Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

USA New York
USA USA
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Ekonomická charakteristika země

 

Spojené státy americké jsou největší ekonomikou světa s HDP přes 15 bil. USD. USA jsou rovněž nejsilnější ekonomikou, co se týče kupní síly a zemí s nejvíce inovacemi a průmyslovými patenty. Z hlediska zahraničního obchodu byly USA v roce 2012 třetím největším vývozcem zboží na světě (1,48 bil. USD) po Číně a SRN a současně i největším dovozcem zboží na světě (2,263 bil. USD) následované SRN a Čínou. I když se odstup druhé Číny postupně snižuje, bude trvat ještě dlouho (podle odhadů minimálně do roku 2025), než více než miliardová Čína překoná v HDP USA, které mají přes 313 mil. obyvatel.

4.1. Zhodnocení hospodářského vývoje za minulý rok, předpověď dalšího vývoje

Růst ekonomiky USA je po celou dobu Obamova prezidentsví stále křehký. Hluboká recese v roce 2008 byla právem označovaná za velkou ekonomickou krizi a je srovnávána s „Great Depression“ z 30. let minulého století. Stále se nedaří vytvářet nová pracovní místa tak, jak by administrativa chtěla a v co tolik po celé 4 roky doufala. Ekonomická témata jsou tak stěžejní pro kampaň všech republikánských prezidentských kandidátů. Míra nezaměstnanosti v září t. r. se sice (překvapivě) dostala pod hranici 8% (dosáhla 7,8 %, což je vůbec nejlepší výsledek za poslední 4 roky. Je na stejné úrovni, na jaké byla v lednu roku 2009, kdy Obama převzal úřad. Na Ameriku je to však stále příliš vysoké a velmi sledované číslo). V červenci nezaměstnanost činila 8,1 %. Vysoká a dlouhodobá (40% nezaměstnaných je bez práce déle než půl roku) nezaměstnanost je nadále vážným ekonomickým a politickým problémem. Celkem bylo v září vytvořeno 114 tis. nových pracovních příležitostí. Tento údaj jistě pomůže Obamovi v jeho prezidentské kampani (zvláště když M. Romney jasně prezidenta předčil během první prezidentské debaty dne 3.10.2012). Vzrostla rovněž hodinová mzda a podle statistik zaměstnanci v září pracovali více hodin. Za měsíc září tak nejvíce nezaměstnaných bylo ve stavebnictví (11,9 %) a ve výrobě (6,7 %). Nezaměstnanost státních pracovníků ke stejnému datu dosáhla úrovně 4,3 %. Reálná nezaměstnanost je řádově stále téměř dvakrát vyšší. Celkový počet nezaměstnaných v USA se stále pohybuje přes 13 mil. osob. Nejvyšší míra nezaměstnanosti je tradičně u afro-američanů (představuje 16,7 % a je největší za posledních 27 let) a hispánského obyvatelstva. Z jednotlivých států vykazují nejvyšší nezaměstnanost státy nejvíce postižené realitní krizí (Nevada, Florida, Kalifornie, Arizona) nebo odlivem pracovních míst v průmyslu do zahraničí (Michigan). Naopak nejnižší míru nezaměstnanosti vykazují státy Severní Dakota a Jižní Dakota, tedy oblasti se silným zemědělstvím a inovacemi. Do těchto států se v posledních letech navíc přesunulo díky investičním, obchodním pobídkám a životnímu stylu mnoho firem a obyvatel.

Průmyslová výroba USA vzrostla za období srpen 2011 až srpen 2012 o 2,8 %. Někteří ekonomové stále hovoří o obnově amerického průmyslu a předpovídají, že se do USA vrátí a udrží velká část výroby se střední a vyšší přidanou hodnotou. Některé firmy již dokonce přenesly část výroby z Asie (Číny) zpět do USA, k čemuž v rámci své prezidentské kampaně vyzývá i republikán M. Romney.

Během uplynulých šesti měsíců  se v USA stabilizovaly některé indikátory na realitním trhu; pozitivní byla čísla co do počtu zahájených nových staveb (růst o 9.3%, jedná se o 685 tis. nových  jednotek, což představuje nejvyšší hodnotu za posledních 19 měsíců) či prodeje domů. Zdá se, že propad dosahuje svého dna a že ceny nemovitostí začínají pomalu růst, i když se stále pohybují na historicky velmi nízkých úrovních a záleží, kde. Někteří ekonomové očekávají, že v druhé polovině roku 2012 dojde k růstu stavební výroby v USA. Rostl rovněž počet nově vydaných stavebních povolení. Za tímto zlepšením stojí kombinace silných demografických trendů, rozdíly na trhu práce a na realitním trhu v různým státech a regionech.

Spor o výši dluhu

V USA existuje již od roku 1917 zákonem stanovený limit federálního dluhu, který by měl zabránit přílišnému zadlužování země. Zatímco první limit byl tehdy určen ve výši 11,5 miliardy USD, dle v současné době platného zákona je maximální federální zadlužení stanoveno na 16,69 bilionu USD. Od roku 1962 byl zákonný limit zvýšen již 75krát, z toho 11krát od roku 2001. Na první pohled se tedy zdá, že limit příliš neplní svůj účel, tj. nedokáže zabránit nárůstu dluhu, neboť v případě potřeby ho Kongres vždy navýší. V létě 2011 došlo mezi republikány a demokraty k rozkolu, kdy reálně hrozilo, že dohoda o navýšení limitu nebude uzavřena a země tak fakticky zbankrotuje, neboť si již nebude moci půjčovat na krytí svých výdajů. Příčinou byl spor o způsob, jak v budoucnu snižovat rozpočtové deficity a posléze i federální dluh. Demokraté prosazovali zvýšení daní pro nejbohatší příjmové skupiny, republikáni naopak tvrdší škrty v sociálních a zdravotnických programech. Na poslední chvíli byla v Kongresu dosažena kompromisní dohoda, která limit dluhu postupně ve třech fázích navýšila tak, že zajistila fungování země minimálně do konce roku 2012. Agentura Standard and Poors v reakci na rozpočtový problém USA snížila úvěrový rating USA z nejvyššího stupně AAA o jednu úroveň na AA+. 

Stále hrozí, že v lednu 2013 dojde k masivním škrtům v obranném rozpočtu i v jiných rozpočtových kapitolách. Američtí politici totiž již předem rezignovali na vyjednávání o kompromisním řešení v období před volbami, které se budou konat 6. listopadu tohoto roku. Existuje malá naděje, že by k dohodě mohlo dojít v týdnech po volbách, během tzv. lame duck session Kongresu. Je však málo pravděpodobné, že by šlo o dlouhodobou strategickou dohodu, spíše by se jednalo o dočasné řešení situace. Americká ekonomika tak stále postrádá dlouhodobé řešení jak se vyrovnat s neudržitelným nárůstem zadlužování země. 

Obchodní deficit za rok 2012 dosáhl hodnoty téměř 540 mld. USD - je však nižsí, než deficit v roce 2011 (560 mld. USD. Deficit s Kanadou se v loňském roce snížil na hodnotu 31.8 mld. USD (celkový vývoz do Kanady činil  292.4 mld. USD a import z Kanady 324.2 mld. USD). Obchodní deficit s Čínou dosáhl hodnoty 315 mld. USD. Co se týče zemí EU, USA za loňský rok vykázaly negativní saldo ve výši 115,7 mld. USD, což představuje nárůst o 15%. 

Prezident Obama v lednu roku 2010 vyhlásil Národní exportní iniciativu (National Export Iniative - NEI), jejímž cílem je zdvojnásobit americký export během pěti let. Export se nyní podílí na HDP pouze 14 % (např. v případě SRN je to 35 %). V říjnu 2011 byly po pětiletých vyjednáváních v Kongresu ratifikovány tři dohody o volném obchodu s Kolumbií, Panamou a Jižní Koreou, které zjednodušují mezinárodní obchod. Pro USA znamenají tyto smlouvy největší obchodní dohodu od roku 1992, kdy s Kanadou a Mexikem podepsaly Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA).

Na pomalé tempo ekonomického růstu reagovala americká centrální banka FED prohlášením v srpnu 2011, kdy oznámila, že minimálně do poloviny roku 2013 bude držet úrokové sazby na výjimečně nízké úrovni. Základní úroková sazba je momentálně na nejnižší úrovni v historii 0-0,25 %, níž už jít nemůže. Na konci září 2011 potom FED v návaznosti na své srpnové prohlášení zahájil operaci "Twist“, jež spočívá v nakupování dlouhodobých státní dluhopisů  za 400 miliard dolarů, jejichž nákup je financován prodejem krátkodobých cenných papírů se splatností tři roky a méně. Tato operace by měla vyvolat tlak na snížení dlouhodobých úrokových měr pro firmy a domácnosti a pomoci tak posílení růstu ekonomiky.

Ve snaze podpořit ekonomický růst přišel prezident Obama s několika návrhy:

1) „Small Business Legislation"

B. Obama chce zavést daňové odpočty pro malé firmy ve výši 12 mld. USD a zároveň vytvořit fond ve výši 30 mld. USD, umožňující snazší přístup těchto firem k úvěrům. Malé firmy tak budou moci investiční expanzí vytvářet nová pracovní místa. Demokraté předpokládají, že dojde k vytvoření až 700 tis. nových pracovních míst. Obchodní organizace se domnívají, že vytvořený fond může zajistit úvěry pro malé firmy až ve výši 300 mld. USD. Navržený zákon byl již schválen v obou komorách amerického Kongresu a podepsán prezidentem Obamou v září roku 2010.

2) Snížení daní z příjmu pro střední vrstvu

Prezident navrhuje trvale snížit daně u domácností s příjmem do 250 tis. USD a u jednotlivců do 200 tis. USD ročně. Snížení daní pro vyšší příjmy navrhuje Obama ukončit. Americký federální rozpočet by tak v příštích 10 letech získal na dani z příjmu fyzických osob zhruba 700 mld. USD. Dočasné snížení daní z příjmu pro všechny příjmové skupiny prosadil prezident G. Bush v letech 2001 a 2003 ajejich účinnost skončí k 31.12.2010. Republikáni a někteří umírnění Demokraté nesouhlasí s prezidentovým návrhem a chtějí zachovat snížení daní také pro vyšší příjmy alespoň na další 2 roky. Jejich důvodem je ochabující ekonomika, vysoká nezaměstnanost a potenciální propad spotřebitelských výdajů, které tvoří 70 % výkonu ekonomiky.

3) Daňové odpočty za investice do výzkumu a vývoje

Obama navrhuje trvalé prodloužení daňových kreditů pro firmy, které investují do výzkumu a vývoje nových technologií v USA. Současné kredity vyprší v prosinci 2010. Republikáni upozorňují, že prezident Bush během 8 let v úřadu prezidenta třikrát navrhl daňové úlevy pro firemní investice. Obama tak využívá nápady Republikánů.   

4) Odpisy firemních investic ve výši 100%

Obama navrhuje odpisy firemních investic do nových provozů, zařízení a vybavení (počítače, technologie) v plné výši, pokud budou realizovány v roce 2011. Jinými slovy, celková výše investice bude moci být dána do nákladů firmy najednou.

