Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Projev ministra Svobody

 

Projev ministra Svobody na poradě velvyslanců dne 29.8.2005.

PROJEV MINISTRA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR
CYRILA SVOBODY
NA PORADĚ VELVYSLANCŮ DNE 29.8.2005



Upozornění: Platí mluvené slovo

Vážené dámy, vážení pánové

Dovolte mi, abych vás po roce opět přivítal na této poradě a vyjádřil naději, že tak jako v předchozích letech bude naplněna zajímavými a podnětnými jednáními a že z ní vzejde užitek nejen pro každého z vás osobně ale i pro českou diplomacii a naši zahraniční politiku jako takovou.

Terorismus

Říkal jsem zde loni úvodem, že se scházíme v nové situaci a letos mohu opakovat více méně totéž. Bohužel však v podstatně jiném kontextu. Před rokem jsem měl na mysli naše stále ještě dosti čerstvé plné členství v Evropské unii. Nyní jsme již s jistou nadsázkou zkušení veteráni. Tím novem, o kterém zde chci hned v počátku promluvit, je skutečnost, že ta Evropa, jíž jsme se stali součástí a jež se též stala částí nás, se pod vlivem všudypřítomné hrozby terorismu dosti výrazně proměňuje.

Náznaky nebezpečí a růstu teroristického podhoubí existovaly již mnoho let, avšak bylo možno říkat si, že se nás týkají nanejvýše jen zprostředkovaně. Dokonce i útoky 11. září 2001 mnoho lidí na našem kontinentu chápalo jako sice hroznou věc, ale současně jako především americký problém. Ti, kteří chtěli tento problém vytěsnit, se snažili namluvit sobě a svému okolí, že jde o jev, který si Spojené státy svým chováním ve světě samy přivodily. V této logice se vynořila koncepce partnerství namísto spojenectví mezi Evropou a Spojenými státy. Partnerství, které má znamenat jistý odstup od euroatlantického spojenectví, tedy odstup nebezpečný.


První zásadní signál pro Evropu přišel již před více než rokem v Madridu. Zdá se však, že to byla až série výbuchů v Londýně a krátce potom pokus o jejich opakování, co řadě Evropanů konečně začalo ozřejmovat situaci. Evropa je také ohrožena. Současný stav je takový, že stále ještě neznáme úplný rozsah a míru ohrožení, ani nevíme, jak mu opravdu úspěšně a dlouhodobě čelit. Je však absolutně důležité, že si konečně výrazněji uvědomujeme a v nejednom případě vůbec připouštíme fakt, že tu cosi takového skutečně je a že to vyžaduje hluboké a pravděpodobně i dosti bolestné změny mnoha aspektů našeho života. Jinak se vystavujeme nebezpečí šíření strachu a obav,

Nejde jen o praktické záležitosti, jakými jsou bezpečnostní opatření, aktivity, kooperace a koordinace všech příslušných orgánů a institucí, posílení jejich pravomocí, ale i o sérii zásadních hodnotových výzev celému našemu způsobu života. Není to tak dlouho, co jsme získali plnou svobodu a vytvořili fungující demokracii. Uplynulo pouhých patnáct let a již musíme začít uvažovat, kde nalézt onu správnou rovnováhu mezi svobodou a bezpečností. Svět nebude bezpečnější, bude-li platit pravidlo, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého. Štítem bezpečí a pavézou jistoty je řád hodnot a pravidel, které musí reflektovat proměnu světa. Nelze se opírat o pravidla, která vznikla v době, kdy svět byl ohrožen jiným typem konfliktů, než hrozí dnes.

Nejen to, podíváme-li se na duchovní stav současné Evropy, můžeme dospět k názoru, že to je do jisté míry i naše historická povinnost pokusit se spolu vést tento proces promýšlení. Jednou z hlavních překážek, která našim přátelům v západní části kontinentu bránila a mnohým dosud brání, uvědomit si míru hrozby, je skutečnost, že si již nedokáží připustit možnost existence zla bez jednoznačné příčiny. Proto stále hledají nějaké konkrétní příčiny, které způsobily, že islamističtí teroristé náš svět tolik nenávidí a usilují o jeho rozvrat.

Přitom jak známe z vlastní zkušenosti, každý totalitní režim alespoň v údobí svého růstu usiluje o prosazení své ideologie absolutního a všeobecného dobra v celém světě. Zároveň je nutně ohrožován existencí otevřené, demokratické a prosperující společnosti. Ona proniká všemi možnými způsoby do totalitního uspořádání. Ona je trvalou hrozbou pro dnešní nedemokratické režimy, především ty, ve kterých se prolínají moci duchovní a světská. Proto jsou její nositelé označováni za vnější nepřátele. Proto se totalitní vládci snaží velmi obratně zneužít všech slabin demokracie a otevřenosti. Spoléhají na ty demokraty, které se stejným úmyslem Lenin tak trefně popsal jako užitečné idioty.

