Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

USA New York
USA USA
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Ekonomická charakteristika země

 

Spojené státy americké jsou největší ekonomikou světa s HDP přes 15 bil. USD. USA jsou rovněž nejsilnější ekonomikou, co se týče kupní síly a zemí s nejvíce inovacemi a průmyslovými patenty. Z hlediska zahraničního obchodu byly USA v roce 2012 třetím největším vývozcem zboží na světě (1,48 bil. USD) po Číně a SRN a současně i největším dovozcem zboží na světě (2,263 bil. USD) následované SRN a Čínou. I když se odstup druhé Číny postupně snižuje, bude trvat ještě dlouho (podle odhadů minimálně do roku 2025), než více než miliardová Čína překoná v HDP USA, které mají přes 313 mil. obyvatel.

4.1. Zhodnocení hospodářského vývoje za minulý rok, předpověď dalšího vývoje

Americká ekonomika vykazuje v mnoha ohledech známky robustního a silného růstu. Už půl roku vytváří přes 200.000 nových pracovních míst měsíčně, v červnu to bylo dokonce celých 288 tisíc míst. Burzovní index Dow Jones se poprvé dostal přes hranici 17.000 bodů a nezaměstnanost klesla na 6,1 %. I když především kvůli dlouhé a velice chladné letošní zimě HDP za první čtvrtletí r. 2014 pokleslo o 2,9 %, většina celoročních odhadů stále predikuje růst v rozmezí 2,8 – 3 %. Půjčky podnikovému sektoru rostou tempem o 10 % ročně. Na konci loňského roku silně vzrostla firemní poptávka po podnikovém software a dopravních prostředcích, což jsou projevy historicky spojené s ekonomickým růstem.

Údaje o spotřebitelské důvěře jsou rovněž pozitivní. Kdyby se výdaje spotřebitelů z května t.r. potvrdily i ve zbytku roku, zvýšily by se meziročně o celých 7,5 %. Větší ochota lidí utrácet se zároveň projevuje ve větším množství prodaných automobilů, kterých by letos mohlo být až 17 milionů.

V americké ekonomice je ale stále přítomno i několik negativních faktorů, které stabilitu růstu ohrožují a snižují jistotu ekonomů, že ekonomické oživení Spojených států je trvalé resp. dlouhodobé. Především údaje z pracovního trhu nejsou – i přes klesající nezaměstnanost a nová pracovní místa – příliš pozitivní. Americká ekonomika se dlouhodobě vyznačovala vysokou inkluzivitou (každý si dokázal najít práci) a růstovou mobilitou (každý měl šanci na kariérní postup). Obě tyto premisy ale přestávají platit: především pracovní participace (počet těch, co pracují vs. počet práceschopných obyvatel) je na historicky nízké úrovni. Před recesí v letech 2006-7 to bylo 66 %, dnes pouze 62,8 %. Absolventi amerických vysokých škol a univerzit mají velké potíže najít práci v souladu se svojí kvalifikací a často musí vzít méně placenou a kvalifikovanou práci, což jim ztěžuje pozdější kariérní i sociální postup. Pro tuto situaci se vžilo označení „underemployment“ a jde o velký problém současné Ameriky.

Podnikové ekonomy trápí pomalý růst produktivity práce, která je od roku 2009 průměrně 1,4 % ročně. V letech 1996-2000, tedy před prasknutím internetové bubliny v r. 2000, to přitom díky zavádění výpočetní techniky do podnikových procesů bylo 3 % ročně (nezaměstnanost v roce 2000 byla pouhých 3,8 %).

Dlouhodobě problematická zůstává situace v infrastruktuře, kde nízká úroveň investic brzdí ekonomický růst. Hlavně u silnic a mostů je situace špatná (podle některých kritická), potřebné investice do infrastruktury by si do r. 2020 odhadem vyžádaly 3,8 trilionu dolarů (tedy cca 20 % HDP USA!). Highway Trust Fund, který je příjemcem části daní z prodeje pohonných hmot, ze kterých federální vláda  financuje opravy a rozvoj dopravní infrastruktury (cca 25 % všech peněz, které se v USA na tyto účely vynakládá), se dokonce ocitl v ohrožení, že v srpnu t.r. zůstane úplně bez prostředků. Kongres v červenci t.r. přijal mimořádné opatření, kterým na účet fondu převede z jiných účtů 10,8 mld. USD, což zajistí financování fondu do května 2015.

I přes všechny tyto problémy ale USA zůstávají atraktivním místem pro investice, ve Foreign Direct Investment Confidence Index 2014 se umístily na 1. místě (Čína byla druhá). Atraktivitu USA pro zahraniční investice potvrdila i zpráva, že v první čtvrtletí t.r. investovaly čínské firmy v USA více, než kolik investovaly US firmy v Číně (!).

Měsíční deficity amerického zahraničního obchodu se pohybují kolem 40-50 mld. USD měsíčně, v dubnu a květnu byl vidět trend jejich snižování. To by svědčilo o rostoucí poptávce po americkém zboží na zahraničních trzích, která by měla být tažena především pokračujícím ekonomickým oživením dalších světových ekonomik. Při očekávaném zpomalení růstu čínské ekonomiky je to dobrá zpráva pro US firmy, které do rozvoje čínského trhu investovaly značné prostředky. Zpomalení Číny a růst tamější konkurence nutí americké firmy hledat další růstové trhy, což se jim podle všeho skutečně daří.

4.2. Základní makroekonomické ukazatele za posledních 5 let (HDP/obyv., vývoj objemu HDP, podíl odvětví na tvorbě HDP, míra inflace, míra nezaměstnanosti)

    200720082009201020112012
Nominální HDP (mld. $) 14.028,7 14.291,5 13.939,0 14.526,5 15.075,7 15.681,5
Růst reálného HDP (%) 1,9 -0,3 -3,5 3,0 1,37 3,1
Bilance ZO (mld. $) -696,7 -698,3 -381,3 -500,0 -560,0 -539,5
Běžný účet (mld. $) -710,3 -677,1 -376,6 -470,9 -465,9 -474,9
Roční inflace (%) 2,8 3,8 -0,4 1,6 3,2 1,8
Nezaměstnanost (%) 4,6 5,8 9,3 9,6 8,9 7,8
Stát. rozpočet (mld. $) -161 -459 -1.413 -1.294 -1.299 -1.100
Deficit / HDP (%) 1,1 3,2 10,1 8,9 8,6 7,0
Státní dluh (mld. $) 9.229,2 10.699,8 12.311,4 14.025,2 15.222,9 16.432,7
Dluh / HDP (%) 65,8 74,9 88,3 96,5 100,3 104,7

Zdroje: US Department of Commerce - Bureau of Economic Analysis, US Bureau of Labor Statistics, Congressional Budget Office Analysis, US Department of Treasury – Treasury Direct, Inflation Data.com

4.3. Průmysl – struktura, tempo růstu, nosné obory

Průmysl se podílí 11-12% na tvorbě HDP Spojených států. Zahrnuje výrobní sektor (manufacturing), těžbu (mining) a utility (utilities).

20. století lze přeneseně označit za století amerického průmyslu. Během 20. století se Amerika stala nejdůležitější průmyslovou zemí na světě a americké firmy díky investicím a úsporám z rozsahu byly nejsilnější a největší na světě. Americký dělník je i dnes nejvíce produktivní dělník na světě, i země jako Japonsko nebo Německo mají nižší produktivitu než Amerika. Spojené státy jsou největšími vývozci high-tech výrobků na světě, např. v oblasti letecké techniky nebo průmyslové elektroniky, přesto od roku 2000 více vyspělých technologií (tzv. ATP – Advance Technology Products, klasifikace ministerstva obchodu USA) dovážejí než vyvážejí.

Problémem U.S. firem byla ještě na konci minulého století přílišná závislost na domácím trhu, export byl pro většinu firem jen okrajovou záležitostí a podíl tržeb z cizích trhů byl minimální. S postupem globalizace se ale situace začala měnit a po vypuknutí krize v roce 2007 se hodně (především velkých) firem upnulo na tzv. emerging markets, které jim vyrovnávají propady tržeb na domácím trhu. Americké firmy tak v poslední době velice aktivně vystupují na trzích Číny, Brazílie, Ruska nebo v afrických zemích a pro nemalou část velkých firem jsou již dnes zahraniční operace významnější než podnikání na domácím americkém trhu (platí pro firmy jako GE, Honeywell aj.). Proto, i když se americký spotřebitel stále z krize nevzpamatoval (2013) a jeho nákupy jsou nižší než dříve, vykazuje většina velkých U.S. firem zisky které ve stále rostoucí míře plynou ze zahraničních trhů.