V případě realizace návrhu 3) a 4) mají být náklady pro státní pokladnu v příštích 10 letech (odhad 130 mld. USD) nahrazeny těmito třemi způsoby: a) odstraněním daňových výhod pro americké firmy s velkou mezinárodním působností (vytváření zisků v zahraničí), b) odstraněním daňových výhod pro ropné a plynárenské společnosti a c) lepší daňovou výtěžností.

5) Obnova a modernizace dopravní infrastruktury

Prezident navrhuje šestiletý plán na obnovu dopravní infrastruktury v USA. Nejprve hodlá investovat 50 mld. USD do obnovy 150 tis. mil silnic, údržby 4 tis. mil železničních tratí a150 milletištních drah. Další investice mají pak směřovat do vysokorychlostní železnice a do kontroly leteckého provozu. 

Křehký ekonomický růst & návrat do recese v USA

Ekonomická recese začala v USA v prosinci 2007 askončila po 18 měsících v červnu 2009. Od počátku recese došlo v americké ekonomice ke ztrátě 7,6 mil. pracovních míst. Poslední recese byla nejdelší od 2. světové války. Ekonomické recese v letech 1973-75 a 1981-82 trvaly shodně po 16 měsíců. Skutečná recese však pro mnoho Američanů nadále trvá. Hodně lidí je bez práce a stěží platí účty, natož hypotéky. Ceny domů, z nichž většina je zatížena hypotékou, nadále klesají a dluh na hypotékách převyšuje mnohdy nynější hodnotu domů (tzv. „Negative Equity“).    

Někteří ekonomové varují před rizikem opětovného ekonomického poklesu USA (tzv. „W Effectu“). Nejhlasitější z nich je Nouriel Roubini, přední americký profesor ekonomie na New York University, který získal vysoké renomé svou úspěšnou předpovědí nedávné finanční a hospodářské krize. Na konci srpna 2010 varoval, že americkou ekonomiku čeká ve zbytku roku 2010 výrazné zpomalení. Tempo růstu klesne pod 1% a může se přiblížit až k nule. V této souvislosti varoval, že existuje 40% pravděpodobnost nové recese. Po veškerých růstových stimulech americké vlády (787 mld. USD) zůstávají podle Roubiniho nevyřešeny samotné příčiny vzniku finanční a hospodářské krize, kterými jsou především nadměrné dluhy.  Řešení hospodářských problémů a především nezaměstnanosti spočívá ve snížení nákladů na práci formou snížení daní ze mzdy financované zvýšením daní pro bohaté. To by snížilo náklady práce. Prezident Obama naopak plánuje snížení daní navázané na investice firem (odpis 100 % investic v roce 2011). Místo toho, aby byl kapitál nahrazován lidskou prací, dojde tak podle Roubiniho k opaku.

4.2. Základní makroekonomické ukazatele za posledních 5 let (HDP/obyv., vývoj objemu HDP, podíl odvětví na tvorbě HDP, míra inflace, míra nezaměstnanosti)

     200720082009201020112012
Nominální HDP (mld. $) 14.028,7 14.291,5 13.939,0 14.526,5 15.075,7 15.681,5
Růst reálného HDP (%) 1,9 -0,3 -3,5 3,0 1,37 3,1
Bilance ZO (mld. $) -696,7 -698,3 -381,3 -500,0 -560,0 -539,5
Běžný účet (mld. $) -710,3 -677,1 -376,6 -470,9 -465,9 -474,9
Roční inflace (%) 2,8 3,8 -0,4 1,6 3,2 1,8
Nezaměstnanost (%) 4,6 5,8 9,3 9,6 8,9 7,8
Stát. rozpočet (mld. $) -161 -459 -1.413 -1.294 -1.299 -1.100
Deficit / HDP (%) 1,1 3,2 10,1 8,9 8,6 7,0
Státní dluh (mld. $) 9.229,2 10.699,8 12.311,4 14.025,2 15.222,9 16.432,7
Dluh / HDP (%) 65,8 74,9 88,3 96,5 100,3 104,7

Zdroje: US Department of Commerce - Bureau of Economic Analysis, US Bureau of Labor Statistics, Congressional Budget Office Analysis, US Department of Treasury – Treasury Direct, Inflation Data.com

4.3. Průmysl – struktura, tempo růstu, nosné obory

Průmysl se podílí 11-12% na tvorbě HDP Spojených států. Zahrnuje výrobní sektor (manufacturing), těžbu (mining) a utility (utilities).

20. století lze přeneseně označit za století amerického průmyslu. Během 20. století se Amerika stala nejdůležitější průmyslovou zemí na světě a americké firmy díky investicím a úsporám z rozsahu byly nejsilnější a největší na světě. Americký dělník je i dnes nejvíce produktivní dělník na světě, i země jako Japonsko nebo Německo mají nižší produktivitu než Amerika. Spojené státy jsou největšími vývozci high-tech výrobků na světě, např. v oblasti letecké techniky nebo průmyslové elektroniky, přesto od roku 2000 více vyspělých technologií (tzv. ATP – Advance Technology Products, klasifikace ministerstva obchodu USA) dovážejí než vyvážejí.

Problémem U.S. firem byla ještě na konci minulého století přílišná závislost na domácím trhu, export byl pro většinu firem jen okrajovou záležitostí a podíl tržeb z cizích trhů byl minimální. S postupem globalizace se ale situace začala měnit a po vypuknutí krize v roce 2007 se hodně (především velkých) firem upnulo na tzv. emerging markets, které jim vyrovnávají propady tržeb na domácím trhu. Americké firmy tak v poslední době velice aktivně vystupují na trzích Číny, Brazílie, Ruska nebo v afrických zemích a pro nemalou část velkých firem jsou již dnes zahraniční operace významnější než podnikání na domácím americkém trhu. Proto, i když se americký spotřebitel stále z krize nevzpamatoval (léto 2012) a jeho nákupy jsou nižší než dříve, vykazuje většina velkých U.S. firem zisky které ve stále rostoucí míře plynou ze zahraničních trhů.

Průmyslová výroba byla především po druhé světové válce zdrojem dobře placených a stabilních míst a i proto si mohla velká část dělníků dovolit vlastní dům, většinou na okrajích měst v tzv. „suburbs“ a posílat svoje děti na placené školy. V rámci průmyslu za posledních dvacet let vzrostl podíl dobře placených míst na úkor hůře placených pozic, celkový počet pracovních míst se ale snížil. Globalizace přesunula více než 20 milionů pracovních míst do zahraničí a pro dělníky je zhruba posledních dvacet let stále těžší najít dobře placená místa v průmyslových oborech. I když díky rostoucí produktivitě a investicím do strojního zařízení objem americké výroby dlouhodobě stále roste, je k tomuto růstu potřeba stále menší počet pracovníků. Navíc modernizace většiny oborů znamená, že na některá dříve dělnická místa je nyní zapotřebí mít daleko vyšší kvalifikaci a kvůli chybějícímu systému učňovského školství se mnoha firmám paradoxně nedostává kvalifikovaných dělníků, i když nezaměstnanost je největší v americké moderní historii. Např. Boeing se své nové továrně na letadla na jihu USA u velkého počtu dělnických míst vyžaduje minimálně ukončené dvouleté studium v některém z technických oborů. Veřejná diskuze se nyní v Americe vede především okolo výhod německého systému výuky dělnických profesí. Jménem průmyslových a výrobních firem se k průmyslu a ekonomice nejčastěji vyjadřuje National Association of Manufacturers (www.nam.org) a samozřejmě American Chamber of Commerce (www.uschamber.com).

V roce 2010 poprvé objem výroby v Číně překonal v dolarovém vyjádření objem výroby v USA. Podle studie Boston Consulting Group se tento stav už nezmění, nicméně Amerika si má k roku 2015 vybudovat ve světové výrobní statistice pozici „silné dvojky“, tedy země jejíž druhé místo za Čínou bude stabilní a založené na výrobě vysoce kvalitních výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Tímto směrem se také ubírá většina veřejné diskuze o průmyslové politice USA, která podle kritiků zemi naprosto chybí. Dvě největší globální výzvy před kterými stojí americký průmysl jsou: dlouhodobě rostoucí náklady energií a nejistota ohledně množství povolených emisí z průmyslové produkce. Administrativa prezidenta Obamy je aktivní především v druhé oblasti, mezi ekologickou vládní agenturou Environmental Protection Agency (EPA) a Hospodářskou komorou USA se vedou hodně zpolitizované spory o způsob jak emise regulovat. Např. v červenci 2011 se ale vládě a výrobcům automobilů podařilo dohodnout, že do roku 2025 se má průměrná spotřeba osobních automobilů snížit na zhruba 4,6 l/100 km. Podobné cíle by prezident chtěl vyhlásit i pro další obory (elektrárny, energetická úspornost v obytných i kancelářských budovách, emise a spotřeba letadel aj.)

Hlavní průmyslové obory a významné americké firmy:

  • petrochemie (Exxon Mobil, Connoco Phillips, Chevron, Marathon Oil, Apache, Anadarko, Devon Energy, Hess, Occidental)
  • metalurgie a těžební průmysl (ALCOA, U.S. Steel, Nucor, Allegheny Technologies, Schnitzer Steel Industries, Bethlehem Steel, Kreton Steel Mills, Peabody Group, Arch Coal, Rio Tinto, AEI Resources)
  • automobilový průmysl (General Motors, Ford Motor Company, Chrysler Group, Harley Davidson, Mack Trucks, Peterbuilt Kennworth, Allison Transmission, TRW, ArvinMeritor, Delphi, Federal Mogul, Johnson Controls, Visteon, Tenneco Automotive, Dana Corp.)
  • letecký a obranný průmysl (Boeing, Lockheed Martin, General Dynamics, United Technologies, General Electric, Marconi Electronics, McDonnell Douglas, Newport News Shipbuilding, Northrop Grumman, Raytheon, Tenneco)
  • chemický průmysl (DuPont, Dow Chemical, Eastman Chemical, Eastman Kodak, Huntsman International, 3M, Air Products & Chemicals, Johnson & Johnson, Monsanto, Polaroid, SC Johnson)
  • farmaceutický průmysl (Pfizer, Merck, Abbott Laboratories, Bristol Myers Squibb, Schering Plough, Eli Lilly, Ivax)
  • elektronický průmysl (Intel, AMD, Motorola, ON Semiconductor, Texas Instruments, AlliedSignal, Bose, Vishay Intertechnology, Zenith Electronics)
  • počítačové a telekomunikační zařízení (Dell Computer, Hewlett-Packard, Apple, CISCO Systems, Sun Microsystems, Symantec, Gateway, Lexmark International, Novell, Quantum, XEROX, Lucent Technologies, Qualcomm, Qwest Communications)
  • potravinářství (Kraft Foods, PepsiCo., Sara Lee, General Mills, Smithfield Foods, Tyson Foods, Heinz, Dole Food, Del Monte Foods, Ben & Jerry`s Homemade, Campbell Soup, Hershey Foods, Kellogg, Mars, Nabisco Holdings, Oscar Mayer, Pillsbury, Quaker Oats, Procter & Gamble, Schweppes, Starbucks, Tropicana, Wrigley)
  • dřevozpracující průmysl (Weyerhaeuser, Westvaco, International Paper, Kimberly-Clark, Plum Creek Timber, Louisiana-Pacific Co.,)
  • energetika (General Electric, Westinghouse, Duke Energy, Exelon, Dominion, Suntech)

Průmyslová výroba

Průmyslová výroba USA v únoru 2012 vzrostla v porovnáním se stejným měsícem minulého roku o 4%, stále je však pod úrovní z roku 2007.

