Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Být první se vyplatí

 

Rozhovor s ministrem Svobodou uveřejněný v časopise Ekonom dne 9.2.2006.

Být první se vyplatí

Rozhovor s ministrem Svobodou uveřejněný v časopise Ekonom dne 9.2.2006.


* Ve čtyřech státech subsaharské Afriky bylo v minulých dnech slyšet češtinu: Angolu, Namibii, Tanzanii a Nigérii navštívila delegace českých diplomatů, pracovníků ministerstva zahraničí a podnikatelů. Více než 40 osob včetně 6 novinářů, to není právě málo - proč ten zájem, čím jsou tyto země pro Českou republiku důležité?

Ta návštěva byla velmi důležitá z toho důvodu, že Česká republika, respektive Československo, má v těchto zemích velmi dobré jméno. Dokonce bych mohl říci, že máme velmi dobrou zkušenost s tamními politickými elitami, s politickou reprezentací.

* Například?

Například v Namibii je u moci skupina lidí, která má stále v paměti časy svého revolučního mládí. Pamatují si, jak se svého času dohodl generální tajemník ÚV KSČ u Fidela Castra v Havaně a poslal protitankové střely straně SWAPO (Lidová organizace jihozápadní Afriky, v 60. letech přijala marxisticko-leninský program, nyní vládnoucí strana, pozn. red.), která tehdy bojovala o nezávislost. Tato pomoc je stále oceňována, a je to solidní základ pro budování nových dobrých vztahů. Nicméně je tady jeden varovný moment, a to ten, že vládnoucí elita je stále velmi zahleděná do minulosti.

* Platí to i pro Angolu?

Platí. I tam máme velké šance. Nejen proto, jak nás bere tamní elita, ale i proto, že v ní žije asi dvě stě občanů, kteří studovali v bývalém Československu. Ti nám teď vytkli, že jsme jim nepřivezli knedlíky a slivovici - a mysleli to úplně vážně. Tito lidé jsou úspěšní v politice a podnikání, což by mohlo být naše plus. Rozpačitější je můj dojem z prezidenta José Eduarda dos Santose, který odkládá volby. Měly se konat v roce 2006 a budou asi až v roce 2007, ačkoli současní poslanci úřadují už od roku 1992. Sám dos Santos stojí v čele republiky od nepaměti (26 let, pozn. red.) a vzpomíná, jak se v Moskvě potkával s totalitními vůdci typu Honeckera či Husáka. Angola by se ráda více otevřela světu, ale to by mohlo vést ke střídání stráží. Vládnoucí elita je proto opatrná.

* Zato Tanzanie má od loňského prosince nového prezidenta i premiéra. Přišel s nimi nový vítr?

Určitě. Odtamtud jsou mé dojmy nejpříznivější. V nové vládě usedli lidé, kteří studovali všude možně v Evropě, ve Spojených státech amerických, a zabývají se pouze přítomností a budoucností své země. Chtějí Tanzanii otevřít, chtějí jí zajistit dynamický růst. Mají v úmyslu vytvořit skutečně příznivé klima, jak právní, tak podnikatelské. Tamní elita se netají, že Tanzanie si dělá ambice být první mezi sousedními zeměmi, že chce být tranzitem pro obchod, rozvíjet investování a společné podniky. My jsme teď otevřeli společný podnik Safiny a Chemoprojektu s tanzanskou stranou (joint-venture na výrobu zlata a drahých kovů z koncentrované horniny, pozn. red.) . Tento počin mě velmi potěšil.

* A jak vidíte české vyhlídky v Nigérii? Ta je sice pro Česko v subsaharské Africe druhým nejdůležitějším obchodním partnerem po JAR, ale má kvůli vysoké míře korupce a kriminality obecně pověst obtížného politického a podnikatelského prostředí...

Nigérie je země, kde si je politická reprezentace sama sebou velmi jista. Vědí, že mají ropu, a možná neudělám velkou chybu, když řeknu, že těží rovnou naftu, protože tato strategická surovina je tam vůbec nejčistší na světě. Dodnes je v živé paměti, jak se lila v dobách ozbrojených konfliktů přímo do tanků, bez další úpravy. Navíc je to země, která je nejzajímavější vzhledem k počtu obyvatel, má jich více než 130 milionů. » Z této důležitosti pak pramení ona sebejistota vládních sil. Vědí, že si u nich podávají dveře největší hráči počínaje USA a chovají se podle toho. Je to prostředí otevřené všemi směry. Jsou tam obrovské zájmy a místní soutěž je mimořádně náročná. Vztahy s ČR jsou sice dobré, ale je dobré mít na paměti, jak velkou zemí Česko vlastně je.

* Nakolik je při hledání nových možností a budování příštích pozic důležitá současná a budoucí humanitární a rozvojová pomoc?

Je čím dál důležitější. Potíž je v tom, že se musí soustředit na témata, o nichž Afrika nerada slyší. Všude, kde jsme byli, všichni říkali, že chtějí spolupracovat ve vzdělávání. Všichni si přejí dostat stipendia na různé úrovni a získat špičkové odborníky. Připomínáme jim, že pokud usilují o větší počet pracovních míst, o menší nezaměstnanost, o větší hospodářský růst, mají dbát na učňovské vzdělávání a střední školství. Protože potřebují lidi, kteří by byli vůbec nějak kvalifikovaní. V Namibii, v oblasti, kde působí středisko péče o lidi nakažené virem HIV v terminálním stadiu, se moje žena setkala s případem, že babička umí žehlit, protože kdysi pracovala u bílých, kdežto její děti neumějí nic a vnuci jakbysmet. Ani neumí sčítat, ani řídit auto. Horní elita špičkových vědců, inženýrů a lékařů, ta základní růst nezachrání.