Průmyslová výroba byla především po druhé světové válce zdrojem dobře placených a stabilních míst a i proto si mohla velká část dělníků dovolit vlastní dům, většinou na okrajích měst v tzv. „suburbs“ a posílat svoje děti na placené školy. V rámci průmyslu za posledních dvacet let vzrostl podíl dobře placených míst na úkor hůře placených pozic, celkový počet pracovních míst se ale snížil. Globalizace přesunula více než 20 milionů pracovních míst do zahraničí a pro dělníky je zhruba posledních dvacet let stále těžší najít dobře placená místa v průmyslových oborech. I když díky rostoucí produktivitě a investicím do strojního zařízení objem americké výroby dlouhodobě stále roste, je k tomuto růstu potřeba stále menší počet pracovníků. Navíc modernizace většiny oborů znamená, že na některá dříve dělnická místa je nyní zapotřebí mít daleko vyšší kvalifikaci a kvůli chybějícímu systému učňovského školství se mnoha firmám paradoxně nedostává kvalifikovaných dělníků, i když nezaměstnanost je největší v americké moderní historii. Např. Boeing se své nové továrně na letadla na jihu USA u velkého počtu dělnických míst vyžaduje minimálně ukončené dvouleté studium v některém z technických oborů. Veřejná diskuze se nyní v Americe vede především okolo výhod německého systému výuky dělnických profesí. Jménem průmyslových a výrobních firem se k průmyslu a ekonomice nejčastěji vyjadřuje National Association of Manufacturers (www.nam.org) a samozřejmě American Chamber of Commerce (www.uschamber.com).

V roce 2010 poprvé objem výroby v Číně překonal v dolarovém vyjádření objem výroby v USA. Podle studie Boston Consulting Group se tento stav už nezmění, nicméně Amerika si má k roku 2015 vybudovat ve světové výrobní statistice pozici „silné dvojky“, tedy země jejíž druhé místo za Čínou bude stabilní a založené na výrobě vysoce kvalitních výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Tímto směrem se také ubírá většina veřejné diskuze o průmyslové politice USA, která podle kritiků zemi naprosto chybí. Dvě největší globální výzvy před kterými stojí americký průmysl jsou: dlouhodobě rostoucí náklady energií a nejistota ohledně množství povolených emisí z průmyslové produkce. Administrativa prezidenta Obamy je aktivní především v druhé oblasti, mezi ekologickou vládní agenturou Environmental Protection Agency (EPA) a Hospodářskou komorou USA se vedou hodně zpolitizované spory o způsob jak emise regulovat. Např. v červenci 2011 se ale vládě a výrobcům automobilů podařilo dohodnout, že do roku 2025 se má průměrná spotřeba osobních automobilů snížit na zhruba 4,6 l/100 km. Podobné cíle by prezident chtěl vyhlásit i pro další obory (elektrárny, energetická úspornost v obytných i kancelářských budovách, emise a spotřeba letadel aj.)

Hlavní průmyslové obory a významné americké firmy:

  • petrochemie (Exxon Mobil, Connoco Phillips, Chevron, Marathon Oil, Apache, Anadarko, Devon Energy, Hess, Occidental)
  • metalurgie a těžební průmysl (ALCOA, U.S. Steel, Nucor, Allegheny Technologies, Schnitzer Steel Industries, Bethlehem Steel, Kreton Steel Mills, Peabody Group, Arch Coal, Rio Tinto, AEI Resources)
  • automobilový průmysl (General Motors, Ford Motor Company, Chrysler Group, Harley Davidson, Mack Trucks, Peterbuilt Kennworth, Allison Transmission, TRW, ArvinMeritor, Delphi, Federal Mogul, Johnson Controls, Visteon, Tenneco Automotive, Dana Corp.)
  • letecký a obranný průmysl (Boeing, Lockheed Martin, General Dynamics, United Technologies, General Electric, Marconi Electronics, McDonnell Douglas, Newport News Shipbuilding, Northrop Grumman, Raytheon, Tenneco)
  • chemický průmysl (DuPont, Dow Chemical, Eastman Chemical, Eastman Kodak, Huntsman International, 3M, Air Products & Chemicals, Johnson & Johnson, Monsanto, Polaroid, SC Johnson)
  • farmaceutický průmysl (Pfizer, Merck, Abbott Laboratories, Bristol Myers Squibb, Schering Plough, Eli Lilly, Ivax)
  • elektronický průmysl (Intel, AMD, Motorola, ON Semiconductor, Texas Instruments, AlliedSignal, Bose, Vishay Intertechnology, Zenith Electronics)
  • počítačové a telekomunikační zařízení (Dell Computer, Hewlett-Packard, Apple, CISCO Systems, Sun Microsystems, Symantec, Gateway, Lexmark International, Novell, Quantum, XEROX, Lucent Technologies, Qualcomm, Qwest Communications)
  • potravinářství (Kraft Foods, PepsiCo., Sara Lee, General Mills, Smithfield Foods, Tyson Foods, Heinz, Dole Food, Del Monte Foods, Ben & Jerry`s Homemade, Campbell Soup, Hershey Foods, Kellogg, Mars, Nabisco Holdings, Oscar Mayer, Pillsbury, Quaker Oats, Procter & Gamble, Schweppes, Starbucks, Tropicana, Wrigley)
  • dřevozpracující průmysl (Weyerhaeuser, Westvaco, International Paper, Kimberly-Clark, Plum Creek Timber, Louisiana-Pacific Co.,)
  • energetika (General Electric, Westinghouse, Duke Energy, Exelon, Dominion, Suntech)

Průmyslová výroba

Průmyslová výroba USA v roce 2013 vzrostla a přiblížila se k předkrizovým hodotám z roku 2007. Charakteristickým pro tento růst je fakt, že nová pracovní místa vznikají v menší míře než dříve, i při rostoucímm objemu výroby. US firmy v krizi významně zeštíhlily, investovaly do automatizace a s ohledem na politickou nejistotu ve Washingtonu nové zaměstnance nabírají jen velice opatrně. 

Podle studie Boston Consulting Group se do USA vrátí část dříve přesunuté výroby, hlavně z Mexika nebo Číny. I když se nejedná o nijak masový trend, jde o reakci části U.S. firem na problémy s dodržováním kvality nebo rychlostí a spolehlivostí dodávek. Nižší hodnota dolaru tuto variantu podporuje, u mnoha amerických firem je proto zvažování o výhodnosti přesunutí části výroby do zahraničí složitější než dříve. Zatímco ještě před deseti lety (2001) byla průměrná mzda čínského dělníka jen tři procenta průměrného Američana, v roce 2011 je to již kolem 9 % a spolu s daleko nižší produktivitou, problémy s kvalitou nebo dlouhou dobou přepravy se rozdíly v celkových nákladech snižují. Americká "revoluce" břidličného plynu také snižuje nákladovou nevýhodou ve prospěch USA, protože zemní plyn je nyní v USA asi 4x levnější než v Asii (asi 3x levnější než v Evropě). Mnohé energeticky náročné podniky (chemičky aj.) již přemístily do USA svoje provozy (např. BASF).

4.4. Stavebnictví

USA se stále potýkají s následky hypoteční a realitní krize odstartované v srpnu 2007. Ta byla způsobena špatně fungujícím trhem s hypotékami, který umožnil získání hypotéky i těm občanům, kteří neměli reálnou ekonomickou sílu své dluhy splácet. To vedlo k tomu, že banky dlužníkům jejich domy při prvních problémech se splácením zabavily, nicméně vzhledem k poklesu hodnoty nemovitostí ani případný prodej domu nepostačil na splacení celého dluhu. Situace byla nejhorší ve státech Nevada, Florida a Arizona, které zažily v předchozí dekádě velký stavební boom.

Ke květnu 2014 byl roční objem stavebních investic 956 miliard dolarů, 682 směřovalo do soukromých a 273 do veřejných staveb. Rok 2014 lze ve stavebnictví označit za rok „umírněné expanze“ s tím, že různé části stavebnictví rostou r§znými rychlostmi. Nových staveb by se letos mělo začít stavět o 9 % více než loni, ale např. rodinných domů má oproti loňsku vzniknout o 24 % více. Ještě většímu počtu nových rodinných domů brání opatrná hypoteční politika amerických bank, které stále jednotllivé žádosti o úvěr posuzují přísněji než dříve. Komerčních budov má ve srovnání s r. 2013 vzniknout o 17 % více, zatímco objem veřejných prací ve stavebnictví má klesnout o 3 % (loni to bylo + 5 %). Zde se projevuje pokračují redukce veřejných deficitů a proto klesá objem investic federální vlády i veřejné správy.

Sektor v červnu 2014 zaměstnával cca 6,1mil. lidí a průměrná hodinová mzda byla 26,70 USD. Pokračuje trend růstu počtu pracovních příležitostí ve stavebnictví. Stejně jako např. v průmyslu mají americké firmy problém najít kvalifikované zaměstnance, především v manuálních profesích.

4.5. Zemědělství – vývoj, struktura

 USA jsou největším producentem, spotřebitelem a také největším exportérem zemědělských produktů na světě. Na celkové výměře 914 milionů akrů (373 milionů hektarů) zemědělské půdy, tedy na cca 38 % území USA, hospodaří přes 2 miliony farmářů, méně než 1% obyvatelstva Spojených států. Ti vytvářejí něco mezi 2 - 3 procenty HDP USA. Méně než polovinu (44%) zemědělské půdy zde tvoří pole, téměř stejnou plochu zabírají pastviny a zbytek tvoří většinou lesy. Více jak polovinu farem tvoří rodinné farmy do velikosti100 akrů (40 ha), farem větších než 2000 akrů (800 ha) jsou jen necelá 4 procenta a průměrná velikost americké farmy je tedy kolem 440 akrů (180 ha). V americké politice patří zemědělství k jedněm z hlavních otázek a linií, na kterých se vedou politické boje. Pro prosazení zemědělských témat ve prospěch svých států se neváhají spojit i političtí rivalové z různých stran. To platí především pro státy Iowa, Wisconsin, Florida, Kalifornie a několik dalších států s vyšším podílem zemědělství.