Podle studie Boston Consulting Group se do USA vrátí část dříve přesunuté výroby, hlavně z Mexika nebo Číny. I když se nejedná o nijak masový trend, jde o reakci části U.S. firem na problémy s dodržováním kvality nebo rychlostí a spolehlivostí dodávek. Nižší hodnota dolaru tuto variantu podporuje, u mnoha amerických firem je proto zvažování o výhodnosti přesunutí části výroby do zahraničí složitější než dříve. Zatímco ještě před deseti lety (2001) byla průměrná mzda čínského dělníka jen tři procenta průměrného Američana, v roce 2011 je to již kolem 9 % a spolu s daleko nižší produktivitou, problémy s kvalitou nebo dlouhou dobou přepravy se rozdíly v celkových nákladech snižují.

4.4. Stavebnictví

USA se stále potýkají s následky hypoteční a realitní krize odstartované v srpnu 2007. Ta byla způsobena špatně fungujícím trhem s hypotékami, který umožnil získání hypotéky i těm občanům, kteří neměli reálnou ekonomickou sílu své dluhy splácet. Situace vedla k tomu, že banky dlužníkům jejich domy zabavily, nicméně vzhledem k poklesu hodnoty nemovitostí ani případný prodej domu nepostačil na splacení celého dluhu. Do kritické situace se tak dostali jak lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou i své celoživotní úspory, tak banky, které musely odepsat obrovské ztráty. V oblastech, kde bylo zabaveno a vyklizeno nejvíce domů, pak došlo k dramatickému poklesu hodnoty i u ostatních nemovitostí. Krize se tak dotkla i těch, kteří měli osobní finance v pořádku a své hypotéky řádně spláceli. Situace byla nejhorší ve státech Nevada, Florida a Arizona, které zažily v předchozí dekádě velký stavební boom

Rok 2012 přinesl po dlouhé době v zásadě dobré a slibné zprávy v oblasti výdajů na stavebnictví. V USA je trh ze 70% financován hypotékami (úroková sazba se stále pohybuje na nízké úrovni kolme 3 %). Celkově v roce 2012 příjmy stavebnictví jako celku činily 1.7 bil. USD. Experti očekávají, že by pozitivní vývoj pokračoval po celý rok 2013. Hlavním faktorem, který potenciální růst brzdí, jsou omezené federální, státní a městské rozpočty, v nichž nebude dostatek prostředků na výdaje do stavebnictví.

4.5. Zemědělství – vývoj, struktura

USA jsou největším výrobcem, spotřebitelem a také největším exportérem zemědělských produktů na světě. Na celkové výměře 922 milionů akrů (373 milionů hektarů) zemědělské půdy, tedy na cca 1/3 území USA, hospodaří 2,4 miliony farmářů, tedy méně než 1% obyvatelstva Spojených států. Ti vytvářejí něco mezi 2 - 3 procenty jejich HDP. Méně než  polovinu (44%) zemědělské půdy zde tvoří pole, téměř stejnou plochu zabírají pastviny a zbytek tvoří většinou lesy. Více jak polovinu farem tvoří rodinné farmy do velikosti100 akrů (40 ha), farem větších než 2000 akrů (800 ha) jsou jen necelá 4 procenta a průměrná velikost americké farmy je tedy kolem 440 akrů (180 ha).

V roce 2012 americké zemědělství vyprodukovalo zboží za 299 miliard dolarů. Export zemědělských produktů a potravin vykazuje pozitivní obchodní bilanci (37 mld. USD), podle ananýz amerického Ministerstva zemědělství (US Department of Agriculture, www.usda.gov) mají na tento trend vliv i podepsné FTA s Panamou, Kolumbií a Jižní Koreou (příjmy ve výši 2.3 mld. USD a podpora téměř 20 tis. pracovních příležitostí). V  loňském roce byly vyvezeny zemědělské produkty za 136 miliardy dolarů (nepatrný nárůst oproti roku 2011), dovoz dosáhl 99 miliard dolarů (nárůst o 17%), zemědělský zahraniční obchod tak skončil přebytkem cca 37 miliard dolarů. Na vývozu se nejvíce podílejí masné produkty, živočišné tuky, rýže, sojové boby, ovoce a ořechy, zelenina a bavlna. V dovozu převládají živá zvířata a masné produkty (kromě hovězího), ovocné šťávy a ořechy, zeleninové konzervy, víno a sladové nápoje, káva a kakao.

Trendem posledních let je pěstování plodin za účelem výroby ethanolu jakožto příměsi do paliv pro automobily. Hlavním zdrojem pro výrobu ethanolu je v USA kukuřice. Téměř 40% veškeré produkce kukuřice v USA je určeno pro výrobu ethanolu. Tento fakt je často kritizován jako faktor zvyšující ceny surovin i následně potravin.

4.6. Služby

Americké statistiky oblast z našeho pohledu tradičních služeb rozdělují do tří samostatných skupin:  maloobchod, velkoobchod a "profesionální služby". 

Maloobchod

Maloobchodní tržby v roce 2012 dosáhly hodnoty 4,9 bilionu USD a meziročně vzrostly o 5%. Jedná se o největší meziroční nárůst od roku 1999, což by mělo potvrzovat, že americká ekonomika se pomalu vzpamatovává z krize. Tržby rostly meziročně ve všech jednotlivých maloobchodních sektorech (motorová vozidla a náhradní díly,potraviny a nápoje, benzín a nafta,  stavební materiály a zahradní vybavení, zdravotní výdaje, léky a osobní služby, oblečení a módní doplňky, elektronika a domácí spotřebiče, nábytek a vybavení domácností) s výjimkou sektoru elektroniky a domácích spotřebičů, kde došlo k drobnému poklesu.

Maloobchod zaměstnává v USA dle statistik přes 15 mil. lidí. Oproti předchozím letům se sice stále jedná o  pokles způsobený ekonomickou krizí, nicméně situace se v roce 2012 orproti minulému roku zlepšovala. Zastřešující maloobchodní asociací v USA je The National Retail Federation, která sdružuje zhruiba 100 maloobchodních asociací. Maloobchodní tržby jsou v USA zveřejňovány pravidelně měsíčně a jsou vždy s napětím očekávány ze strany ekonomických analytiků a komentátorů. Americké statistiky sledují celkový maloobchodní prodej (tj. včetně potravin, automobilů a náhradních dílů) a nebo maloobchodní prodej bez potravin, aut a náhradních dílů. Vedle údajů o celkové výši maloobchodního prtodeje se věnuje velká pozornost vývoji prodeje potravin a aut. Stejně podrobné je však možné najít i vývoj prodeje u ostatních skupin produktů (např. nábytek, elektronika, stavební materiály, oblečení či prodej pohonných hmot u benzínových stanic).

Mezi největší maloobchodní firmy v USA podle výše tržeb patří: Wal-Mart, Costco Wholesale, Home Depot, Lowe`s, Best Buy, Staples, TJX, Gap, Office Depot, Toys "R" Us, Circuirt City Stores, BJ`s Wholesale Club, Limited Brands, OfficeMax, Bed Bath & Beyond, Ross Stores, Blockbuster, Foot Locker, Barnes & Noble.         

Velkoobchod

Velkoobchodní tržby dosáhly v roce 2012 hodnoty 5,7 bil. USD a meziročně vzrostly o více než 10%. Stále však ještě nedosáhly úrovně z let 2007 a 2008, tedy období před nástupem ekonomické krize.

Americké oficiální statistiky sledují velkoobchod také z pohledu tržeb zásob (inventories). V roce 2012 dosáhly velkoobchodní zásoby hodnoty 558 mld. USD a meziměsíčně vzrostly o více než 12%. Velkoobchodní zásoby představují v USA zhruba 30% obchodních zásob, zbylých 70% připadá na zásoby výrobců a maloobchodníků. Růst velkoobchodních zásob svědčí o tom, že americké firmy očekávají v příštích měsících růst spotřebitelské poptávky.

Profesionální služby

Služby poskytované domácnostem a podnikovému sektoru severoamerická klasifikace rozděluje do 11 základních skupin:

  • vybrané dopravní a velkoobchodní služby
  • zprostředkování informačních a kulturních služeb (zpravodajství a kultura – rozhlas, televize, internet, noviny, tiskoviny apod.)
  • akciové a finanční investiční služby
  • pronájmy a leasing
  • profesionální, vědecké a technické služby (právní, ekonomické a daňové poradenství, reklamní a propagační služby, služby vědecko-výzkumné povahy a další)
  • administrativní, podpůrné a pomocné služby, zpracování odpadu (široké spektrum služeb poskytovaných firmám, institucím a domácnostem)
  • služby zdravotní a sociální péče
  • služby z oblasti umění, zábavy a rekreace
  • ostatní služby (neobsažené ve výše uvedených kategoriích – od mytí automobilů po drobné opravy v domácnosti či kadeřnictví a další)
  • vzdělávací služby
  • technická infrastruktura, dodávky energií.

4.7. Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Doprava

Doprava v USA je již delší dobu, zvláště pak po přijetí  dopravního zákona (Safe, Accountable, Flexible, and Efficient Transportation Equity Act) z roku 2005, jednou z priorit domácí hospodářské politiky.  Zákon měl zvýšit bezpečnost v siliční dopravě, podpořit modernizaci dopravních sítí, redukovat dopravní zácpy a v neposlední řadě napomoci vytváření nových pracovních příležitostí. Na tyto účely  zákon vyčlenil na období 6 let sumou 286,4 miliard dolarů. Kromě modernizace dálnic a silnic, výstavby nových mostů, investic do železniční a autobusové dopravy počítá zákon s rozvojem veřejné hromadné dopravy a např. i s budováním cyklistických a rekreačních stezek. Po teroristických útocích v září 2001 nabyly na domácí scéně a v mezinárodních vztazích USA mimořádného významu otázky zajištění národní bezpečnosti v osobní a nákladní dopravě (PNR - předávání osobních dat cestujících v letecké dopravě do USA nebo přijatý zákon o předpokládaném 100 % prohlížení /skenování/ kontejnerů směřujících do USA v přístavu jejich naložení a další).

