Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Zapojení ČR do projektu protiraketové obrany

 

Projev ministra zahraničních věcí ČR Alexandra Vondry na konferenci Jagello „Argumenty pro zapojení ČR do projektu protiraketové obrany“ dne 6.9. 2006.

Projev ministra zahraničních věcí ČR Alexandra Vondry na konferenci Jagello "Argumenty pro zapojení ČR do projektu protiraketové obrany" dne 6.9. 2006

Dobrý den, dámy a pánové,

Úvod

Téma protiraketové obrany, kvůli kterému se tady dnes scházíme, je téma citlivé, které se dá využívat a používat k různým cílům. Proto je velmi důležité, aby ke všem otázkám s protiraketovou obranou spojeným probíhala otevřená diskuse, které se účastní odborníci dlouhodobě se problematikou zabývající a schopní zaujmout kvalifikované postoje. Je samozřejmě pak věcí dalších, kdo se do té diskuse zapojují, aby si učinili názor zda kroky, které česká politická reprezentace, česká ministerstva obrany a zahraničí v posledních několika letech činily, byly oprávněné. Já, přestože jsem se práce vlády vedené ČSSD v posledních třech letech neúčastnil, musím říci, že závěry a postupy, které vláda v této oblasti volila, jsou v zásadě chvályhodné a hodné ocenění.

Historie

Protiraketová obrana není samozřejmě něčím, co by tady najednou spadlo z nebe, ani u nás, ani ve světě, co by se najednou zčistajasna objevilo v červnu tohoto roku, kdy o něm Mladá fronta dnes informovala na první stránce. Protiraketové systémy jsou něčím, co je ve Spojených státech dlouhodobým evergreenem, a to již někdy od počátku 80. let. V těch samých počátcích jsou spojeny se jménem tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana a s jeho takzvanou Strategickou obrannou iniciativou. Tedy s něčím, kde byl v samotných počátcích jakýsi etický otazník, totiž zda je tradiční doktrína odstrašení (platila tehdy t známá smlouva ABM, uzavřená v roce 1973, která v zásadě protiraketové systémy zakazovala, až na zcela specifické výjimky, budovat) dlouhodobě udržitelná. Zda vůbec politici mohou nechat vystavit civilní obyvatelstvo zranitelné vůči případnému útoku. Strategická obranná iniciativa samozřejmě nebyla jednoduchá. Spojené státy se tehdy pouštěly do technologií, které nebyly vyzkoušené. Celý projekt byl značně nákladný, rodil se ve velkých obtížích a nikdy se vlastně úplně nenarodil.

Protiraketové systémy dostaly nový impuls začátkem 90. let, v době války v Perském zálivu. Tehdy Saddám Husajn přepadl Kuvajt a mezinárodní společenství se rozhodlo Iráku nejprve uložit velmi přísné podmínky, aby se z Kuvajtu stáhnul. Poté, co Irák odmítl na tyto podmínky přistoupit, zahájili spojenci s mandátem Rady bezpečnosti OSN operaci za účelem osvobození Kuvajtu. A Irák tehdy, jako jedno z opatření, která učinil, začal vypalovat rakety Scud na Izrael. Izrael rychle reagoval tak, že požádal Spojené státy o pomoc, Spojené státy tuto pomoc poskytly ve formě právě protiraketových systémů Patriot a toto poskytnutí pomoci bylo jedním z nejdůležitějších momentů války v Perském zálivu. Kdyby totiž Amerika nebyla schopna Izraeli tuto pomoc poskytnout, Izrael by musel vstoupit do války aktivně, a v takovém momentu by pak samozřejmě spojenci, to znamená Američané, Rusové, Evropané, ale dokonce i mnohé arabské státy které, byly tehdy součástí koalice, čelili fatální hrozbě jejího rozpadu. Čili toto je praktická ukázka, jak může protiraketová obrana sehrát velice důležitou a účinnou roli, a to nejenom při ochraně měst. Tehdy Patrioty chránily Tel Aviv, Jeruzalém a další města, ale protiraketová obrana může sehrát klíčovou roli rovněž při zadržení konfliktu nebo jeho omezení do určitého rámce, a zabránit tak jeho nekontrolovatelné eskalaci.

