Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Temelín si pohlídáme

 

Rozhovor redaktorů Ondřeje Kundry a Kateřiny Šafaříkové s ministrem Kohoutem v týdeníku Respekt z 16.11.2009.

S ministrem zahraničí Janem Kohoutem o „třech K“ a o věcech, které nemůže komentovat

I když ho do úřednické vlády nominovala ČSSD, jejímž je i dlouholetým členem, v pohledu na zahraniční politiku se s ní často rozchází. Podporuje americký radar, odmítá o něm referendum a ruskou účast v dostavbě Temelína vidí jako riziko. Za největší problém však považuje, že tu zahraniční politika dlouhodobě funguje na principu „moje výhra je tvoje prohra“. „To bych chtěl rozhodně změnit,“ nastiňuje svoji prioritu na další měsíce vládnutí šéf české diplomacie Jan Kohout.

* Výběr eurokomisaře vypadá hodně nesrozumitelně. Nejdřív byli ve hře kandidáti stran, pak premiér, šéf ČNB, opět premiér, kandidáti stran, nakonec nečekaně zvítězil ministr pro evropské záležitosti… O co se především hrálo?

Spekulovat se dá různě. Jisté je, že jméno pana premiéra bylo to jediné, na kterém se ČSSD a ODS dokázaly od začátku shodnout. Jaká byla motivace předsedů stran k tomu, že Jana Fischera navrhli a prosazovali, však dokážu těžko odhadnout. Podle mne to nebyl vůbec špatný nápad, práci komisaře by jistě dělal výborně.

* Nakolik Jan Fischer souhlasil s tím, že by šel do Bruselu?

Řekl, že nabídka je to pro něj velice zajímavá a lákavá, ale že cítí zodpovědnost za svůj tým a za tuto zemi a chce, aby vláda dovládla pod jeho vedením. Na mě to působilo velmi přesvědčivě a věrohodně.

* Takže není pravda, jak tvrdí ODS a ČSSD, že jim na post přikývl?

Nemám žádný důvod zpochybňovat premiérovu interpretaci, že nikdy nedal jasný souhlas se svou kandidaturou. Ztotožňuji se s tím, že je důležitější, aby zůstal předsedou vlády, protože vláda má před sebou ještě řadu úkolů.

* Vaše vláda zastavila nebo odkládá projekty za desítky miliard, na jejichž rychlou realizaci tlačí různé ekonomické nebo lobbistické skupiny, které mají vazby na zdejší strany. Ať už jde o dokončení ekologické superzakázky za sto miliard nebo půlbilionovou dostavbu Temelína. Spojujete tlak politiků na Fischerův odsun do Bruselu s urychlením těchto zakázek?

Sám premiér k tomu řekl, že si nemyslí, že v pozadí jeho nominace byly až takové vazby a souvislosti, ale že nějakou roli v motivech jednání těch stran to mohlo hrát. Podle mě se rozhodl správně. Najít pro tuto zemi úspěšného a věrohodného premiéra je mnohem těžší a důležitější než najít eurokomisaře.

* Jaký máte vlastně přístup k Janu Fischerovi? Není divné, že na schůzce, kde se jednalo o eurokomisaři, jste s premiérem a šéfy stran nebyl vy jako ministr zahraničí, ale ministr vnitra?

Přístup mám dobrý, nemůžu si stěžovat. Telefony si zvedáme, kdykoli je potřeba, mluvíme spolu okamžitě. I volbu eurokomisaře jsem sledoval docela zblízka. Pokud jde o tu schůzku s Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem, nebyl jsem ten den v Praze.

* Jak ovlivňuje jednání premiéra jeho hlavní poradce Vladimír Mlynář? Prý místo něj chodí na klíčové porady s politiky, často si bere na vládě slovo...

Jednání řídí pan premiér a nikdo jiný, ať už jde o porady ekonomických ministrů nebo zasedání vlády. Pan Mlynář se jich zúčastňuje, vstupuje do debat, což mu z titulu funkce náleží, ale rozhodnutí činí předseda vlády. Rozhodně nelze říct, že by role pana Mlynáře byla rolí jakéhosi dalšího ministra. Že by překračoval meze toho, co je namístě.

