Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Vytáhněme kostlivce ze skříně

 

Článek ministra Schwarzenberga v Hospodářských novinách z 3.10.2007.

Některá z témat, před něž jsem byl jako ministr zahraničí postaven, jsou politicky citlivější než jiná. Některá jsou více na očích veřejnosti. A některá jsou - a teď cituji své kolegy z mezinárodněprávního odboru ministerstva - kostlivci ve skříni. Tyto skříně se před novým ministrem snaží různé skupiny otevřít s nadějí, že buď kostlivci budou řádně pohřbeni, nebo obživnou.
Jedna taková skříň, od které mi byl dán klíč, ukrývá postoj země k Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Svět jedná, my přihlížíme

V roce 1998 Česká republika na konferenci v Římě spolu s dalšími 119 státy přijala zakládající smlouvu Mezinárodního trestního soudu. V dubnu následujícího roku ji podepsala. Dosud však nerozhodla, zda se stane její smluvní stranou.
Tento soud už dnes stíhá nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva: válečné zločiny, genocidu, zločiny proti lidskosti. A to pouze tehdy, pokud je nechtějí či nemohou stíhat příslušné státy samy. (K dnešnímu dni má smlouva 105 smluvních stran a řeší případy ze čtyř afrických států - Ugandy, Demokratické republiky Kongo, Súdánu a Středoafrické republiky.)
Soud tedy stojí na myšlence, že základní odpovědnost za dodržování a ochranu lidských práv mají státy samy. Až když stát selže, nastupuje odpovědnost mezinárodního společenství.
Mezinárodní trestní soudnictví není spásou lidstva. Ale myšlenka, že státy nejsou limitovány žádnými pravidly a mohou ponechat genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny (zločiny z Kambodži, Vietnamu či Sierry Leone) nepotrestány, je nepřípustná. Česká republika, která ve světě prosazuje nutnost dodržování lidských práv, vždy tuto myšlenku podporovala.

Klíče má Česká republika

Křivdil bych všem, kdybych tvrdil, že zde nebyly pokusy o to, aby parlament udělil prezidentovi souhlas s ratifikací. Ale ať v roce 2000 či 2001, vždy zůstalo jen u snahy, protože právní experti prohlásili, že náš ústavní pořádek brání ratifikaci vzhledem k imunitě ústavních činitelů, amnestiím a zákazu nutit občany k opuštění vlasti.
Navrhované změny ústavy a Listiny základních práv a svobod neprošly. Parlament tak ještě nikdy neměl možnost vyjádřit se k Mezinárodnímu trestnímu soudu přímo.
Z těchto důvodů je pro mne tento soud naším kostlivcem ve skříni. Ačkoli na tuto skříň nikdo z českých politiků moc neťuká, aby snad neprobudil »mrtvolu«, o to více na ní klepe řada spřátelených států, aby naše země nebyla jediná v EU, kdo smlouvu neratifikoval. Navíc je podpora Mezinárodního trestního soudu významnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
Jediný, kdo má klíče, je Česká republika sama. Myslím, že nastal čas, abychom skříň společně otevřeli všichni.

Bojíme se omezit imunitu?

Není tam drak, který mocným plamenem sežehne naší zemi část její suverenity. Není tam nic, s čím bychom museli bojovat. Není tam nic, co by ohrozilo naše základy právního státu. Je tam jen zrcadlo, které odráží nás samé, naše sebevědomí a smysl pro odpovědnost.
Ministerstvo zahraničí společně s ministerstvem spravedlnosti v těchto dnech předkládá vládě návrh na ratifikaci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu s tím, aby vláda návrh předložila parlamentu. Ten by pak rozhodoval ústavní většinou, protože smlouva bude omezovat některé ústavní výsady.
Je v pořádku, pokud v rámci plurality názorů zaznívají pochyby o Mezinárodním trestním soudu. Chci se vyjádřit k jediné, která zaznívá dlouhodobě a již lze shrnout jako obavu z plíživého omezení imunit ústavních činitelů.

Lekce ze Rwandy 1994

V našem vnitrostátním právu máme značně široký systém imunit: absolutní imunitu pro poslance a senátory za projevy v parlamentu a absolutní trestněprávní imunitu prezidenta republiky.
Vysíláme své vojáky na místa, kde tyrani z pozice hlav států či ministrů vyvražďují skupiny obyvatelstva, a pak chceme světu tvrdit: Víte, my nemůžeme ratifikovat tuto mezinárodní smlouvu, jejímž hlavním cílem je, aby každý stát sám trestal tyto nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva, protože to naše Ústava nedovoluje?
Je těžko představitelné, že by čeští ústavní činitelé fyzicky páchali dané zločiny. A pokud jde o podněcování k nim - ani demokratická společnost, byť stojí na pluralitě názorů, nemůže připustit, aby některé názory nabyly takových rozměrů, že by vedly k pronásledování a vyvražďování skupin obyvatelstva. Norimberské zákony a Rwanda v roce 1994 nám snad udělily dostatečnou lekci. Podněcování k zločinům proti lidskosti stojí mimo rámec parlamentní ochrany. A naprosto oprávněně.
Ne pouze jako ministr zahraničí, ale ani jako občan demokratické země nemohu připustit, aby na půdě parlamentu byly beztrestně činěny takovéto projevy. Rovněž nepřipustím, aby hlava státu nebo kdokoli jiný beztrestně páchal hrůzné činy. A věřím, že to nedopustí žádný občan a že ústava zná možnost, jak stíhat tyto zločiny již dnes.

.