Strategie rozšiřování NATO
Dne 17 října 2002 se velvyslanec Kovanda zúčastnil prvého dne konference ve Pskově, v severozápadním Rusku, nazvané Regionální bezpečnost a rozšiřování NATO: důsledky pro baltské státy, Skandinávii a západní hranici Ruské federace. Konferenci pořádal zahraniční výbor Rady federace ruského Federálního shromáždění (tedy horní komory ruského parlamentu), Informační a tiskový úřad NATO v Moskvě a středisko pro společenské procesy Vozrožděnije.
V průběhu konference přednesl vv. Kovanda dva příspěvky: tento, a další na téma ”Rusko - NATO: od Říma do Prahy”. Text druhého příspěvku najdete v Pskov: Rusko - NATO. Text prvého následuje.
Jedním z principů NATO vždy bylo, že jsou do něho dveře otevřeny. Rozšiřování v roce 1999, o Českou republiku, Maďarsko a Polsko, nebylo první. Pamatujeme řadu předchozích, včetně:
- v roce 1952 - o Řecko a Turecko, jehož 50. výročí jsme si letos připomínali;
- v roce 1955 - o Spolkovou republiku Německo;
- v roce 1982 - o Španělsko, které se ale teprve v roce 1996 připojilo k vojenským strukturám Aliance.
V tomto světle bylo rozšíření o tři další země v roce 1999 ”jen” dalším krokem v tomto procesu - byť každé jednotlivé rozšíření je sui generis.
Poté, co byla v roce 1997 na madridském summitu přizvána do NATO Česká republika, proběhla série tzv. přístupových rozhovorů. Během nich jsme dostali tuto zajímavou otázku: totiž, zda bychom nechtěli přibouchnout dveře dalším případných uchazečům o členství. Naše odpověď byla jednoznačná: nejenom, že bychom jim dveře přibouchnout nechtěli, ale naopak, šlápli bychom do nich, aby se přibouchnout ani nedaly.
Tři země, jež byly v Madridu přizvány, ovšem nebyly jedinými, které o členství v Alianci měly zájem. Závěrečné komuniké se pochvalně zmiňuje o Rumunsku a Slovinsku a obsahovalo i odvolávku na baltské země. O Slovensku zmínka nepadla, kvůli jeho vlastnímu domácímu politickému vývoji, a Bulharsko by též bylo mělo zájem. A od Madridu vyjádřily formální zájem i Albánie, bývalá jugoslávská republika Makedonie a nejnověji i Chorvatsko. Jiné země mohou následovat.
Washingtonský summit v roce 1999 nevydal žádné další pozvánky. Od té doby však došlo k důležitému vývoji ve třech oblastech: ve spolupráci Aliance s kandidátskými zeměmi, v rámci jejich Akčních plánů členství (MAP), v domácím politickém vývoji všech těchto zemí, a v mezinárodní situaci.
1. Akční plány členství (MAP) byly vyhlášeny na washingtonském summitu. Jejich základní myšlenkou bylo, že s rozvojem svého hospodářství a vytyčováním politických záměrů v různých oblastech se země vlastně mohou přibližovat standardům obvyklým pro členy Aliance. Oblasti, o něž v MAPech jde, spadají do pěti kategorií:
- politika a hospodářství
- obrana a vojenství
- právní
- zdroje
- bezpečnost, zejména bezpečnost informací
Z vlastní české zkušenosti jsme věděli, jak užitečné bylo nastavit správný směr v těchto oblastech. A je důležité, že vodítka MAPů nevyplynuly z nějakého aliančního diktátu; země samy se rozhodovaly o tom, které z dlouhé řady představ a doporučení, jež byly pravidelně formulovány na jejich společných zasedáních s různými aliančními výbory, se skutečně rozhodnou přijmout.
Program MAP se dnes uplatňuje už tři roky a obrovsky přispěl k pokroku kandidátských zemí na cestě ke členství v Alianci.
2. Domácí politický vývoj. V uplynulých letech jsme byly svědky celé řady voleb v kandidátských zemích. V tomto procesu jsme zaznamenali pozoruhodné sjednocování národní vůle. Málokdy - a možná, že už vůbec ne - argumentují politické strany či síly, s výjimkou okrajových, proti členství v NATO. Všeobecně řečeno registrujeme i zvyšování a posilování podpory veřejného mínění pro aspirace těchto zemí.