Rok 2013 patřil mezi nejúspěšnější v historii amerického zemědělství. Sektor zaznamenal celkový růst o 16,4 % (!). Mezi hlavní příčiny takového růstu lze řadit hlavně oživení produkce po velkém suchu v r. 2012 a rostoucí ceny za zemědělská zvířata, pěstovaná na maso. Loňský růst zemědělství USA byl největší od roku 1998 a přispěl ke zvýšení podílu zemědělství na HDP USA na 1,6 % (v roce 2006 to bylo méně než 1 %). Z US států disponuje největším zemědělským sektorem Kalifornie, ale podíl zemědělství na jejím HDP je pouze 2,1 %. Naopak v malé Iowě zemědělství zodpovídá za téměř 10 % HDP státu.

 Export zemědělských produktů a potravin vykazuje pozitivní obchodní bilanci (přes 30 mld. USD), při vývozu v roce 2013 v hodnotě 145 mld. USD a dovozech za cca 115 mld. USD. Podle Ministerstva zemědělství USA (www.usda.gov) mají na tento trend vliv i podepsané dohody o volném obchodu s Panamou, Kolumbií a Jižní Koreou (příjmy ve výši 2.3 mld. USD a podpora téměř 20 tis. pracovních příležitostí).

Na zemědělském vývozu se nejvíce podílejí masné produkty, živočišné tuky, rýže, sojové boby, ovoce a ořechy, zelenina a bavlna. V dovozu převládají živá zvířata a masné produkty (kromě hovězího), ovocné šťávy a ořechy, zeleninové konzervy, víno a sladové nápoje, káva a kakao.

Největšími exportními trhy pro některé americké zemědělské komodity jsou:

Sója – Čína, Mexiko, EU, Indonésie;

Kukuřice – Japonsko, Mexiko, Čína;

Pšenice – Čína, Brazílie, Japonsko, Nigérie.

Dovozy čerstvého ovoce pocházejí především z Mexika, Kostariky, Guatemaly a dalších zemí jihoamerického kontinentu. Čerstvá zelenina do země přichází hlavně z Mexika, Kanady a Peru, ve zpracované zelenině jsou hlavními dodavateli Evropská unie, Mexiko a Čína.

Trendem posledních let je pěstování plodin za účelem výroby ethanolu jakožto příměsi do paliv pro automobily. Hlavním zdrojem pro výrobu ethanolu je v USA kukuřice. Téměř 40% veškeré produkce kukuřice v USA je určeno pro výrobu ethanolu, v různých státech tzv. kukuřičného pásu (Corn Belt) fungují stovky výroben ethanolu. Tento fakt je často kritizován jako faktor zvyšující ceny surovin i následně potravin. V roce 2013 již více než polovina zemědělské produkce směřovala „mimo jídelní stůl“ amerických spotřebitelů. O to se kromě ethanolu zasloužily rostoucí exporty a výroba krmiv pro zvířata.

Dalším trendem je rostoucí koncentrace amerického farmářství. V období 2007-2012 klesl počet samostatných farem o 4 %, na 2,1 milionu. Roste podíl tzv. megafarem, které obhospodařují více než 2.400 akrů zemědělských ploch nebo mají roční tržby přes 2,5 milionu dolarů. Klesá ale počet farem střední velikosti, které hospodaří na méně než 2.000 akrech.

Malí farmáři se stále častěji obejdou bez napojení na obchodní firmy a zprostředkovatele a zařizují si svůj odbyt samostatně. Tomu napomáhají i iniciativy US ministerstva zemědělství jako Food Hubs nebo Know Your Farmer. Pro malé farmáře jde o významnou tržní příležitost navázat lepší vztahy a přiblížit se koncovým zákazníkům.

Roste využití velkého množství dostupných dat (počasí, klima, půda aj.) ve prospěch zemědělců. Např. firma Monsanto koupila firmy Precision Planting a Climate Corporation a nabízí farmářům kromě semen i software, kterým se řídí jejich mechanické sázení do země a následná péče, s cílem maximalizace úrodnosti polí.

Trvale kontroverzní otázkou je používání geneticky modifikovaných semen pro pěstování potravinářských a krmných plodin. Podle MZe USA je 90 % zaseté americké kukuřice a 93 % sóji nějakým způsobem geneticky upraveno.

Hlavním zákonem, kterým má vliv na podobu amerického zemědělství, je tzv. Farm Bill. Nejde ale jen o zákon regulující fungování zemědělského sektoru, ale i normu, která zásadně ovlivňuje sociální politiku USA. Asi 100 miliard dolarů ročně jsou výdaje federálního rozpočtu, které jsou přímo spojené se zákonem. Většina, kolem 80 % těchto výdajů, jde ale výdaje, spojené spíše se sociální než zemědělskou politikou. V textu Farm Bill jsou totiž zakotvena pravidla pro vydávání a distribuci potravinových lístků (food stamps, program se oficiálně Supplemental Nutrition Assistance Program, SNAP) pro sociálně slabé obyvatele a tato nařízení jsou opakovaně předmětem politických sporů.

Současný zemědělský zákon, který má vždy platnost pět let, podepsal prezident Obama v únoru 2014. Tento zákon (tzv. 2014 U.S. Farm Bill) přišel s dvouletým zpožděním, protože platnost předcházející normy skončila v roce 2012. Náklady na jeho implementaci budou téměř trilion dolarů během dalších pěti let.

Hlavními body nejdůležitější zemědělské normy v USA jsou:

Ruší tzv. přímé platby zemědělcům, pokračuje v programu podpory pojištění úrody.

Vyčleňuje 200 mil. USD na zemědělský výzkum a specificky na výzkum plodin dává 80 mil. USD ročně.

Směřuje 880 mil. dolarů na energetické programy v zemědělství.

Rezervuje 125 mil. USD na podporu větší finanční dostupnosti zdravé výživy.

Na zvyšování přidané hodnoty zemědělských produktů vyděluje 65 mil. USD.

Aktuality k 30.6.2014:

Počet chovaných prasat se k půlce roku 2014 snížil až na 62 mil., což je nejméně od roku 2007. Nejvíce – 19,2 mil. – prasat je v Iowě, následují státy Minnesota a Severní Karolína (oba přes 7 mil. kusů).

Úroda sóji by měla být v sezóně 2014/15 rekordní – odhad 3,635 mld. bušlů (1 bušel = 35,2 litrů).

Rekordní úroda pšenice, kukuřice a sóji by ještě v průběhu r. 2014 měla vést k poklesu cen. Kukuřice by se mělo sklidit 14 mld. bušlů s průměrnou úrodností 165 bušlů/akr.

Dlouhá zima poškodila některé pěstitele vinné révy. Celková letošní úroda by přesto měla být dobrá.

Rýže, která se pěstuje především na jihu USA (Arkansas a další státy tzv. Southern Rice Belt), by se letos měla pěstovat na cca 2,8 mil. akrů.

Každých pět let ve Spojených státech probíhá tzv. zemědělské sčítání (Census of Agriculture), ten poslední je z roku 2012. Link na pravděpodobně nejobsáhlejší zprávu o americkém zemědělství: http://www.agcensus.usda.gov/Publications/2012/Full_Report/Volume_1,_Chapter_1_US/usv1.pdf

 

 

 

 

4.6. Služby

Americké statistiky oblast z našeho pohledu tradičních služeb rozdělují do tří samostatných skupin:  maloobchod, velkoobchod a "profesionální služby". 

Maloobchod

Maloobchodní tržby v roce 2012 dosáhly hodnoty 4,9 bilionu USD a meziročně vzrostly o 5%. Jedná se o největší meziroční nárůst od roku 1999, což by mělo potvrzovat, že americká ekonomika se pomalu vzpamatovává z krize. Tržby rostly meziročně ve všech jednotlivých maloobchodních sektorech (motorová vozidla a náhradní díly,potraviny a nápoje, benzín a nafta,  stavební materiály a zahradní vybavení, zdravotní výdaje, léky a osobní služby, oblečení a módní doplňky, elektronika a domácí spotřebiče, nábytek a vybavení domácností) s výjimkou sektoru elektroniky a domácích spotřebičů, kde došlo k drobnému poklesu.

Maloobchod zaměstnává v USA dle statistik přes 15 mil. lidí. Oproti předchozím letům se sice stále jedná o  pokles způsobený ekonomickou krizí, nicméně situace se v roce 2012 orproti minulému roku zlepšovala. Zastřešující maloobchodní asociací v USA je The National Retail Federation, která sdružuje zhruiba 100 maloobchodních asociací. Maloobchodní tržby jsou v USA zveřejňovány pravidelně měsíčně a jsou vždy s napětím očekávány ze strany ekonomických analytiků a komentátorů. Americké statistiky sledují celkový maloobchodní prodej (tj. včetně potravin, automobilů a náhradních dílů) a nebo maloobchodní prodej bez potravin, aut a náhradních dílů. Vedle údajů o celkové výši maloobchodního prtodeje se věnuje velká pozornost vývoji prodeje potravin a aut. Stejně podrobné je však možné najít i vývoj prodeje u ostatních skupin produktů (např. nábytek, elektronika, stavební materiály, oblečení či prodej pohonných hmot u benzínových stanic).

