Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

11. září včera, dnes a zítra

 

Článek ministra Vondry v Hospodářských novinách ze dne 11. 9. 2006

11. září včera, dnes a zítra

Jedním z možných způsobů, jak se dívat na výročí významné události, je srovnání tehdejšího pohledu se současným. Krátce po útoku na »newyorská Dvojčata« jsem se vyjádřil, že - jakkoli obludný - je to především jeden další teroristický čin v dlouhé řadě. Do jisté míry jsem tak podcenil symbolickou hodnotu terorismu v přímém přenosu, která pozměnila svět. Většině jeho obyvatel dala možnost uvědomit si, kde na prahu nového milénia stojíme.
Sebevražedný terorismus založený na radikálním islamismu řádil v té době již roky. Stejně tak nám několik let předtím dva útoky proti ambasádám ve východní Africe naplno ukázaly způsob myšlení, které staví počet obětí (a to včetně »vlastních« lidí) a mediální dopad akce nad vojenskou či politickou hodnotu konkrétního cíle. Nyní však mohli totéž naplno zhlédnout a vstřebat i ti, kteří se jinak všemu, co zavání politikou, vyhýbají.
Právě tak důležité bylo, že si nová fakta museli uvědomit i mnozí z těch, kteří se politikou a bezpečností zabývají profesionálně a kteří se často snažili neuvidět nic, co by narušilo jejich sny o růžové budoucnosti lidstva po rozpadu bipolárního světa. Jedenácté září před pěti roky se tak stalo tím příslovečným zrnkem písku, které změnilo kvantitu v kvalitu. Šok z toho, co většina viděla na obrazovkách, titulních stránkách novin i jinde, vyvolal příval soucitu s napadenými i nebývalou vlnu upřímnosti.

Podoba nového světa

Veřejně se tak v euroatlantickém prostoru začala ventilovat skutečná podoba »nového světa«, aniž by se úporně hledaly výmluvy, že toto vše si přece způsobili Američané sami svou arogancí. Žádná předchozí událost na světě nevyvolala takové množství slaboduchých konspiračních teorií.
Většina si však byla - alespoň na chvíli - ochotna připustit, že tu existuje nový nepřítel. Nepřítel, který nás nenávidí ne kvůli nějaké konkrétní újmě, kterou jsme mu způsobili, ale kvůli tomu, že jsme a že jsme takoví, jací jsme. Ideoví vůdci teroristů se rádi zaštiťují »zločiny« Západu proti »muslimskému světu«, avšak jejich argumenty ukazují, že to jsou pouze zástupné výmysly.
Nepopírám, že tu jsou problémy z minulosti, že některé ze stížností mohou být i oprávněné. Avšak zjevnou realitou je, že to, co vede některé radikální islamisty k tak intenzívní nenávisti vůči nám, vychází z jejich vlastního prostředí, z jejich vlastní dynamiky ideového vývoje, kdy radikální interpretace náboženství převládne a zatlačí do pozadí vše realistické, umírněné a smířlivé. Vždyť mnozí z nich se tím ani povětšinou netají a rádi se našimi sdělovacími prostředky podělí o svou vizi celosvětového chalífátu, který mají nejen povinnost etablovat jakýmikoli prostředky.

Hodnoty nejen americké

Právě zářijový New York před pěti roky byl tím okamžikem, kdy se nám plně předvedlo, jakou novou dokonalou zbraň se jim pro své cíle podařilo vytvořit - sebevražedný terorista jako ultimativní forma sebeobětování a k dokonalosti dovedený nástroj víry. Tedy i cosi, co si zaslouží opěvování ze strany mas a porozumění ze strany tzv. liberálních myslitelů Západu. Byl však současně místem, které nabídlo všem ostatním prozření a uvědomění si, že to nejsou jen Američané, ale my všichni. Svoboda, lidská práva, rovnost všech a hospodářská soutěživost nejsou jen americké hodnoty, ale i naše.
Realita posledních let ostatně ukazuje, že jejich potenciální cílem jsme všichni. Londýn, Madrid, Moskva, Istanbul i Jakarta mohou vyprávět.
Jedenácté září tak bylo i zásadní výzvou k jednotě těch, které nová hrozba spojila. Bylo potěšením vidět, že skutečně většina zodpovědných představitelů euroatlantického světa ji coby takovou pochopila a zareagovala na ni. Bohužel tato jednota neměla dlouhé trvání.
Vracím se tedy k tomu, čím jsem tento text začal - tedy srovnáním vnímání situace v době po teroristickému útoku a dneškem. Megateror proti liberálním hodnotám našeho světa byl nejen okamžikem otevření se realitě, ale i otevřením se možnostem, jak se s hrozbou vypořádat. Chápejme tedy tuto dobu vzpomínání především jako připomínku toho, co jsme tehdy věděli a viděli jasně.

Svoboda, lidská práva, rovnost všech a hospodářská soutěživost nejsou jen americké hodnoty, ale i naše.

.