Rusko - NATO: z Říma do Prahy
Dne 17 října 2002 se velvyslanec Kovanda zúčastnil prvého dne konference ve Pskově, v severozápadním Rusku, nazvané Regionální bezpečnost a rozšiřování NATO: důsledky pro baltské státy, Skandinávii a západní hranici Ruské federace. Konferenci pořádal zahraniční výbor Rady federace ruského Federálního shromáždění (tedy horní komory ruského parlamentu), Informační a tiskový úřad NATO v Moskvě a středisko pro společenské procesy Vozrožděnije.
V průběhu konference přednesl vv. Kovanda dva příspěvky: tento, a další na téma ”strategie rozšiřování NATO”. Text druhého příspěvku najdete v Pskov: rozšiřování. Text prvého následuje.
Především bych rád poděkoval organizátorům za tuto výjimečnou příležitost k návštěvě tohoto úžasného historického města. Díky též Michailu Margelovovi, předsedovi zahraničního výboru, že tuto konferenci inspiroval.
Vztahy NATO-Rusko jsou určeny jejich Zakládajícím aktem z roku 1997, na jehož základě pak byla vytvořena Stálá společná rada NATO Rusko (PJC). Spolupráce Aliance a Ruska byla samozřejmě založena na národních zájmech obou stran a na vývoji těchto zájmů po konci studené války. PJC nejspíš nedosáhl všech těch výsledků, jež někteří čekali, nenaplnil možná jejich naděje. Jedním důvodem jsou právě zmíněné národní zájmy. Jaké NATO bylo v národním zájmu Ruska? A jaké Rusko bylo v národním zájmu Aliance? Kde se tyto zájmy setkávaly?
Stojí za to si koncepčně připomenout, jak se zájmy NATO utvářejí. Jsou totiž určeny jakožto společný zájem všech jeho 19 členů. Představme si 19 kruhů, v jazyce matematiky 19 množin, které se do značné míry překrývají. Představme si Venův diagram, který to znázorňuje. Tento překryv, tato sdílená podmnožina 19 jednotlivých množin, představuje oblast konsensu, jehož dokáže všech 19 zemí dosáhnout.
Tato podmnožina se pak protíná s kruhem představujícím národní zájmy Ruska. Jejich průnik pak určuje společné zájmy na jedné straně Aliance, jakožto organizace, a na druhé straně Ruska. Určuje oblasti, kde můžeme plodně spolupracovat.
PJC fungoval právě na základě tohoto modelu 19+1. PJC fungoval na principu, že NATO si nejprve vyjasní své společné pozice, a teprve na tomto základě přistupuje s Ruskem k výměně názorů.
Po 11. září se však objevila daleko větší oblast společných zájmů. Tak se to alespoň vnímalo, arci by se dalo argumentovat, že oblast společných zájmů byla širší i dříve a jen se to nerozpoznalo a neformulovalo. Nicméně důsledkem tohoto nového vnímání bylo, že řada lidí cítila potřebu posilnit a povýšit vzájemné vztahy ve třech oblastech: v jejich meritu, v procesu a ve formě.
Začnu odzadu. Vylepšit formu bylo snad to nejjednodušší. V květnu 2002 byla v Římě vytvořena nová Rada NATO-Rusko (NRC), poté, co o tom o dva týdny dříve rozhodl PJC na svém zasedání v Rejkjavíku. V Římě jsme se dohodli na typech zasedání, která budeme svolávat: občasné summity, dvakrát do roka zasedání jednak ministrů zahraničí a jednak ministrů obrany, měsíční zasedání na velvyslanecké úrovni, jakož i zasedání vojenských představitelů, to vše s potřebnými přípravnými schůzemi.
Poněkud obtížnější bylo rozhodování o procesu. V Římě byly vytvořeny pracovní skupiny, nejvyšší úroveň spolupráce, ale pak máme ještě ad hoc pracovní skupiny a na nejnižší úrovni pak ad hoc skupiny expertů.Tyto orgány musí dospět k celkovému porozumění, odtud musí vyplynout očekávání celkové shody, než se jakákoliv záležitost vůbec předloží na velvyslaneckou úroveň, ke konsensuálnímu rozhodování.
Všichni si na tyto struktury teprve ještě zvykáme. Zvykáme si na to, co probírat na které úrovni, přivykáme tomu, že jednotlivé úrovně nebyly vytvořeny náhodně, z kapricu. Snažíme se též si zvyknout na novou aritmetiku. Že 19+1=20 platí v počtech, ale nikoliv nutně v diplomacii. Aliance dříve předkládala Rusku svou jednotnou pozici, dosaženou konsensem, jak vysvětleno výše. Dnes sedí za stolem 20 lidí s tímtéž postavením, a konsensus v NRC se vytváří z procesu překrývání 20 národních kruhů ve Venově diagramu, nikoliv z překrývaní jednoho tvaru aliančního a kruhu ruského. Některé země si stále ještě zvykají na to, že rozpory uvnitř Aliance, které se dříve veřejně neventilovaly, jsou dnes na očích jednomu nečlenu NATO. Rusko si na druhé straně zvyká na to, že je ”jen” jedním ze dvacítky, na stejné rovině jako třeba Francie či dokonce Česká republika.
V meritu věci se od května nesporně dosáhlo významného pokroku, byť zase ne nutně takového, v jaký někteří doufali či dokonce očekávali. V Římě jsme se dohodli na následujících specifických oblastech spolupráce:
- boj proti terorismu
- zvládání krizí
- úsilí o nerozšiřování zbraní hromadného ničení
- kontrola zbrojení, posilování důvěryhodnosti
- regionální protiraketová obrana
- záchranářství na moři
- civilní nouzové stavy
- spolupráce vojensko-vojenská, vojenská reforma
- nové hrozby a výzvy (tady jsou zašifrovány ekologické problémy vztažené k vojenství)
Mezi faktické důležitější výsledky NRC po pěti měsících působnosti patří tyto:
- velvyslanci NRC se dohodli na dokumentu o politických modalitách budoucích NATO-ruských mírových operacích;
- v Noginsku nedávno úspěšně skončilo veliké cvičení, které prověřilo naši schopnost zvládat následky teroristického útoku chemickými zbraněmi proti civilnímu obyvatelstvu;
- v říjnu t.r. se v Římě konal společný seminář o obranné a vojenské reformě.
Těšíme se na další praktické výsledky, na řadě z nichž se právě teď pracuje. Na druhé straně tou nejdůležitější události, k níž nedojde, je zasedání NRC na nejvyšší úrovni. Jako organizátoři je Čechův navýsost líto, že se prezident Putin rozhodl neúčastnit se listopadového summitu NATO a orgánů k NATO vztaženým.
Do budoucna si lze představit jeden významný nový podnět pro práci NRC: zorganizujme jeho velvyslanecké zasedání - a proč ne třebas i ministerské - v Rusku. Nejlepším místem by byl Pskov, napřesrok. Celá NRC by tak přispěla k oslavám 1100. výročí založení Pskovské republiky, jejíž historie ztělesňuje demokratický charakter NRC.