Spojené státy americké jsou svojí územní rozlohou čtvrtou největší zemí světa. S ohledem na úroveň jejího ekonomického rozvoje a zapojení do mezinárodního obchodu patří její dopravní systém, obsluhující 300 milionů obyvatel a 7 milionů podniků a firem, rozhodně mezi největší na světě. Co se týče rozsahu dopravní infrastruktury tak na území USA je k dispozici 4 miliony mil silnic a dálnic, 140 tisíc mil železničních tratí, 1,6 miliónů mil tzv. produktovodů (ropa a plyn) a 26 tisíc mil využitelných vodních cest. Po celých Spojených státech je k dispozici téměř 5.300 veřejně využitelných letišť a 3.400 železničních stanic. Stejně „ohromující“ jsou údaje o celkových počtech dopravních prostředků v USA: např. na silnicích a dálnicích jezdí na 250 milionů motorových vozidel (z čehož více jak 55 % představují osobní automobily), létá zde téměř 8.300 dopravních letadel, celkový počet všech letadel však činí téměř 230 tisíc strojů! Na pravidelných linkách v USA operuje více jak 110 leteckých společností. V posledních letech došlo na trhu amerických leteckých společností k významné konsolidaci, konkrétně ke spojení Delta Airlines s Northwest Airlines a United Airlines s Continental Airlines. V blízké budoucnosti je plánována fúze dvou největších nízkonákladových společností – Southwest Airlines a AirTran.  

Americký dopravní systém se potýká s podobnými problémy, jako ve většině ostatních vyspělých zemí: stoupající ceny pohonných látek, stále se zvyšující tlaky na leteckou osobní přepravu, zvláště pak na kapacitu letištních terminálů a letových slotů v dobách denních špiček a během hlavní turistické sezóny (svátky a prázdniny), každodenní zácpy na silnicích během ranní a odpolední dopravní špičky v městských aglomeracích, celková přetíženost silnic a dálnic nákladní dopravou.

Každodenní mobilita Američanů je těžko srovnatelná  s jinou zemí světa. Američané převážnou část osobní dopravy realizují v osobních automobilech všech kategorií. Američané tímto způsobem řeší 90 % veškeré své osobní dálkové dopravy (leteckou dopravou 7 % a meziměstskými autobusy 2 %). Podobně jsou automobily využívány při každodenní (místní) osobní přepravě (do zaměstnání, školy, za nákupy či za zábavou). Američané v průměru „vykonají“ 87 % svých každodenních přesunů ve svém voze, 9 % ujdou pěšky a pouze 4 % zbývají pro ostatní druhy dopravy (městská doprava, vlak, taxi a pod.). Hromadná městská a příměstská doprava osob je ve Spojených státech v podstatě velice málo frekventovaným způsobem přepravy, v řadě měst zcela chybí. S narůstajícími cenami benzínu se však zájem o hromadnou přepravu prudce zvyšuje a stávající kapacity přestávají stačit. Americká asociace pro hromadnou přepravu /APTA/ proto předkládá americké vládě návrhy na zvýšení podpory systémů hromadné městské dopravy jako jeden z nástrojů řešení současných problémů v příměstské přepravě osob.

Automobilová doprava sehrává též klíčovou roli při přepravě výrobků a zboží, nejčastěji jsou tyto předměty přepravovány velkokapacitními nákladními vozy. Přepravě surovin a materiálu, podobně jako v jiných zemích, vévodí železniční a potrubní doprava. „Domácí“ vodní doprava je relativně málo využívána. Role letecké nákladní dopravy je v porovnání s celkovým systémem nákladní dopravy v USA svým objemem a tonáží stále ještě málo významná, ale její úloha stále roste, zvláště pak v hodnotovém vyjádření přepravovaného zboží.

Stále větším a vážnějším problémem je však otázka financování oprav stávajících a výstavby nových pozemních komunikací (silnic a dálnic). Ty jsou většinou hrazeny z dopravního fondu, jehož hlavním zdrojem jsou příjmy z výběru federální daně na pohonné hmoty. Tato daň představuje fixní částku z prodaného objemu pohonných hmot na čerpacích stanicích (18 centů za galon). Tato daň nebyla zvýšena od roku 1993. Tehdy stál galon /3,8 litru/ nejlevnějšího benzínu "regular" 1,06 dolaru a v roce 2012 jsou to téměř  4 USD! Ceny pohonných hmot na přelomu let2011 a 2012 výrazně rostla, což vede k politizaci celého problému a k populistickým slibům jednotlivých politiků, že po zvolení sníží cenu benzínu, byť ta je určována zejména dle vývoje na trzích s ropou. Navíc, přestože se  počet silničních motorových vozidel v USA od roku 1993 zvýšil o 25 %, podstatně se od té doby snížila jejich spotřeba na jeden kilometr nebo míli, takže objem prodaných pohonných hmot celkově klesá. Tento trend je navíc v posledních letech a měsících výrazně umocňován dramaticky stoupající cenou benzínu a nafty. Na to reagují američtí spotřebitelé logicky tak, že omezují svoje cesty autem. I přestože tedy Američané u benzínových static nechávají stále větší část svého rodinného rozpočtu, dopravní fond má příjmy stále nižší.  Negativní předpovědi hovoří o tom, že pokud nedojde ke změně pravidel ve financování dopravní infrastruktury či naplňování federálního dopravního fondu, bude celý systém čelit vážným problémům. Stávající administrativa se snaží jít cestou privatizace dálničních úseků a stejným způsobem by ráda řešila výstavbu nových kapacit. Velmi často však naráží na silný odpor místních i státních samospráv, které argumentují tím, že privatizace v tomto sektoru bude výhodná především pro subjekty na privatizaci se podílející (zvýšení mýtného o zisk těchto firem).  Hovoří se též o realizaci zkušebních projektů na snížení přetíženosti dopravních tepen v pěti městských aglomeracích (NY, SF, Minneapolis, Miami a Seattle) během dopravních špiček na principu „tržních cen“, kdy by mělo v těchto městech v dobách ranních a odpoledních dopravních špiček přechodně vzrůst mýtné na placených úsecích silnic a dálnic a přesměrovat jízdy části řidičů buď na jinou denní dobu nebo do jiného úseku.

Prezident Obama vystoupil během roku 2011 s několika plány, jak zvýšit investice do dopravní infrastruktury. Se svými návrhy však nemá úspěchy v Kongresu, který odmítá kvůli investicím zvýšení již tak obrovského rozpočtového deficitu.

Telekomunikace

V americkém telekomunikačním průmyslu působí téměř 4000 poskytovatelů služeb s obratem jeden bilion dolarů, od malých, lokálních provozovatelů telefonních ústředen se 100 zákazníky až po megakorporace typu Verizon, AT&T, T-Mobile, Nextel a další. Vysoká konkurence tlačí ceny dolů a nutí poskytovatele těchto služeb nabízet stále kvalitnější služby. Stejně tak jako v ostatních zemích světa rozsah a příjmy z mobilních telekomunikačních služeb začínají převažovat nad tradičním telefonním a datovým spojením. Nejdiskutovanější otázkou roku 2011 byla plánovaná fúze společností AT&T a T-Mobile, kterou však nakonec kvůli obavám z ovládnutí trhu nepovolily americké federální orgány.

Z údajů o vývoji příjmů z poskytování přenosových služeb se i v USA dlouhodobě potvrzuje globální trend růstu podílu příjmů u mobilních operátorů na úkor poskytovatelů pevných linek. Tento trend je v posledních letech brzděn nárůstem internetových služeb u pevných linek (vysokorychlostní internet, kombinace služeb /kabelová televize, internet, telefon/, prodej hudebních nahrávek a filmů po internetu).  

Podle různých průzkumů internet používá přes 80 procent dospělých Američanů, v případě mladých lidí do 29 let je to až 87 procent. Dospívající mládež bývá pravidelně on-line dokonce v 93 procentech. Na internetu jsou všechny americké školy, veřejné knihovny, vědecké ústavy, federální, státní a městské úřady, všechny větší firmy, banky, nemocnice, nejrůznější instituce i většina drobných podnikatelů. Čtvrtina Američanů, kteří internet doma nemají, vesměs starších či nemajetných lidí, říká, že ho nepotřebuje nebo že počítač a připojení jsou na ně moc drahé. Američané na internetu už dávno nenavštěvují jen webové stránky nebo si pouze nevyměňují e-maily. Síť je stále významnějším prostředkem pro získávání aktuálních informací, pro vlastní prezentaci lidí, jako například vystavováním videí na server YouTube, pro vytváření komunit stejně smýšlejících jedinců, kteří se nikdy nepotkají tváří v tvář, či pro budování alternativních identit a žití virtuálních životů. Fenoménem se staly tzv. sociální sítě, zvláště pak poskytovatelé těchto služeb Facebook či Twitter. Z praktického hlediska je ale internet  mimořádně důležitým médiem pro nakupování a vyřizování. Američané prostřednictvím bezhotovostních plateb kreditní kartou utratí ročně na síti podle odhadu výzkumné organizace comScore minimálně 200 miliard dolarů. Jde hlavně o zboží - od knih, hraček, elektroniky po oblečení, nábytek či stahování hudby. Zhruba z třetiny se v USA na internetu kupují služby spojené s cestováním. Po internetu se vyřizují úřední záležitosti, jako je výměna řidičských průkazů či vyplňování daňových přiznání. Výjimkou není ani úhrada pokut, opět pomocí karty. Konec konců i kreditní kartu si lze sjednat po internetu. Internetové připojení je v USA čím dále obvyklejší záležitostí, na počátku roku 2008 ho poskytovalo ho přes 7000 providerů, což je mnohonásobně více než v jiných zemích. Cenově není nedostupný. Obvykle stojí měsíční přístup kolem 30 až 40 dolarů, u vysokorychlostního připojení (10-20 GB) to je pak 50-60 dolarů. Samozřejmostí je internet v zaměstnáních, kde se pracuje s počítači. Nabízí ho i naprostá většina hotelů, které si uvědomují, že by jinak přicházely o hosty. Bezdrátové připojení, ať už zdarma nebo za mírný poplatek, je k dispozici v řadě restaurací a kaváren, jako je například síť Starbucks, v některých obchodech či na letištích. Poskytují ho železniční i většina autobusových dopravců a jeho zavedení zvažují i letecké společnosti.

Pokrýt celé své území internetovým signálem připravují i některá americká města. Internet je ale považován i za obrovského "žrouta" času. Třetina dospělých Američanů na něm tráví denně více než tři hodiny, mezi mladými lidmi do 34 let jsou to dokonce tři čtvrtiny. Více než sedm z deseti lidí na internetu nakupuje, polovina sleduje videoklipy nebo poslouchá písničky, 12 procent studuje, osm procent používá internet k telefonování a čtyři procenta přiznávají, že tam chodí za pornografií. Průměrně 15 minut z každé hodiny na internetu stráví Američané v zaměstnání, přičemž více než 26 procent tohoto času věnují osobním záležitostem. S ohledem na současný pokles výkonu největší ekonomiky světa, je těžké odhadnout jak se bude vyvíjet oblast příjmů telekomunikačních firem v USA během roku 2009. Dá se předpokládat, že i přes vážné problémy americké ekonomiky by v oblasti telekomunikací neměla být dramaticky postižena. Výdaje domácností na kabelovou televizi, internet a telefonování jsou nedílnou součástí jejich každodenních výdajů. Poplatky za tyto služby jsou velmi často hrazeny formou paušální plateb s často s neomezenými limity čerpání. Je možné, že u části domácností postižených nezaměstnaností některého ze členů rodiny však mohou být uživatele těchto služeb donuceni k přehodnocení rozsahu nakupovaných služeb (kabelová televize, prémiové televizní kanály, neomezené plány volání po telefonu) z důvodu finančních úspor. Vyšší propad příjmů může spíše znamenat firemní sektor, který logicky v případě finančních problémů či otřesů na trhu se snaží snížit vlastní režii či odložil nákup nebo obnovu technického zařízení do této oblasti. U podnikového sektoru však stejně tak jako v případě domácností platí, že výdaje na telekomunikační služby jsou velmi málo elastické a využívání telekomunikačních služeb je nedílnou a nezastupitelnou součástí výrobních a obchodních aktivit.