Další zlomový moment přišel v roce 1998, a ten já si pamatuji poměrně dobře, protože to bylo období, kdy jsem sloužil jako český velvyslanec ve Spojených státech. Tehdy dva státy světa, jednak Severní Korea, a jednak Írán, uskutečnily testování raket středního doletu, a tím vlastně rozbouraly jakýsi status quo, který ve světě existoval v zásadě od dob počátku studené války. Kroky Íránu a Severní Koreje vrazily poslední hřebík do rakve klasické teorie odstrašení, která byla sice nemorální, ale fungovala, protože se opírala o to, že tábory na obou nebo více stranách, eventuálně všechny, jsou řízeny politiky, kteří se třeba nemusí nutně těšit naší úctě, ale minimálně se vyznačují racionálním chováním. Což o Severní Koreji a Íránu do značné míry říci nelze.

Tato nová situace vedla k tomu, že se ve Spojených státech vytvořil konsensus, který vyústil ještě za vlády prezidenta Clintona v roce 2000 v podpis takzvaného zákona o protiraketové obraně. Čili v USA existuje základní politická shoda mezi demokraty a republikány o potřebě vytvoření systému protiraketové obrany. Tato celková konsolidace vyústila o dva roky později ve vytvoření Agentury pro protiraketovou obranu, jejímž deklarovaným cílem je, v souladu se zákonem, zajištění ochrany území Spojených států, amerických sil, ale i spojenců a přátel ve světě. K němu má směřovat rozvoj integrovaného systému protiraketové obrany, složeného z více vrstev a schopného zasáhnout raketu ve všech fázích jejího letu, co nejrychlejší rozmístění prvků tohoto systému a jeho postupné vylepšování. Jasným rozdílem proti předchozím projektům jsou právě důraz na ochranu i spojenců a přátel, a snaha rozmisťovat systém postupně, ihned po odzkoušení jednotlivých prvků, aniž by se čekalo na dokončení celého komplexního systému.

Od 90. let se Spojenými státy na těch protiraketových systémech spolupracuje celá řada zemí. Na substrategické úrovni jsou to Japonsko, Jižní Korea, Izrael a i v Evropě třeba Spolková republika Německo, nemluvě o Dánsku nebo Británii, kde jsou umístěny radarové systémy i pro strategickou obranu. Dalším krokem má být rozmístění prvků protiraketové obrany, a to jak radaru, tak protiraket, na území střední Evropy. Středoevropská část systému by měla být schopna chránit území USA a větší část území Evropy, včetně teritoria ČR, před útokem z oblasti Blízkého a Středního východu.

Chtěl bych zdůraznit, že protiraketová obrana je v každém případě čistě defenzivní projekt. Takzvané anitrakety jsou malé střely, které nemají žádnou hlavici a nenesou žádnou nálož. Nepřátelské útočící rakety ničí nárazem, čili kinetickou energií. Tyto antirakety nemohou být ze své podstaty použity ani k zasahování cílů na území protivníka, ani nemohou nést žádnou nálož.

Čili, nahlíženo v široké perspektivě, je tu určitý vývoj, který má svou vnitřní logiku, směřuje odněkud někam a ke kterému se staví kladně i Severoatlantická aliance. Ještě v dobách strategické obranné iniciativy západoevropské země těm systémům přímo oponovaly, ale to bylo v dobách studené války, dnes v zásadě Aliance má schválenou studii proveditelnosti takové obrany a vychází z toho, že v budoucnosti, je to samozřejmě otázka nákladů, se ani Severoatlantická aliance a ani evropské státy nemohou budování tohoto systému vyhnout. To na jedné straně a na straně druhé, že je v zájmu Evropy, aby tyto systémy byly budovány ve spolupráci a koordinaci s Američany. Čili tolik snad alespoň stručně na úvod o situaci, tak jak se formovala a zformovala na Západě.

Pozice ČR

A teď pár slov k tomu, jaká je situace u nás. Tato vláda a její představitelé se staví k vytváření té protiraketové ochrany, k roztažení toho deštníku, jak já často říkám, nad naší zemí, ale i nad Evropou, kladně. Postupuje přitom zcela v souladu s politikou předchozích vlád. Předcházející české vlády se, a to nejméně od dob premiéra Špidly, účastnily různých diskusí. Spojené státy začaly o vytvoření středoevropské části systému protiraketové obrany poprvé jednat koncem roku 2002, kdy se svým konceptem celého projektu seznámily tehdejšího ministra obrany Tvrdíka. Není nic jednoduššího, než si vytáhnout jakékoliv záznamy z ČTK, Mladé fronty dnes, z rádia Svobodná Evropa nebo dalších tiskovin z té doby a přečíst si kladná vyjádření pana Tvrdíka. Na jeho nástupce ministra Kostelku se v roce 2003 americká vláda obrátila s dotazem, zda je ČR ochotna poskytnout technické podklady pro prozkoumání možnosti umístit některé prvky protiraketové obrany na území střední Evropy. Vláda ČR na základě tohoto požadavku pověřila ministra obrany vedením technických konzultací a souhlasila s poskytnutím příslušných podkladů.