Mezi největší maloobchodní firmy v USA podle výše tržeb patří: Wal-Mart, Costco Wholesale, Home Depot, Lowe`s, Best Buy, Staples, TJX, Gap, Office Depot, Toys "R" Us, Circuirt City Stores, BJ`s Wholesale Club, Limited Brands, OfficeMax, Bed Bath & Beyond, Ross Stores, Blockbuster, Foot Locker, Barnes & Noble.         

Velkoobchod

Velkoobchodní tržby dosáhly v roce 2012 hodnoty 5,7 bil. USD a meziročně vzrostly o více než 10%. Stále však ještě nedosáhly úrovně z let 2007 a 2008, tedy období před nástupem ekonomické krize.

Americké oficiální statistiky sledují velkoobchod také z pohledu tržeb zásob (inventories). V roce 2012 dosáhly velkoobchodní zásoby hodnoty 558 mld. USD a meziměsíčně vzrostly o více než 12%. Velkoobchodní zásoby představují v USA zhruba 30% obchodních zásob, zbylých 70% připadá na zásoby výrobců a maloobchodníků. Růst velkoobchodních zásob svědčí o tom, že americké firmy očekávají v příštích měsících růst spotřebitelské poptávky.

Profesionální služby

Služby poskytované domácnostem a podnikovému sektoru severoamerická klasifikace rozděluje do 11 základních skupin:

  • vybrané dopravní a velkoobchodní služby
  • zprostředkování informačních a kulturních služeb (zpravodajství a kultura – rozhlas, televize, internet, noviny, tiskoviny apod.)
  • akciové a finanční investiční služby
  • pronájmy a leasing
  • profesionální, vědecké a technické služby (právní, ekonomické a daňové poradenství, reklamní a propagační služby, služby vědecko-výzkumné povahy a další)
  • administrativní, podpůrné a pomocné služby, zpracování odpadu (široké spektrum služeb poskytovaných firmám, institucím a domácnostem)
  • služby zdravotní a sociální péče
  • služby z oblasti umění, zábavy a rekreace
  • ostatní služby (neobsažené ve výše uvedených kategoriích – od mytí automobilů po drobné opravy v domácnosti či kadeřnictví a další)
  • vzdělávací služby
  • technická infrastruktura, dodávky energií.

4.7. Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Doprava

Doprava v USA je již delší dobu, zvláště pak po přijetí  dopravního zákona (Safe, Accountable, Flexible, and Efficient Transportation Equity Act) z roku 2005, jednou z priorit domácí hospodářské politiky.  Zákon měl zvýšit bezpečnost v siliční dopravě, podpořit modernizaci dopravních sítí, redukovat dopravní zácpy a v neposlední řadě napomoci vytváření nových pracovních příležitostí. Na tyto účely  zákon vyčlenil na období 6 let sumou 286,4 miliard dolarů. Kromě modernizace dálnic a silnic, výstavby nových mostů, investic do železniční a autobusové dopravy počítá zákon s rozvojem veřejné hromadné dopravy a např. i s budováním cyklistických a rekreačních stezek. Po teroristických útocích v září 2001 nabyly na domácí scéně a v mezinárodních vztazích USA mimořádného významu otázky zajištění národní bezpečnosti v osobní a nákladní dopravě (PNR - předávání osobních dat cestujících v letecké dopravě do USA nebo přijatý zákon o předpokládaném 100 % prohlížení /skenování/ kontejnerů směřujících do USA v přístavu jejich naložení a další).

Spojené státy americké jsou svojí územní rozlohou čtvrtou největší zemí světa. S ohledem na úroveň jejího ekonomického rozvoje a zapojení do mezinárodního obchodu patří její dopravní systém, obsluhující 300 milionů obyvatel a 7 milionů podniků a firem, rozhodně mezi největší na světě. Co se týče rozsahu dopravní infrastruktury tak na území USA je k dispozici 4 miliony mil silnic a dálnic, 140 tisíc mil železničních tratí, 1,6 miliónů mil tzv. produktovodů (ropa a plyn) a 26 tisíc mil využitelných vodních cest. Po celých Spojených státech je k dispozici téměř 5.300 veřejně využitelných letišť a 3.400 železničních stanic. Stejně „ohromující“ jsou údaje o celkových počtech dopravních prostředků v USA: např. na silnicích a dálnicích jezdí na 250 milionů motorových vozidel (z čehož více jak 55 % představují osobní automobily), létá zde téměř 8.300 dopravních letadel, celkový počet všech letadel však činí téměř 230 tisíc strojů! Na pravidelných linkách v USA operuje více jak 110 leteckých společností. V posledních letech došlo na trhu amerických leteckých společností k významné konsolidaci, konkrétně ke spojení Delta Airlines s Northwest Airlines a United Airlines s Continental Airlines. V blízké budoucnosti je plánována fúze dvou největších nízkonákladových společností – Southwest Airlines a AirTran.  

Americký dopravní systém se potýká s podobnými problémy, jako ve většině ostatních vyspělých zemí: stoupající ceny pohonných látek, stále se zvyšující tlaky na leteckou osobní přepravu, zvláště pak na kapacitu letištních terminálů a letových slotů v dobách denních špiček a během hlavní turistické sezóny (svátky a prázdniny), každodenní zácpy na silnicích během ranní a odpolední dopravní špičky v městských aglomeracích, celková přetíženost silnic a dálnic nákladní dopravou.

Každodenní mobilita Američanů je těžko srovnatelná  s jinou zemí světa. Američané převážnou část osobní dopravy realizují v osobních automobilech všech kategorií. Američané tímto způsobem řeší 90 % veškeré své osobní dálkové dopravy (leteckou dopravou 7 % a meziměstskými autobusy 2 %). Podobně jsou automobily využívány při každodenní (místní) osobní přepravě (do zaměstnání, školy, za nákupy či za zábavou). Američané v průměru „vykonají“ 87 % svých každodenních přesunů ve svém voze, 9 % ujdou pěšky a pouze 4 % zbývají pro ostatní druhy dopravy (městská doprava, vlak, taxi a pod.). Hromadná městská a příměstská doprava osob je ve Spojených státech v podstatě velice málo frekventovaným způsobem přepravy, v řadě měst zcela chybí. S narůstajícími cenami benzínu se však zájem o hromadnou přepravu prudce zvyšuje a stávající kapacity přestávají stačit. Americká asociace pro hromadnou přepravu /APTA/ proto předkládá americké vládě návrhy na zvýšení podpory systémů hromadné městské dopravy jako jeden z nástrojů řešení současných problémů v příměstské přepravě osob.

Automobilová doprava sehrává též klíčovou roli při přepravě výrobků a zboží, nejčastěji jsou tyto předměty přepravovány velkokapacitními nákladními vozy. Přepravě surovin a materiálu, podobně jako v jiných zemích, vévodí železniční a potrubní doprava. „Domácí“ vodní doprava je relativně málo využívána. Role letecké nákladní dopravy je v porovnání s celkovým systémem nákladní dopravy v USA svým objemem a tonáží stále ještě málo významná, ale její úloha stále roste, zvláště pak v hodnotovém vyjádření přepravovaného zboží.

Stále větším a vážnějším problémem je však otázka financování oprav stávajících a výstavby nových pozemních komunikací (silnic a dálnic). Ty jsou většinou hrazeny z dopravního fondu, jehož hlavním zdrojem jsou příjmy z výběru federální daně na pohonné hmoty. Tato daň představuje fixní částku z prodaného objemu pohonných hmot na čerpacích stanicích (18 centů za galon). Tato daň nebyla zvýšena od roku 1993. Tehdy stál galon /3,8 litru/ nejlevnějšího benzínu "regular" 1,06 dolaru a v roce 2012 jsou to téměř  4 USD! Ceny pohonných hmot na přelomu let2011 a 2012 výrazně rostla, což vede k politizaci celého problému a k populistickým slibům jednotlivých politiků, že po zvolení sníží cenu benzínu, byť ta je určována zejména dle vývoje na trzích s ropou. Navíc, přestože se  počet silničních motorových vozidel v USA od roku 1993 zvýšil o 25 %, podstatně se od té doby snížila jejich spotřeba na jeden kilometr nebo míli, takže objem prodaných pohonných hmot celkově klesá. Tento trend je navíc v posledních letech a měsících výrazně umocňován dramaticky stoupající cenou benzínu a nafty. Na to reagují američtí spotřebitelé logicky tak, že omezují svoje cesty autem. I přestože tedy Američané u benzínových static nechávají stále větší část svého rodinného rozpočtu, dopravní fond má příjmy stále nižší.  Negativní předpovědi hovoří o tom, že pokud nedojde ke změně pravidel ve financování dopravní infrastruktury či naplňování federálního dopravního fondu, bude celý systém čelit vážným problémům. Stávající administrativa se snaží jít cestou privatizace dálničních úseků a stejným způsobem by ráda řešila výstavbu nových kapacit. Velmi často však naráží na silný odpor místních i státních samospráv, které argumentují tím, že privatizace v tomto sektoru bude výhodná především pro subjekty na privatizaci se podílející (zvýšení mýtného o zisk těchto firem).  Hovoří se též o realizaci zkušebních projektů na snížení přetíženosti dopravních tepen v pěti městských aglomeracích (NY, SF, Minneapolis, Miami a Seattle) během dopravních špiček na principu „tržních cen“, kdy by mělo v těchto městech v dobách ranních a odpoledních dopravních špiček přechodně vzrůst mýtné na placených úsecích silnic a dálnic a přesměrovat jízdy části řidičů buď na jinou denní dobu nebo do jiného úseku.

