Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Nepřehlédnutelný Karel Schwarzenberg

 

Rozhovor redaktorky Marcely Pecháčkové s ministrem Schwarzenbergem v časopisu Instinkt ze dne 18. 1. 2007

Post ministra zahraničních věcí přijal sebevědomě a bez výhrad stejně, jako se stal šéfem prezidentské kanceláře před 16 lety. Od té doby se na české scéně pohybuje nenápadně, leč nepřehlédnutelně.

* Jak se máte, pane ministře?
Toho času to není nejlepší. Celý týden jsem ve fofru, to je tak vždycky, když se přebírá nový provoz nebo podnik... a k tomu mám chřipku, tak se cítím prostě blbě, řeknu vám upřímně.

* Prošel jste se už ministerstvem?

Právě včera (11.1.) jsem procházel částí, abych pozdravil aspoň některé zaměstnance, ale celé ministerstvo jsem pochopitelně neprolezl, vždyť je to ohromný barák! Na to bych potřeboval aspoň rok.

* Co říkáte interiéru?

No - všude je trochu problematický, ale to vychází z rázu budovy. Je to manýristická stavba, s příliš vysokými stropy, takže by to vyžadovalo nábytek a obrazy pro obry, aby to bylo proporční, jestli rozumíte. Podívejte se na ty ohromné dveře - všechno je vedle nich mrňavé... Když tento palác stavěl starý Černín, byla to zvláštní doba - on byl na vrcholu své moci, podle toho stavěl a potom se ukázalo, že i pro jeho rodinu je to příliš nákladná záležitost. Nejpříjemnější prostory jsou v podkroví.

* Tam byl i byt vašeho předchůdce Jana Masaryka - už jste se byl podívat v koupelně, odkud údajně vyskočil, aby spáchal sebevraždu?

Tam jsem se byl podívat hned na začátku roku 1990 a od té doby je mi jasné, že to nemohla být sebevražda. Jan Masaryk byl korpulentní člověk a já si nedovedu představit, jak by vylezl na to okýnko, když by to bylo mnohem pohodlnější hned za rohem z velikých oken, která vedou na stejné nádvoří. Ta sebevražda je prostě nesmysl.

* Zatrnulo vám, když jste do té koupelny vstoupil?

Samozřejmě! Vždyť já si tu událost pamatuju.

* To vám muselo být tak deset let?

No - deset mi bylo. Bydleli jsme ve Voršilské ulici v Praze, měl jsem zrovna chřipku jako teď, tudíž jsem nebyl ve škole, v devět ráno jsem poslouchal zprávy a slyším, jak hrají Blaník nebo Vyšehrad - vážnou muziku, od té doby, když to slyším v rádiu, hned dávám bacha... A za chvíli oznámili, že Jan Masaryk zemřel. Dodnes vám můžu přesně říct, na jakém místě jsem ve Voršilské stál a kde hrálo rádio.

* Byl jste na pohřbu?

Samozřejmě - stáli jsme, nemýlím-li se, na rohu Vodičkovy ulice a já dodnes vidím průvod, jak nesou rakev, ty zasmušilé obličeje, mnoho lidí mělo slzy v očích. Každý věděl, že je konec - Jan Masaryk byl až iracionálně poslední naděje, poslední světlo, které ještě zářilo z první republiky. A najednou zhaslo.

* Potkal jste někdy osobně Jana Masaryka?

Na to jsem byl příliš malé dítě, ale rodiče ho znali. Hlavně matka, poněvadž oba mluvili rádi anglicky - matka měla skotskou babičku a její rodný jazyk byla angličtina. Po válce byla na recepci ve Španělském sále, a tak se kolem sebe rozhlíží - to už tam chodili různí lidé - a najednou za sebou slyší hluboký hlas v angličtině. Obrátila se a kdo to nebyl - pan ministr zahraničí. On věděl, že ráda slyší angličtinu.

* Jak mluvila vaše maminka s vámi dětmi?

Podle toho kdy. Byla rozená Rakušanka, ačkoliv se její otec narodil tady v Praze. Můj dědeček uměl bezvadně česky a když byl nervózní, tak si pobrukoval pro samouklidnění Šla Nanynka do zelí nebo Na tom pražským mostě. Ale matka jako dcera velvyslance vyrostla v Rakousku, v Maďarsku, v Anglii... všude ve světě. Česky se naučila, teprve když se vdala a přišla do Čech. A co bylo zajímavé, že za války s námi velmi důrazně mluvila česky.

* Řeč jako postoj?