Energetika a těžba paliv

 

Spojené státy americké jsou zdaleka největším uživatelem energií na světě. Podle nejnovějších dostupných údajů ministerstva energetiky bylo za rok 2009 v USA  spotřebováno přes 98 kvadrilionu BTU ( Pozn. Kvadrilion představuje v USA jednotku měření energie, 1 BTU = 1,055 kilojoulu ).

Na spotřebě všech druhů energií v roce 2010 se v USA jednotlivé hospodářské oblasti podílely následujícím způsobem: cca 60% spotřebovaly výrobní a průmyslová odvětví včetně stavebnictví, 28% oblast osobní a nákladní dopravy a 12 % komerční subjekty a domácnosti.

Otázka zajištění energetické bezpečnosti USA včetně spolehlivosti domácích i zahraničních dodávek patří mezi prioritní politická a ekonomická témata zásadního významu.

Ropa:

Vlastní energetickou bezpečnost, častěji je však používán termín energetická nezávislost, vnímají USA především skrze ropu. Zajištění spolehlivých dodávek ropy je pro americkou ekonomiku zcela klíčové a cena této suroviny je důležitou nejen ekonomickou, ale i politickou otázkou. Když na jaře roku 2011 cena ropy na světových trzích stoupala a docházelo z toho důvodu ke zdražení benzínu v zemi, rozhodla administrativa o uvolnění části ropných zásob, které držela pro případy nouze, a tím se pokusila o snížení ceny benzínu pro spotřebitele.

Postoj odborné i široké veřejnosti k těžbě ropy na území USA byl zásadně ovlivněn havárií na vrtu Deepwater Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010. Několik měsíců trvající únik ropy tehdy na jižním pobřeží USA způsobil obrovské ekologické škody a negativně se podepsal také na ekonomice tamějších států (úbytek turismu, vliv na rybolov, atd.). Trend omezování těžby na území USA a v pobřežních vodách z důvodu ochrany před ekologickými škodami je však vyvažován snahami o snížení vysoké nezaměstnanosti v USA, kterou má pomoct snížit podpora domácího průmyslu. Těžební průmysl je schopen nabídnout relativně hodně pracovních míst a zejména republikáni výrazně tlačí na rozšíření domácí těžby. Podpůrným argumentem je jim nestabilní vývoj v Arabském světě v posledních měsících, který by mohl ohrozit spolehlivost dodávek ze zahraničí (byť USA z tohoto regionu dovážejí jen zlomek svých zásob – viz statistiky níže).

Ropa se na krytí energetických potřeb země podílí cca 37 %. Pro USA jsou tak dodávky především ze zemí OPEC kriticky důležité. Zahraniční dodávky v roce 2010 pokryly 49 % americké spotřeby ropy. Historického vrcholu dosáhly zahraniční dodávky v letech 2005-2006, tehdejší denní dodávky byly 12-13 mil. barelů denně, v roce 2010 to bylo11,8 mil. barelů denně. Denní spotřeba byla v roce201019,1 mil. barelů, prognózy federální vlády v roce 2035 počítají s21,9 mil. barelů denně, nicméně s větším podílem domácích zdrojů než je tomu dnes.

Nejvíce ropy se dováží z Kanady (25 %), Saudské Arábie (12 %), Nigérie (11 %), Venezuely (10 %) a Mexika (9 %). S rozvojem možností získávat ropu z kanadských ropných písků se objevila možnost získávat daleko větší podíl ropy z přátelské Kanady na úrok zemí Blízkého východu, přivedení ropy novým ropovodem do USA ale brání početné ekologické i politické lobby v USA (stav k létu 2011).

S rozvojem čínské ekonomiky se snižuje důležitost amerických nákupů ze zemí Blízkého východu, např. Saudská Arábie v roce 2009 dodala Číně víc ropy než Spojeným státům.

Američané ale ještě dlouho budou největšími spotřebiteli ropy na jednoho obyvatele: zatímco na průměrného obyvatele USA připadá spotřeba 22 barelů ročně, v Číně je to 2,4 barelů ročně (2009). To samozřejmě postupně mění geopolitické strategie a úvahy, v jejichž centru v posledních padesáti letech bylo zajištění hladkých dodávek ropy ze zemí Blízkého východu do USA.

Vysoká spotřeba ropy a ropných produktů v USA klade vysoké nároky na infrastrukturu a zajištění bezpečnosti dodávek surovin zpracovatelům a spotřebitelům. Bezpečnost produktovodů je v gesci Ministerstva pro vnitřní bezpečnost (Department of Homeland Security), které vzniklo v listopadu 2002 jako reakce americké vlády na teroristické útoky z 9/11 v roce 2001. Ropným centrem USA je oblast Houstonu ve státě Texas a proto je v jeho okolí nejvyšší koncentrace ropovodů, dále směřujících do hustě osídlených oblastí východního pobřeží. Pro USA je stejně jako v případě zemního plynu velice důležité propojení s Kanadou, především v oblasti Středozápadu. V USA funguje kolem 500 tis. ropných vrtů, na ty je napojeno celkem 50 tis. km menších a sběrných trubek, velko-průměrové ropovody, spojující státy USA, mají celkovou délku kolem 70 tis. km. Denní přeprava ropovody je kolem40 mil. barelů.

V poslední době výrazně stoupá těžba nekonvenční ropy (tzv. tight oil), zejména ve státech Severní Dakota, Jižní Dakota a Montana. Objem těžby ropy v Severní Dakotě již překonal objem ve státě Aljaška a je po Texasu druhý nejvyšší v celých Spojených státech.

Zpracování surové ropy probíhá ve 150 rafinériích (denní kapacita přes 17 milionů barelů), ropných terminálů pro přečerpávání a jiné logistické operace při zajištění dodávek ropy je v USA přes 1.400.

V posledních měsících probíhá intenzivní debata o projektu nového ropovodu Keystone XL, kterým by měla proudit ropa z nalezišť v kanadské provincii Alberta do rafinérií ve státech Oklahoma a Texas. US administrativa projekt v jeho původní podobě odmítla schválit kvůli obavám o životní prostředí v oblasti, kudy má trasa procházet. Investor projekt pozměnil a žádost o schválení podal znovu, rozhodnutí se očekává během roku 2013.

Ropovody nejsou jedinou cestou, kterou jsou ropa a ropné produkty přes Ameriku přepravovány. Jejich konkurenci tvoří hlavně nabídka vodní a železniční přepravy, které na rozdíl od ropovodů nejsou nikterak federálně regulovány a mohou zákazníky lákat různými pobídkami. Majitelé ropovodů s nimi bojují především cenovou flexibilitou, tj. rychlými změnami cen v závislosti na ekonomické situace a ročním období.

Uhlí:

Roční těžba v 1407 podzemních i nadzemních dolech v USA dosáhla v r. 2010 1085 mld. metrických tun. Spotřeba uhlí v USA v roce 2010 dosáhla 1048 mld. metrických tun. V roce 2010 bylo více než 93 % uhlí v USA spotřebováno na výrobu elektrické energie, zbytek je využíván jako energetická surovina při výrobě oceli, cementu či papíru a dalších průmyslových výrobách.

 
Domácí zdroje uhlí 

Spojené státy mají největší zásoby uhlí na světě – statistiky uvádějí 28 % celosvětových zásob. Druhé je Rusko – 18 % a třetí Čína – 13 %. Podle statistických údajů amerického ministerstva energetiky, tzv. těžitelné zásoby uhlí v USA představují 15,8 mld. metrických tun. Největší zásoby uhlí ve Spojených státech se nacházejí ve státě Wyoming  ( téměř 6,2 mld. metrických tun ), dále pak v Západní Virginii ( 1,5 mld. metrických tun ), Kentucky ( 1,1 mld. metrických tun ) a v Illinois ( 1,1 mld. metrických tun ).

Dovoz uhlí

Dovoz uhlí do USA v roce 2010 představoval pouze zlomek z celkové domácí produkce, a to 17,233 milionu metrických tun, čili 2 %. Dovoz uhlí do Spojených států se v roce 2010 snížil, 75 % celkových amerických dovozů uhlí směřovalo do USA z Kolumbie, z Indonésie to bylo 10 %, z Kanady 9 %, z Venezuely 3 % a z Austrálie 2 %.

Export uhlí

USA v r. 2010 vyvezly přibližně 7,5 % z celkové produkce 975 mld. metrických tun, to znamená, že 73,1 mld. metrických tun uhlí bylo vyexportováno. Nejvíce uhlí směřovalo do Kanady – 14 % exportu, dále do Brazílie – 8 % exportu, Nizozemska – 9 % exportu, Číny – 7 % exportu a do Jižní Koreje – 7 % exportu.

Elektřina:

Spotřeba elektrické energie v USA byla v roce 2009 na úrovni 3,741 mld. MWh, což je 13x více než v roce 1950. 49 % elektřiny bylo generováno z uhlí,21 a19 % se na výrobě podílely zemní plyn a jaderné elektrárny, zbytek připadal na další, méně zastoupené zdroje.

Celková instalovaná kapacita byla na konci roku 2007 1.087.791 MW, energetická administrace registruje 17.342 generátorů elektrické energie. Dovozy a vývozy elektřiny do/z USA jsou v porovnání s celkovou výrobou zanedbatelné. Americká vláda uvádí, že v letech 2007 – 2011 by se kapacita měla zvyšovat ročně o 10.000-20.000 MW. Největšími producenty (více než10 mil. MWh měsíčně) byly státy s největší populací nebo ekonomickou aktivitou (většinou obojí): New York, Pensylvánie, Illinois, Ohio, Florida, Georgia, Texas a Kalifornie. Podle oficiálních odhadů by se v roce 2030 mělo v USA spotřebovat celkem 5.478 mld. KWh elektrické energie.

Největší elektrárenskou společností z hlediska instalovaných kapacit je Dominian Resources (www.dom.com, 26.500 MW, 17 tis. zaměstnanců).

