Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Pád vlády výkon českého předsednictví neohrozil

 

Rozhovor redaktorky Kateřiny Perknerové s ministrem Kohoutem v Deníku z 29. 6. 2009

Diplomat Jan Kohout je přesvědčený Evropan, reprezentoval Česko v konventu, který připravoval euroústavu. Věří, že Lisabonská smlouva vejde v platnost a Evropa tak nepřijde o roli velkého světového hráče.

Český půlrok v čele Evropy končí. Do jaké míry ho negativně poznamenalo vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě?

Samotný výkon a průběh předsednictví, tedy činnost pracovních skupin a rad v Bruselu, to ovlivnilo minimálně. Kžádné prodlevě nedošlo. Noví ministři nastoupili okamžitě a začali řídit své rady.

Nechcete mi snad namluvit, že si toho v Evropě vlastně ani nevšimli?

Evropská unie nemá ráda překvapení a tohle jím do jisté míry bylo. Prvotní úlek pramenící z nejistoty, co bude dál, jsme tedy určitě zaznamenali.

Báli se, jestli to zvládneme?

Jestli nová sestava, která vznikne na základě politické dohody dvou stran, bude schopná zvládnout náročné úkoly do konce předsednictví. Vokamžiku jmenování Fischerovy vlády, v níž bylo Evropě několik dobře známýchosob, se situace uklidnila. Myjsme okamžitě podnikli řadu spanilých jízd po Evropě, telefonovali našim kolegům a ubezpečili je, že vše běží podle plánu. Nevyjadřovali jsme se k vnitropolitické situaci a nevedli vysvětlovací kampaň. Věděli jsme, že partnery nejlépe přesvědčíme, když začneme ihned projednávat pracovní agendu.

Pak tedy moc nechápu ten rozruch na domácí politické scéně, kdy pánové Topolánek či Vondra tvrdili, že to byla strašná ostuda a všichni v Evropě to odsoudili.

Jejich sdělení se netýká samotného výkonu předsednictví. Ani já nepopírám, že Evropa, která dává přednost stabilitě a předvídatelnosti, zůstala v šoku. Nicméně šoku svázaném s politickou nestabilitou v Česku od voleb v roce 2006. Byl to tedy špatný signál o politických poměrech uvnitř České republiky, který se navenek projevil v nejméně vhodném okamžiku.

Než jste byl jmenován ministrem, byl jste dlouholetým členem ČSSD. Doporučil byste Jiřímu Paroubkovi, aby uprostřed předsednictví vyvolal hlasování o nedůvěře vládě?

Za stabilitu vlády je odpovědná vláda sama. Měla by vytvářet podmínky, aby si zajistila co nejširší shodu. Nemůžemevyčítat opozici, že se chová opozičně. Jsou situace, kdy jsou demokratické principy nadřazeny výkonu jakékoli funkce. Neznám žádný důvod, proč by měly být z jakýchkoli vnějších důvodů odsunuty na druhou kolej. Ani kdybychom v té chvíli řídili třeba vesmír.

Prohlásil jste, že Česko získalo před pěti lety předsednictví hlavně kvůli dobré pověsti své státní správy. Potvrzují se tak slova jednoho z bruselských diplomatů, který pro Financial Times řekl: „Jejich úředníci byli velmi dobří, jejich politici katastrofální...“?

Předsednictví je týmová práce a její valná část skutečně spočívá na bedrech úředníků. Jde o jakousi pyramidu, jejíž základna stojí na pracovních skupinách,kampřicházejí návrhy z Evropské komise. Najednotlivých stupních se čistí technické detaily a na tom nejvyšším – na radě – se pak řeší zásadní politické otázky. Někdy se úředníkům povede domluvit všechno, jindy zůstává pár zásadních problémů pro politické vyjednávání.

Když úředníci sklapnou desky a jejich mravenčí práce přistane na stolech ministrů, jak silně znějí jejich jednotlivé hlasy v 27členném sboru států Evropské unie?