Ano, byla to spíše demonstrace - hlavně na veřejnosti s námi mluvila česky. My jsme se za to styděly, a to by se děti neměly stydět za rodiče - matka totiž měla v češtině silný přízvuk rakouský. Ona byla velmi statečná a tvrdá žena, i když mi jednou přiznala, jak mívala "strašnej strach o vás děti a vůbec; viděla jsem, jak se to všechno hrne ke katastrofě".

* Byla přísná nebo vlídná?

Oboje. Ona byla zanícená matka, strašně nás milovala, ale v jistých věcech byla velice přísná. Když měla dojem, že se nechováme rovně, nebo když jsme byli vůči někomu nezdvořilí - v tomhle byli oba rodiče velice přísní. Matka ovšem uměla i pořádně vybuchnout, což o to.

* Doslova vás seřvat?

Jo! A když řvala, tak utekli i esesáci. To se stalo někdy za války, když jsme byli ještě na Orlíku - matka se vracela z Prahy a vidí, že před zámkem stojí cizí auto. Naproti jí šel náš správce pan Nippl, celý se třásl a šeptal: Pánové z SS jsou tady. A kde? ptala se rázně matka a dozvěděla se, že se ve svých černých uniformách procházejí po chodbách. Našla si je a tentokrát německy, ve svém přirozeném jazyce, na ně řvala, co si dovolují vstoupit bez pozvání do cizího domu... no, rychle vymizeli. Na matku vzpomínali lidi na Orlíku, měli ji strašně rádi, poněvadž jim pomáhala za války, ale pamatovali si, jak uměla i vybuchnout. Když vybuchla, tak pořádně.

* Zpíval jste si jako malý kluk české písničky?

No jistě - nejradši jsem měl Černé oči, jděte spát. A můj otec zase Pod našimi okny teče vodička.

* To jste se naučil ve škole?

Jo, od paní učitelky. To je tak dávno, že už to není pravda. Když byla ve škole hudba a zpěv, tak vždycky řekla: Schwarzenbergu, jděte si kreslit, poněvadž jsem zpíval zásadně strašně falešně.

* Jaký jste byl a co jste dělal mnohem později - v šedesátých letech?

V šedesátých letech mně bylo hej. Byl jsem zdravý, zrovna jsem se oženil, narodily se děti, žil jsem pokojný život velkostatkáře, chodil do lesa na šoulačku. Tehdá se ještě pořádně vydělávalo na dříví. No...bylo mi hej.

* Objevili se Beatles, hippies, všechno bylo nové - vás se to nedotklo?

Ne příliš. I když na hudbu moc nejsem, tak jsme samozřejmě poslouchali ty slavné muzikály I want to go to America... a podobné věci, ale máničkou jsem nikdy nebyl. Dokonce jsem byl tehdy mnohem konzervativnější než dnes. Ale zrovna v šedesátých letech jsem díky mému letitému kamarádovi vnikl do moderního umění; zaujala mě moderní architektura, která ve Vídni začínala, všichni ti později slavní malíři jako Hundertwasser, Reiner, Votruba - báječný sochař českého původu... ty jsem velice dobře znal, chodil jsem za nimi do ateliéru. Poznal jsem i Kokoschku.

* To už musel být starý.

Ale jo, byl to starý pán, když jsem ho poznal -po válce založil v Salzburgu letní školu a tam jsem ho několikrát potkal. Ale moje matka s ním měla jeden zvláštní telefonát. Bylo to 13. března 1938, když bylo obsazeno Rakousko, tedy Anschluss. Matka měla ve Voršilské ulici telefon u postele a sotva spala, poněvadž jejího otce, mého dědečka, zavřeli ihned, jak obsadili Vídeň. Měla pochopitelně strach, aby nebyl ve svých sedmdesáti letech dán do koncentráku. V půl sedmé ráno zazvoní telefon a kdo to nevolá? Oskar Kokoschka! Začal nesmírně rozčíleně matce nadávat, že všechno zavinil ten katolický režim v Rakousku a ona s tím svým šlechtickým původem... No prostě potřeboval...

* ... někomu nadávat.

Přesně. Po dvaceti minutách, když se nadechoval, mu matka řekla: Pane Kokoschko, chápu naprosto vaše rozčilení, já taky nemůžu spát, ale mohl byste položit telefon? Čekám zprávu z Vídně, co se děje s otcem - včera ho zatkli. Načež ubohý Kokoschka řekl: Strašně se omlouvám, odpusťte mi, ale víte, jsem strašně rozčílený, neznám nikoho z Rakouska, komu bych mohl zavolat, jen vaše číslo jsem měl...

* Odpustila mu?

Ano, poněvadž jeho zděšení sdílela.

* Máte sbírku obrazů moderního umění?

Něco mám, ale zatraceně málo. Brzy začaly jiné starosti, tak jsem s tím sbíráním přestal.