Všeobecně jsme svědky trendu směrem ke vládám, které se měnívají - ale které v každém případě jsou zárukou demokracie, právního státu, průzračných pravidel hospodářského chování, včetně privatizace, politické kontroly ozbrojených sil, oddanosti mezinárodní bezpečnosti - což je několik z vůdčích principů a hodnot, které v NATO spojují všechny spojence.
(Poslední kritické volby tohoto druhu proběhly v září na Slovensku. Jejich výsledky odstranily poslední pochybnosti o připravenosti Slovenska stát se členem Aliance. Toto má klíčový význam nejen pro Slovensko samo, ale i pro Českou republiku, a ostatně i pro mne osobně, s ohledem na to, že moje žena je Slovenska a že slovenština je u nás doma ”úředním jazykem”.)
Kandidátské země také prošly velmi užitečným procesem posilování vztahů mezi sebou samými. Před více než dvěma lety se shloučily ve skupinu ”Vilniuská 10", v jehož rámci prokazují svůj zájem spolupracovat spíše než si konkurovat, pokud jde o členství v NATO.
3. Změny v mezinárodních souvislostech.
Washingtonský summit se konal v době kosovské kampaně. Kandidátské země během ní - jakož ostatně i během dalších balkánských operací pod vedením NATO, totiž v Bosně a Hercegovině a v Makedonii - pomáhaly Alianci jak jen mohly a chovaly se jako skuteční spojenci.
O dva roky později, když se po 11. září rozjela kampaň proti terorismu, se tentýž obrázek objevil znovu: kandidáti se chovali jako spojenci a nabízeli vzdušný prostor či základny, vysílali své jednotky do Afghánistánu apod.
Přístup kandidátů v těchto dvou oblastech jim velice pomohl k tomu, aby se brali coby nesmírně seriózní uchazeči o členství v Alianci.
Výsledek všech těchto posunů je následující: Pět týdnů před pražským summitem ještě žádné formální rozhodnutí nepadlo. Intenzivní konzultace v hlavních městech však naznačují, že se vší pravděpodobností bude přizváno sedm zemí: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Po Praze se budou s pozvanými krajinami konat přístupové rozhovory, které vyvrcholí podpisem přístupového protokolu. Následovat bude ratifikační proces: v 19 členských zemích plus v každé z pozvaných zemí. Z právního hlediska se tedy pozvání přetaví ve vlastní formální členství někdy v roce 2004.
V téže době pravděpodobně završí proces svého rozšiřování i Evropská unie, přistoupením deseti dalších zemí. Sedm nových členů Aliance a deset nových členů EU bude patrně znamenat, že celkem osm zemí bude nově členy obou organizací.
Toto má ovšem důsledky pro Pskovskou oblast, protože mezi těmito osmi zeměmi budou dva sousedé Pskova, totiž Estonsko a Lotyšsko. V tomto kontextu stojí za to podtrhnout důležité body, o nichž se už zmínil pan Rolf Welberts, ředitel Úřadu pro informace a tisk NATO v Moskvě. Jeho dva body se týkají vojenských postojů NATO, co se nových členů týče, a lze je formulovat takto:
NATO nemá žádný důvod, žádný záměr a žádné plány umístit na území nových členů jaderné zbraně. A dále, k obraně nových členů upřednostňuje Aliance interoperabilitu a infrastrukturu před zřizováním větších základen na jejich území. Tyto principy, které byly vyhlášeny koncem roku 1996 a začátkem roku 1997, byly posléze zakotveny v Zakládajícím aktu NATO-Rusko. Od té doby se na nich nic nezměnilo, a žádná změna se neočekává.
Takže i poté, co se Pskov stane sousedem NATO, nebude mít žádný důvod k tomu, aby obnovil svou starobylou roli jakožto obránce Ruska. Na druhé straně v důsledku nových vztahů Aliance s Ruskem nemá Aliance žádný důvod se obávat, že by se Pskov, i se svou báječnou 79. paradesantní divizí, stal nástupištěm pro útok na Západ. Pskov má tedy všechny důvody pro to, aby dále rozvíjel svůj průmyslový, obchodní a zejména turistický potenciál, z něhož jsme dnes trochu viděli.