Není občas snadné vysvětlovat našim přátelům ze západu naše zkušenosti s komunistickou totalitou, protože oni je neradi slyší. Ještě méně rádi si přiznávají, že by tyto zkušenosti mohly být právě tak autenticky evropské jako ty, které v sobě nesou oni. Že Evropa není jen kontinentem svobody a bohatství, jak si v posledních desetiletích navykli, ale i prostorem zločinů rádoby pozitivních ideologií či pragmatického ustupování hrozbám, které je nakonec stejně dostihnou. Zkrátka toho všeho, co jsme na vlastní kůži zažili my.

Bylo by občas možná lákavé odpoutat se od vlastní minulosti a přijmout plně jejich víru, že svět se nezadržitelně stává lepším a bezpečnějším místem. To by však bylo asi to nejhorší, co bychom mohli pro Unii udělat. Jedna z nejnebezpečnějších skutečností, které mohou kterékoli lidské společenství potkat, je zapomenout na to, jak hluboko může za jistých okolností klesnout a co všechno je může ohrozit. Náš současný problém terorismu tuto nutnost jen dále podtrhuje.

Podtrhuji, nebude to ani trochu snadné, musíme však jednat co nejrychleji a nejrozhodněji. Nedokáže-li se totiž s problémem vyrovnat ta Evropa, která věří ve svobodu a demokracii, mohou nakonec přijít ke slovu ty síly, které se pokusí nás všechny o demokracii připravit. Neměli bychom si namlouvat, že ti démoni, kteří se v Evropě probudili před sedmi desítkami let jsou již navždy a definitivně zlikvidováni.

Evropská Unie

Evropská unie je v mém dnešním projevu od samého počátku tak či onak přítomna. Nyní bych se jí však rád věnoval hlouběji. Nemusím asi nikomu z vás připomínat, že dvojí ne z Francie a Holandska narušilo schvalovací proces ústavní smlouvy. Po celém kontinentu se od té doby ozývají hlasy, které mluví o krizi evropské integrace, kterou chtějí využít k jejímu oslabení až zániku.

Proti tomu stojí skutečnost, že dějiny integrace zaznamenaly případy, kdy se ten či onen proces jakoby beznadějně zadrhl. Jako Evropská unie v minulosti měla vůli nalézt řešení, uklidnění a návrat do normálních kolejí v zájmu většiny zúčastněných, tak to udělá i dnes.

Slovo krize je třeba uchopit v jeho klasickém řeckém smyslu jako nástupiště ke konečné katarzi. Evropská unie totiž problémy má, o tom nemůže být sporu. Šokové, robustní rozšíření z minulého roku a potřeba tomu přizpůsobit a zmodernizovat evropské mechanismy vytvářené svého času pro daleko menší integrované uskupení, vynesly na povrch dlouhodobě neřešené otázky.

V průběhu procesu ratifikace lidé většinou nerozhodovali o vlastním textu smlouvy, vzali v úvahu jiné skutečnosti, daleko hlubší, které se týkají samotných základů Evropy a směru dalšího pohybu. O mnohém vypovídá fakt, že Francouzi a Holanďané odmítli Ústavní smlouvu z jiných, dokonce lze říci protichůdných, důvodů. Odhlédneme-li od skutečnosti, že si při referendech mnoho voličů řešilo své spory s příslušnou národní vládou, lze zjednodušeně říci, že přes rozdílnost argumentů a postojů, něco bylo společné jak pro Francouze, tak i Holanďany. Byla to otázka, jakou váhu a význam mají jejich země v dnešní integrované Evropě a hlavně otázka politické a ekonomické ceny, kterou jsou občané ochotni obětovat společnému projektu po loňském rozšíření a před rozšířením budoucím.

Evropská unie je životaschopná, probíhají-li procesy integrace a rozšíření. Jak jeden či druhý definitivně skončí, bude to počátek něčeho jiného. A to není to, o co usilujeme. Za posledních patnáct let se Unie soustředila na rozšíření a tomu přizpůsobila vše. Rozšíření je fakt, kterému každý Evropan rozumí, ale ne každý pozitivně sdílí. Rozšíření Unie znamená rozšíření demokracie, právního státu, stability a prosperity. Tento proces přináší řadu skutečných i domnělých problémů. Mezi hlavními je pocit mnohých, že rozšíření znamená ohrožení jejich sociálního postavení. Odtud pramení odpor k liberalizaci pracovního trhu, omezení volného pohybu služeb, rozdílný přístup k paktu stability a růstu a podobně. Může vzniknout dojem faktické nerovnosti mezi členskými státy. Mluví se proto o více rychlostní Unii nebo o vytváření tvrdého jádra. To jsou výsledky nedořešených problémů integrace. Integrace může mít i jisté modality, ale jedné skutečnosti je třeba jednoznačně zabránit, a to je integrační spolupráce evropských států mimo Evropskou unii.

