Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Schwarzenberg: Kaddáfí si naštval celý svět. NATO se do akcí zapojí

 

Projev ministra Karla Schwarzenberga na 14. schůzi sněmovny PČR z 22. 3. 2011.

Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, to, co se teď děje v severní Africe a na Středním východě, je bezpochyby zlom dějin, jedno z těch období v dějinách, kdy se úplně změní divadlo světa, kulisy toho představení, a vystupují noví hráči.

Někteří lidé porovnávali vývoj, ke kterému v posledních týdnech a měsících dochází, s naším rokem 1989. Podle mého názoru je to poněkud odlišné. Je to spíše porovnání k revolučnímu roku 1848 v Evropě, kdy ve velmi různých státech, ve státech, které - na rozdíl od nás, kteří jsme byli v roce 1989 podrobeni jednomu moskevskému vedení - byly nezávislé, byli to dokonce protivníci, ať to bylo ve Francii, v Polsku, v Rakousku, v Neapoli, a najednou se tam objevila revoluční hnutí.

Co je pozadí toho? Mimo toho, že bezpochyby v mnoha arabských státech je vláda spíše podobná diktatuře než demokracii, mimo toho /to máme u nás také/, že tam panuje značná korupce, se stalo něco úplně jiného. Arabský svět byl dlouhou dobu v praxi jazykem, kulturním vývojem atd. v odlišné pozici než státy v Americe nebo v Evropě. A tady nastala ta zásadní změna. Pokud si ti starší ještě pamatují, jak před více než třiceti lety byla svržena vláda šáh in šáha v Persii, v Íránu, tak se to dělo kvůli jednomu malému technickému prostředku. To byl magnetofonový pásek, který najednou umožnil propašovat do Íránu nesčetná kázání imáma Chomejního, která najednou byla slyšet v každém bazaru, v každém městečku, na nesčetných místech, poněvadž takový malý předmět se dá propašovat a rozmnožit. Odehrálo se to po celé Persii. To úplně změnilo stav přemýšlení v Persii.

Bohudíky se technika vyvíjela dále. Zatímco tehdy to bylo jednosměrné kázání imáma Chomejního k íránskému lidu, což byla komunikace vzhledem k technickým možnostem jednostranná, tak teď je úplně jiná situace díky dnešním vymoženostem - internetu, facebooku, mobilním telefonům atd. Všude na světě, v severní Africe, v Persii, v Jemenu, v Sýrii, kdekoliv, se mladý člověk může spojit s celým světem, korespondovat s lidmi stejné generace a pokud umí jeden světový jazyk, není potíž se cítit a být součástí jedné generace celého světa. To změnilo velmi výrazně povědomí.

Zajímavé je, že povstalecká hnutí, když uspěla, nebo už během boje, se neoháněla hesly, která jsme po desetiletí pořád slyšeli z těchto končin světa, ani jsme neslyšeli vypjatý nacionalismus spojený se socialismem, jako tomu bylo v Egyptě za Gamála Násira, nebo za vlády strany BAAS v Iráku, ale i v Sýrii pod Asadem, také na začátku vlády plukovníka Kaddáfího atd., ani extrémní islamistické skupiny.

Ne, tito mladí lidé se zajímají o něco úplně jiného. Chtěli by mít stejné možnosti jako jejich generační přátelé po celém světě, vzdělávat se, vydělávat, využít všechny možnosti moderního světa, zapojit se do globální společnosti.

To je opravdu přelom dějin, a to bychom měli zaznamenat.

To je to, co stojí v pozadí toho všeho, co bylo společné pro všechna povstání, ať to bylo v Tunisku či v Egyptě, či v Jemenu, nebo i v Sýrii.

Teď specificky k Libyi. V Libyi byla trošku odlišná situace. Povstání takto začalo spíše obdobně jako v Tunisku, bylo ovlivněno stoupajícími cenami potravin, ale samozřejmě hlavní byly dvě věci.