* Dostal jste i cenu rakouských architektů za zajímavé stavby.

To je pravda. Jedna byla za přestavbu Schwarzenberského paláce ve Vídni, ke které jsem pozval tehdy mladého architekta, což byla senzace, že jsem neobjednal nějakého osvědčeného na památky. A přestavba se opravdu podařila. Při slavnostním otevření promluvil Erhard Busek, tehdejší náměstek vídeňského starosty, který byl vtipný a dobrý řečník. Ve své řeči povídá: Nic jiného jsme nemohli od Karla Schwarzenberga očekávat: architekt byl Čech. Hermann Cech. Tak se totiž opravdu jmenoval ten mladý architekt. Druhou cenu jsem dostal za rekonstrukci přehrady a elektrárny. To jsem měl ještě čas takovými věcmi se zabývati.

* Před časem mi vyprávěla Olinka Pešková, neteř Olgy Havlové, jak u vás v paláci někdy v sedmdesátých letech pár dnů bydlela. Vy jste často hostil Čechy?

Kde se tehdy měli ubytovati? Nikdo neměl prachy. Největší nával byl v roce 1968. Najednou byla Vídeň plná uprchlíků, a v tom mi volá kamarád, rakouský nakladatel a známá osoba v evropských intelektuálních kruzích Fritz Molden a říká: Poslouchej, mám tady skupinu spisovatelů a dalších lidí a nemají kde bydlet. No, nakonec je přivezl, bylo jich dost, ubytoval jsem je do všech volných pokojů. Jeden z nich se jmenoval Kundera. Nějaký Milan Kundera, neměl jsem tehdy tušení, kdo to je.

* Ve Schwarzenberském paláci bydlíte, když jste v Rakousku?

Ano, tam bydlím.

* Jak je to s vaším občanstvím - máte české a švýcarské?

Oboje od narození. Narodil jsem se v Praze, jsem tedy československý občan. Po naší emigraci, někdy v roce 1951, jsme dostali dopis od československého velvyslanectví, že jsme se v roce 1948 nevrátili včas z Rakouska a když se nevrátíme, budeme zbaveni občanství. V roce 1951 rodiče usoudili, že by to nebyl dobrý nápad se vracet, a od té chvíle jsme všichni mysleli, že jsme občanství ztratili, a já jsem sem občas jezdil na švýcarský pas.

* S ním jste přijel také v roce 1990 na Pražský hrad?

Nikdy jsem se o papíry nestaral, ale když bylo řečeno, že mám nastoupit jako kancléř prezidenta, pověřil Václav Havel tajemníka, aby mi obstaral podklady a já mohl zažádat o vrácení občanství. Tajemník přišel - zrovna jsme měli poradu - postavil se před prezidentem do pozoru a řekl: Pane prezidente, musím vám bohužel sdělit, že Karlu Schwarzenbergovi se československé občanství vrátit nemůže. My čuměli... Vtom sáhl tajemník do kapsy a říká: Nikdy jste občanství neztratil. A podal mi občanku a pas.

* Jak se to stalo? Nepořádek?

Asi. Jinak by mě museli dávno předtím zavřít, povolat do vojenské služby. Někde zapadl náš šanon a nikdo už se o nás nestaral.

* Vy jste nikdy neměl rakouské občanství?

Ne, nikdy jsem ho nepotřeboval - švýcarský pas k cestování stačil.

* A jak jste přišel k němu?

To je neuvěřitelná historka. My jsme měli svého času - ještě před Napoleonem - dvě knížectví. Jedno bylo knížectví Schwarzenberské a druhé okněžněné landkrabství Kleggau, které leželo na hranici Švýcarska a Německa, kousek od Curychu. Naši předchůdci uzavřeli spojeneckou smlouvu s městem Curych proti nepřátelskému městu Schafh aus. Vzájemně jsme si pomáhali, pak to přerušil Napoleon a jeho války - prostě šel čas a celé to skončilo ve chvíli, kdy se Curych obrátil na tehdejší hlavu rodiny Josefa Schwarzenberga, jestli chceme toto občanství zachovat. A on odpověděl, že s radostí zůstane nadále občanem curyšským. A znaje Švýcary, zaplatil zpětně občanskou daň. Toto občanství bylo takové spící a my jsme ho probudili právě v roce 1948, kdy s námi dětmi matka odjela na švýcarský konzulát do Salzburgu a prohlásila, že jsme švýcarští občané a že bychom měli rádi pas.

* A to jste skutečně po nějakých sto letech dostali?

Po sto šedesáti. Švýcarsko je právní stát, takže za čas přišel dopis, že máme nezpochybnitelné právo na švýcarské občanství. Tak takhle to bylo.