To je velká výzva, abychom se jako Unie soustředili na integraci. V tomto dialogu s občany nelze uspět s abstraktní definicí pojmů nebo stanovením příliš ambiciózních cílů, aniž by byly vidět stejně konkrétní výsledky, jako je skutečnost rozšíření o nové členské státy. Byla by chyba, kdyby občané vnímali jako jediný hmatatelný výsledek evropské unie společný trh. Evropská unie je a musí být také projekt politické integrace.


Vývoj nám tak velmi důrazně předvedl, že poznání a přijetí skutečné konstitutivní evropské identity není jen pouhým intelektuálním cvičením, ale i otázkou přežití Evropy a zachování evropského způsobu života, tak jak je známe.

Proto musíme důsledně rozkrýt ty pozitivní kořeny, ze kterých Evropa vzešla a na jejich základě ustavit to, co je evropské - především pak stanovit hranici pro to, co je ještě přijatelně evropské a to, co už evropské není. Až z těchto úvah nám pak mohou vzejít možné varianty budoucího vývoje a tak i možnost skutečně kvalifikovaně rozhodovat o tom, co dlouhodobě chceme. Avšak nejen to. Teprve taková Evropa bude opravdu respektovatelným a respektovaným partnerem jiných velkých zemí či uskupení v našem globalizovaném světě. V současnosti jsme bohužel až příliš často svědky toho, jak si nás veliký a silný partner doslova před očima rozebírá a obratně využívá všech pnutí a trhlin, kterých je sama sebe nechápající Unie plna. Dokladem může být neúspěch jednání s Teheránem o jaderném programu nebo nedořešená otázka zrušení čínského embarga.

Abych se však z abstraktních úvah vrátil na pevnou zem a dokončil úvahu o schvalování Smlouvy o ústavě. Čistě z právního hlediska jsme povinováni proces dokončit a zabývat se ústavou v té podobě, kterou má nyní. Možná není potřeba dodržet všechny termíny, tak jak byly stanoveny, a počkat trochu na vychladnutí vášní. I když dvě odmítnutí mají prakticky charakter veta, měli bychom se dozvědět i to, jak dalece rozšířený je tento názor, a z čeho tedy vycházet při dalších jednáních. Mnohé taky napoví výsledky příštích voleb ve Francii a Holandsku.

Společná politika

Myslím, že mohu říci, že v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie se nám v průběhu minulého roku podařilo najít ten správně vyvážený přístup mezi radikalismem typu proti všem a pasivitou. Je to postoj odpovídající možnostem státu střední velikosti. Rok zkušeností nám také potvrdil správnost zvoleného přístupu - tj. toho, že jsme si vybrali některé konkrétní oblasti a některá svá témata a ta poté systematicky a konsistentně drželi a spoluvytvářeli. Díky tomu se naše politika stala věrohodná a především předvídatelná, což naši partneři oceňují, i když jak dobře víte, ne vždy vidí věci tímtéž způsobem jako my.

Mediálně nejvděčnější se stala naše principiální politika vůči Kubě, která přirozeně navázala na naše dlouhodobé aktivity v rámci Komise OSN pro lidská práva. Osvědčilo se nám být pevnými a předvídatelnými, proto pozice naší země je nejen všeobecně známa, ale musí se brát do úvahy při formulaci společné zahraniční politiky. Vůči Kubě by byla chyba měnit politiku, oslabilo by to naše existující demokratické vazby a nové spojence bychom trapnou změnou nezískali.

Dalším naším dlouhodobým zájmem je Blízký východ. I zde se nám daří držet jasnou a racionální linii založenou na velmi dobrých vztazích s oběma stranami konfliktu. Nemusím vám asi nic říkat o tamějších posledních událostech. Vidíme v nich naději nejen pro zúčastněné země a pro celý region, ale i pro Evropskou unii, která má nyní příležitost prokázat, že dobře vnímá citlivost situace a dokáže na ni adekvátně reagovat. Tak, aby se zvýšila její skutečná politická váha a z největšího donora se stal i významný hráč.

