Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Ukrajina Desna
Ukrajina Ukrajina
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Vnitropolitická charakteristika

 

2.1. Stručná charakteristika politického systému

Ukrajina se 1. října 2010 v důsledku rozhodnutí ústavního soudu o odmítnutí politické reformy z 8. prosince 2004, stala prezidentsko parlamentní republikou. Pravomoci parlamentu (Nejvyšší rady Ukrajiny), resp. Vlády (Kabinetu ministrů) byly omezeny a převážná část byla převedena na prezidentský úřad. Byl restaurován politický systém, který byl na Ukrajině platný v období před „pomerančovou revolucí“ v roce 2004.

Nad institucionálním rámcem země stojí skupiny velkého ukrajinského byznysu („oligarchové“), kteří jako významní sponzoři politických subjektů využívají výkonnou a zákonodárnou moc pro prosazování svých obchodních a mocenských záměrů. V průběhu roku 2012 pokračovala asertivní prosazování oligarchického klanu tzv. Rodiny prezidenta Janukovyče jak na významné vládní posty, tak do strategických odvětví ekonomiky země.

Prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč, dříve činný, nyní čestný předseda Strany regionů, byl zvolen na pětileté funkční období v roce 2010. Snaha o zachování statu quo vládnoucí moci, včetně znovuzvolení Viktora Janukovyče v prezidentských volbách v roce 2015, procházela jako červená nit všemi klíčovými vnitropolitickými událostmi roku 2012, a zcela zřejmou se stala po parlamentních volbách a jmenování nové vlády.

 

Pivotní událostí roku 2012 byly volby do Nejvyšší rady Ukrajiny, které se uskutečnily dne 28. října. Masivní a bezprecedentně drahou předvolební kampaň doprovázela četná porušení volebního zákona, zejména zneužívání administrativních zdrojů vládnoucí stranou a přímé i nepřímé podplácení voličů, často z veřejných rozpočtů, manipulace fungování volebních komisí. Samotné hlasování proběhlo relativně klidně, proces zdlouhavého a místy skandálního sčítání hlasů vrhl asi nejzásadnější stín na soulad voleb s demokratickými standardy, což zaznamenala také hodnocení četných misí mezinárodních pozorovatelů. Volilo se nově podle volebního zákona (přijatého na podzim 2011) smíšeným volebním systémem, kdy polovina (225) poslanců byla zvolena v poměrném systému podle celostátních stranických kandidátních listin v jednom celoukrajinském vícemandátovém okruhu, přičemž pro vstup do parlamentu musí kandidující politická strana překonat 5 procentní vstupní práh. Druhá polovina poslanců je volena prostým většinovým systémem ve 225 jednomandátových volebních obvodech. Oficiálně byli nakonec potvrzeni držitelé pouze 445 z celkových 450 poslaneckých mandátů. V pěti většinových volebních obvodech centrální volební komise vítěze nestanovila a zůstává právně nejisté, kdy a na základě čeho budou chybějící mandáty, o které vesměs byla obrána opozice, „převoleny“. Volby vyhrála a nejvíce mandátů v novém složení ukrajinského parlamentu získala Strana regionů (185 mandátů), druhá skončila opoziční Baťkivščyna (101), strana UDAR (40), Svoboda (37), Komunistická strana Ukrajiny (32), Jediné centrum (3), Národní strana (2), Radikální strana Oleha Ljaška (1), strana Svaz (1) a 43 mandátů získali nezávislí  kandidáti. Nikým neočekávaný vysoký výsledek pro radikálně se vymezující stranu Svoboda ukazuje na frustraci ze stávajícího politického vývoje a poptávku po tzv. třetí síle. Tu pro část voličů představovala také strana UDAR světoznámého boxera Vitalije Klyčka. Zatímco Klyčkův UDAR stojí zejména na popularitě svého lídra, Svoboda je ideově vyhraněná strana, která překročila hranice regionální popularity na západní Ukrajině a svým radikalismem a nekompromisními postoji k vládnímu a politickému establishmentu v celoukrajinském měřítku oslovila především protestní elektorát. Ukrajinci ve volbách v mnohých regionech (západ, střed Ukrajiny) volili opozici proti tlaku vládnoucí administrativy a podle vlastního uvážení. Prokázali tak rostoucí občanskou vyspělost a uvědomělost.

