruován památník SNP v Kremničce a památník holocaustu v Bratislavě. Každoročně organizuje v Izraeli vzpomínku na 180 tisíc občanů židovského vyznání z Československa, kteří byli zavražděni během druhé světové války. V poslední době se Steiner podílel na vydání knihy Viktora Fischla Rozhovory s Janem Masarykem v hebrejštině. Steiner je členem dozorčí rady nadace EZRA, jejímž cílem je sociální odškodnění Židů, kteří přežili holocaust. Česko-slovenskou židovskou komunitu reprezentuje zároveň v užším vedení Jad Vašem, společnosti, která dbá o zachování židovských památných míst a ochranu památek připomínajících dějiny izraelského národa. Vedle předsednické funkce ve Sdružení přistěhovalců z Československa je Steiner také redaktorem krajanského časopisu Hasman Haze, který publikuje články o česko-slovensko-izraelských vztazích a o kulturních a společenských aktivitách velvyslanectví ČR a SR v Tel Avivu. Inicioval vydání sborníků historických statí z období holocaustu, organizoval různé dokumentační výstavy o českých a slovenských Židech, kulturní akce, výměny sportovců, rozvoj vzájemného turismu apod. Nathan Steiner byl za své zásluhy o rozvoj česko-izraelských vztahů v roce 2001 oceněn cenou Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Petr Veselý (Avraham Vesely) se narodil v roce 1948. Jeho otec Samuel Weis si změnil identitu za protektorátu, aby nebyl nacisty deportován do koncentračního tábora. Zbytek jeho rodiny tam však zahynul. Matka Jolana roz. Feldmannová byla v koncentračním táboře Osvětim. Rodiče se seznámili po válce. Otec měl obchod s textilem a po nástupu komunistů k moci byl pronásledován kvůli své snaze emigrovat ze země. Po antisemitském procesu s Rudolfem Slánským se obrátil na izraelské velvyslanectví v Praze s žádostí o pomoc, za což byl označen za zrádce státu. V roce 1952 byl zatčen a odsouzen na 14 let vězení. Jeho žena byla odsouzena na 4 roky vězení. Společně s nimi bylo odsouzeno dalších 20 občanů židovského původu. Petra Veselého, kterému bylo tehdy 5 let, dala STB do dětského domova. Jeho bratr Jury Veselý, kterému bylo tehdy 18 měsíců, se ztratil. Našel se až za dva roky a po té jej dali do jiného dětského domova pro menší děti. Když matku propustili v roce 1954, za pomoci izraelského velvyslanectví našla byt na Smíchově a vzala si obě děti k sobě. Velvyslanectví dokonce dávalo matce peníze a vedli jí jako svou úřednici. V roce 1962 byl propuštěn z vězení i otec a všichni společně v roce 1964 emigrovali do Izraele. Bratr následkem shora zmíněných událostí psychicky velmi trpěl a v roce 1997 spáchal sebevraždu. Petr Veselý vystudoval ekonomii na Univerzitě Tel Aviv a 30 let pracoval v bance. V současné době žije v Cholonu a zabývá se historií.

.