V unii se jedná na základě konsensu, musí tedy dojít k dohodě všech členských států. Jsou témata, k nimž nemá Česká republikamoc co říct, jako je například lov tuňáka. Naopak jsou oblasti, kde je národní zájem zjevný.

Tak třeba?

Automobilový průmysl, vše co se týká dopravy, železnic, práv strojvůdců. Vtěchto otázkách je hlas každé země zcela rovnocenný a nezažil jsem, že by byl někdo válcován. Pochopitelně každý musí být schopen svůj názor argumentačně obhájit a navrhnout řešení přijatelné pro všechny. Vunii se pracuje na principu vítěz – vítěz, kdy nikdo není přehlasován.

Jakou roli v tom hrají kamarádské vztahy mezi evropskými státníky, diplomaty, ministry?

Dobré osobní vztahy jsou přínosem v tom smyslu, že si lze věci vyříkat i neformálně a rychleji se dostat k jádru věci. To platí pro všechny úrovně. Konečné rozhodnutí je ale věcí všech 27 států, takže i pokud by se čtyři nejsilnější na něčem dohodly, nelze obejít zbývajících 23 členů. Musí je prostě přesvědčit, že dané řešení je výhodné i pro ně. Když ne, hledá se jiné. Avěřte, nejde o frázi,mámto zažité.

Zdá se, že Fischerova úřednická vláda u lidí boduje. Fandí vám více než polovina občanů. Je to jen tím, že vládnete dočasně a neusilujete o hlasy voličů?

Rozhodli jsme se jednat racionálně, hledat nejlepší řešení každé situace. Nemáme voliče, proto nemusíme zohledňovat spoustu věcí, i když se nepohybujeme v politickém vakuu. To pochopitelně velmi osvobozuje. Jistě je přínosem, že ve vládě sedí odborníci, kteří jsou zvyklí řídit, zvážit argumenty a pak přijmout rozhodnutí. Ado třetice boduje tím, že občané jsou přesyceni politickými útoky, negativismem, zhrubnutím politické scény.

Hrubí nejste, zato se říká, že poněkud dřevění. Nechodíte si...

...pro rozumy? Nechodím si k předsedovi strany, kterámě nominovala, pro rozumy. Ani na kobereček. Kdyžmáněkdo potřebu se na něco zeptat, zavolá amymu to vysvětlíme. To se stalo snad dvakrát.

Čili označení loutková vláda vás uráží?

Ať si nás každý nazývá, jak chce. Je mi to jedno.

To já bych se urazila. Zvláště po slovech francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, že v čele Evropské unie premiér Fischer odvedl velmi dobrou práci, zatímco na jeho předchůdce Topolánka „už si vůbec nepamatuje“.

Vztahy mezi politiky nebudu komentovat. Někteří lidé si sednou, jiní ne, tak už to v životě chodí. Je ale fakt, že červnová Evropská rada byla vyvrcholením předsednictví a příjemným překvapením pro všechny.

Závěrečný summit se možná povedl i proto, že prezident Klaus na něj nedorazil. Sice se díky přijetí záruk otevřela cesta k druhému irskému referendu, ale co je to platné, pokud Klaus Lisabonskou smlouvu nepodepíše a počká na britské volby?

Já zůstávám optimistou a věřím, že v České republice bude ratifikační proces úspěšně završen. Obě komory parlamentu vyjádřily jasný souhlas s ratifikací. Apak je tu vnější kontext. Strany, které postavily svůj program na odmítnutí smlouvy, ve volbách do Evropského parlamentu propadly, což je zřetelný signál.

K čemu? Řekněte úplně lidsky, proč by měla být pro obyčejného člověka Lisabonská smlouva důležitá?

