Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

NATO pro 21. století

 

Článek ministra Jana Kohouta v Hospodářských novinách z 12.2.2010.

Uplynulých deset let našeho členství v NATO potvrdilo strategický význam vstupu do této v historii nejúspěšnější politicko-vojenské organizace.

Očekávání spojená s členstvím v alianci nebyla spjata pouze se zajištěním teritoriální bezpečnosti země, ale i s ukotvením demokratických hodnot v období transformace naší společnosti. Politické, vojenské a ekonomické turbulence globálních rozměrů v poslední dekádě přinesly široké spektrum bezpečnostních hrozeb.

Považujeme však již za samozřejmost, že je aliance schopna se adaptovat a nacházet adekvátní politické a vojenské nástroje na nové výzvy. Nedávná pražská bezpečnostní konference byla součástí probíhající diskuse aliance a bezpečnostních expertů, která má nastínit další strategické směřování NATO. Do této debaty vstupujeme s jasnými představami, z nichž některé si zasluhují veřejnou diskusi.

Vynikající historik J. L. Gaddis konstatoval, že jsme za studené války zažívali mír v době války, ale nyní zažíváme opak, je zde válka v době míru. Skutečně – málokdo před deseti lety tušil, že bude euroatlantická bezpečnost čelit takovým úskalím, jako byly humanitární katastrofa na Balkáně nebo teroristické útoky proti členským zemím NATO, vedené náboženskými extremisty.

Společným rysem těchto událostí je nutnost bránit naši bezpečnost, někdy i daleko za hranicemi území aliance. Kromě vnitrostátních konfliktů či teroristických útoků se objevují další netradiční bezpečnostní problémy spjaté s používáním strategických komodit k prosazování zahraničněpolitických cílů a podkopáváním kybernetické bezpečnosti.

Jak ukázal konflikt v Gruzii, použití síly při řešení sporů není stále přežitkem minulého století. Celkový vývoj je tak charakterizován nestabilitou, nejistotou a nepředvídatelností. Problém umocňuje fakt, že země aliance odlišně posuzují nové i staronové hrozby. Objevily se otazníky nad hodnověrností původního smyslu NATO, nad poskytováním kolektivní obrany území před vnějším zásahem. Pražská diskuse nás přiblížila k porozumění, že klíčem k další adaptaci na nové hrozby je strategická připravenost a politická odhodlanost dostát základnímu principu spojenectví – solidaritě – za všech okolností.

Nejde jen o politickou rétoriku. Alianční cvičení na území nových členů, bezpečnostní investice nebo budování infrastruktury mohou rozptýlit nejistotu.

Česko nespojuje takové kroky s vývojem v žádné zemi. Jen a pouze usilujeme o rovnováhu mezi původními a novými funkcemi aliance, základního pilíře naší bezpečnosti. Stejná úroveň bezpečnosti pro všechny je morálním imperativem, jež umožní i malým zemím se lépe podílet na případných misích přispívajících k bezpečí naší země tisíce kilometrů od našich hranic.

.