Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

I diplomat musí pečovat o HDP

 

Rozhovor redaktora Blahoslava Hrušky s ministrem Janem Kohoutem v týdeníku Euro z 12. 8. 2013


Staronový ministr zahraničí vidí svůj úřad jako ekonomický resort. Klasické diplomacii ale prý ještě neodzvonilo

Rozhovor s Janem Kohoutem vznikal v době, kdy ministr ještě čekal na to, zda vláda Jiřího Rusnoka, v níž zasedá jako šéf diplomacie, získá důvěru. To se nepovedlo. Kohout to předem jako velkou prohru nebral, protože více než ministr si připadá jako správce resortu. Solidně se podle něj dá ministerstvo řídit i za situace, kdy jeho nejvyšší představitel nemá definitivu. Řešení dočasnosti svého působení našel i po novinářské stránce. „Jestli hlasování nedopadne, napište titulek: Mohlo to být krásné," vtipkoval v Černínském paláci v kanceláři, kterou podědil po Karlu Schwarzenbergovi.

* Jak se šéfuje české diplomacii bez mandátu?

Cítím se spíše jako správce resortu, který bude předávat agendu svému nástupci. Samozřejmě v co nejlepším stavu. To se týká postavení Česka v zahraničí jako spolehlivého partnera, funkčnosti chodu ministerstva i diplomatické služby. Nechci, aby docházelo k nějakým překvapením, nedorozuměním nebo kotrmelcům. Proto jsem se rozhodl, že nebudu dělat žádná nezvratná rozhodnutí. Nebudu na vládě prosazovat tendr na výstavbu nové ambasády ve Washingtonu ani podepisovat prodej Lobkovického paláce německému státu. Totéž platí o zámku Štiřín. Jde o majetky v řádech stovek milionů korun a já rád počkám s tak závažným rozhodnutím na svého nástupce.

* Mluvíte, jako byste věděl, že už tady nebudete.

Myslím tím ministra vzešlého z řádných parlamentních voleb, ať už to bude kdokoli.

* Krátce po nástupu jste přesto vyměnil několik klíčových úředníků, aniž byste měl jistotu, jak dlouho budete ministrem.

To nejsou ani radikální, ani revoluční změny. Na nejvyšších postech jsem vyměnil jednoho náměstka ze tří, ostatní zůstávají. Někdejší náměstkyni Veroniku Kuchyňovou Šmigolovou jsem přesunul na post zvláštní zmocněnkyně pro vyjednávání obchodní dohody mezi EU a USA. Takové téma je jí nejen bližší, ale plně zapadá i do mé priority, kterou jsou kromě ekonomické diplomacie transatlantické vztahy.

* Funkci zvláštních zmocněnců má na ministerstvu zahraničí hned pět lidí. Nesvědčí to o zbytečném bobtnání postů?

Zvláštní zmocněnci mají svou přidanou hodnotu a nelze paušálně říct, že by šlo o zbytečnou funkci. Je ale pravda, že to částečně odráží slabou personální práci ministerstva. Kapitál Černínského paláce není v jeho zdech, ale především v lidech. V tom, jak je dokážeme dále využívat. V polovině pobytu v zahraničí by každý velvyslanec měl mít představu, kam se bude vracet. Což se vždy nestává. A už vůbec nedokážeme koncepčně pracovat s tím, kolik a kde budeme potřebovat velvyslaneckých radů a konzulárních pracovníků.

* Do Černínského paláce jste se vrátil skoro přesně po třech letech. Co se tu od vašeho odchodu v roce 2010 změnilo?

Prožil jsem déja vu, protože jsem se vrátil mezi lidi a do prostředí, které znám důvěrně více než dvacet let. Těch změn tolik nenastalo a spíše se týkaly fungování úřadu, které bylo horší, než jaké jsem ho znal. Došlo k určitému zadrhnutí. Chápu, že můj předchůdce byl nucen spořit, ale to jsem dělal i já. Za mého působení došlo k úspoře rozpočtu MZV v řádu miliardy korun, a přesto mám pocit, že ta jednoduchost úřadu, s jakou měl fungovat, byla větší. Zabydlela se tu kultura velkých porad a diskusí a málo osobní zodpovědnosti.