Rád bych zde ještě uvedl jednu naši iniciativu, která se týká spíše tématických priorit. Předpokládám, že není nutno představovat rozsáhle snahy prosazovat na Blízkém východě a potažmo v celém světě demokracii, neboť zkušenost ukazuje, že demokracie je systém, který je nejen nejpříznivější pro své občany, ale současně také nejbezpečnější pro své okolí. Dlouhodobé programy s tímto cílem předvedly nedávno jak Spojené státy, tak Evropská unie. V rámci SZBP se nám daří prosazovat do evropských úvah princip dobrého vládnutí, který i když ještě není demokracií, alespoň přispívá ke snižování mezinárodního napětí.


Bilaterální vztahy

Skutečnost, že se plně podílíme na společné zahraniční a bezpečnostní politice EU, nijak neomezila bilaterální rozměr naší diplomacie. Lze dokonce říci, že naopak. Právě pochopení a vyzkoušení mechanismů, které jsou ve hře při vytváření společné politiky, náš přivedlo k pochopení nutnosti hledat a vytvářet specifická spojenectví k prosazení a uspokojování našich národních zájmů.

Některé z těchto zájmů a potřeb jsou regionálně zakotveny, což se příznivě projevuje v rozvoji a posilování důležitých sousedských vztahů. Zejména jde o spolupráci v rámci Visegradského uskupeni. Některé výzvy, jako jednání o finanční perspektivě nebo dokončení ratifikačního procesu EUS, jsou jen další motivací pro účinnou koordinaci našich pozic.


Minulý rok byl - pokud bychom měli podle médií soudit - dosti bouřlivý ve vztazích s německy mluvícími zeměmi. V každodenní politické a diplomatické realitě však nic takového nebylo a myslím, že můžeme mluvit o dobře založených pevných vztazích, které plně vyhovují zájmům obou stran. I přes občasnou ostřejší rétoriku, která zaznívá z některých německých kruhů, si jsme jisti, že ať již dopadnou blížící se německé volby jakkoli, na vzájemných vztazích se to nijak mimořádně neprojeví.

Dobře se také ujímá iniciativa vyrovnávání historického dluhu, který máme vůči německý antinacistům, kteří zůstali věrni demokratickému Československu. Poslední vývoj ukazuje, že nás čekají větší problémy u nás doma než v samotném Německu. To však není ani tak záležitostí zahraniční politiky jako spíše dlouho chybějícího vyrovnání s vlastní minulostí.

Snad jen pro úplnost zmíním i stále dobré transatlantické vztahy a naše trvalé úsilí zmirňovat napětí mezi některými částmi Evropské unie a Spojenými státy. I v tomto případě se můžeme odvolat na naši historickou zkušenost a na naše chápání absolutní potřeby atlantické spolupráce tváří v tvář hrozbě terorismu. V tomto smyslu je důležitá role NATO. Vítáme dialog mezi EU a NATO i na principu komplementarity, ale trváme na jednotě v akci.

Vnitřní chod ministerstva

Na naše ministerstvo se kladou stále nové nároky a úkoly. Na druhé straně existuje závazek paušálně snižovat počet zaměstnanců o dvě procenta ročně, to při stagnující úrovni našeho rozpočtu. Každému je jasné, že nelze postupovat extenzívně, ale že naše řešení musí být intenzivní. Jistě si vzpomenete na debatu o zavírání některých úřadů v zahraničí. Každé dílčí řešení přirozeně má své odpůrce. Rozhodli jsme se proto uskutečnit apolitický projekt, který má zajistit, aby politická zadání byla efektivně a dobře aparátem ministerstva realizována.

Jde o Audit, který popíše a analyzuje stávající činnosti aktivity našeho ministerstva v celé jejich šíři i hloubce a na základě této analýzy vytvoří optimální model, který se stane nejen naším interním vodítkem pro efektivní působení, ale bude i nezávislým argumentem pro vytváření podmínek k dobrému fungování MZV v kontextu celé státní správy. Projektu věnuji velkou pozornost a jeho realizací bude pověřen pan náměstek Jaroslav Bašta.

Oceňuji práci personální sekce. Všichni uvítáme nejen nový kariérní řád, ale i kategorizaci našich zastupitelských úřadů podle náročnosti a míry ohrožení. Tento systém zajisté bude motivací pro efektivní a úspěšný výkon naší zahraniční politiky i v těch nejnáročnějších teritorií.

Výzvou pro personální sekci je dokončit koncept rodinné politiky na našem ministerstvu. Jsem si vědom komplikací spojených s nemožností standardně pojistit rodinné příslušníky v zahraniční, neposkytováním náhrad výdajů za preventivní lékařské prohlídky, včetně například prohlídek spojených s těhotenstvím a následně pak dětskými preventivními prohlídkami. Samostatnou kapitolou je standardní řešení případů úmrtí našich zaměstnanců v zahraničí a podobně. Musíme najít přijatelné řešení, aby naše rodiny netrpěly víc, než běžně vyplývá z naší služby.

.