Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

EU potřebuje impuls v podobě Turecka

 

Článek ministra Svobody uveřejněný v Právu dne 10.9.2005.

EU potřebuje impuls v podobě Turecka

Poslanec Evropského parlamentu Josef Zieleniec mně adresoval svůj text (Právo 1. 9.) o budoucích vztazích Turecka a Evropské unie a vyzval mě v něm k jasnému kroku či spíše gestu. Přitom si značně ulehčil práci, když čtenářům předložil přímočarou představu o rozhodování ministra: takto se mi věci jeví, a proto takto hlasuji.
Obávám se, že tak to v reálné politice nechodí. Máme své dlouhodobé, střednědobé i krátkodobé zájmy a cíle a z nich vyplývající strategie i taktiky. Máme koaliční vládu, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, další vazby a zájmy. Všechny tyto aspekty existují zároveň a pouze někdy se jednoznačně doplňují. Spíše naopak se často navzájem kříží, a proto bývá výsledné rozhodování složitou kombinací mnoha vlivů.
Tato skutečnost však nic nemění na tom, že vstup Turecka je zásadní otázkou a že stojí za to zabývat se vážně argumenty, které autor předkládá. Začněme ekonomickou stránkou věci: je pravda, že Turecko je relativně dosti chudou zemí, která zdaleka nedosahuje unijních parametrů. Do jisté míry lze něco podobného říci o dalších kandidátech, o jejichž evropské legitimitě přitom nikdo nepochybuje. Více než na současném stavu ale záleží na celkové dynamice vývoje a v tomto ohledu lze říci, že Turecko zaznamenává zřetelné úspěchy. Vzhledem k časovému rozměru celého procesu tedy není tento moment až tak zřejmou překážkou.
Daleko závažnější je tvrzení, že případné členství Turecka by Unii vtáhlo do dosti neklidného, nebezpečného sousedství. I zde však můžeme najít řadu prvků, které tento problém relativizují. Nelze pochybovat, že Blízký východ bude i nadále zdrojem ohrožení. Stejně tak je však jisté, že mu ať s Tureckem, či bez jen tak snadno neunikneme. Islamistický teror se šíří daleko složitějšími cestami a například Írán má již dnes k dispozici raketové nosiče, které mohou zasáhnout celý náš kontinent. Oproti tomu Turecko bylo po desítky let pevnou součástí Severoatlantické aliance, a tak se podílelo na obraně západní Evropy před rozpínavostí sovětského impéria.
Nejsilnější a nejproblematičtější z bodů, které poslanec Zieleniec uvádí, je záležitost sdílené identity. Ne však ani tak kvůli Turecku jako spíše kvůli nám samým. Právě poznání toho, co jsme a čím chceme být, je nejzávažnější otázkou EU. Není asi nutné připomínat, že existují tací, kteří by EU nejraději rozvolnili tak, že by se jejím členem mohla stát snad i Severní Korea, kdyby udělala něco s ekonomikou.
Na druhé straně ti - a jsem si jist, že jich je na kontinentu většina -kteří věří, že existuje "společná evropská identita" a " historický pocit evropanství", se musí pokusit dobrat toho, co to vlastně je. Potřeba nalezení vlastních kořenů však není spojena jen s rozšiřováním Unie. Vzhledem k novým hrozbám, jako je například terorismus, lze s jistou nadsázkou říci, že naše sebepoznání se stává doslova podmínkou našeho fyzického přežití.
Teprve tehdy, až budeme vědět, kdo jsme a kam v Unii směřujeme, budeme moci s větší odpovědností rozhodovat o tom, jak dalece nám je Turecko blízké. Ostatně nikde není řečeno, že ono samo bude mít i potom stále ještě zájem být plnohodnotným členem a že se nerozhodne pro jiný způsob přidružení. Nikdo dnes totiž nemůže s jistotou říci, kam až povede vývoj, který se v současnosti v Unii rozbíhá.
Je pravda, že představa Turecka coby člena Unie může u mnohých vyvolat nepříjemné pocity nejistoty. Avšak i oni by možná měli být rádi, že k této situaci došlo. Právě takový impuls možná Unie potřebovala, aby konečně svou pozornost přenesla od přepočítávání dotací a úvah o nebezpečných instalatérech ke skutečným a podstatným otázkám, před kterými stojí.

.