Prezident Obama vystoupil během roku 2011 s několika plány, jak zvýšit investice do dopravní infrastruktury. Se svými návrhy však nemá úspěchy v Kongresu, který odmítá kvůli investicím zvýšení již tak obrovského rozpočtového deficitu.

Telekomunikace

Jako v mnoha dalších ekonomických oblastech, je telekomunikační trh v USA největším trhem na světě a to jak co do objemu spotřebitelských výdajů, tak do objemu kapitálových investic. Přes tyto velké investice je však telekomunikační trh ve Spojených státech předmětem časté kritiky. Telekomunikační komfort uživatelů v USA – tj. především cena, rychlost a dostupnost vysokorychlostního Internetu – zaostává za dalšími vyspělými ekonomikami, jak evropskými (Finsko, Estonsko, Irsko,…), tak asijskými (především Japonsko a Jižní Korea). Zprávy Bílého domu toto reflektují a upozorňují, že bez lepšího přístupu k rychlému Internetu se konkurenční pozice Spojených států bude zhoršovat – World Economic Forum v posledním hodnocení konkurenceschopnosti národních ekonomik ocenil úroveň širokopásmového připojení v USA na 35. místě (z 148 hodnocených zemí).

Tržní situaci v americkém telekomunikačním sektoru hodně odborníků definuje jako oligopol, když hlavními hráči jsou firmy Verizon, AT&T, Comcast a Time Warner. K nim se občas přidává i firma Sprint. Že je situace v USA výhodná především pro velké telekomunikační firmy a méně už pro uživatele z řad firem a domácností, vypovídá nedávná (červen 2014) analýza ziskovosti firmy Verizon. Oproti velkým evropským telekomunikačním firmám je její ziskovost (‚profit margin‘) téměř dvojnásobná, 26,5 %. V USA také, na rozdíl od jiných vyspělých zemí, roste ukazatel tzv. ARPU, průměrného příjmu z jednoho uživatele (‚Average Revenue per User‘), což naznačuje, že alternativní telefonní a datové služby (Skype aj.), které snižují náklady na spojení, se v Americe nerozšiřují tak rychle, jako v jiných vyspělých zemích.

V kvalitě a hlavně rychlosti spojení existují v USA značné regionální rozdíly. Nejlepší a nejrychlejší spojení, jehož parametry jsou srovnatelné s nejrychlejšími zahraničními službami, jsou v hlavním městě Washingtonu a státech Massachusetts a Virginia (rychlejší spojení než v těchto oblastech má ve světě pouze Japonsko a Jižní Korea). V mnoha oblastech je ale dostupné širokopásmové pro středně příjmové skupiny obyvatel nebo malé firmy až příliš drahé (to platí např. pro jih státu Texas, v okolí města San Antonio).

V roce 2013 se v USA proinvestovala asi čtvrtina světových telekomunikačních investic, tedy zhruba 1,25 trilionu dolarů. Jen do širokopásmové infrastruktury a zařízení se má v roce 2014 investovat 36 miliard dolarů. To by znamenalo růst oproti r. 2013 o 6,6 %, více než v jiných částech světa a zakládalo k opatrnému optimizmu, že se kvalita a rychlost připojení v USA začne dotahovat na úroveň nejvyspělejších zemí.

Hlavním federálním regulátorem telekomunikačního trhu je Federal Communication Commission (FCC, http://www.fcc.gov/). V roce 2014 je zatím hlavním odborným i mediálním tématem návrh FCC na zajištění tzv. ‚net neutrality‘. Jde o to, jak zajistit, aby poskytovatelé internetového připojení (ISP, Internet Service Providers) neupřednostňovali vybrané dodavatele obsahu (‚content providers‘), např. výměnou za příplatek. Internetoví uživatelé by potom mohli mít pomalejší připojení k některým webovým stránkám nebo aplikacím. FCC k začátku července obdržela přes 1 milion komentářů laické i odborné veřejnosti a během léta 2014 se má zabývat jejich vyhodnocením a návrhem na finální podobu regulace.

Energetika a těžba paliv

Spojené státy americké jsou zdaleka největším uživatelem energií na světě. Podle nejnovějších dostupných údajů ministerstva energetiky bylo za rok 2011 v USA  spotřebováno přes 97 kvadrilionu BTU ( Pozn. Kvadrilion představuje v USA jednotku měření energie, 1 BTU = 1,055 kilojoulu ).

Na spotřebě všech druhů energií v roce 2011 se v USA jednotlivé hospodářské oblasti podílely následujícím způsobem: cca 61% spotřebovaly výrobní a průmyslová odvětví včetně stavebnictví, 28% oblast osobní a nákladní dopravy a 11 % komerční subjekty a domácnosti.

Otázka zajištění energetické bezpečnosti USA včetně spolehlivosti domácích i zahraničních dodávek patří mezi prioritní politická a ekonomická témata zásadního významu.

Ropa:

Vlastní energetickou bezpečnost, častěji je však používán termín energetická nezávislost, vnímají USA především skrze ropu. Zajištění spolehlivých dodávek ropy je pro americkou ekonomiku zcela klíčové a cena této suroviny je důležitou nejen ekonomickou, ale i politickou otázkou. Ropa se na krytí energetických potřeb země podílí cca z 36 %.

Hlavním trendem poslední doby je neustále stoupající těžba ropy z nekonvenčních zdrojů na území USA, zejména ve státech Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana a Texas. Objem těžby ropy v Severní Dakotě již překonal objem ve státě Aljaška a je po Texasu druhý nejvyšší v celých Spojených státech. Díky novým technologiím se USA otevřel přístup ke zdrojům, které byly až donedávna považovány za nedostupné a které by měly vydržet minimálně po několik desítek let. USA se díky stále stoupající domácí těžbě ropy stávají méně závislými na dovozu této komodity, zejména z regionu Blízkého východu.

Zatímco v letech 2005-2006 dovážely USA 12-13 mil. barelů ropy a ropných produktů denně, v roce 2012 to bylo už jen10,6 mil. barelů denně. Během stejné doby poklesl poměr dovážené suroviny na celkové spotřebě ze zhruba 60% až na nynějších cca 42%. Nejvíce ropy se dováží z Kanady, Saudské Arábie, Venezuely a Mexika. V posledních měsících probíhá intenzivní debata o projektu nového ropovodu Keystone XL, kterým by měla proudit ropa z nalezišť v kanadské provincii Alberta do rafinérií ve státech Oklahoma a Texas. US administrativa projekt v jeho původní podobě odmítla schválit kvůli obavám o životní prostředí v oblasti, kudy má trasa procházet. Investor projekt pozměnil a žádost o schválení podal znovu, stále se však čeká na rozhodnutí US administrativy.

V souvislosti se stále narůstající domácí těžbou se začínají ozývat hlasy navrhující zvážit možnost vývozu US ropy do zahraničí. Takový vývoz je dle současné legislativy zakázán zákonem, nicméně dá se očekávat, že s pokračováním trendu posilování domácí produkce bude narůstat i tlak na změnu legislativy, který by US ropu uvolnil pro světový trh.

Postoj odborné i široké veřejnosti k těžbě ropy na území USA byl zásadně ovlivněn havárií na vrtu Deepwater Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010. Několik měsíců trvající únik ropy tehdy na jižním pobřeží USA způsobil obrovské ekologické škody a negativně se podepsal také na ekonomice tamějších států (úbytek turismu, vliv na rybolov, atd.). Snaha o ochranu životního prostředí  před hrozícími ekologickými škodami je však vyvažován snahami o snížení vysoké nezaměstnanosti v USA, kterou má pomoct snížit podpora domácího průmyslu. Těžební průmysl je schopen nabídnout relativně hodně pracovních míst a zejména republikáni výrazně tlačí na rozšíření domácí těžby.

Vysoká spotřeba ropy a ropných produktů v USA klade vysoké nároky na infrastrukturu a zajištění bezpečnosti dodávek surovin zpracovatelům a spotřebitelům. Bezpečnost produktovodů je v gesci Ministerstva pro vnitřní bezpečnost (Department of Homeland Security), které vzniklo v listopadu 2002 jako reakce americké vlády na teroristické útoky z 9/11 v roce 2001. Ropným centrem USA je oblast Houstonu ve státě Texas a proto je v jeho okolí nejvyšší koncentrace ropovodů, dále směřujících do hustě osídlených oblastí východního pobřeží. Pro USA je stejně jako v případě zemního plynu velice důležité propojení s Kanadou, především v oblasti Středozápadu. V USA funguje kolem 500 tis. ropných vrtů, na ty je napojeno celkem 50 tis. km menších a sběrných trubek, velko-průměrové ropovody, spojující státy USA, mají celkovou délku kolem 70 tis. km.

Zpracování surové ropy probíhá ve 150 rafinériích (denní kapacita přes 17 milionů barelů), ropných terminálů pro přečerpávání a jiné logistické operace při zajištění dodávek ropy je v USA přes 1.400.

Ropovody nejsou jedinou cestou, kterou jsou ropa a ropné produkty přes Ameriku přepravovány. Jejich konkurenci tvoří hlavně nabídka vodní a železniční přepravy, které na rozdíl od ropovodů nejsou nikterak federálně regulovány a mohou zákazníky lákat různými pobídkami. Majitelé ropovodů s nimi bojují především cenovou flexibilitou, tj. rychlými změnami cen v závislosti na ekonomické situace a ročním období.