Protože vytváří z Evropy funkčnější společenství národních států, které bude schopné obstát ve světové konkurenci. Teď jsem měl možnost procestovat jihovýchodní Asii a viděl jsem to tempo, jímž se žene vpřed. Když na to nebudeme dostatečně rychle reagovat, tak se za 20 či 30 let staneme zajímavou turistickou destinací, světovou periferií s kulturní tradicí, ale beznadějně bez vlivu. Lisabonská smlouva je cestou k tomu, jak váhu Evropy, a tím i schopnost rozhodovat sám o sobě, zachovat. Zjednodušuje vnitřní fungování evropských struktur, vytváří trvalejší a pro partnery srozumitelnější instituce.

Vy si opravdu myslíte, že když se stane evropským prezidentem či ministrem zahraničí třeba váš oblíbený státník, švédský ministr zahraničí Carl Bildt, bude ho francouzský prezident či britský premiér respektovat?

To už funguje nyní. Země, která má předsednictví, je respektována ostatními. Vnější svět ale to věčně rotující předsednictví mate. Oni nechápou, proč jednou za Evropu mluví Barroso, podruhé Solana či Kohout. Smlouva odstraňuje zbytečnou institucionální řevnivost.

Proč je ale prezident Klaus hluboce přesvědčen, že nás Lisabon připraví o část suverenity?

Já v jeho obavách nevidím nic iracionálního. Před evropskými volbami jsem v Paříži na ulici potkal bretaňskou kandidátku za Svaz pro republiku. Tamneza poslance prosila, abychom o některých věcech nerozhodovali bez Evropského parlamentu, třeba o předsedovi Evropské komise. Já nevidím velký rozdíl mezi tím, co si přeje Václav Klaus a jejím požadavkem na demokratičtější fungování demokratických procesů. On má obavy z přílišné centralizace Evropy, ale podlemneto není věc Lisabonské smlouvy. Ta jen zjednodušuje chod svých institucí.

Slíbil jste francouzské kandidátce, že europoslanci budou mít na jmenování šéfa komise vliv?

Budou ho mít velký. My jsme na poslední radě dostali zadání, že jeho výběr musíme konzultovat s parlamentem.

Jak vůbec probíhá přidělování jednotlivých agend pro členy komise?

Jde o kombinaci zájmu o určité potfolio, jež vychází z oprávněných potřeb té které země, a předložení vhodného kandidáta. Tedy odborně zdatného a politicky přijatelného.

Předloží návrhy za českou stranu ještě vaše vláda?

Proces výběru portfolia i osob bychom měli nastartovat už my. Jednotlivé politické strany by měly intenzivně o těchto věcech přemýšlet, vláda bude paralelně dělat cosi podobného a někdy v září bychom měli mít krátký seznam kandidátů, kteří jsou svým profilem nezpochybnitelní odborníci. Pochopitelně může jít i o politicky činné osobnosti. Předvýběr by tedy mohl být hotový a reprezentace vzešlá z voleb by pak udělala konečné rozhodnutí.

Jména, která padají, tedy Telička, Špidla, Švejnar, Bursík, Topolánek, připadají reálně v úvahu?

Jistě. Každý z nich naplňuje profil kandidáta,máv sobě určitou přidanou hodnotu pro práci v komisi,mávazbu na Českou republiku a rozumí i unii.

V zahraniční politice jsou osobnosti hodně důležité. Ty velké dávají jména celým epochám. Jak vy vnímáte fenomén Baracka Obamy?

Já jsem velký Obamův příznivec už od loňského září, kdy jsem byl vUSAa poprvé jsem ho viděl v televizi. Cítil jsem z něj vizi, vůli a lidskost. To mi učarovalo. Myslím, že je to velký světový vůdce.

Změní se díky němu svět?

Myslím, že už se mění. Minimálně tu je velká dobrá vůle. Obama v sobě nese zásadní poselství. Lidé chtějí politikům věřit a jemu lidé věří, že s nimi nehraje hry. Žemu nejde o něj, ale o věc. Ato lidé, ať jsou kdekoli, vycítí z každého politika.

