Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

O ústavě s chladnou hlavou

 

Článek ministra Svobody uveřejněný v Mladé frontě Dnes dne 18.2.2005.

O ústavě s chladnou hlavou

Debata o evropské ústavě

Po hlasování o Evropské ústavní smlouvě v Evropském parlamentu je Česká republika považována za nejeuroskeptičtější zemi v unii. Více než 60 procent českých europoslanců se vyslovilo proti novému dokumentu EU. To je skutečně dosti vysoké číslo na to, abychom se vážně zamysleli nad argumenty, které čeští odpůrci ústavní smlouvy předkládají. Tím spíše, že jen málo lidí celý její text četlo, a má tedy přehled, o čem se vlastně tak horečně diskutuje.

Oprávněné výhrady

Sám se řadím mezi zastánce Evropské ústavní smlouvy. Nepatřím přitom mezi ty, kteří považují dokument s názvem Smlouva o založení ústavy pro Evropu za nezbytný z nějakých symbolických důvodů. Pokládám dokonce i jeho název za zavádějící a upřednostnil bych méně patetické pojmenování - Základní smlouva nebo Ústavní smlouva. Každý člověk, který se alespoň trochu orientuje v právu, ví, že tato smlouva nemá s ústavou kromě názvu mnoho společného.
Závažnější argumenty jsou však ty, které napadají obsah smlouvy. Je pravda, že řada jednotlivých článků má kontroverzní povahu. Například se nepodařilo změnit preambuli, která je jako vystřižená z Robespierrových projevů za francouzské revoluce. Rovněž se nepodařilo zabránit snížení počtu eurokomisařů po roce 2014 či vytvoření funkce předsedy Evropské rady. To vše se přitom česká vláda snažila spolu s řadou spojenců změnit na jednáních mezivládní konference v loňském roce. Je jasné, že několikasetstránkový text dokumentu nám zkrátka nemůže vyhovovat dokonale.
Tyto oprávněné výhrady však nemusí být ještě důvodem k celkovému odmítnutí. Podobně můžu mít dílčí námitky proti stávající české ústavě, ale neznamená to, že bych ji celou odmítal. Shora zmíněné kontroverzní části euroústavy (k nim lze přiřadit také nadmíru problematickou Chartu základních práv EU, z níž by se zakladatelům evropského konzervatismu Edmundu Burkeovi či Adamu Müllerovi dělaly mžitky před očima) je nutno porovnat s množstvím zlepšení, která dokument přináší. Jedním z nich je zjednodušení nepřehledného systému smluv a jejich sloučení do jednoho celku. Jiným je prohloubení demokratické kontroly rozhodovacích procesů v EU, mimo jiné širším zapojením jednotlivých národních parlamentů. Rovněž v zahraniční politice dojde k posílení akceschopnosti spojené Evropy, aniž přitom jednotlivé státy ztratí právo veta.
Námitky, které slýchám o ohrožení národní suverenity, lze považovat za scestné, na rozdíl od jiných, shora zmíněných oprávněných výhrad. Smlouva totiž nezakládá nějaké nové kompetence Evropské unie, které by dosud neměla. Pouze v některých případech mění způsob rozhodování, ale těchto oblastí není mnoho. To důležité - rozdělení kompetencí mezi EU a státy - však zůstává. Zásadní přitom je, že o přenesení jakékoliv kompetence na evropskou úroveň budou i nadále rozhodovat výhradně členské státy. Právě tento fakt jim zaručuje plnou suverenitu, neboť mohou rozhodovat o tom, co chtějí vykonávat samy a co nikoliv. O ztrátě suverenity tedy nemůže soudný člověk hovořit.

Černobílé řeči o ústavě

O ústavní smlouvě zkrátka nelze mluvit černobíle. Není možné strašit něčím, co v jejím textu vůbec není, ale stejně tak je třeba odmítnout argumenty, které tvrdí, že bez ústavy se Evropská unie rozpadne.
Samozřejmě, že existují alternativy pro případ nepřijetí celého textu. Pokud bychom tvrdili něco jiného, znamenalo by to zpochybnění svobodného rozhodování občanů, kteří mají jediní právo říci, v jaké Evropě chtějí žít.
Otázkou pouze je, zda jsou tyto alternativy v současnosti výhodnější než přijetí ústavní smlouvy. Osobně jsem přesvědčen, že tomu tak není.

.