Uhlí:

Roční těžba v 1407 podzemních i nadzemních dolech v USA dosáhla v r. 2011 1095 mld. metrických tun. Spotřeba uhlí v USA v roce 2011 dosáhla 1003 mld. metrických tun, z čehož bylo zhruba 93 % využito na výrobu elektrické energie, zbytek je využíván jako energetická surovina při výrobě oceli, cementu či papíru a dalších průmyslových výrobách. Absolutní objem spotřebovávaného uhlí v USA v posledních letech postupně klesá s tím, jak klesá podíl uhelných elektráren na celkové výrobě elektrické energie (jsou postupně nahrazovány plynovými zdroji).

Domácí zdroje uhlí

Spojené státy mají největší zásoby uhlí na světě – dle analýzy BP z roku 2011 je to 28 % celosvětových zásob. Druhé je Rusko – 18 % a třetí Čína – 13 %. Podle statistických údajů amerického ministerstva energetiky, tzv. těžitelné zásoby uhlí v USA představují zhruba 18,6 mld. metrických tun. Největší zásoby uhlí ve Spojených státech se nacházejí ve státech Wyoming, Západní Virginie, Kentucky a  Illinois.

Dovoz uhlí

Dovoz uhlí do USA představuje pouze zlomek z celkové domácí produkce – zhruba 1 %. Každým rokem se přitom objem dovozu dále snižuje. Drtivá většina importu, cca 70 %, je z Kolumbie, mezi další partnery patří např.  Indonésie, Kanada, Venezuela a Austrálie.

Export uhlí                                                                                    

Vývoz uhlí převyšuje dovoz zhruba desetinásobně, meziročně se drží na relativně stabilní hladině po výrazném nárůstu v letech 2009-2011.  Hlavními destinacemi US uhlí jsou Kanada, Brazílie, Nizozemí, Velká Británie, Čína a Jižní Korea.

Elektřina:

Spotřeba elektrické energie v USA se v posledních letech pohybuje v rozmezí 3,5 – 3,8 mld. MWh, což je pro srovnání cca 13x více než v roce 1950. 37 % elektřiny bylo generováno z uhlí, 30% ze zemního plynu, 19 % z jádra. Na obnovitelné zdroje připadá zhruba 12%, nejvíce na vodu a vítr. V posledních letech výrazně klesá podíl uhlí a naopak roste podíl zemního plynu na celkovém portfoliu.

Celková instalovaná kapacita se v USA pohybuje mírně nad hranicí 1 000 GW.  V roce 2012 byly zapojeny nové zdroje o kapacitě zhruba 26 GW, z čehož téměř polovina (12,9 GW) připadala na obnovitelné zdroje – zejména větrnou a solární energii. Pokračuje také instalace nových plynových, uhelných a jaderných zdrojů. Ve snaze omezit emise skleníkových plynů pokračuje příprava příslušných regulací zdrojů elektřiny. Vládní Environmental Protection Agency přišla v roce 2013 s prvním návrhem takové regulace pro zdroje, které budou stavěny v budoucnu. Výsledkem by bylo výrazné znevýhodnění uhelných zdrojů, které by pro splnění podmínek musely mít nainstalovanou nákladnou technologii ukládání uhlíku, která dosud na komerční bázi není nikde používána. Nejedná se však o finální podobu regulace, budou o ní vedeny ještě další diskuse.

Výroba elektrické energie v USA roste 4x rychleji než výstavba přenosových kapacit. USA disponují 330 tis. km vysokonapěťové přenosové soustavy, což očividně nestačí. Energetický zákon z roku 2005 („Energy Policy Act of 2005“) určil jako nový pojem koridory národního zájmu tzv. „National Interest Electric Transmission Corridor“, tj. geografickou oblast, kde nedostatečné přenosové kapacity mají negativní  vliv na život a rozvoj regionu. V roce 2007 stanovilo Ministerstvo energetiky dva takovéto koridory: středo-atlantický („Mid-Atlantic Area“) a jihozápadní („Southwest Area Corridor“). Dojde-li ke střetu federálního zájmu na výstavbu sítě a odporu místních autorit či obyvatel, má federální vláda právo území potřebné pro výstavbu znárodnit („Eminent Domain“).

Tento zákon také zavedl povinné standardy spolehlivosti elektrické sítě („Mandatory Electricity Liability Standards“), které jsou koordinovány se sousední Kanadou. Rychlejšímu rozvoji vzájemně propojených sítí stojí v cestě kromě výše uvedených důvodů i deregulační aktivity jednotlivých států USA (např. Kalifonie). Ceny elektřiny se totiž liší podle států a politici ze států s nižší cenou elektrické energie se obávají, že při úplném propojení v rámci USA bude „jejich“ elektřina prodána do států s vyššími cenami. Hodně diskutovaná větrná elektřina se potýká s geografickými potížemi, protože větrně zajímavé oblasti jsou velice vzdálené od hustě obydlených oblastí. Dva největrnější státy Severní a Jižní Dakota by podle propočtů měly být schopny z větrné energie vyprodukovat polovinu potřebné elektřiny pro USA. Nemožnost dodat přes elektrickou síť tuto elektřinu obyvatelům na východním a západním pobřeží (kapacitní omezení, síť by tuto energii prostě „neutáhla“) však zatím prakticky tuto možnost vylučuje.

Zemní plyn:

Spojené státy americké jsou se svými 723 mld. m3  v roce 2012 největším spotřebitelem zemního plynu na světě (pozn.: objem zemního plynu je ovšem v originálních amerických statistikách uváděn v krychlových stopách;1 cubic foot= 0,0283 m3). Meziročně spotřeba zemního plynu v USA v posledních letech pravidelně roste. Z tohoto množství bylo spotřebováno 66 % zemního plynu výrobními a průmyslovými odvětvími a 34 % komerčními subjekty a domácnostmi. Cena zemního plynu je v USA v porovnání s ostatními částmi světa velmi nízká, byť v posledních měsících mírně stoupla a pohybuje se nad hranicí 4 USD za milion BTU.

Domácí produkce zemního plynu dosáhla v roce 2012 hodnoty 716 mld. a téměř tak pokrývá celou spotřebu země. Dovoz zemního plynu byl v roce 2012 zhruba na úrovni 89 mld. m3, z čehož drtivá většina připadala na import z Kanady. Je přitom jasný trend postupné snižování dovozu, cca o třetinu za posledních 5 let. Export byl ve stejném období na úrovni zhruba 43 mld m3, většinou směřoval do Kanady a Mexika.

Na nárůstu domácí produkce z posledních let se největší měrou podílel rozvoj těžby z nekonvenčních zdrojů, zejména tzv. břidlicového plynu. Ten je způsoben výrazným technologickým pokrokem, který umožňuje těžbu i v nalezištích, které byly dříve považovány za nedostupné, a navíc ekologicky šetrnějším způsobem. Přes tento pokrok však zůstává těžba břidlicového plynu kontroverzním tématem, neboť všechny připomínky ekologů a také obyvatel zasažených oblastí nebyly ještě uspokojivě zodpovězeny.

Rozvoj těžby břidlicového plynu je mnoha odborníky považován za revoluci, která umožní USA zbavit se závislosti na dovozu plynu ze zahraničí a do budoucna se dokonce stát čistým vývozcem této komodity. Statistiky z posledních let tuto teorii potvrzují, neboť objemy dovážené suroviny postupně klesají a byly zahájeny procesy vedoucí k navýšení US exportu této komodity. US administrativa již udělila několik licencí na vývoz LNG do zemí, které nemají s USA uzavřenou dohodu o volném obchodu, a řada dalších obdobných žádostí o licence je ve fázi posuzování.

Americké těžařské firmy, které disponují know-how a technologiemi k těžbě břidlicového plynu se agresivně snaží o expanzi do Evropy, kde jsou také potenciálně zajímavá naleziště, zejména ve východní Evropě – Polsko, Bělorusko, Ukrajina, ale také např. ve Francii. Nedá se však očekávat, že by v Evropě byl rozvoj těžby tak rychlý jako v USA, kde jsou k dispozici rozsáhlá neobydlená území vhodná pro umístění vrtů.

Charakteristickou pro plynovodní systém USA je vysoká koncentrace v oblasti Mexického zálivu (státy Texas, Louisiana, Arizona) a severovýchodu země (městské aglomerace New York, Boston, Washington D.C. a další velká města a celky) ve srovnání se státy západní části USA s menší hustotou obyvatelstva a průmyslových aktivit. Plynovodní systém USA sestává z 210 samostatných systémů, jejichž propojení a vyrovnávání nabídky/poptávky mezi jednotlivými oblastmi zajišťuje 28 tzv. „Market Center and Hubs“. I ty jsou nejvíce koncentrovány do okolí Mexického zálivu a severovýchodu USA. Kvůli energetickému propojení s Aljaškou a Kanadou má pro USA význam i 9 takovýchto center v Kanadě (většina z nich je v provincii Alberta blízko u západní části americko-kanadské hranice).

Plynovodní systém USA má celkovou délku přes 480.000 km. Podzemních zásobníků plynu je kolem 400, nejvíce (326) jich je v dříve vytěžených nalezištích plynu. Kapacita zásobníků je 237 mld. m3. Spojení se zahraničními odběrateli/dodavateli je zajištěno zhruba 50 místy s adekvátní infrastrukturou.