* Když se podíváme na poslední velká témata české diplomacie - vojenské mise v zahraničí, radar, Lisabon, teď eurokomisař -, proč je u nás zahraniční politika předmětem tak ostrého politického střetu?

Definoval jsem si pro sebe tři pilíře české zahraniční politiky, taková „tři K“ - kontinuita, kredibilita, kreativita. Jenže patří k tomu ještě jedno, které jste zmínili - konsenzus.
Ten ale není v rukou ministra zahraničí, já pro něj pouze můžu vytvořit předpoklady.
Když to vezmu trochu obecněji, česká politika pořád funguje na principu „moje výhra je tvoje prohra“. Zahraniční politika se proto u nás častěji než jinde stává předmětem takovýchto hrátek.

* To jste jinými slovy zopakoval, na co se ptáme. Jak si ale analyzujete důvody, které k tomu vedou?

To nejsem asi schopen nějak dešifrovat. Moje vysvětlení je, že u nás neexistuje platforma, kde by se vedla diskuse o zahraniční politice ještě předtím, než se vede přes média nebo v parlamentu. Nějaký uzavřenější formát, kde se může spousta věcí vysvětlit, prolomit neporozumění a krajní postoje. Já bych to chtěl dělat.

* Jak?

Pravidelným setkáváním se zahraničněpolitickými experty hlavních stran - Lubomírem Zaorálkem, Alexandrem Vondrou, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Svobodou a dalšími. Prvně jsem je pozval okamžitě po návštěvě amerického viceprezidenta Joea Bidena, který sem přijel představit nový obranný štít USA. Všichni ode mě dostali vstupní informaci, co se chystá, jak USA uvažují, jakou roli bychom v obranném deštníku mohli sehrát.

* Problém je, že zahraničněpolitičtí experti mají často jiný názor než lídři stran, speciálně v případě ČSSD to platí doslova. Socialistický šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jan Hamáček byl pro vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, Jiří Paroubek ale řekl zásadní ne, a Hamáček svůj pohled neprosadil. Kde máte záruku, že dohoda expertů se přetaví do souhlasu lídrů stran, a tedy do toho kýženého konsenzu?

Záruku nemáte nikdy v ničem. Jenže to neznamená, že se člověk nemá snažit. Trpělivým vysvětlováním, dodáváním informací, tím, že odideologizuje debatu. Moje zkušenost je taková: když se obrazně řečeno vypnou televizní kamery a není zrovna před volbami, debata je mnohem klidnější a věcnější.

* Kde už jste debatu odideologizoval?

Myslím, že v případě radarového konceptu. Polarita, která byla předtím ve věci radaru, tu už taková není. Neříkám, že ta věc je hotová nebo že je bezpečně na dobré cestě, ale rozhodně už není tak vyhrocená. Daří se jí držet v rovině principů české zahraniční politiky - těmi jsou členství v NATO, transatlantická vazba, členství v Evropské unii, energetická bezpečnost, sousedské vztahy, rozšiřování EU o země západního Balkánu a dále, nově i projekt Východního partnerství. Tedy držet ji mimo politické emoce na stránkách tisku.

* Máme to chápat tak, že případná česká účast na novém systému protiraketové obrany už nebude předmětem ostrého sporu mezi ODS a ČSSD?

Nemůžu vyloučit, že opět nedojde k nějakému boji. Ale přístup je teď racionálnější. Poté, co USA od původního konceptu protiraketové obrany odstoupily, opadly emoce. Bavíme se s politiky společně o tom, jaké jsou skutečné hrozby, jaká je naše možnost participace, kterou nikdo nebude zpochybňovat. Že to bude primárně alianční systém, že se od nás čeká více zodpovědný přístup. Že je to věc, na které je možné se shodnout. Tempo a míra zapojení do nového systému budou záviset na vývoji systému samotného a naší politické debaty. V tuto chvíli ale není nikdo, kdo by věc odmítal od samého počátku.

* Ani Jiří Paroubek?