Z hlediska dodávaného množství elektrické energie je největší firmou American Electric Power (www.aep.com, 5 milionů odběratelů v 11 státech, instalovaná kapacita cca 38.000 MW), která ročně prodává přes210 mil. MWh. Ceny elektřiny se liší podle jednotlivých států a jsou značně závislé na politických rozhodnutích jednotlivých guvernérů (deregulace apod.) a podmínkách pro výrobu elektřiny (dostupnost zdrojů, náklady na přenos distribuční sítí aj.).  Např. stát Washington s přebytkem vodních elektráren si může dovolit účtovat domácnostem pouze 8,14 U.S.c./kWh (duben 2011); stát New York však musí většinu energie kupovat a účtuje 17,52 U.S.c./kWh (domácnostem) a třeba Kalifornie až 15 centů (kvůli ekologickým požadavkům zvedajícím cenu výroby).

Kvůli poloze a klimatickým podmínkám je elektřina nejdražší na Havaji (32,89 U.S.c./kWh) a na Aljašce (přes 18 U.S. c/kWh). Deklarovaná průměrná cena v USA je 11,79 U.S.c./kWh (duben 2011). Různý přístup k deregulaci m.j. vedl k tomu že od roku 2000 se cena elektřiny zvýšila na Havaji o 80 %, v Connecticutu o 70 %, v jižní Dakotě se téměř nezměnila a v Montaně dokonce poklesla.

Výroba elektrické energie v USA roste 4x rychleji než výstavba přenosových kapacit. USA disponují 330 tis. km vysokonapěťové přenosové soustavy, což očividně nestačí. Energetický zákon z roku 2005 („Energy Policy Act of 2005“) určil jako nový pojem koridory národního zájmu tzv. „National Interest Electric Transmission Corridor“, tj. geografickou oblast, kde nedostatečné přenosové kapacity mají negativní  vliv na život a rozvoj regionu. V roce 2007 stanovilo Ministerstvo energetiky dva takovéto koridory: středo-atlantický („Mid-Atlantic Area“) a jihozápadní („Southwest Area Corridor“). Dojde-li ke střetu federálního zájmu na výstavbu sítě a odporu místních autorit či obyvatel, má federální vláda právo území potřebné pro výstavbu znárodnit („Eminent Domain“).

Tento zákon také zavedl povinné standardy spolehlivosti elektrické sítě („Mandatory Electricity Liability Standards“), které jsou koordinovány se sousední Kanadou. Rychlejšímu rozvoji vzájemně propojených sítí stojí v cestě kromě výše uvedených důvodů i deregulační aktivity jednotlivých států USA (např. Kalifonie). Ceny elektřiny se totiž liší podle států a politici ze států s nižší cenou elektrické energie se obávají, že při úplném propojení v rámci USA bude „jejich“ elektřina prodána do států s vyššími cenami. Hodně diskutovaná větrná elektřina se potýká s geografickými potížemi, protože větrně zajímavé oblasti jsou velice vzdálené od hustě obydlených oblastí. Dva největrnější státy Severní a Jižní Dakota by podle propočtů měly být schopny z větrné energie vyprodukovat polovinu potřebné elektřiny pro USA. Nemožnost dodat přes elektrickou síť tuto elektřinu obyvatelům na východním a západním pobřeží (kapacitní omezení, síť by tuto energii prostě „neutáhla“) však zatím prakticky tuto možnost vylučuje.

Zemní plyn:

Základní přehled a domácí spotřeba:

Spojené státy americké jsou se svými 650,9 mld. m3  v roce 2010 největším spotřebitelem zemního plynu na světě ( Pozn. Objem zemního plynu je ovšem v originálních amerických statistikách uváděn v krychlových stopách;1 cubic foot= 0,0283 m3). Z tohoto množství bylo spotřebováno 66 % zemního plynu výrobními a průmyslovými odvětvími a 34 % komerčními subjekty a domácnostmi. Cena zemního plynu je v USA v porovnání s ostatními částmi světa velmi nízká, v současné době se pohybuje nad hranicí 3 USD za milion BTU.

Co se týče domácí produkce zemního plynu, v roce 2010 dosáhla hodnoty 610 mld. m3.

V roce 2010 dovoz plynu představoval 105,8 mld. m3 a jeho export 32,1 mld. m3.

Nejvýznamnějším trendem v této oblasti v posledních letech je rychlý nárůst těžby tzv. břidlicového plynu (shale gas). Ten je způsoben výrazným technologickým pokrokem, který umožňuje těžbu i v nalezištích, které byly dříve považovány za nedostupné, a navíc ekologicky šetrnějším způsobem. Přes tento pokrok však zůstává těžba břidlicového plynu kontroverzním tématem, neboť všechny připomínky ekologů a také obyvatel zasažených oblastí nebyly ještě uspokojivě zodpovězeny.

Rozvoj těžby břidlicového plynu je mnoha odborníky považován za revoluci, která umožní USA zbavit se závislosti na dovozu plynu ze zahraničí a do budoucna se dokonce stát čistým vývozcem této komodity. Jako potenciální cílový trh je nejčastěji uváděna Evropa, která by v takové situaci mohla odebírat méně plynu z regionu Blízkého východu. V posledních měsících se zdá, že se tyto předpoklady postupně naplňují. US administrativa v této době rozhoduje o několika žádostech amerických firem o licence na export zemního plynu. V tomto procesu se střetávají zájmy firem usilujících o vývoz a obavy z nárůstu ceny plynu na domácím trhu v případě, že tyto vývozy budou povoleny.

Americké těžařské firmy, které disponují know-how a technologiemi k těžbě břidlicového plynu se agresivně snaží o expanzi do Evropy, kde jsou také potenciálně zajímavá naleziště, zejména ve východní Evropě – Polsko, Bělorusko, Ukrajina, ale také např. ve Francii. Nedá se však očekávat, že by v Evropě byl rozvoj těžby tak rychlý jako v USA, kde jsou k dispozici rozsáhlá neobydlená území vhodná pro umístění vrtů.

Domácí zdroje zemního plynu

Prokázaná výše zásob zemního plynu v USA, podle dostupných údajů americké CIA, se v lednu 2010 pohybovala kolem 6,9 bilionu m3, což zařazuje USA v mezinárodním srovnání na 6. místo ( 1. Rusko, 2. Irán, 3. Katar, 4. Turkmenistán, 5. Saúdská Arábie ). Spotřeba zemního plynu v USA podle hospodářských oblastí je následující: 31 % výroba elektrické energie, 27 % průmyslové podniky, 21 % domácnosti, 13 % obchod a služby, 8 % dopravní prostředky a ostatní využití.

V posledních letech významně posílila produkce zemního plynu vyráběného z břidlice (viz výše). V roce 2007 činila hodnota produkce břidličného zemního plynu 36,5 mld. m3, v roce 2008 59,8 mld. m3 a v roce 2009 88 mld. m3. Zemní plyn z břidlic proudí především ze států Texas ( 57,5 % americké celkové produkce ), Arkansas (16,9 %), Louisiana ( 9,4 %) a Oklahoma (8 %). 

USA byly zhruba do roku 1980 v zemním plynu plně soběstačné, od té doby je třeba rostoucí rozdíl pokrývat dovozy (v roce 2010 cca 11 %). Podle údajů za rok 2009 z Texasu proudilo 30 % americké produkce zemního plynu, z Wyomingu cca 10 %, z Oklahomy 8,4 %, z Louisiany 6,6 %, z Colorada 6,6 % a z Nového Mexika 6,2 %.

Vzhledem k rozdílné produktivitě nalezišť je ale pořadí podle počtu vrtů v jednotlivých státech odlišné: Texas – 93 507 aktivních vrtů, Pennsylvanie – 57 356 vrtů, Západní Virginie – 50 602 vrtů, Nové Mexiko – 44 784 vrtů, Oklahoma – 43 600 vrtů, Ohio – 34 963 vrtů. Na konci roku 2009 se v USA těžilo celkem na 493 100 vrtech.

Dovoz zemního plynu

Při započtení čistých dovozů zemního plynu v objemu 73,7 mld. m3, USA v roce 2010 závisely na dodávkách plynu ze zahraničí z cca 11 %. V roce 2010 celkový dovoz plynu představoval 105,8 mld. m3. Plynovody bylo v roce 2010 z Kanady do USA dodáno 92,8 mld. m3 a z Mexika 1,2 mld. m3. Dodávky zkapalněného zemního plynu ( LNG ) v roce 2010 dosáhly 12,1 mld. m3. Zkapalněný zemní plyn byl do USA v roce 2010 dovážen z Trinidadu ( 5,3 mld. m3 ), Egypta ( 2,065 mld. m3 ), Kataru ( 1,2 mld. m3 ), Nigérie ( 1,1 mld. m3 ) a Jemenu ( 1,1 mld. m3 ). Objemem a vyvážeností dodávek patří k nejvyrovnanějším dodavatelům LNG do USA dlouhodobě Trinidad a Egypt.

Export zemního plynu

Roční objem exportu zemního plynu v roce 2010 činil 32,1 mld. m3. Plynovody proudil zemní plyn stejně jako u dovozů primárně do Kanady a Mexika. Do Kanady bylo v roce 2010 z USA dodáno 20,9 mld. m3 a do Mexika 9,4 mld. m3.

Charakteristickou pro plynovodní systém USA je vysoká koncentrace v oblasti Mexického zálivu (státy Texas, Louisiana, Arizona) a severovýchodu země (městské aglomerace New York, Boston, Washington D.C. a další velká města a celky) ve srovnání se státy západní části USA s menší hustotou obyvatelstva a průmyslových aktivit. Plynovodní systém USA sestává z 210 samostatných systémů, jejichž propojení a vyrovnávání nabídky/poptávky mezi jednotlivými oblastmi zajišťuje 28 tzv. „Market Center and Hubs“. I ty jsou nejvíce koncentrovány do okolí Mexického zálivu a severovýchodu USA. Kvůli energetickému propojení s Aljaškou a Kanadou má pro USA význam i 9 takovýchto center v Kanadě (většina z nich je v provincii Alberta blízko u západní části americko-kanadské hranice).

Plynovodní systém USA má celkovou délku přes 480.000 km. Podzemních zásobníků plynu je kolem 400, nejvíce (326) jich je v dříve vytěžených nalezištích plynu. Kapacita zásobníků je 237 mld. m3. Spojení se zahraničními odběrateli/dodavateli je zajištěno zhruba 50 místy s adekvátní infrastrukturou.

Jádro:

V USA je v komerčním provozu celkem 104 jaderných reaktorů v 65 elektrárnách v 31 státech. Velká většina z nich byla postavena v 70. a 80. letech minulého století, nejstarším reaktorům je postupně prodlužována doba životnosti. Z jádra je v USA vyráběno zhruba 20% elektřiny (toto číslo je v poslední dekádě víceméně stabilní). Relativně ambiciózní plány na stavbu řady nových reaktorů, které existovaly před několika lety, byly v poslední době odsunuty do pozadí zájmu, a to z řady důvodů. Důležitým faktorem je bezesporu ekonomická krize, která omezila nejen prostředky energetických společností na investice, ale zároveň také poptávku po elektřině. Na rentabilitu elektřiny vyrobené z jádra má negativní vliv také nízká cena zemního plynu, kterou dále stlačuje dolů pokrok v těžbě břidlicového plynu. Za této situace již značně slábnoucí „jaderné renesance“ došlo ve Fukušimě k nehodě způsobené zemětřesením a následným tsunami. Reakce USA na události v Japonsku byla velmi racionální a budoucnost jaderné energetiky v USA není zpochybňována nicméně se jedná, zejména z psychologického hlediska, o další faktor brzdící rozvoj jaderné energetiky. Za těchto podmínek dává ekonomický smysl investovat do jádra pouze ve státech, kde je trh s elektřinou regulovaný a návratnost dlouhodobé investice je tak v zásadě zajištěna, tj. zejména ve státech na jihovýchodě USA, např. Georgie, Jižní Karolína.