* A z personálního hlediska?

Nebyl tu využíván potenciál lidí, kteří se vraceli z výjezdů na zahraniční posty. Za diplomaty, kteří měli za sebou třeba dva tři velvyslanecké posty, byla vyorána velká brázda a nebyli jmenováni do odpovídajících funkcí.

* Rusnokova vláda schválila na konci července další jména velvyslanců. Považujete tím kauzu ambasadorských postů za uzavřenou?

Máme po světě něco přes osmdesát velvyslanců. Přirozená obměna je tedy zhruba dvacet ambasadorů ročně. Tento proces se v minulosti zadrhl a já jsem vždy říkal, že není nic horšího než fakt, že v některé zemi velvyslanec chybí. Teď už se zdá, že máme zase na nějakou dobu vystaráno, ale důležité je uvažovat o velvyslaneckých postech kontinuálně. Nemyslím si, že existuje univerzální diplomat, kterého můžete použít kdykoli a kdekoli. Vždy musí jít o osobnosti, které znají prostředí v dotyčné zemi a budou reprezentovat Česko i z pohledu ekonomické diplomacie.

* Což platí i o Livii Klausové a Vladimíru Remkovi?

Tenhle princip platí všeobecně a nezužujme ho na konkrétní jména.

* Za měsíc, co jste v úřadu, jste přijal zástupce snad všech zájmových a oborových svazů podnikatelů a exportérů. Prohlásil jste, že nastane nová éra ekonomické diplomacie. V čem bude nová?

Ministerstvo zahraničí by mělo vykonávat nejen zahraniční politiku a udržovat diplomatické kontakty, ale i fungovat jako nástroj ekonomické diplomacie. V posledních letech jsme zaspali výrazný trend, a to podporu fungování domácí ekonomiky ve světě. Mým cílem je, aby se resort zahraničí stal součástí bloku ekonomických ministerstev. Nedávno tu byl na návštěvě končící izraelský velvyslanec Jaakov Levy. Když jsem se ho zeptal, kolik času strávil v Praze zastupováním zájmů izraelských firem, řekl mi, že 85 procent. Nechci to číslo stanovovat jako nějaký limit. Jde o to, aby diplomati věděli, že výkon jejich funkce spočívá také v hájení českých firem. I oni jsou součástí prorůstové strategie vlády. Výrazem větší koncentrace na tento úkol je i uzavření rámcové dohody s ministerstvem průmyslu o jejich zahraniční síti.

* Ambasády mají tradičně své obchodně-ekonomické úseky. Nebude tam docházet ke třenicím? Vyslanci z MPO budou mít jiného zaměstnavatele.

Proběhla jednání na úrovni náměstků a projíždíme si seznamy jednotlivých destinací. Nechceme, aby se naši diplomati s MPO nutně potkávali na jednom místě, proto zvažujeme i různá působiště v rámci jedné země. Vydal jsem pokyn, aby byli zaměstnanci ambasád k lidem z MPO velmi vstřícní a na místě si dohodli způsob spolupráce. Jiná je situace v Iráku, jiná v Indii a úplně jinak se ekonomická diplomacie dělá třeba v Latinské Americe.

* Proč by měli diplomati, placení z veřejných peněz, pomáhat v získávání kontraktů soukromým firmám? Nebylo by lepší, kdyby si v dané zemi podnikatelé platili vlastní lobbisty?

Bez toho, aby byl na jednání přítomen někdo s diplomatickým pasem, má v některých zemích firma mizivé šance na úspěch. A když už jsme u daní - společnosti jsou také plátci daní a mají právo očekávat, že jim státem placený úředník bude poskytovat určité zázemí. Diplomat za ně nikdy konkrétní dohody uzavírat nebude ani nemůže působit jako daňový poradce. Na to si čeští podnikatelé budou muset zjednávat externí služby. Obrazně řečeno - dovedeme koně k vodě, ale už se za něj nenapijeme.

* Není ekonomická diplomacie nakonec zbytečný úkol? Když tu ruští nebo američtí diplomati lobbují za Temelín, je to něco řádově jiného, než když bude česká diplomacie prosazovat zájmy českých exportérů třeba v Číně. Ta hraje ve statistikách vývozu marginální roli.