Jádro:

V USA je v komerčním provozu celkem 100 jaderných reaktorů v 65 elektrárnách v 31 státech, čtyři stárnoucí reaktory byly definitivně odstaveny během roku 2013. Velká většina z nich byla postavena v70. a80. letech minulého století, nejstarším reaktorům je postupně prodlužována doba životnosti. Z jádra je v USA vyráběno zhruba 20% elektřiny (toto číslo je v poslední dekádě víceméně stabilní). Relativně ambiciózní plány na stavbu řady nových reaktorů, které existovaly před několika lety, byly v poslední době odsunuty do pozadí zájmu, a to z řady důvodů. Důležitým faktorem je bezesporu ekonomická krize, která omezila nejen prostředky energetických společností na investice, ale zároveň také poptávku po elektřině. Na rentabilitu elektřiny vyrobené z jádra má negativní vliv také nízká cena zemního plynu, kterou dále stlačuje dolů pokrok v těžbě břidlicového plynu. Za této situace již značně slábnoucí „jaderné renesance“ došlo ve Fukušimě k nehodě způsobené zemětřesením a následným tsunami. Reakce USA na události v Japonsku byla velmi racionální a budoucnost jaderné energetiky v USA není zpochybňována. Jedná se nicméně, především z psychologického hlediska, o další faktor brzdící rozvoj jaderné energetiky. Za těchto podmínek dává ekonomický smysl investovat do jádra pouze ve státech, kde je trh s elektřinou regulovaný a návratnost dlouhodobé investice je tak v zásadě zajištěna, tj. zejména ve státech na jihovýchodě USA, např. Georgie, Jižní Karolína.

V současné době probíhá stavba celkem 4 nových reaktorů, po dvou v lokalitách VC Summer a Vogtle. Obě lokality získaly v úvodu roku 2012 kombinovanou licenci na stavbu a provoz dvou nových bloků. V obou elektrárnách bude instalován reaktor AP 1000 od společnosti Westinghouse, tj. technolgie, kterou tato firma nabízí i v tendru na dostavbu JE Temelín. Existují plány na stavbu dalších až dvou desítek nových reaktorů v různých lokalitách, nicméně nikdo neočekává, že by v blízké době byly tyto realizovány. Rozhodnutí federálního soudu z června 2012 vneslo jistou míru nejistoty do licenčního procesu pro nové i již fungující jaderné elektrárny. Federální úřady totiž dle tohoto rozhodnutí musí vyřešit otázku dlouhodobého uskladňování jaderného odpadu.

Federální regulátor NRC na rozsudek reagoval rozhodnutím o dočasném pozastavení udělování licencí pro nové bloky a prodlužování licencí pro již fungující. Dané povolovací procesy nadále poběží, ale nepadne v nich konečné rozhodnutí.

Obnovitelné zdroje:

V roce 2012 se obnovitelné zdroje na celkové produkci energie USA podílely 11,2 % a na výrobě elektřiny 13,2%. V posledních letech je patrný jasný trend nárůstu obou výše uvedených zejména na úkor uhlí. Největší podíl na energetickém mixu ze všech obnovitelných zdrojů má vodní energetika s roční výrobou více než 325 mld. kWh. Neustále narůstá také objem instalované kapacity větrných a solárních zdrojů. 

V oblasti biopaliv v USA se jedná především o výrobu ethanolu a bionafty. Mezi lety 2006 – 2010 se spotřeba ethanolu téměř zdvojnásobila a v současné době se pohybuje okolo 1 kvadrilionu BTU. V budoucnosti se předpokládá další růst spotřeby tohoto biopaliva kvůli chystaným změnám v regulativních mechanizmech. Úřad pro ochranu životního prostředí (EPA – Environmental Protection Agency) ustanovil hodnotu požadovaného množství objemu spotřebovaného ethanolu v roce 2011 na 13,19 miliardy galonů ethanolu (nebo ethanolu příbuzných obnovitelných paliv), tj. téměř 50 miliard litrů ethanolu, buněčných biopaliv, bionafty a ostatních biopaliv.

Dle posledních dostupných údajů tvořil 95 % z celkového vyrobeného objemu biopaliv v USA ethanol. Druhým alternativním palivem produkovaným v USA je bionafta, jež se primárně vyrábí ze sójových bobů a jejíž podíl na celkovém objemu vyrobených biopaliv v USA činil téměř 5 %.

Energetická legislativa, regulace

Hlavním legislativním dokumentem je energetický zákon z roku 2005 („Energy Policy Act“). Zákon pracuje hlavně s daňovými úlevami a přímými dotacemi, jejichž pomocí si klade za cíl snížit energetickou závislost USA na zahraničních dodavatelích ropy. V oblasti tradičních energetických odvětvích podporuje domácí těžbu uhlí (200 mil. USD ročně na podporu “čistého” uhlí), ropné společnosti těžící v Mexickém zálivu, vyjímá ropné a plynárenské společnosti z některých povinností zákona o pitné vodě a zavádí federálně platné standardy elektrické přenosové sítě. U podnikatelských nemovitostí dává možnost daňových úlev až do 19 $/m2 při snížení energetické náročnosti budovy. Zvláštní oblibě se v zákoně těší jaderná energie, kterou (m.j.) podporuje 2 mld. dolarů na pokrytí více nákladů při stavbě šesti nových jaderných elektráren, zavedením daňových úlev do výše125 mil. USD ročně a přidělením ministerstvu energetiky 1,25 mld. USD pro výstavbu reaktoru, který by dokázal generovat elektřinu a vodík.

“Nové” zdroje energií zákon podpořil garancí úvěrů na vývoj inovačních technologií, které neprodukují skleníkové plyny (jádro, “čisté” uhlí, obnovitelné zdroje).

Zvýšil – na 7,5 mld. galonů – množství biopaliv (hl. ethanolu) přidávaného do PHM a energiím z větru a mořských vln dává statut obnovitelných zdrojů.50 mil. ročně podporuje používání biomasy. Fiskální dopady zákona (tedy výpadky příjmů nebo naopak zvýšené nároky) na státní rozpočet jsou předmětem dohadů a značně se rozcházejí, stejně jako účinnost jednotlivých kroků. Nejčastěji se odhady se pohybují kolem 12-14 mld. USD ($4,3 mld. pro jadernou energetiku, $2,8 mld. pro fosilní paliva, $2,7 mld. na další rozvoj výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, $1,6 mld. na investice do “čistého” uhlí, $1,3 mld. na uskladnění a energetickou efektivitu a $1,3 mld. pro alternativní pohon automobilů a paliva).

Hlavním regulátorem trhu s energiemi je Federální komise pro energetickou regulaci („Federal Energy Regulatory Commission“). Jejím hlavním posláním je dohlížet na přenos a obchod s elektřinou mezi jednotlivými státy USA a její ceny velkoobchodní ceny, ceny zemního plynu, vydávání hydroenergetických licencí a fungování vodních elektráren (dnes cca 1.600) a ceny za použití ropovodů. Její pozice je definována jako nezávislá agentura v rámci ministerstva energetiky USA.

V současné době operuje v souladu s plánem na období 2006-2011, v němž jsou definovány tři hlavní cíle FERC na toto období: 1. silný rozvoj energetické infrastruktury (podporou odpovídajícího rozvoje infrastruktury a zajišťovat její bezpečný provoz), 2. udržení konkurenčního prostředí (stanovením jasných pravidel, snížením bariér mezi trhy, zabráněním zneužití tržní dominance) a 3. uplatňovat svůj vliv na tržní síly (pozorný, přísný a nestranný dohled, podpora automatického hlášení a odstraňování závad ze strany firem). Užitečné webové adresy: www.doe.gov www.eia.doe.gov www.americaspower.org www.ferc.gov www.nei.org.

Vlastnická struktura

V USA se v oblasti podnikání s ropou a zemním plynem pohybují prakticky všechny velké světové společnosti z demokratických zemí s vyspělou ekonomikou (USA, Kanada, Norsko, Francie, Japonsko, Itálie a další). Naprostá většina těchto firem je veřejně obchodovatelných a jsou kotované na nejdůležitějších akciových trzích na světě (New York, Londýn, Hongkong, Frankfurt). Ty podléhají velice přísné kontrole ze strany regulačních orgánů burzy a federální vlády, musí být pravidelně auditované a vykazovat své účetnictví podle mezinárodně závazných standardů.

Spolumajitelem ropné či plynařské společnosti se může stát kdokoliv s přístupem k nákupu akcií, velkou roli zde hrají velké investiční či penzijní fondy, které zhodnocují svěřené prostředky malých investorů. Podle pravidel americké Komise pro cenné papíry („Security and Exchange Commission“ – SEC) musí firmy s aktivy nad10 mil. USD a více než 500 vlastníky vykazovat roční a jiné periodické výkazy vlastnické struktury (bez ohledu na to, zda jejich akcie jsou nebo nejsou veřejně obchodovatelné).

Komplikované jsou také vlastnické poměry k pozemkům nebo mořským vodám, kde se ropa a plyn těží. S určitým zjednodušením lze říci, že zákon přijatý americkým Kongresem v roce 1953 („Submerged Land Act“) dal U.S. státům vlastnická práva do3 mílíod mořského pobřeží. Výjimky tvoří západní pobřeží Floridy a Texasu, kde je hranice určena10,5 mílemiod pobřeží. Ve stejném roce byl přijat „Outer Continental Shelf Act“, který do federální jurisdikce vnesl vody za těmito hranicemi. Vlastnictví pozemků je rozděleno mezi soukromé osoby, firmy, místní, státní a federální vládu a také indiánské kmeny.

