Integraci Unie, ne rozšiřování

Dvojité "ne", které evropské ústavní smlouvě vyslovili francouzští a nizozemští občané, signalizuje, že s Evropskou unií není něco v pořádku. Důvody rozhodnutí obou národů to ostatně potvrzují.
Zatímco pro Francouze byla největším problémem obava ze ztráty sociálních jistot, z nezaměstnanosti a přílišné liberalizace, v Nizozemsku tomu bylo naopak. Obyvatelé státu, který přispívá do společné pokladny dokonce více než Francie, se zdráhali přijmout novou smlouvu spíše ze strachu před prodražováním evropské integrace, ohrožením vlastní prosperity a stability i z obav nad centralizací rozhodování. Obavy z příliš silného Bruselu ohrožujícího národní suverenitu jsou stejně tak důvodem říci "ne" ústavní smlouvě i pro velkou část Britů.
Na těchto poměrně odlišných důvodech negativního postoje k ústavní smlouvě lze velmi dobře spatřovat podstatu současných nesnází. Ty totiž skutečně vyvěrají z absence hlubší vize sjednocující se Evropy. Střetávají se zde vzájemně odlišné koncepce Evropské unie jako prostoru volného trhu, jako politického společenství národních států či jako federálního státu. Debata o budoucnosti Evropy, která měla vyústit v přijetí nové ústavní smlouvy, často probíhala pouze na povrchu, bez zájmu širší veřejnosti. Ústavní smlouva tudíž vznikla, aniž by byla vyřešena základní otázka: Jak si vlastně evropskou spolupráci představujeme?
Samotný název ratifikovaného dokumentu, používající vzájemně neslučitelné pojmy - (mezinárodní) smlouva a ústava, dokládá trvající nejistotu o tom, kde a jak má integrační proces skončit. Přirozeným důsledkem pak je, že Francouzi od textu očekávají to, čeho se lze nadít od ústavy státu, včetně zakotvení sociálních jistot, a pochopitelně se toho nedočkávají. Stejně jako Britové, pro které je v témž textu naopak až příliš mnoho ústavních, a tedy i státních prvků. Přitom problém vznikl tím, že vůle rozšiřovat v posledních letech převálcovala snahy po integraci.
Ve všeobecné euforii z přijetí nových států se problém reálného řešení budoucnosti integračního procesu odsunul na druhou kolej. Mnohým se zdálo, že samotný fakt existence (jakékoli) evropské ústavy tento problém prostě vyřeší.
V obou státech, kde proběhla referenda o ústavní smlouvě, občané mezi důvody odmítnutí shodně uváděli příliš rychlé rozšiřování Unie a zejména obavu z přijetí Turecka do společenství. Evropští politici by měli podobné varování z překotného rozšiřování vnímat. Není přitom řeč o zemích, které jsou dnes na prahu přijetí, to není a nemůže být zpochybňováno. Jde ostatně o státy, které do Evropy patří. Další rozšiřování Unie nad tento rámec však v dané chvíli není na pořadu dne, plané a laciné přísliby by navíc mohly nejen ohrozit absorpční schopnost Unie, ale také ohrozit její důvěryhodnost.
Stojíme-li tedy dnes před volbou rozšiřování Unie, nebo pokračování integrace, musíme si odpovědět zcela jednoznačně, a to ve prospěch integrace. Jestliže má další rozšiřování Unie přinést společné Evropě prospěch, musí se vyřešit předem témata ryze integrační, jako je společná zemědělská politika, rozšíření eurozóny nebo obranná politika a její financování.
Současná Unie musí nejprve strávit ono mohutné rozšíření, projít reformami a otestovat, jak funguje. Ostatně právě tak lze také vyhovět zájmu většiny evropských občanů, kteří své znepokojení z aktuálního vývoje vyjádřili v referendech.