Snažil se pomáhat střední Evropě a stál i u pádu železné opony, vzpomíná ministr zahraničí Karel Schwarzenberg na Otto von Habsburga - syna posledního rakousko - uherského císaře Karla I, který v pondělí zemřel.

Otto von Habsburg zemřel v pondělí v bavorském Pockingu. Bylo mu 98 let. Otto byl synem posledního rakousko - uherského císaře Karla I. Jeho otec vládl na konci I. světové války, když nastoupil na trůn po Františkovi Josefovi I.

Byl vychováván, aby převzal trůn rakouského císaře, ale většinu života strávil v emigraci a nakonec se stal europoslancem za bavorské křesťanské socialisty. Kromě rodné němčiny hovořil 14 dalšími jazyky, takže v evropském parlamentu nepotřeboval tlumočníka. V rozhovoru pro IHNED.cz o něm vypráví český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Dnes zemřel Otto von Habsburg, poslední žijící potomek rodu, který měl nárok na císařský trůn...
Vezmeme-li to přesně, tak zemřel poslední ústavní činitel starého mocnářství. Neboť on byl ještě mezi lety 1916 a 1918 korunní princ, což byla ústavní funkce.

Vím, že je dnes jiná doba, ale jaký by byl mocnář?
Byl by odpovědný, nesmírně odpovědný člověk. V zásadních věcech měl pravdu. Jako úplně mladý člověk ihned rozpoznal co byl Hitler zač, přitom mu bylo 21 když se Hitler dostal k moci. A od začátku se velmi razantně postavil proti němu. A taková historická zajímavost: když Němci připravovali okupaci Rakouska v roce 1938, tak to bylo nazváno operace Otto.

Vždyť se mluvilo o tom, že i obava z návratu Habsburgů urychlila anšlus Rakouska...
Protože Otto věděl, že nešťastný kancléř Schuschnigg není schopný se smířit se socany, navrhl že by on to převzal. Schuschnigg to tehdy odmítl pod velkým tlakem Itálie. Zajímavé bylo také, že když začala válka, tak Němci ihned bombardovali jejich belgické meziválečné sídlo.

Ale oni stačili odjet a skončili poté v Americe...
Ano, byl tam velice činný v emigraci a pokoušel se pro střední Evropu dělat co šlo. Měl tehdy rozpory s Benešem, to je pravda, ale s Masarykem si docela dobře rozuměl. Na každý pád potom byla po válce jeho nejvýznamnější činnost jako dlouholetý poslanec evropského parlamentu.

Měl jste s ním nějakou zkušenost?
Když jsem dělal v Helsinském výboru pro lidská práva, v osmdesátých letech, tak jsem se setkával s Jiřím Pelikánem. Ten jak známo v roce 1968 odešel do emigrace a italští socialisté ho poté zvolili poslancem evropského parlamentu a on nám tehdy velice pomáhal. A když jsem se ho ptal, kdo ještě v Evropským parlamentu pomáhá, kdo se o naše národy zajímá, tak mi řekl: "No to byste měl vědět, Otta habsburský, jediný který se v tom vyzná a který něco dělá. Na něho se můžete vždycky obrátit".

Pokud vím, tak se Otto von Habsburg snažil pomoci i pádu železné opony.
Dokonce ji to prolomil. Prolomení železné opony na maďarskorakouské hranici bylo zapříčiněno i Panevropským piknikem, který v srpnu 1989 vedl.

On paradoxně dlouho nesměl do Rakouska...
Ano, dlouho, pak mu to až Kreisky (Bruno; tehdejší ministr zahraničí a pozdější šéf sociálních demokratů a kancléř - pozn. red.) umožnil. Kreisky, který měl smysl pro dějiny a nebyl takový vystrašený...

Ale to bylo až poté, co se Otto von Habsburk vzdal v roce 1961 nároku na císařský trůn...
Ano.

Ale z Habsburků byl strach ještě dlouho. Teprve před třemi týdny změnilo Rakousko paragraf volebního zákona, který z kandidatury na hlavu rakouského státu vylučoval členy dříve vládnoucího rodu Habsburků...
Po devadesáti letech se konečně Rakušané nebojí...

Má to ale faktický význam, mohl by někdo z nich nastoupit?
Možná se nějaký politický talent u nich objeví, ale zatím nevidím. Jeden jediný, který bojoval, aby byl ten zákon zrušený, je paradoxně blíže rakouským sociálním demokratům.

A kdyby toto přišlo trochu dřív, měl by Otto von Habsburg šanci?
Myslím že ne. To by muselo být aspoň před dvaceti lety. Ale pravda je, že do té doby, kdy měl před dvěma lety nehodu, byl kromobyčejně činný... Jezdil po světě, přednášel, potkával jsem ho i v Česku...

Dokonce i ve Španělsku ho chtěli nominovat na císaře...
To byly tehdy úvahy generála Franka, který si jistou dobu hrál s myšlenkou, že by se vrátili k Habsburkům, kteří tam dvě stě let vládli. Otto habsburský o to ale nikdy nestál. Cítil se být vždy Středoevropanem a necítil se Španělem, ačkoliv v emigraci několik let ve Španělsku žil.