Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Bělorusko ruiny
Bělorusko Bělorusko
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Vnitropolitická charakteristika

 

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Ústava, která prohlašuje Bělorusko za demokratickou neutrální republiku, byla přijata 15. března 1994. Všenárodní referendum pak schválilo dva její dodatky; 24. listopadu 1996 vstoupily v platnost změny umožňující koncentraci moci v rukou prezidenta a 17. října 2004 pak bylo zrušeno omezení pro jeho funkčního období. Od vyhlášení samostatnosti v roce 1991 se Bělorusko pokusilo jít cestou demokratických transformací. Zvolení Alexandra Lukašenka prezidentem Běloruska v roce 1994 způsobilo návrat zpět a přechod k upevňování autoritativního režimu.

Parlament

Moc zákonodárnou představuje dvoukomorový Parlament - Národní shromáždění, který je volen na 4 roky. Skládá se z Komory reprezentantů (zástupců), která má 110 poslanců volených přímou volbou a Rady republiky čítající 56 poslanců (senátorů), z nichž po 8 vybírají oblastní a Minská městská rada a zbylých 8 jmenuje prezident republiky. Jejich reálné pravomoci jsou minimální.

Národní shromáždění Běloruska
http://www.sovrep.gov.by

Rada ministrů

Moc výkonná je reprezentována Radou ministrů. Ta se skládá z předsedy vlády, jeho místopředsedů, ministrů, vedoucích republikových výborů a dalších orgánů státního řízení.

Rada ministrů Běloruska
http://government.by

Soudní systém

Soudní systém je vytvářen na principech územnosti a specializace. Nejvýše stojí Ústavní soud (polovinu soudců jmenuje prezident a polovinu Sněmovna reprezentantů) a Nejvyšší soud (soudci jsou jmenováni prezidentem). Soudní systém se dále pak skládá z okresních a městských soudů - soudů první instance a oblastních (Minského soudu) a Vyššího hospodářského soudu.

Ústavní soud Běloruska
http://www.kc.gov.by

Nejvyšší soud Běloruska
http://www.supcourt.by

Vyšší hospodářský soud Běloruska
http://www.court.by

Politické strany

O politických stranách v tradičním pojetí evropské a světové demokracie nelze v případě současného Běloruska hovořit. Jiné "politické" subjekty než prezidentova administrativa a jemu podřízený mocenský aparát (včetně soudnictví) byly více méně vyřazeny z klasického politického rozhodovacího procesu. V Bělorusku je veškerá moc soustředěna do rukou jednoho muže tzn., že úlohu parlamentní demokracie, plurality politických stran i opozice supluje skupina prezidentem pečlivě vybraných osob. Činnost politických stran je tedy výrazně limitována a existuje pouze ve formě mimoparlamentní opozice, která má na politický, ekonomický a sociální vývoj země vcelku marginální vliv.

Z nejvýznamnějších provládních politických stran stojí za zmínku Komunistická strana Běloruska vedená T. Golubjovovou a Liberálně demokratická strana S. Gajdukeviče. Formálně je v Bělorusku oficiálně registrováno více než 30 politických stran, v posledních letech však nebylo zaregistrováno žádné nové politické uskupení (v prosinci 2009 byla zamítnuta registrace Běloruské křesťanské demokracie).

Hlavními opozičními stranami, které stojí zcela mimo oficiální politický proces, jsou v současné době: Hnutí za svobodu - předseda A. Milinkevič, Sjednocená občanská strana - předseda A. Lebedko, Běloruská národní fronta - předseda A. Janukevič, Běloruská strana sjednocených levých „Spravedlivý svět" (dříve Strana komunistů Běloruska) - předseda S. Kaljakin a Běloruská sociálně demokratická strana Gramada - předseda A. Ljaukovič

Místní samospráva

Místní správa a samospráva je realizována prostřednictvím místních Rad poslanců, výkonné a nařizovací orgány a orgány územní samosprávy tzv. Oblastní výkonné výbory.