V současné době je v pokročilé fázi příprav stavba celkem 4 nových reaktorů, po dvou v lokalitách VC Summer a Vogtle. Obě lokality získaly v úvodu roku 2012 kombinovanou licenci na stavbu a provoz dvou nových bloků. V obou elektrárnách bude instalován reaktor AP 1000 od společnosti Westinghouse, tj. technolgie, kterou tato firma nabízí i v tendru na dostavbu JE Temelín. Existují plány na stavbu dalších až dvou desítek nových reaktorů v různých lokalitách, nicméně nikdo neočekává, že by v blízké době byly tyto realizovány. Rozhodnutí federálního soudu z června 2012 vneslo jistou míru nejistoty do licenčního procesu pro nové i již fungující jaderné elektrárny. Federální úřady totiž dle tohoto rozhodnutí musí vyřešit otázku dlouhodobého uskladňování jaderného odpadu.

Federální regulátor NRC na rozsudek reagoval rozhodnutím o dočasném pozastavení udělování licencí pro nové bloky a prodlužování licencí pro již fungující. Dané povolovací procesy nadále poběží, ale nepadne v nich konečné rozhodnutí.

Uran:

USA disponují čtvrtými největšími zásobami uranu na světě. V roce 2007 USA vytěžily 1.770 tun uranové rudy. Zásoby uranu jsou hlavně v Coloradu (největší U.S. naleziště Colorado Plateau), Wyomingu (těží firma Cameco, největší veřejně obchodovatelná firma v těžbě uranu), Texase (3 aktivní doly), Novém Mexiku (těžba v roce 2002 zastavena) a Utahu (obnovena v roce 2006). Celkem se uranová ruda nyní těží na sedmi nalezištích (únor 2009). Americké jaderné elektrárny v roce 2010 koupily celkem asi 21 tis. tun ekvivalentu U3O8, dováží se hlavně z Ruska, Kanady a Austrálie.  

Obnovitelné zdroje:

V roce 2010 se obnovitelné zdroje na celkové produkci energie USA podílely 8 %, tedy v celkovém objemu 8,049 kvadrilionu BTU. Z tohoto množství obstarala biomasa 53 %, dále vodní zdroje 31 %, vítr 11 %, geotermální zdroje 3 % a solární energie 1 %.

Nejvíce z tohoto množství bylo spotřebováno na výrobu elektrické energie – 49,7 %, dále pak v průmyslových odvětvích – 28,5 %, v oblasti dopravy – 13,6 % a komerčními subjekty a domácnostmi celkově 8,7 %.

Co se týče trendů ve spotřebě obnovitelných zdrojů v USA, mezi lety 2006 – 2010 podíl biomasy na spotřebě obnovitelných zdrojů vzrostl ze 49 na 53 % a podíl větrné energie ze 4 na 11 %. Naopak podíl vodní energie klesl ze 43 na 31 %. Podíl geotermální energie zůstal na nezměněn ( přibližně 3 % ), avšak celkové množství její spotřeby vzrostlo ze 181 trilionu BTU na 212 trilionu BTU. Rovněž podíl solární energie zůstal nezměněn na hodnotě 1 % z celkového množství spotřebované energie z obnovitelných zdrojů.

V oblasti biopaliv v USA se jedná především o výrobu ethanolu a bionafty. Mezi lety 2006 – 2010 se spotřeba ethanolu téměř zdvojnásobila a v současné době se pohybuje okolo 1 kvadrilionu BTU. V budoucnosti se předpokládá další růst spotřeby tohoto biopaliva kvůli chystaným změnám v regulativních mechanizmech. Úřad pro ochranu životního prostředí ( EPA – Environmental Protection Agency ) ustanovil hodnotu požadovaného množství objemu spotřebovaného ethanolu v roce 2011 na 13,19 miliardy galonů ethanolu ( nebo ethanolu příbuzných obnovitelných paliv ), tj. téměř 50 miliard litrů ethanolu, buněčných biopaliv, bionafty a ostatních biopaliv.

Dle posledních dostupných údajů tvořil 95 % z celkového vyrobeného objemu biopaliv v USA ethanol. Druhým alternativním palivem produkovaným v USA je bionafta, jež se primárně vyrábí ze sójových bobů a jejíž podíl na celkovém objemu vyrobených biopaliv v USA činil téměř 5 %.

Podíl energie získané z vodních zdrojů klesl v roce 2010 v USA na hodnotu257 mil. MWh ( megawatthodin ) což oproti roku 2009 činí pokles o 6 %. Oblastí s jednoznačně největším množstvím vyprodukované energie z vodních zdrojů je oblast západního pobřeží USA, zejména stát Washington.

Tato oblast se podílí na celkovém množství vyprodukované energie z vodních zdrojů v USA z více než 50 %. Následuje oblast horských států na západě USA – přibližně 12 % celkové produkce a středoatlantická oblast – 10,7 %.

Co se týče větrné energie, podíl vyprodukované energie v roce 2010 vzrostl o 33,5 % na hodnotu11,5 mil. MWh. Oblastmi s největším množstvím vyprodukované energie z větrných zdrojů jsou oblast amerického jihozápadu ( zejména stát Texas ) odkud pocházelo 30 % vyprodukované energie, dále oblast severozápadu ( zejména stát Iowa ) odkud pocházelo 26,6 % vyprodukované energie a oblast západního pobřeží USA – 17,3 % vyprodukované větrné energie.

Co se týče geotermální energie, dle nejnovějších dostupných dat se hodnota spotřebované geotermální energie v podstatě nezměnila a od roku 2002 se pohybuje v rozmezí 0,328 – 0,343 kvadrilionu BTU.

Solární energii rozlišujeme na termální (solární energie přeměněná v teplo) a na fotovoltaickou (solární energie přeměněná v elektřinu). Co se týče termální energie, v roce 2009 dodalo 88 společností působících v tomto odvětví celkově128 hektarůsolárních panelů což představuje o 65 % více než tomu bylo v roce 2000, na druhou stranu o 33% méně než v roce 2006. V posledních letech můžeme pozorovat sestupnou tendenci v dodávkách solárních panelů do USA. Oblastmi s největší kapacitou a koncentrací solárních panelů v USA jsou oblast amerického středozápadu, zejména státy Nevada, Utah, Arizona a Nové Mexiko.

Fotovoltaické energie bylo v roce 2009 dodáno 1,28 milionu kilowatt peaků ( kWp ) celkovým počtem 101 společností působících v této oblasti. Na rozdíl od termální energie se celkové množství fotovoltaické energie v USA neustále zvyšuje a od roku 2006 zaznamenalo vyprodukované množství fotovoltaické energie více než trojnásobný nárůst. Hlavními oblastmi koncentrace tohoto druhu energie jsou stejně jako u solární energie oblast amerického středo a jihozápadu, avšak více než u energie solární je fotovoltaická rozšířena po celých Spojených státech. 

Energetická legislativa, regulace

Hlavním legislativním dokumentem je energetický zákon z roku 2005 („Energy Policy Act“). Zákon pracuje hlavně s daňovými úlevami a přímými dotacemi, jejichž pomocí si klade za cíl snížit energetickou závislost USA na zahraničních dodavatelích ropy. V oblasti tradičních energetických odvětvích podporuje domácí těžbu uhlí (200 mil. USD ročně na podporu “čistého” uhlí), ropné společnosti těžící v Mexickém zálivu, vyjímá ropné a plynárenské společnosti z některých povinností zákona o pitné vodě a zavádí federálně platné standardy elektrické přenosové sítě. U podnikatelských nemovitostí dává možnost daňových úlev až do 19 $/m2 při snížení energetické náročnosti budovy. Zvláštní oblibě se v zákoně těší jaderná energie, kterou (m.j.) podporuje 2 mld. dolarů na pokrytí více nákladů při stavbě šesti nových jaderných elektráren, zavedením daňových úlev do výše125 mil. USD ročně a přidělením ministerstvu energetiky 1,25 mld. USD pro výstavbu reaktoru, který by dokázal generovat elektřinu a vodík.

“Nové” zdroje energií zákon podpořil garancí úvěrů na vývoj inovačních technologií, které neprodukují skleníkové plyny (jádro, “čisté” uhlí, obnovitelné zdroje).

Zvýšil – na 7,5 mld. galonů – množství biopaliv (hl. ethanolu) přidávaného do PHM a energiím z větru a mořských vln dává statut obnovitelných zdrojů.50 mil. ročně podporuje používání biomasy. Fiskální dopady zákona (tedy výpadky příjmů nebo naopak zvýšené nároky) na státní rozpočet jsou předmětem dohadů a značně se rozcházejí, stejně jako účinnost jednotlivých kroků. Nejčastěji se odhady se pohybují kolem 12-14 mld. USD ($4,3 mld. pro jadernou energetiku, $2,8 mld. pro fosilní paliva, $2,7 mld. na další rozvoj výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, $1,6 mld. na investice do “čistého” uhlí, $1,3 mld. na uskladnění a energetickou efektivitu a $1,3 mld. pro alternativní pohon automobilů a paliva).

Hlavním regulátorem trhu s energiemi je Federální komise pro energetickou regulaci („Federal Energy Regulatory Commission“). Jejím hlavním posláním je dohlížet na přenos a obchod s elektřinou mezi jednotlivými státy USA a její ceny velkoobchodní ceny, ceny zemního plynu, vydávání hydroenergetických licencí a fungování vodních elektráren (dnes cca 1.600) a ceny za použití ropovodů. Její pozice je definována jako nezávislá agentura v rámci ministerstva energetiky USA.

V současné době operuje v souladu s plánem na období 2006-2011, v němž jsou definovány tři hlavní cíle FERC na toto období: silný rozvoj energetické infrastruktury (podporou odpovídajícího rozvoje infrastruktury a zajišťovat její bezpečný provoz), udržení konkurenčního prostředí (stanovením jasných pravidel, snížením bariér mezi trhy, zabráněním zneužití tržní dominance) a uplatňovat svůj vliv na tržní síly (pozorný, přísný a nestranný dohled, podpora automatického hlášení a odstraňování závad ze strany firem). Užitečné webové adresy: www.doe.gov www.eia.doe.gov www.americaspower.org www.ferc.gov www.nei.org.

Vlastnická struktura

V USA se v oblasti podnikání s ropou a zemním plynem pohybují prakticky všechny velké světové společnosti z demokratických zemí s vyspělou ekonomikou (USA, Kanada, Norsko, Francie, Japonsko, Itálie a další). Naprostá většina těchto firem je veřejně obchodovatelných a jsou kotované na nejdůležitějších akciových trzích na světě (New York, Londýn, Hongkong, Frankfurt). Ty podléhají velice přísné kontrole ze strany regulačních orgánů burzy a federální vlády, musí být pravidelně auditované a vykazovat své účetnictví podle mezinárodně závazných standardů.