Za prvé plukovník Kaddáfí vládne neuvěřitelných 42 let. Když Kaddáfí provedl puč, převrat, násilí proti králu Idrisovi, tak zrovna u nás nastupoval prezident Husák a začala normalizace. Tedy to období Kaddáfího je celé naše období normalizace plus dalších ještě 21 let. To si musíme uvědomit. A v té době, samozřejmě, lidi jsou znechuceni z každého vládce, obzvláště, když používá metody, jako to plukovník Kaddáfí ve své zemi dělá. Byla to diktatura, byla to velmi chaotická, velmi zvláštní, poněvadž také Džámáhíríje, to je teoreticky přímá vláda lidu, to je těžko pochopitelná myšlenka. Nicméně díky bohatým zásobám ropy se mu celkem udržel stav po delší dobu. Ovšem ten konflikt dneska má ještě jiné kořeny, a sice, že nesmíme zapomenout, že Libye v dnešní formě je vlastně vynález italské koloniální správy. Itálie dobyla v roce 11, když bylo Turecko oslabeno balkánskými válkami, tak dobyla tehdy tři území, která do té doby byla pod tureckou nadvládou, Fezzán, Tripolánii (?Tripolsko) a Kyrenaiku, a spojili to a nazvali to antickým jménem Libye. Nejsilnější odpor proti italské koloniální nadvládě byl právě i tehdy na východě země, v Kyrenaice, kde řekněme myšlení a vůbec společnost ovládal jeden směr islámu, totiž Senusiové, kteří v tehdejší literatuře byli někdy označeni jako řád, byli to řekněme podle našeho názvosloví něco mezi řádem, reformním hnutím a sektou, na každý pád od poloviny 19. století byli oni, kteří tam určovali vývoj. A byli také páteří odporu proti italské koloniální nadvládě. Tudíž když byla Itálie poražena v 2. světové válce, se musela vzdát libyjských kolonií a Spojené národy je předaly do správy Velké Británie, tak pochopitelně Velká Británie během, poněvadž to mandátní období bylo omezeno, předala postupně vládu nad Libyí jim spřízněným spojencům z 2. světové války, právě Senusiům a jejich hlavnímu představiteli královi Idrisovi, který takto nevládl špatně, vlastně měl, užíval si dosti vážnosti, ale byl už starý pán v Libyi. Kaddáfí ho svrhl, král Idris odešel do exilu do Turecka, kde potom po několika letech zemřel, ovšem i plukovník Kaddáfí po nějakém čase se dostal do rozporu s tímto islámským hnutím ? a dosti tvrdě to potlačil.

Jeden z důvodů, proč taky v Bengází a okolí ho dodnes nemají obzvlášť rádi. Dnes máme tu situaci tuto, že právě Bengází a okolí Kyrenaiku ovládly síly povstalecké a těší se jisté podpory jak evropských mocností, tak i sousedního Egypta, o tom nebudiž pochyby. Zatímco Kaddáfího síly, zdá se, přece jenom mají převahu, ne ve zbrani, ale také díky tamějším kmenům a sympatiím na východní části v Tripolitánii, jak to vypadá ve Fezzánu, to vám teď říci nemohu, poněvadž vůbec zprávy zevnitř Libye jsou poněkud skromné. I ty státy, jak jsem zjistil, při diskusi s ministry zahraničí Evropské unie, které mají dlouhé spojení s Libyí, nejlepší mají Italové a Malťané, jako přímí sousedi, tak nemůžu tvrdit, že by opravdu dobře věděly, co se vně země děje. Některým se podařilo už navázat také styky s těmi povstaleckými skupinami, na druhé straně samozřejmě existují také styky ještě s okolím Kaddáfího a tak dále.

Tedy tím, že Kaddáfí po léta letoucí, ba desetiletí, úspěšně si naštval celý okolní svět, nejenom evropské mocnosti, připomínám případ Lockerbie, nejen Spojené státy, ale i arabské státy - Egypt, atd. - tak samozřejmě, když povstání začalo a on se dostal do úzkého, tak žádné sympatie nikde nenašel. Naopak, jak známo, dokonce Arabská liga se proti němu povstala. Byl dlouhý boj o to, jestli tedy Rada bezpečnosti Spojených národů se odhodlá k zákroku proti libyjskému režimu, odůvodnění bylo, že bombardování vlastních měst - a tou občanskou válkou je spousta civilních obětí, nebo ne - koncem konců po dlouhé diskusi v Radě bezpečnosti byl dosažen mandát k zásahu v Libyi.