Buďme realističtí - Česko nikdy nebude dílnou světa. Nicméně naše výrobky mají vysokou přidanou hodnotu a z tohoto pohledu je každý kontrakt dobrý, protože otevírá nové příležitosti. Zbytečné to určitě není i vzhledem k tomu, že více zakázek znamená větší zaměstnanost. A k té Číně - nerozumím a nevím, proč bychom se neměli snažit náš export aktivně zvyšovat. Zvlášť když je k tomu ministerstvo zahraničí vybaveno jak personálně, tak logisticky. Nakonec i kvalita života diplomatů závisí na tom, jak dobře se bude dařit naší ekonomice.

* Které cíle by ambasády měly splňovat? Zatím je líčíte jako servisní organizace českého byznysu.

Hlavní cíl spojený s diplomacií v klasickém slova smyslu, tedy reprezentace Česka navenek, vždy zůstane. Ne nutně půjde ovšem o politickou roli. Když uvedu příklad: s Chile nemáme žádné politické problémy a žádnou politickou agendu. Ale můžeme mít dobře definované obchodní vztahy. V Berlíně to bude naopak, tam politika vždy převáží.

* Ještě za vašeho působení na MZV v roce 2009 byl kvůli úsporám uzavřen zastupitelský úřad v Kolumbii, o dva roky později za Karla Schwarzenberga padla Keňa a Jemen. Teď se uvažuje o tom, že se zmiňované destinace znovu otevřou. Není v tom chaos?

Uzavření Kolumbie považuji za svou chybu. Bylo třeba hledat úspory, jenže ve skutečnosti došlo ke snížení potenciálu Česka. Teď je třeba zaměřit se nikoli na zavírání, ale otevírání ambasád. Ne nahodile, ale na základě analýzy přínosu pro naši zemi, našich možností a podmínek. Svou roli přitom hraje i tradice a úcta k dané zemi.

* Které destinace by to měly být?

Naplánována byla Keňa, uvažujeme o Rangúnu v Myanmaru, senegalském Dakaru nebo katarské metropoli Dauhá. To všechno jsou místa, která projednáváme v úzké spolupráci s MPO. Nutně to nemusejí být nové úřady, někde bude stačit přesunout síly.

* A co velvyslanectví v zemích Evropské unie? Je potřeba mít v malém Pobaltí tři samostatné ambasády?

Zrovna Pobaltí je příkladem, kdy velvyslanectví symbolizuje uznání spletité tradice a historie země, navíc jsou to opravdu malá velvyslanectví. Nejsem zastáncem rušení ambasád v zemích EU, které někomu přijdou zbytečné. Znám argumenty protistrany: stejně se všichni potkáváte v Bruselu, tak co. Není to pravda. Z vlastní zkušenosti vím, že na bilaterální záležitosti není v Bruselu vůbec čas.

* Berete EU ještě za součást zahraniční politiky?

Minimálně od našeho vstupu do Unie v roce 2004 to už žádná zahraniční politika není. I když dlouhodobě tady přetrvává pocit vzdálené ciziny. Když se bavíme o Bruselu, říkáme my a oni. Jako velvyslanec při EU jsem zažil mnoho ministrů, kteří jezdili do Bruselu bojovat za svou věc a při jednání rady pak většinou mlčeli. To už ani nemluvím o situacích, kdy ministr teprve v Bruselu zjistil, že jeho úředníci do té doby razili v pracovních skupinách úplně jinou představu.

* Není to tím, že Česko nemá představu, co by v EU vlastně chtělo?

Nekoncepčnost v tom roli hraje. Proto jsem také svému náměstkovi Jiřímu Schneiderovi zkrátil titul na vizitce a post státního tajemníka pro EU ponechal na Úřadu vlády. Mít dva státní tajemníky pro stejnou věc byla anomálie. Problém není jen v nás. I mně vadí, že se Unie příliš často soustřeďuje na uniformitu a glajchšaltizaci. Snažme se o to, aby bylo méně této Evropy a více té, která se snaží reagovat na opravdové problémy - nezaměstnanost, slabou konkurenceschopnost a inovační potenciál, nízkou podporu vzdělanosti. Snažme se být spíše součástí debaty než stát mimo ni.

.