* Tanzanie, kterou si pochvalujete, na toto doporučení slyší?

Tam tomu rozumějí velmi dobře. Vědí, že musí dbát na středoškolské a učňovské školství, protože jen tak mohou získat kvalifikovanou pracovní sílu pro investory. K čemu je velká investice, když pracovníci porouchaný stroj natřou, aby vypadal hezky, ale nejsou schopni ho opravit a dále s ním vyrábět? Anebo když někoho zaučíte, on onemocní nebo se přestěhuje či odejde, a vy máte ten problém zase zpátky.

* Proti evropským receptům stojí nicméně způsob, jakým Afričané uvažují. Jak velký je to problém?

Afričané přemýšlejí v řádu hodin. Netrápí je, co bude za pět, deset let, ani za 14 dnů, zajímá je přežití do dalšího dne. Ostatně pro řadu z nich může být momentální den dnem posledním. Tak proč by měli přemýšlet o nějakém delším časovém úseku? Platí to zejména pro lidi bez vzdělání, bez velké perspektivy. Proto se jimi dá i dobře manipulovat: přijde politik, vyvěsí plakáty, řekne jim něco hezkého a dostane potřebné hlasy. Poté ho tam čtyři roky neuvidí. Naopak člověk se vzděláním a prací, který něco někam investuje, ten uvažuje v dlouhodobější perspektivě.

* Těch druhých je tu ovšem výrazná menšina, zato těch prvních naprostá většina. Může ona »změna v hlavách« někdy vůbec nastat?

Potrvá to bezesporu hodně, hodně dlouho. Nemá smysl si namlouvat, že se to změní ze dne na den. Ale jsou tu ostrůvky úspěšných projektů a naděje spočívá i v tom, že poroste životní úroveň lidí. Pokud mají místní obyvatelé chatrč zatíženou kameny a pokud nosí matka na zádech dítě, které ponechá osudu v okamžiku, kdy opět otěhotní, tzn. pokud zůstane život takto zacyklovaný, bude to pořád těžké. Když budou mít zděný dům s prosklenými okny, tak si dají pozor, aby nebyl ohrožen. Začnou sledovat, jak se žije kolem, budou mít zájem o to, co se kolem děje.
Vše souvisí se vzděláním a růstem životní úrovně.

* Třebaže mluvíte o běhu na dlouhou trať, tlačí se stejným směrem také další země. Byl i toto důvod k této cestě?

Jistě. Rozhodli jsme se, že využijeme příležitosti. A výsledek? Byl jsem prvním ministrem od doby vzniku samostatné republiky, který tyto čtyři státy navštívil. V Namibii jsem byl dokonce úplně první po rozpadu sovětského bloku. A konečně v některých z těchto zemí byli teď Češi jako první po rozšíření Evropské unie. To vše se cení. Například na začátku 90. let, když jsme v tomto regionu (v Angole a Namibii, pozn. red.) hledali podporou pro naši kandidaturu do RB OSN, oslovení nám řekli, že to rádi udělají, protože jsme u nich byli jako první.

* V Angole, která je jednou z prioritních zemí pro rozvojovou spolupráci, jste podepsal Memorandum o porozumění, jehož součástí jsou projekty na léta 2006 až 2010. V provincii Bié jste slíbil, že se uskuteční. Jak jsou pojištěny proti situaci, kdy může po volbách přijít místo vás někdo jiný a říci: dáme ty peníze raději někam jinam?

Jenom naprosto nezodpovědný ministr nenaváže na to, co začali jeho předchůdci. Když jsem nastoupil já, v řadě projektů, které dělal třeba Jan Kavan, se pokračovalo. Zahraniční politika je úspěšná a dělá dobré jméno té či oné zemi, jenom když je kontinuální a předvídatelná. Afričany netrápí, jestli je zrovna u vesla Petr nebo Pavel. Je zajímá, že Česko rozjíždí projekty a že se mají dokončit. Kdyby někdo přišel a začal to bořit, tak by se měl zamyslet nad tím, jakou dělá republice vizitku.

* Co považujete za největší úspěch celé výpravy a co byste, zpětně vzato, udělal jinak a lépe?

Za největší úspěch považuji, že došlo k velkému porozumění s novou politickou reprezentací v Tanzanii. Jsou to moderní lidé, otevření, se vzděláním v Evropě a USA, přemýšlejí úplně jinak. Jsou to lidé, kteří vám jasně říkají, co chtějí. Prezident Jakaya Kikwete vám vypočte seznam priorit, které chce, aby jeho země zvládla, vidíte, že to má logiku. Mluvíte-li s ostatními ministry, odvedou stejný výkon. Neberou si úvodem taková ta dlouhá, vzletná slova, jdou rovnou k věci: vezmou hned agendu, jdou bod za bodem. Není v nich ta sebejistota jako v Nigérii, je v nich touha jít kupředu ve spolupráci s nejvyspělejšími zeměmi.

* A to minus?

Mám pocit, konkrétně tady v Nigérii, že jsme po různých zprávách a komentářích od firem žili trochu mimo realitu, co se vlastně děje s těmi vojenskými letadly. Teprve rozhovor se zdejším ministrem obrany a ujištění, jak to vidí oni, nám ukázalo, že jde o projekt, který je realizovatelný, ale že je to projekt, o který se musí zápasit.

* Můžete být konkrétnější?

Pokládalo se mylně za samozřejmé, že když má Nigérie české bitevníky L-39 a potřebuje jich teď velkou část opravit, dá zakázku automaticky české firmě. Nigerijci, kteří se zajímají také o stroje L-159, nám naznačili, že mají představu jistého balíčku, jehož součástí by byla i zvýhodněná nabídka těchto letadel.

.