Ani Jiří Paroubek. Osobně jsem s ním o tom mluvil. Žádné apriorní odmítání z jeho úst nezaznělo.

* Jisté je, že Američané nám už nějakou účast na „radaru II“ nabídli a že jsme s tím předběžně vyslovili souhlas. Požadují po nás nějakou záruku, že od svého slova neodstoupíme, jako to již jednou udělala ČSSD ?

Řekli nám jasně, že je to jenom na nás. Nabídka tady je, informace o tom, jak by nový systém měl vypadat, též, zbytek - tempo a míra zapojení - je už naše věc. Tenhle přístup Američanů nám dává větší prostor, ale i větší zodpovědnost. Teď je to jen na našem rozhodnutí.

* Co to znamená? Že když řekneme nejdříve ANO, a pak NE, tak nás Spojené státy hbitě nahradí nějakým jiným státem?

Znamená to, že když se nějak rozhodneme, budeme to držet. To je to jedno „K“ - kredibilita. Když se pro něco rozhodneme, nesmíme ani kouskem ustoupit, nebo nebudeme kredibilní. Budeme v mezinárodních vztazích nedůvěryhodní a nemůžeme čekat, že nám ostatní vyjdou vstříc, až budeme něco potřebovat my.

* Jiří Paroubek naznačuje, že by i tak o pozměněném protiraketovém systému měla rozhodnout veřejnost v referendu. Jste pro?

Jsem pro to, aby veřejnost byla o bezpečnostních aspektech státu kvalifikovaně informovaná, ale zároveň si myslím, že zodpovědnost volených zástupců je v tom, aby činili právě taková rozhodnutí, která si vyžadují bezpečnostní aspekty státu. Ve zkratce asi takto: nevidím v této chvíli důvod, proč by nějaké referendum mělo být.

* Nedávno jste vyhostili dva ruské špiony, kteří se tu měli nestandardně zajímat o největší energetickou zakázku současné Evropské unie - půlbilionový tendr na dostavbu Temelína. Znamená to, že tímhle tahem ustala jejich aktivita?

K tomu se nebudu vyjadřovat.

* To není zrovna uklidňující zpráva pro českou veřejnost.

Jsou prostě věci, které nejsou určeny uším veřejnosti. Co můžu udělat, je ubezpečit vás, že ve spolupráci s ostatními orgány státní správy dělá ministerstvo zahraničních věcí vše potřebné k tomu, aby suverenita rozhodování České republiky byla zachována.

* V kuloárech se mluví o tom, že jste v poslední době vyhostili, respektive neumožnili zde působit několika dalším špionům. Můžete to vyloučit?

Ke konkrétním záležitostem se nebudu vyjadřovat.

* Kolik tu dnes působí ruských špionů a o co mají největší zájem?

Tady vás odkážu na veřejnou část zprávy kontrarozvědky BIS, která to popisuje.

* Ta mluví zhruba o sto padesáti lidech, především v souvislosti s energetikou, telekomunikacemi, veřejnými zakázkami.

Nemám důvod tomu nevěřit. Obecně řečeno, ten zájem souvisí s ekonomickými projekty, takže z toho si to můžete odvodit, o co jde přesněji.

* Energetický velvyslanec Václav Bartuška tvrdí, že kvůli plánované dostavbě Temelína, kde je jedním z favoritů na vítěze Kremlem kontrolovaný Rosatom, bude Česko vystaveno lobbingu, který si nedovedeme představit. Jak tomu „nedovedeme představit“ máme rozumět?

Z hlediska strategického i objemu peněz se jedná o zásadní zakázku. Čili ty zájmy tady budou silné a lobbing už začal. Zatím tady byly dvě návštěvy - vicepremiér Žukov a viceprezident Biden. V obou případech šlo ale o pozitivní lobbing, kdy se nám snažili dávat informace o svých národních firmách a jejich výhodách. Pro nás je důležité, aby ta zakázka byla co nejvýhodnější pro Českou republiku.

* Co to znamená? ČEZ jako o hlavním kritériu pro získání zakázky mluví o cenově nejvýhodnější nabídce, což nahrává Rosatomu.