V nově zvolené Nejvyšší radě Ukrajiny, která poprvé zasedla 12. prosince, nicméně žádná strana nezískala absolutní ani ústavní většinu. Vládní Stranu regionů tiše podporuje Komunistická strana Ukrajiny a většina tzv. nezávislých poslanců z většinových okruhů. V opozici stojí Baťkivščyna, strana UDAR a radikálně nacionalistická Svoboda. Dvě poslední zmiňované strany jsou v parlamentu i na celokrajinské politické scéně nováčky. V čele parlamentu stanul zástupce Strany regionů  – Volodymyr Rybak.

 

Těsně před koncem roku 2012 došlo v souvislosti s demisí premiéra Mykoly Azarova k demisi celé ukrajinské vlády. Do čela nové vlády prezident Janukovyč opětovně jmenoval osvědčeného Azarova, prvním vicepremiérem se stal dosavadní šéf Národní banky a čelný představitel tzv. Rodiny Serhij Arbuzov. Vláda neobsahuje žádné nezávislé osobnosti ani čisté stranické nominace, nýbrž je dominantně pro-prezidentská, obsazena lidmi z tzv. Rodiny a lidmi největšího UA oligarchy Achmetova. Ostatní vlivové skupiny byly upozaděny.

 

V otázce vlády práva a výběrového soudnictví došlo v průběhu roku 2012 v další regresi. Soudní moc zůstává do značné míry instrumentem moci výkonné. Pokračovaly soudní procesy proti bývalé předsedkyni vlády Juliji Tymošenkové a bývalému ministrovi vnitra Juriji Lucenkovi. Oba  zůstávají ve věznicích, trest byl podmíněn Valeriji Ivaščenkovi, pověřenému řízením ministerstva obrany ve vládě bývalé premiérky Tymošenkové v letech 2009-2010. Vliv uvězněných opozičních politiků na politickou scénu Ukrajiny se v souvislosti s volbami krátkodobě posílil, v dlouhodobé perspektivě klesá. Fakt jejich uvěznění jako jeden z ukazatelů výběrového soudnictví a nedostatečné vlády práva v zemi brzdí rozvoj politické asociace a ekonomické integrace Ukrajiny s Evropskou unií. O účelovém užívání zákonů a právních norem svědčí jak předvolební a povolební dění zodpovědných institucí, tak v listopadu spěšné přijetí kontroverzního zákona „O všeukrajinském referendu“, který v mnohém protiřečí platné ústavě a umožňuje mj. její změnu cestou plebiscitu bez nutnosti získat souhlas parlamentu.

 

Reformní proces na Ukrajině zůstává i nadále nedostatečný a pomalý. Částečnou modernizací prošly dílčí části infrastruktury v souvislosti s pořadatelstvím části mistrovství světa ve fotbale (EURO 2012). Významná část páteřní dopravní infrastruktury se proti minulosti výrazně zlepšila (podoba a kapacita mezinárodních letišť, vysokorychlostní železniční spojení, páteřní síť komunikací, komunální doprava ve pořadatelských městech). Od počátku roku 2012 platí zásady nové penzijní reformy (založené na především parametrických změnách). V jiných sférách života země se reformní proces fakticky zastavil. V průběhu druhého čtvrtletí byl parlamentní většinou schválen kontroverzní zákon, který povede k uznání ruského jazyka jako jazyka úředního (pravděpodobně ve 13 "ruskojazyčných" oblastech země). I přes dílčí nedostatky nového trestního řádu, který vstoupil v platnost v listopadu 2012, lze jeho přijetí hodnotit jako pozitivní krok směrem k evropským normám v této oblasti.

 

V roce 2012 došlo na Ukrajině ke zhoršení situace v oblasti svobody médií. V  hodnocení Celosvětového indexu svobody slova za rok 2012, sestavovaném mezinárodní organizací „Reportéři bez hranic“, Ukrajina ve srovnání s rokem 2011 klesla o 10 příček a ocitla se na 126. místě (ze 179 zemí). Celkem byl v roce 2012 zaznamenán rekordní počet případů agrese proti novinářům (fyzické násilí, útoky, výhrůžky), nejvyšší za posledních deset let. V ukrajinských médiích, zejména v televizním vysílání, posílila cenzura, viditelná zejména ve vyhýbání se tématům, která jsou pro vládu politicky nebo ekonomicky citlivá. V . V souvislosti s předvolební kampaní postupně rostl také počet zpráv publikovaných na objednávku a za úplatu (tzv. „džínsa“).

 

 

Krajané

 

Na  Ukrajině  žije v současné  době cca 5 tis. českých  krajanů. Nynější  české komunity na Ukrajině jsou

pozůstatkem dříve poměrně početného českého osídlení, vzniklého v důsledku vystěhovalectví z Českých zemí převážně v 2. polovině XIX. století. Po revoluci 1917  s  postupným  potlačováním  práv  národnostních  menšin  v SSSR se postupně český živel, podobně jako jiné národnostní menšiny, ztrácel z veřejného života. Potomci českých přesídlenců byli ve 30. letech vystaveni komunistickému teroru, neboť příslušníci národnostních menšin byli „oblíbeným“ cílem sovětských bezpečnostních orgánů jako spolupracovníci zahraničních služeb.