Česká vláda také zařadila vlastně záměr vytvářet podmínky pro naše zapojení se do projektů a systému protiraketové obrany také do své bezpečnostní strategie, která byla schválena v roce 2003. Vláda tak činila tak naprosto právem a oprávněně, zejména hrozby pramenící z íránského raketového programu nejsou v žádném případě hrozbami, které bychom mohli nebo měli podceňovat. Navíc vytváření systémů, které se opírají o některé nové technologie, je poměrně dlouhodobá záležitost, je třeba počítat s tím, že i kdyby tady padlo rozhodnutí do něčeho takového se pustit, existuje tu poměrně dlouhá doba k faktickému rozmístění. Čili je třeba ten vývoj nějakým způsobem anticipovat, tj. jestliže jsou íránské rakety určitého doletu dnes, musíme vycházet z toho, jaký měly dolet před pěti nebo deseti lety a jaký předpokládáme jejich dolet za pět nebo deset let.

Nepochybně tu tedy existují závažné bezpečnostní důvody, proč s našimi spojenci, se Spojenými státy i v rámci Aliance, na vývoji a rozmisťování takových systémů participovat. Ale existují ještě jiné důvody; souvisí s kohezí transatlantické aliance jako takové. Ti, kdo se tou tematikou vážně zabývají, si pamatují, že v dobách Reaganovy administrativy toho prvního období byla vlastní strategická iniciativa předmětem spíše různých transatlantických napětí, protože tehdy existovalo nebezpečí, že pokud se Spojené státy samy schovají za jistý ochranný národní bezpečnostní deštník, budou méně zranitelné, a tudíž budou mít méně vůle jít Evropě na pomoc v případě, že by došlo ke konfliktu mezi Sovětským svazem a Západem.

Dneska je ta logika opačná. Strčit hlavu do písku, nebo se postavit negativně k té americké iniciativě neznamená to, že Amerika by se nebyla schopna bránit sama. Znamená to ale krok k rozpojení napříč Atlantikem. Naopak, spolupráce mezi Evropou a Spojenými státy, včetně rozmisťování těchto systémů na evropském kontinentě, je krokem, který povede jednoznačně k posílení transatlantické vazby. Náš domácí zahraničněpolitický konsensus v posledních patnácti letech po roce 1989 se jednoznačně opíral o to, že transatlantická vazba, spojenectví mezi Spojenými státy a Evropou, je zárukou míru, stability a prosperity na evropském kontinentě. Podmínkou jedinou, ale podmínkou důležitou, klíčovou.

O vytvoření systému protiraketové obrany uvažuje i Severoatlantická aliance. Je nepochybné, že národní projekty protiraketové obrany, které si vytvářejí členské země Aliance, budou muset být úzce napojeny na společný alianční projekt. Česká republika alianční projekt dlouhodobě podporuje. Pokud se zapojíme do amerického projektu, nejen že nebudeme konkurovat Alianci, ale získáme v jejím rámci v budování protiraketové obrany jistý náskok.

Závěry pro ČR

Takže co z toho pro nás vyplývá. Já bych doporučoval jediné. Vyjít z těch nejlepších tradic, které se pokoušela česká zahraniční politika v posledních patnácti letech postavit, a hledat konsensus základních demokratických sil tak, aby bezpečnost naší země byla dlouhodobě zajištěna. Zatím se nám to dařilo. Témata nebyla jednoduchá. Česko-německá deklarace, vstup země do Atlantické aliance, vstup země do Evropské unie. To všechno byla témata, která se dala zneužít v předvolebním boji. Ale základní, hlavní demokratické politické síly byly nakonec vždycky ochotny zdržet se tohoto pokušení a pracovat společně ku prospěchu této země. Já si myslím, že tu existují řešení, která mohou všem nějakým způsobem zachovat tvář, že tu existují řešení, která budou ku prospěchu bezpečnosti této země. Osobně se domnívám, že jedním z takových řešení by mohlo být řešení dělené. Něco v Polsku, něco v České republice. Nicméně, máme-li uspět, je nutné sledovat nejenom zájem krátkodobý v délce několika týdnů, ale zejména zájem střednědobý a dlouhodobý. A chci věřit, navzdory slovům, která tady v posledních dnech zazněla, že Češi a česká politika tohoto postupu budou znovu schopni.

Děkuji za pozornost.

.