Musí být zohledněna i jiná kritéria, jako jsou zahraničněpolitické zájmy, energetická bezpečnost, diverzifikace zdrojů, abychom v dodávkách, cestách i zdrojích nebyli závislí jen na jedné zemi nebo subjektu. Na tu zakázku nelze pohlížet jen čistě technickým pohledem. Všude ve světě souvisí atomová energie a atomové elektrárny s bezpečnostními a strategickými zájmy daného státu. Všude se proto vlády snaží do těch projektů nějak vkládat.

* V plynu a ropě jsme hodně závislí na Rusku. Většina zdejších jaderných reaktorů je rusko-sovětské výroby, palivo do nich bude obohacovat ruská firma TVEL. Velvyslanec Bartuška říká, že si dál nemůžeme dovolit prohlubovat tuhle závislost - s ohledem na Rusko jako nevyzpytatelného partnera, který přes energie nestandardně ovlivňuje politické dění v zemích, které považuje za svoji sféru vlivu. Vnímáte to stejně?

Celý ten proces je hodně citlivý, každé slůvko v tom může sehrát velkou roli. Já jsem proto trochu opatrný v tom, co říkám. Ty věci jsou v rozběhu. Teď není žádný uchazeč diskvalifikován, protože konkrétní nabídky ještě nejsou na stole.

* Tak jinak. Považujete dostavbu Temelína Rosatomem za diverzifikaci, která Česku garantuje zvýšení energetické bezpečnosti?

Z mého pohledu ne zcela. Jasné je, že vláda, ve které působím, chce do věcí v souvislosti s Temelínem vidět, rozumět jim, být informována. Budeme se tomu věnovat.

* Jak konkrétně?

Budeme chtít do toho mluvit, vyhrazujeme si možnost do procesu zasahovat včetně možnosti zohledňovat různá kritéria, nejen ta cenová. Jakým způsobem to bude uskutečněno, to je věcí další diskuse.

* Zdejší zahraniční politika roky označovala jako svoji prioritu podporu lidských práv od Kuby přes Barmu až po Zimbabwe. V poslední době jako by se tohle téma úplně vytratilo z vaší agendy. Přehodnotili jste dosavadní priority?

Ne, zůstává to přítomné ve všech našich konáních a jednáních. Stejně tak pokud jde o projekty a peníze na ně. To téma se pro nás nestalo menším, jen se objevila jiná aktuální témata, která vystupují do popředí, jako třeba věci kolem Lisabonské smlouvy, eurokomisaře a podobně. V případě Kuby se chceme pokusit o jednu novou věc: přidat jeden tón.

* Co tím máte na mysli?

Evropská unie nemá ve vztahu k ostrovu jednotnou strategii, každému členskému státu včetně Česka umožňuje, aby dělal vlastní politiku při dodržování obecných principů, jako je podpora lidských práv. Naším partnerem byla dosud jen kubánská demokratická opozice. Rozhodli jsme se, že se pokusíme přidat komunikační kanály ve vztahu ke kubánské společnosti a samotnému režimu. Mám tím na mysli i setkávání s představiteli vlády. Samozřejmě že při tom budeme upozorňovat na porušování lidských práv a budeme žádat konkrétní informace o vězněných lidech - o jejich zdravotní situaci, potřebách a tak dále. Touhle cestou se ale nově pokusíme zástupcům režimu předávat informace, jak se tu zhroutil totalitní režim, co obnáší přechod k demokracii, proč se mnohonásobně vyplatí.

* Co si od toho slibujete?

Chceme zkusit dostat informace k širší skupině lidí, kterou jsme dříve nezasahovali, a nějak ji pozitivně ovlivnit.

* Jak jste si definovali hranici, kde už rozšíření informovanosti přechází do legitimizace tamní komunistické diktatury?

To budeme řešit případ od případu. Teď jsme na začátku. Uvidíme, jak to bude fungovat, a podle toho se po čase rozhodneme, jestli v tom budeme pokračovat, nebo ne.