Spolumajitelem ropné či plynařské společnosti se může stát kdokoliv s přístupem k nákupu akcií, velkou roli zde hrají velké investiční či penzijní fondy, které zhodnocují svěřené prostředky malých investorů. Podle pravidel americké Komise pro cenné papíry („Security and Exchange Commission“ – SEC) musí firmy s aktivy nad10 mil. USD a více než 500 vlastníky vykazovat roční a jiné periodické výkazy vlastnické struktury (bez ohledu na to, zda jejich akcie jsou nebo nejsou veřejně obchodovatelné).

Komplikované jsou také vlastnické poměry k pozemkům nebo mořským vodám, kde se ropa a plyn těží. S určitým zjednodušením lze říci, že zákon přijatý americkým Kongresem v roce 1953 („Submerged Land Act“) dal U.S. státům vlastnická práva do 3 mílí od mořského pobřeží. Výjimky tvoří západní pobřeží Floridy a Texasu, kde je hranice určena 10,5 mílemi od pobřeží. Ve stejném roce byl přijat „Outer Continental Shelf Act“, který do federální jurisdikce vnesl vody za těmito hranicemi. Vlastnictví pozemků je rozděleno mezi soukromé osoby, firmy, místní, státní a federální vládu a také indiánské kmeny.

Majitelé se mohou rozhodnout pronajmout půdu pod níž je naleziště ropným a plynařským společnostem, což se ve většině případů také děje.

Největší ruská ropná společnost Lukoil (www.lukoil.com) je aktivní na trhu pohonných hmot v USA. V roce 2000 koupila menší část sítě čerpacích stanic Getty Oil (www.getty.com) a přejmenovala je na Lukoil, v roce 2004 přikoupila dalších několik desítek ČS PHM ve státech New Jersey a v Pensylvánii.

Čínská „Chinese National Offshore Oil Corporation“ (CNOOC) chtěla v roce 2005 koupit kalifornskou firmu UNOCAL („Union Oil Company of California“), hodnota firmy by v plánované transakci činila 16-18 mld. USD. Proti plánovanému převzetí se zvedla vlna politického odporu, Sněmovna reprezentantů se obrátila dokonce na tehdejšího prezidenta G. Bushe ve věci národních zájmů a  bezpečnosti USA. Číňané nakonec od nabídky na koupi odstoupili.

Nad rámec požadovaných informací o čínských a ruských aktivitách stojí za zmínku také společnost CITGO (www.citgo.com), vlastněná venezuelským státem. Tato firma je často obviňována v míchání politiky a obchodu, když pravidelně v zimě distribuuje chudým Američanům topný olej zdarma nebo za výrazně nižší, než tržní ceny. Na své straně má i demokratického politika z mocné rodiny Kennedyů, Josepha Patricka Kennedyho II. a jím založenou nevládní organizaci „Citizens Energy Corporation“ (resp. od roku 1999 „Citizens Energy“). Přes tyto NGO se velká část zlevněného oleje distribuuje a pomoc je poté prezentována jako pomoc venezuelského lidu americkým chudým. CITGO má v USA několik rafinérií a obrat jejich americké firmy je přes 30 mld. dolarů.

Vlastnictví plynovodního systému je silně vlastnicky koncentrováno: přes 77 % „trubek“ vlastní třicet největších firem v oboru přepravy plynu. Finanční náročnost výstavby a údržby produktovodů pro přepravu ropy vedly americký Kongres v polovině 80. let 20. století ke schválení daňových pobídek pro tzv. nezávislé (především finanční) investory. I s jejich pomocí je síť ropovodů hustá a zvládá přepravovat požadované objemy. Veřejná obchodovatelnost a změny ve vlastnické struktuře závislé na nabídce a poptávce prostřednictvím akciových trhů platí i u elektrárenských společností. U těch je časté i majetkové propojení s uhelnými doly jako dodavateli suroviny pro výrobu elektřiny. U elektrické přenosové soustavy se k vyjádření popisu vlastnické struktury používá běžně slovo „balkanizace“, tj. rozdrobení vlastnictví mezi velký počet menších firem bez možnosti dosáhnout ekonomicky a technologicky přijatelného řešení pro plánovaný rozvoj celonárodní americké přenosové soustavy. Přes 500 firem vlastní různě velké části americké přenosové soustavy.

Možná rizika

Jak je uvedeno již v první kapitole, USA vnímají svoji energetickou bezpečnost téměř výhradně skrze ropu a ropné produkty. Masivní dovoz ropy a z něj plynoucí deficit obchodní bilance má negativní dopad na celou americkou ekonomiku. Americká společnost je navíc velmi citlivá na růst cen pohonných hmot, byť ty jsou stále v porovnání s Evropou o polovinu levnější. Federální vláda tak byla dokonce nedávno nucena uvolnit část svých ropných zásob, aby snížila cenu pohonných hmot a uklidnila tak obyvatelstvo. Řešením by byl rychlejší vývoj automobilů na alternativní pohon či větší investice do prostředků hromadné dopravy. Pokrok v těchto oblastech je však zatím pomalejší, než se před několika lety čekalo.

V době probíhající ekonomické krize a masivního škrtání v rozpočtech pak není výhled do příštích let o mnoho lepší.

Vzhledem k rozložení sil v Kongresu je v nejbližší době nereálné očekávat schválení jakékoliv legislativy omezující emise CO2, ať už zavedení „uhlíkové daně“ nebo systému emisních povolenek. V současné ekonomické krizi tolik potřebná pracovní místa totiž mohou poskytnout právě společnosti z těžebního, petrochemického nebo jiného těžkého průmyslu, jejich omezování proto nyní nepřipadá v úvahu.

Čím dál hlasitěji se v USA také mluví o rizicích souvisejících s potenciálním kybernetickým útokem na přenosovou síť.

4.8. Přijímaná a poskytovaná rozvojová pomoc

Spojeným Státům americkým není poskytována žádná rozvojová pomoc. Určitou formu pomoci od ostatních zemí USA přijaly v souvislosti s odstraňováním dopadů ničivého hurikánu Katrina v roce 2005 a následných záplav ve státech Texas, Louisiana, Mississippi a Alabama. V této souvislosti oficiální pomoc poskytla i ČR. Zahraniční země poskytují USA humanitární pomoc v případě přírodních katastrof.

Hlavní federální institucí poskytující zahraniční rozvojovou a humanitární pomoc je agentura USAID (US Agency for International Development, www.usaid.gov), která je samostatnou součástí ministerstva zahraničních věcí USA. Vedle USAID Kongres USA každoročně přiděluje rozpočtové prostředky na poskytování oficiální rozvojové pomoci i (ODA) řadě ostatních ministerstev (např. obchodu, obrany, vnitřní bezpečnost, vzdělávání, spravedlnost apod.), vládních agentur (NIH, CDC, NOAA apod.) a vládních nezávislých agentru (EPA, Peace Corps, Ex-Im Bank, NSF apod.). Metodika výčtu celkových výdajů v oblasti zahraniční rozvojové a humanitární pomoci USA je tak poměrně složitá a značně komplikovaná. Např. při výpočtu poskytnuté zahraniční pomoci jednotlivou federální agenturou je třeba od přidělených částek určenou pro zahraniční asistenci odečíst náklady pro administrativu systému poskytování zahraniční pomoci apod.

Ve federálním rozpočtu USA je poskytovaná zahraniční pomoc vedena v kapitole mezinárodních vztahů, podkapitola mezinárodní rozvojová a humanitární pomoc. Prezident B. Obama prohlásil, že rozvojová pomoc USA by měla činti 1% amerického rozpočtu. Její celková výše se pohybuje kolem 50 mld. USD. Izrael (2.4 mld. USD) a Egypt (1.5 mdl. USD) byly dvě země, které dostaly nejvíce pomoci. Mezi daalší země patří Rusko, Súdán, Tanzánie, Etiopie, Pákistán, Kolumbie, Jordánsko a Mozambik. Jde o hospodářskou a vojenskou pomoc.

Podle dostupných informací za rok 2012 byl rozpočet USAID a MZV USA určený pro rozvojovou a humanitární pomoc rozdělen následujícícm způsobem:. 29 % bylo určeno pro administrativu systému, 21 % směřovalo na Blízký Východ, 22 % do Afriky, 15 % do Jižní a střední Asie, 7 % tzv. Ameriky, 3 % do východní Asie a Pacifiku, 3 % do Evropy a Euroasie.

V roce 2012 více než 46 mil. Američanů dodalo potravinou pomoc. Výdaje na rozvojovou pomoc představují 1 % federálního rozpočtu, v roce 2012 bylo Kongresem USA přidělených 21,8 mld. USD určených pro bilaterální a multilaterální rozvojovou pomoc (ODA) rozděleno mezi příslušné americké instituce následujícím způsobem: USAID 47 %, ministerstvo obrany 16%, MZV 14 %, ministerstvo zdravotnictví 10 %, ministerstvo financí 7 %, ministerstvo zemědělství, Peace Corps a federální komise na ochranu mořský savců (MMC) dostaly přiděleno po 1 %. Ostatní státní instituce a agentury si rozdělily zbylá 3 %. Teritoriální směřování této pomoci pak bylo následující: subsaharská Afrika 22 %, Asie 17 %, Irák 17 %, oblast Amerik 7 %, Blízký Východ a severní Afrika 4 %, Evropa 2 %. Důležitá pomoc byla Hiati, Mozambiku, Egyptu. 31 % pomoci směřovalo do ostatních rozvojových zemí (LDCs). Zajímavá je též statistika celkového přílivu finančních prostředků z USA do rozvojových oblastí světa. Tato suma měla v roce 2007 představovat 180,8 mld. USD. Výše uvedených 21.8 mld. USD určených pro distribuci ODA (tedy federálních veřejných /public/ prostředků) představovaly „pouze“ 12 % z celkové sumy. Čisté investice se podílely 55 %, zasílané soukromé finanční prostředky (remittances) 26 % /48 mld. USD/ a granty nevládních institucí 7 %.

Podle oficiálních statistik, zpracovaných americkým Kongresem, jsou USA dlouhodobě největším poskytovatelem zahraniční rozvojové a technické pomoci. V roce 2008 USA vybraným zemím světa poskytly 26 mld. USD (0,18 % HDP). V první pětce ještě jsou Německo s 14 mld. USD (0,38 % HDP), Británie s 11,4 mld. USD (0,43 % HDP), Francie 11 mld. USD (0,39 % HDP) a Japonsko 9,3 mld. USD (0,18 % HDP). Poněkud rozdílný žebříček je při porovnání procentuálního podílu poskytované pomoci na HDP donorských zemí. Švédsko 0,98 % (4,7 mld. USD), Lucembursko 0,92 % (0,4 mld. USD), Norsko 0,88 (4 mld. USD), Dánsko 0,82 % (2,8 mld. USD), Nizozemí 0,80 % (7 mld. USD).


.