* Kde jste strávil většinu života?

Jsem furt v pohybu. Už tehdá po válce jsme se pohybovali mezi Orlíkem, Čimelicemi a Prahou, pak jsme se usadili na pět let ve Strobelu - tam měl bratr mé matky barák a žila tam babička. Po její smrti v roce 1953 jsme se přestěhovali do Vídně, kde jsem bydlel s rodiči, než mě adoptoval strýc Jindřich.

* To kvůli majetku?

Aby udržel rodinnou tradici. Dostal jsem studentský pokoj ve Schwarzenberském paláci a z lehce pochopitelných důvodů jsem bydlel v tom pokojíčku místo u rodičů pod jejich dohledem. Pak jsem studoval v Mnichově - mizerně, ale přece. Když strýc Jindřich onemocněl a bylo jasné, že brzy umře a já se budu muset ujmout hospodaření, neměl jsem o tom tušení - vzpomněl bych si tak jedině, jak jsem ke strýčkovi jezdil na srnce. Ale nebylo zbytí - od roku 1965 jsem spravoval celý majetek sám a od té doby jsem se pohyboval nepřetržitě mezi Vídní, Murau a Schwarzenbergem.

* Kdepak máte rodinná alba, knihovnu, šatník?

Všude mám něco. Jak říkal Voskovec - doma je tam, kde si člověk může pověsit klobouk. Teď to je většinou na Dřevíči, což je krása uprostřed lesa, to je báječný. Orlík je příliš veliký na to, abych tam dneska bydlel. Proto tam mám takovou menší loveckou chatu.

* Vzpomínám, jak jsem byla v jedné vídeňské hospodě, zrovna jste vstoupil a všichni věděli, že přišel Karel Schwarzenberg.

Což o to - v Rakousku jsem znám jako červený pes. Dlouho jsem tam žil a vždycky zlobil. Vystupoval jsem často i v televizním diskusním pořadu Klub Zwei - což byl mimochodem první evropský televizní diskusní pořad.

* Poznávají vás lidi na ulici?

Jo a je to blbý.

* Chystá se váš syn Jan převzít schwarzenberský majetek?

Už se stalo, spravuje celý majetek v Rakousku, o to už se nestarám a právě teď mu předávám i český majetek.

* Umí syn česky?

Umí, s hajným se domluví bezvadně. Už mu je čtyřicet, perfektní češtinu se asi nenaučí, ale já jsem mu vždycky říkal: Bez češtiny tady dostaneš... však s prominutím víte co.

* Když jsem se vás před čtrnácti lety ptala, jaký máte sen, odpověděl jste mi, že se těšíte na vnuka, kterému budete vyprávět, co jste právě zažíval. Už se ten sen naplnil?

Vnuka už mám, což o to. Jestli si pamatuju správně, tak jsem vám neříkal, že mu budu vyprávět, jak to bylo, ale ukážu mu, jak je tady všechno v pořádku a tehdy nebylo.

* Máte pravdu a neuvěřitelnou paměť. Co říkáte tedy svému vnukovi?

Je malinký a pomalu nabírá rozum... začnu se s ním o tom bavit tak za pět let. Do té doby snad dáme věci do pořádku.

* Co vás to napadlo vzít ministerské křeslo?

Vždycky mě bavilo jít do věcí, které vypadaly poněkud beznadějně. V osmdesátých letech, když jsem se staral o lidská práva, mi říkali: Co se do těch věcí mícháš, sovětská říše potrvá věčně, ztrácíš s těmi lidmi čas, co z toho máš? Teď je to trošku jiné, ale kdyby vyslovení důvěry této vládě bylo na beton, kdyby nebylo tolik protivenství, tak by mě to tolik nelákalo.

* Vás se nedotklo, když se objevily výhrady proti vašemu jmenování?

To byla spíš pobídka. Jít najisto je přece nuda.

* Mohl jste být v klidu...

...a unudil bych se sám sebou.

* Stále jste mecenáš?

Ne a nikdy jsem nebyl. Někdy pomůžu, ale nikdy nejsem mecenášem. Taky na to už nemám prachy.

* Jste spíš šetrný, nebo radši utrácíte?

Utrácení je vždycky milejší činnost.

* Na co si potrpíte?

Na vše dobré - já jsem požitkář.

* I na pěkné oblečení?

Tahle ješitnost už trošku pominula.

* Ministr zahraničí by měl být nejbližší prezidentovi - měl by si s ním rozumět. Jste na to připraven?

Samozřejmě.

* To máte v sobě tolik pokory?

Nejsem pokorný, jsem sebevědomý. A mám rozum.

.