Vytáhněme kostlivce ze skříně
03.10.2007 / 12:13 | Aktualizováno:
Článek ministra Schwarzenberga v Hospodářských novinách z 3.10.2007.
Některá z témat, před něž jsem byl jako ministr zahraničí
postaven, jsou politicky citlivější než jiná. Některá jsou více na
očích veřejnosti. A některá jsou - a teď cituji své kolegy z
mezinárodněprávního odboru ministerstva - kostlivci ve skříni. Tyto
skříně se před novým ministrem snaží různé skupiny otevřít s
nadějí, že buď kostlivci budou řádně pohřbeni, nebo obživnou.
Jedna taková skříň, od které mi byl dán klíč, ukrývá postoj
země k Mezinárodnímu trestnímu soudu.
Svět jedná, my přihlížíme
V roce 1998 Česká republika na konferenci v Římě spolu s dalšími
119 státy přijala zakládající smlouvu Mezinárodního trestního
soudu. V dubnu následujícího roku ji podepsala. Dosud však
nerozhodla, zda se stane její smluvní stranou.
Tento soud už dnes stíhá nejzávažnější zločiny podle
mezinárodního práva: válečné zločiny, genocidu, zločiny proti
lidskosti. A to pouze tehdy, pokud je nechtějí či nemohou stíhat
příslušné státy samy. (K dnešnímu dni má smlouva 105 smluvních
stran a řeší případy ze čtyř afrických států - Ugandy, Demokratické
republiky Kongo, Súdánu a Středoafrické republiky.)
Soud tedy stojí na myšlence, že základní odpovědnost za
dodržování a ochranu lidských práv mají státy samy. Až když stát
selže, nastupuje odpovědnost mezinárodního společenství.
Mezinárodní trestní soudnictví není spásou lidstva. Ale
myšlenka, že státy nejsou limitovány žádnými pravidly a mohou
ponechat genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny
(zločiny z Kambodži, Vietnamu či Sierry Leone) nepotrestány, je
nepřípustná. Česká republika, která ve světě prosazuje nutnost
dodržování lidských práv, vždy tuto myšlenku podporovala.
Klíče má Česká republika
Křivdil bych všem, kdybych tvrdil, že zde nebyly pokusy o to,
aby parlament udělil prezidentovi souhlas s ratifikací. Ale ať v
roce 2000 či 2001, vždy zůstalo jen u snahy, protože právní experti
prohlásili, že náš ústavní pořádek brání ratifikaci vzhledem k
imunitě ústavních činitelů, amnestiím a zákazu nutit občany k
opuštění vlasti.
Navrhované změny ústavy a Listiny základních práv a svobod
neprošly. Parlament tak ještě nikdy neměl možnost vyjádřit se k
Mezinárodnímu trestnímu soudu přímo.
Z těchto důvodů je pro mne tento soud naším kostlivcem ve
skříni. Ačkoli na tuto skříň nikdo z českých politiků moc neťuká,
aby snad neprobudil »mrtvolu«, o to více na ní klepe řada
spřátelených států, aby naše země nebyla jediná v EU, kdo smlouvu
neratifikoval. Navíc je podpora Mezinárodního trestního soudu
významnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
Jediný, kdo má klíče, je Česká republika sama. Myslím, že
nastal čas, abychom skříň společně otevřeli všichni.
Bojíme se omezit imunitu?
Není tam drak, který mocným plamenem sežehne naší zemi část její
suverenity. Není tam nic, s čím bychom museli bojovat. Není tam
nic, co by ohrozilo naše základy právního státu. Je tam jen
zrcadlo, které odráží nás samé, naše sebevědomí a smysl pro
odpovědnost.
Ministerstvo zahraničí společně s ministerstvem spravedlnosti
v těchto dnech předkládá vládě návrh na ratifikaci Římského statutu
Mezinárodního trestního soudu s tím, aby vláda návrh předložila
parlamentu. Ten by pak rozhodoval ústavní většinou, protože smlouva
bude omezovat některé ústavní výsady.
Je v pořádku, pokud v rámci plurality názorů zaznívají
pochyby o Mezinárodním trestním soudu. Chci se vyjádřit k jediné,
která zaznívá dlouhodobě a již lze shrnout jako obavu z plíživého
omezení imunit ústavních činitelů.
Lekce ze Rwandy 1994
V našem vnitrostátním právu máme značně široký systém imunit:
absolutní imunitu pro poslance a senátory za projevy v parlamentu a
absolutní trestněprávní imunitu prezidenta republiky.
Vysíláme své vojáky na místa, kde tyrani z pozice hlav států
či ministrů vyvražďují skupiny obyvatelstva, a pak chceme světu
tvrdit: Víte, my nemůžeme ratifikovat tuto mezinárodní smlouvu,
jejímž hlavním cílem je, aby každý stát sám trestal tyto
nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva, protože to naše
Ústava nedovoluje?
Je těžko představitelné, že by čeští ústavní činitelé fyzicky
páchali dané zločiny. A pokud jde o podněcování k nim - ani
demokratická společnost, byť stojí na pluralitě názorů, nemůže
připustit, aby některé názory nabyly takových rozměrů, že by vedly
k pronásledování a vyvražďování skupin obyvatelstva. Norimberské
zákony a Rwanda v roce 1994 nám snad udělily dostatečnou lekci.
Podněcování k zločinům proti lidskosti stojí mimo rámec parlamentní
ochrany. A naprosto oprávněně.
Ne pouze jako ministr zahraničí, ale ani jako občan
demokratické země nemohu připustit, aby na půdě parlamentu byly
beztrestně činěny takovéto projevy. Rovněž nepřipustím, aby hlava
státu nebo kdokoli jiný beztrestně páchal hrůzné činy. A věřím, že
to nedopustí žádný občan a že ústava zná možnost, jak stíhat tyto
zločiny již dnes.