Tím se ovšem celá situace i z právního hlediska změnila. Zatím před mandátem Rady bezpečnosti dle mezinárodního práva každý ozbrojený zásah je protiprávní, v okamžiku, když je mandát Spojených národů, nebo Rady bezpečnosti Spojených národů, tak situace vypadá odlišně.

V Evropě se mezitím už připravovaly na zásah - především Francie a Velká Británie - ve Spojených státech situace dlouho nebyla rozhodnuta, podle informací, které jsou dostupné, Bílý dům byl původně proti zásahu amerických sil, zatímco ministryně zahraničí a State Department byly pro zásah. Tím, že tedy Rada bezpečnosti se rozhodla, tak byla vrata otevřená k akci, začalo francouzské letectvo, posléze se připojilo britské a i americké síly. Toho času je situace taková, podle toho, co je nám známo, že protiletadlová obrana Libye je asi do valné míry zničena, do jaké míry jeho vzdušné síly jsou poškozeny, nevím, poněvadž řekněme i během té krátké občanské války mnoho nelétaly, tedy bylo jich poměrně málo, jestli jako také Saddám Husein, včas uklidili část svých letadel někde na jih Libye nebo někam jinam, to nevíme, ale tady tyto asi jsou poškozeny. Rada bezpečnosti se usnesla právě na bezletové zóně nad Libyí za jedno a za druhé nad embargem. To embargo musí být samozřejmě taktéž vynuceno, teď byla otázka, kdo se toho ujme, byla to velká diskuse v rámci NATO, kde naši velvyslanci dlouho o tom jednali, byly různé zádrhely, o kterých bych nechtěl tady dlouho mluviti, v zásadě šlo o to, že Francie si vůdčí roli v celé akci chtěla ponechati, koncem konců bylo to po sto letech poprvé, kdy Francie opravdu jako čelná mocnost Středomoří se mohla prokázati.

Za druhé Turecko, které má v jiných věcech odlišné názory než Francie, zase trvalo na své roli a aby jejich otázky byly zodpovězeny, zde také vztahy mezi Francií a Tureckem z jiných důvodů nejsou úplně nejsladší. To blokovalo často rozhodnutí.

Dneska kolem poledne bylo rozhodnuto, že NATO dostalo mandát na zbrojní embargo, tedy pod velením NATO budou lodě a letadla, která zajišťují zbrojní embargo proti Libyi, zatím bezletová scéna. Tam se ještě společné stanovisko v rámci NATO nenašlo. Toho času jsou tři velení. Je francouzské velení co se týká francouzských letadle. Anglické co se týká anglických letadel a americké, které je řízeno z Německa, jsou také po americké lince vedeni.

To je toho času stav. Víc vám toho mnoho říci nemůžu.

Česká republika se od začátku držela toho, že jsme byli proti jakémukoli ozbrojenému zásahu, dokud není mandát Rady bezpečnosti. Pro Ministerstvo zahraničí je klíčová otázka, jestli jednáme v souladu s mezinárodním právem nebo ne. A tudíž byla pro nás bezpodmínečná podmínka vůbec se blíže tím zabývat, mandát Rady bezpečnosti. Proč jsme hlasovali v rámci NATO, aby se NATO, jehož členy jsme také, vedení akce ujalo? Dle mého názoru je to tak, že je lepší, když ozbrojené akce jsou pod vedením, ale tudíž i dozorem, celého NATO, kde máme všechny struktury k tomu, aby nasazení bylo také pod přísným dohledem. Je to dle našeho názoru rozumnější než akce jednotlivých zemí, které odpovídají jenom vlastnímu velení, vlastním politikům a tudíž mají větší pokušení překračovat mantinely, které jsou dané Radou bezpečnosti a jinými předpisy. Proto my jsme byli pro, aby se to dělo konec konců teď v rámci NATO.

Zdá se, podle posledních zpráv, že k tomu stanovisku se pozvolna přiklánějí také ty mocnosti, které dosavad vedly samostatně, tak doufejmež, že za prvé akce bude brzy ukončena, a za druhé, že to potom bude už plně v režii NATO. NATO, zdá se, podle toho, jak jsem dostal zprávu, se asi během 24 hodin do akcí zapojí.

Tak to je situace, jaká je teď, tím tedy končí, doufejmež, období samostatných akcí národních států a bude to převedeno na úroveň spojenectví.

Děkuji za pozornost.

.