Kde by jeho vůli změněnou v reálný pokrok lidstvo potřebovalo nejvíc?

Obsahovalo to Obamovo poselství, které pronesl tady v Praze. Lidé potřebují bezpečnější svět bez jaderných zbraní.

Vezme díky tomu za své i radar, který byl symbolem přesně opačné tendence?

Radar v Brdech není předmětem zájmu této vlády, tedy ani mých úvah.

To neznamená, že mi nemůžete odpovědět. Jako ministr zahraničí byste v tom měl mít jasno.

Odpovím vám platnou obecnou tezí. Pokud existuje reálná hrozba jakéhokoli typu, máte k dispozici vějíř nástrojů, jak jí čelit. Prvním přístupem je diplomatické jednání, díky němuž se můžete dohodnout na způsobu řešení výhodném pro oba. Ten ale nevylučuje druhý, probíhající paralelně. Tím je přijímání opatření, včetně vojenských, která hrozbu eliminují. Na prvním místě je vždy odpovědnost za občany, jejichž jste představitelem.

Právě že jde o reálné hrozby. Expremiér Topolánek například v souvislosti s radarem hovořil o Rusku.

Nechci komentovat, jaký kdo viděl důvod pro své konání a argumentaci. Promne je rozhodující, zda je naše zeměněčím ohrožovaná, nebo není, zda jsou její občané v nebezpečí, nebo nejsou.

A je pro nás Rusko takovým nebezpečím?

My chceme mít s Ruskem naprosto korektní vztahy. Evropská unie ho definuje jako strategického partnera. Nicméně to neznamená, že se nebudeme kriticky dívat na některé jeho kroky, pokud nebudou v souladu s hodnotami a principy důležitými pro toto společenství. Rusko másvé zájmy, ale ty nemohou jít na úkor zájmů jiných zemí.

A není to tak, že velcí světoví hráči vždycky dokážou prosadit své zájmy, ať už vojenské, obchodní či ekologicky necitlivé, na úkor jiných?

Velcí jistě hrají větší roli, už proto, že mají prostředky, jak svou vůli prosadit. Právě proto je pro země našeho typu důležité, aby existovala mezinárodní fóra, kde všichni jednají s každým jako rovný s rovným na základě dohodnutých pravidel. Tamsi také velké státy mohou uvědomit, že jejich stabilita a prosperita je založena na stabilitě a prosperitě těch malých. Sobecký přístup vždycky vedl ke konfliktům.

Nedávno jste mi řekl, že práce ministra zahraničí vás baví. Máte dojem, že jako šéf diplomacie desetimilionového státu můžete k těm pozitivním procesům ve světě reálně přispět?

Zvláště v průběhu předsednictví je to úžasná zkušenost. Tamto už není o deseti milionech, ale o půl miliardě Evropanů, které reprezentujete. Zahraniční partneři vás berou jako zástupce toho ohromného společenství lidí, které ve světě možná požívá větší úcty než v Evropě samé. To je obrovské povzbuzení a samozřejmě mě to baví.

No víte, člověk, který má pocit, že vyrostl hodně vysoko, by se měl podívat, jestli není na hostině trpaslíků. Nosíte i proto stále na ruce náramek, který vám dal africký domorodec?

To je důvod, proč ho nosím. VAfrice jsem viděl zblízka neuvěřitelnou bídu a zároveň jsem tam viděl šťastné lidi. To mi vždycky připomene, že limuzíny a recepce nejsou v životě to nejdůležitější. Že je to trošku o něčem jiném.

***

Zkušený diplomat Jan Kohout (48) se zabývá mezinárodními vztahy od svých studií na filozofické fakultě. Působil jako velvyslanec při OSN i EU. Přivítal zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem, protože podle něj je to člověk, jemuž se dá věřit a přináší naději. Kohout je rozvedený, s přítelkyní má šestiletou dceru, z prvního manželství dospělého syna.

Denik.cz

.