* Nejde však jen o Kubu. Říkáte, že jsou pro vás lidská práva nadále prioritou, zároveň jste ale nedávno zrušili naše zastoupení v Zimbabwe, kde česká ambasáda - jak nedávno v Praze řekla jedna z vůdkyň tamní opozice Trudy Stevensonová - patřila k zásadním oporám demokratické opozice. Stevensonová označila odchod Čechů ze Zimbabwe za „katastrofu“. Jak to jde dohromady?

Ekonomické důvody. Příští rok na tom budeme finančně bídně, přespříští rok je pro nás naprosto strašidelný. Bude nám chybět v rozpočtu ministerstva zahraničí tři sta milionů korun, budeme muset propustit sto až dvě stě lidí. Doteď jsme měli z pohledu rozvojové spolupráce osm prioritních zemí včetně Zimbabwe. Kvůli úsporám tu síť budeme muset o dvě zredukovat, z pohledu potřeby lidských práv jsme Zimbabwe vytipovali jako nejméně naléhavou zemi, protože má vládu národní jednoty a postupně jde nahoru. Hrajeme o každý milion a zrušení velvyslanectví v Harare představuje úsporu, byť je to v řádu několika milionů ročně.

* Vaši zaměstnanci si stěžují, že kvůli nevýhodnému kontraktu s ČSA musí létat do Bruselu či do Varšavy za dvacet tisíc, i když by letenka šla v době nízkonákladových společností pořídit za tři tisíce. Nestálo by spíš za to začít šetřit na tomhle místě?

Šetříme na všem. Jde to od novin přes služební cesty po výdaje na bydlení v zahraničí. Věřte mi, že pro mě není nic příjemného zavírat ambasády. Raději bych je jako ministr zahraničí s pompou otevíral. Co se týká letenek, nemůžu říct, že to tak není, nebo že to tak je. Ty informace nemám, nicméně slibuji, že se na to podívám, a jestliže zjistím nějaké předražení, sjednám nápravu.

* Váš syn se narodil rok před pádem totality. Ptal se vás někdy na vaši komunistickou minulost?

Samozřejmě, ptal. Já jsem mu žádné pohnutky neskrýval. Když jsem mu vysvětloval důvody, řekl jsem mu, že ve mně zvítězila jistá zbabělost a že to beru jako jedno ze svých velkých selhání. Dlouho jsem se s tím musel vnitřně vyrovnávat a už nikdy bych to nechtěl zopakovat.

* Co byste mu dvacet let po pádu komunismu poradil, kdyby se jednou ocitl v podobné situaci, aby se nezlomil jako vy?

Aby nikdy nekonal v nesouladu s tím, co si myslí, že je správné. A aby se naopak řídil morálními a etickými hodnotami, které v sobě má. Svoboda není jednou provždy daná. Neustále je tu nějaký ďábel pokušitel, který vás láká na scestí. Přistupovat na to se ale nesmí. Jinak člověk ztratí, o co jsem přišel já - vnitřní integritu. Ta se pak hodně obtížně získává zpátky.

* Do vlády vás nominovala ČSSD . Část jejích politiků nyní uvažuje o povolební vládní spolupráci s KSČM, byť třeba nepřímé. S ohledem na to, co říkáte, dělal byste ministra zahraničí i v kabinetu postaveném na komunistické podpoře?

První instinkt je říkat ne, samozřejmě. Druhý je to zvážit… Absolutně bych na to nepřistoupil, pokud by to mělo znamenat jakousi změnu konstant, pokud jde o zahraniční politiku a poměry ve vnitřní politice země. Například odklon od transatlantických vztahů, oslabení evropské integrace nebo spojeneckých závazků v rámci NATO. A protože mezi sociální demokracií a KSČM nevidím styčné body, spíš je ta odpověď „ne“.

***

Jan Kohout *1961

Před svým jmenováním na post ministra zahraničí v úřednické vládě Jana Fischera působil na stejném ministerstvu jako náměstek Karla Schwarzenberga. V letech 2004-2008 vedl stálou misi Česka při Evropské unii. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Od roku 1986 do roku 1989 byl členem KSČ, nyní je v ČSSD . Je rozvedený, má syna Martina a dceru Barboru. O lidských právech se chceme bavit i s kubánským režimem.

.