Majitelé se mohou rozhodnout pronajmout půdu pod níž je naleziště ropným a plynařským společnostem, což se ve většině případů také děje.

Největší ruská ropná společnost Lukoil (www.lukoil.com) je aktivní na trhu pohonných hmot v USA. V roce 2000 koupila menší část sítě čerpacích stanic Getty Oil (www.getty.com) a přejmenovala je na Lukoil, v roce 2004 přikoupila dalších několik desítek ČS PHM ve státech New Jersey a v Pensylvánii.

Čínská „Chinese National Offshore Oil Corporation“ (CNOOC) chtěla v roce 2005 koupit kalifornskou firmu UNOCAL („Union Oil Company of California“), hodnota firmy by v plánované transakci činila 16-18 mld. USD. Proti plánovanému převzetí se zvedla vlna politického odporu, Sněmovna reprezentantů se obrátila dokonce na tehdejšího prezidenta G. Bushe ve věci národních zájmů a  bezpečnosti USA. Číňané nakonec od nabídky na koupi odstoupili.

Nad rámec požadovaných informací o čínských a ruských aktivitách stojí za zmínku také společnost CITGO (www.citgo.com), vlastněná venezuelským státem. Tato firma je často obviňována v míchání politiky a obchodu, když pravidelně v zimě distribuuje chudým Američanům topný olej zdarma nebo za výrazně nižší, než tržní ceny. Pomoc je poté prezentována jako pomoc venezuelského lidu americkým chudým. CITGO má v USA několik rafinérií a obrat jejich americké firmy je přes 30 mld. dolarů.

Vlastnictví plynovodního systému je silně vlastnicky koncentrováno: přes 77 % „trubek“ vlastní třicet největších firem v oboru přepravy plynu. Finanční náročnost výstavby a údržby produktovodů pro přepravu ropy vedly americký Kongres v polovině 80. let 20. století ke schválení daňových pobídek pro tzv. nezávislé (především finanční) investory. I s jejich pomocí je síť ropovodů hustá a zvládá přepravovat požadované objemy. Veřejná obchodovatelnost a změny ve vlastnické struktuře závislé na nabídce a poptávce prostřednictvím akciových trhů platí i u elektrárenských společností. U těch je časté i majetkové propojení s uhelnými doly jako dodavateli suroviny pro výrobu elektřiny. U elektrické přenosové soustavy se k vyjádření popisu vlastnické struktury používá běžně slovo „balkanizace“, tj. rozdrobení vlastnictví mezi velký počet menších firem bez možnosti dosáhnout ekonomicky a technologicky přijatelného řešení pro plánovaný rozvoj celonárodní americké přenosové soustavy. Přes 500 firem vlastní různě velké části americké přenosové soustavy.

Možná rizika

Jak je uvedeno již v první kapitole, USA vnímají svoji energetickou bezpečnost téměř výhradně skrze ropu a ropné produkty. Americká společnost je navíc velmi citlivá na růst cen pohonných hmot, byť ty jsou stále v porovnání s Evropou o polovinu levnější. Federální vláda tak byla dokonce nedávno nucena uvolnit část svých ropných zásob, aby snížila cenu pohonných hmot a uklidnila tak obyvatelstvo. Řešením by byl rychlejší vývoj automobilů na alternativní pohon či větší investice do prostředků hromadné dopravy. Pokrok v těchto oblastech je však zatím pomalejší, než se před několika lety čekalo.

V době probíhající ekonomické krize a masivního škrtání v rozpočtech pak není výhled do příštích let o mnoho lepší.

Vzhledem k rozložení sil v Kongresu je v nejbližší době nereálné očekávat schválení jakékoliv legislativy omezující emise CO2, ať už zavedení „uhlíkové daně“ nebo systému emisních povolenek. V současné ekonomické krizi tolik potřebná pracovní místa totiž mohou poskytnout právě společnosti z těžebního, petrochemického nebo jiného těžkého průmyslu, jejich omezování proto nyní nepřipadá v úvahu.

Čím dál hlasitěji se v USA také mluví o rizicích souvisejících s potenciálním kybernetickým útokem na přenosovou síť.

4.8. Přijímaná a poskytovaná rozvojová pomoc

Spojeným Státům americkým není poskytována žádná rozvojová pomoc. Určitou formu pomoci od ostatních zemí USA přijaly v souvislosti s odstraňováním dopadů ničivého hurikánu Katrina v roce 2005 a následných záplav ve státech Texas, Louisiana, Mississippi a Alabama. V této souvislosti oficiální pomoc poskytla i ČR. Zahraniční země poskytují USA humanitární pomoc v případě přírodních katastrof.

Hlavní federální institucí poskytující zahraniční rozvojovou a humanitární pomoc je agentura USAID (US Agency for International Development, www.usaid.gov), která je samostatnou součástí ministerstva zahraničních věcí USA. Vedle USAID Kongres USA každoročně přiděluje rozpočtové prostředky na poskytování oficiální rozvojové pomoci i (ODA) řadě ostatních ministerstev (např. obchodu, obrany, vnitřní bezpečnost, vzdělávání, spravedlnost apod.), vládních agentur (NIH, CDC, NOAA apod.) a vládních nezávislých agentru (EPA, Peace Corps, Ex-Im Bank, NSF apod.). Metodika výčtu celkových výdajů v oblasti zahraniční rozvojové a humanitární pomoci USA je tak poměrně složitá a značně komplikovaná. Např. při výpočtu poskytnuté zahraniční pomoci jednotlivou federální agenturou je třeba od přidělených částek určenou pro zahraniční asistenci odečíst náklady pro administrativu systému poskytování zahraniční pomoci apod.

Ve federálním rozpočtu USA je poskytovaná zahraniční pomoc vedena v kapitole mezinárodních vztahů, podkapitola mezinárodní rozvojová a humanitární pomoc. Prezident B. Obama prohlásil, že rozvojová pomoc USA by měla činti 1% amerického rozpočtu. Její celková výše se pohybuje kolem 50 mld. USD. Izrael (2.4 mld. USD) a Egypt (1.5 mdl. USD) byly dvě země, které dostaly nejvíce pomoci. Mezi daalší země patří Rusko, Súdán, Tanzánie, Etiopie, Pákistán, Kolumbie, Jordánsko a Mozambik. Jde o hospodářskou a vojenskou pomoc.

Podle dostupných informací za rok 2012 byl rozpočet USAID a MZV USA určený pro rozvojovou a humanitární pomoc rozdělen následujícícm způsobem:. 29 % bylo určeno pro administrativu systému, 21 % směřovalo na Blízký Východ, 22 % do Afriky, 15 % do Jižní a střední Asie, 7 % tzv. Ameriky, 3 % do východní Asie a Pacifiku, 3 % do Evropy a Euroasie.

V roce 2012 více než 46 mil. Američanů dodalo potravinou pomoc. Výdaje na rozvojovou pomoc představují 1 % federálního rozpočtu, v roce 2012 bylo Kongresem USA přidělených 21,8 mld. USD určených pro bilaterální a multilaterální rozvojovou pomoc (ODA) rozděleno mezi příslušné americké instituce následujícím způsobem: USAID 47 %, ministerstvo obrany 16%, MZV 14 %, ministerstvo zdravotnictví 10 %, ministerstvo financí 7 %, ministerstvo zemědělství, Peace Corps a federální komise na ochranu mořský savců (MMC) dostaly přiděleno po 1 %. Ostatní státní instituce a agentury si rozdělily zbylá 3 %. Teritoriální směřování této pomoci pak bylo následující: subsaharská Afrika 22 %, Asie 17 %, Irák 17 %, oblast Amerik 7 %, Blízký Východ a severní Afrika 4 %, Evropa 2 %. Důležitá pomoc byla Hiati, Mozambiku, Egyptu. 31 % pomoci směřovalo do ostatních rozvojových zemí (LDCs). Zajímavá je též statistika celkového přílivu finančních prostředků z USA do rozvojových oblastí světa. Tato suma měla v roce 2007 představovat 180,8 mld. USD. Výše uvedených 21.8 mld. USD určených pro distribuci ODA (tedy federálních veřejných /public/ prostředků) představovaly „pouze“ 12 % z celkové sumy. Čisté investice se podílely 55 %, zasílané soukromé finanční prostředky (remittances) 26 % /48 mld. USD/ a granty nevládních institucí 7 %.

Podle oficiálních statistik, zpracovaných americkým Kongresem, jsou USA dlouhodobě největším poskytovatelem zahraniční rozvojové a technické pomoci. V roce 2008 USA vybraným zemím světa poskytly 26 mld. USD (0,18 % HDP). V první pětce ještě jsou Německo s 14 mld. USD (0,38 % HDP), Británie s 11,4 mld. USD (0,43 % HDP), Francie 11 mld. USD (0,39 % HDP) a Japonsko 9,3 mld. USD (0,18 % HDP). Poněkud rozdílný žebříček je při porovnání procentuálního podílu poskytované pomoci na HDP donorských zemí. Švédsko 0,98 % (4,7 mld. USD), Lucembursko 0,92 % (0,4 mld. USD), Norsko 0,88 (4 mld. USD), Dánsko 0,82 % (2,8 mld. USD), Nizozemí 0,80 % (7 mld. USD).


.