Brestský oblastní výkonný výbor
http://www.brest-region.by

Gomelský oblastní výkonný výbor
http://www.gomel-region.gov.by

Grodněnský oblastní výkonný výbor
http://region.grodno.by

Minský oblastní výkonný výbor
http://www.minsk-region.gov.by

Mogilevský oblastní výkonný výbor
http://region.mogilev.by

Vitebský oblastní výkonný výbor
http://www.vitebsk-region.gov.by

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

V souladu s ústavou je prezident Běloruska nejvyšším představitelem státu navenek s širokými vnitrostátními pravomocemi, které zasahují i do moci zákonodárné (je oprávněn vydávat dekrety, které mají právní sílu zákonů) a soudní (pravomoc jmenovat a odvolávat soudce a ministra spravedlnosti), a tím je v rozporu s demokratickým pojetím dělby moci mezi složku výkonnou, zákonodárnou a soudní.

Prezidentské volby se poprvé uskutečnily 10.07.1994, ve kterých byl do funkce zvolen Alexandr Lukašenko (stejně tak jako v roce 2001). Následné referendum měnící ústavu zrušením limitu dvou funkčních období prezidenta umožnila A. Lukašenkovi opětovně kandidovat ve volbách v roce 2006 a 2010. Oboje volby byly dle hodnocení OBSE/ODIR v rozporu s mezinárodními standardy, což mělo za následek neuznání legitimity A. Lukašenka jako prezidenta Běloruské republiky demokratickými státy.

2.3. Složení vlády

V souladu s ústavou tvoří běloruskou vládu Rada ministrů jejímiž členy jsou (k 01.06.2014):

Prezídium Rady ministrů

  • předseda vlády - Mjasnikovič Michail Vladimirovič
  • předseda úřadu prezidenta - Kobjakov Andrej Vladimirovič
  • předseda Výboru státní kontroly - Jakobson Alexandr Serafimovič
  • první místopředseda vlády - Semaško Vladimir Iljič
  • místopředseda vlády - Prokopovič Petr Petrovič
  • místopředseda vlády - Rusyj Michail Ivanovič
  • místopředseda vlády - Kalinin Anatolij Nikolaevič
  • místopředseda vlády - Tozik Anatolij Afanasevič
  • ministr ekonomiky - Snopkov Nikolay Genadievič
  • ministr financí - Charkovec Andrej Michajlovič
  • ministr zahraničních věcí - Makej Vladimir Vladimirovič
  • předseda představenstva Rozvojové banky Běloruska - Rumas Sergej Nikolaevič

Členové Rady ministrů

  • ministr architektury a výstavby - Černyj Anatolij Borisovič
  • ministr vnitra - Šunevič Igor Anatolievič
  • ministr bytového a komunálního hospodářství - Šorec Andrej Viktorovič
  • ministr zdravotnictví - Žarko Vasilij Ivanovič
  • ministr informací - Proleskovskij Oleg Vitoldovič
  • ministr kultury - Svetlov Boris Vladimirovič
  • ministr lesního hospodářství - Ameljanovič Michail Michajlovič
  • ministr obrany - Žadobin Jurij Viktorovič
  • ministr školství - Maskevič Sergej Aleksandrovič
  • ministr daní a poplatků - Polujan Viktor Nikolaevich
  • ministr pro mimořádné události - Vasčenko Vladimir Aleksandrovič
  • ministr přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí - Calko Vladimir Grigorievič
  • ministr průmyslu - Katerinič Dmitrij Stěpanovič
  • ministr spojů a informatiky - Popkov Sergej Petrovič
  • ministr zemědělství a potravinářství - Zajac Leonid Konstantinovič
  • ministr sportu a turismu - Šamko Alexandr Igorevič
  • ministr obchodu - Čekanov Valentin Sergejevič
  • ministr dopravy a komunikací - Sivak Anatolij Aleksandrovič
  • ministr práce a sociální ochrany - Ščetkina Marianna Akindinovna
  • ministr energetiky - Potupčik Vladimir Nikolaevič
  • ministr spravedlnosti - Sliževskij Oleg Loeonidovič

.