 

Se   vznikem   samostatné   Ukrajiny   se  znovu  otevřel  prostor  pro  rozvíjení  aktivit

národnostních menšin. V květnu 1995 byla ustavena střechová společná krajanská organizace Česká národní rada Ukrajiny (ČNRU), sdružující 21 obnovených krajanských spolků z různých oblastí Ukrajiny. Cílem těchto spolků bylo a je především uchování českého jazyka a českého folklóru.

 

Ryze národních českých vesnic zůstalo na Ukrajině málo. Jsou v Žytomyrské oblasti –  Malá Zubovština a

Malynyvka, v Oděské oblasti - Veselynivka, ve Vinnycké oblasti - Mykolajivka, v Záporožské oblasti - Novhorodkivka (původní název Čechohrad), v Mykolajivské oblasti – Bohemka a na Krymu Alexandrovka  a Lobanove.

 

V   letech   1991-1993   poskytla   vláda   ČR   z  podnětu   OSN   humanitární   pomoc

obyvatelům vybraných oblastí Ukrajiny, postižených následky černobylské havárie. Tato pomoc  spočívala  v  organizovaném přesídlení osob českého původu do ČR. Přesídleným krajanům se podařilo zajistit v ČR lepší životní podmínky, než jaké měli při setrvávání v postižených oblastech.

 

Česká  vláda,  stejně  jako  v  jiných  zemích,  kde  se  nacházejí čeští krajané, realizuje  prostřednictvím svých

zastupitelských úřadů projekty zaměřené na udržování  kontaktů krajanů se starou vlastí, uchování českého jazyka a podporu spolkové činnosti.

 

2.2. Hlava státu (jméno, kompetence)

Prezident Ukrajiny: Viktor Fedorovič Janukovyč (narozen 9. července 1950 v městečku Jenakijevo, Doněcká oblast), ve funkci od 25. února 2010 (původně předseda Strany regionů, po inauguraci se stal jejím čestným předsedou).

 

2.3. Složení vlády

 Nová vláda, která se dotkla také její struktury, byla jmenována v prosinci 2012 po parlamentních volbách.

Premiér

Nikolaj AZAROV (Strana Regionů)

První vicepremiér

 

Serhiy  ARBUZOV (oficiálně neuvedena politická příslušnost)

Vicepremiér

Yuriy BOYKO (Strana Regionů)

Vicepremiér

Oleksandr VILKUL  (Strana Regionů)

Vicepremiér

Konstyantyn HRYSCHENKO (bezpartijní)

Ministr vlády

Olena LUKASH (Strana Regionů)

ministr pro regionální rozvoj, výstavbu a bytové hospodářství

Hennady  TEMNYK  (Strana Regionů)

Ministr zahraničních věcí

Leonid KOZHARA (Strana Regionů)

Ministr obrany

Pavlo LEBEDEV (bezpartijní)

Ministr vnitra

Vitaliy ZAKHARCHENKO (Strana Regionů)

Ministr ekonomického rozvoje a obchodu

Ihor PRASOLOV (Strana Regionů)

Ministr financí

Yuriy KOLOBOV (bezpartijní)

Ministr agrární politiky a výživy

Mykola  PRYSYAZHNYUK (Strana Regionů)

Ministr spravedlnosti

Oleksandr LAVRYNOVYCH  (Strana Regionů)

Ministr kultury

Leonid  NOVOCHAŤKO (Strana Regionů)

Ministr vzdělání, vědy, mládeže a sportu

Dmytro TABACHNYK (Strana Regionů)

Ministr zdravotnictví

Raisa BOGATYREVA  (Strana Regionů)

Ministr ochrany životního prostředí a nerostného bohatství

Oleh PROSKURIAKOV (oficiálně neuvedena politická příslušnost)

Ministr energetiky a uhelného průmyslu

Eduard STAVYCKYI (Strana Regionů)

Ministr pro sociální politiku

Natalia KOROLEVSKA (Ukrajina Vpřed)

Ministr pro finanční a daňové záležitosti

Oleksandr KLYMENKO (Strana Regionů)

Ministr infrastruktury

Volodymyr KOZAK (Strana Regionů)

Ministr průmyslové politiky

Mychajlo KOROLENKO (Strana Regionů)

 

 


.