Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Vím jistě že jsem nevymřel!

 

Rozhovor redaktorky Zuzany Pšenicové v týdeníku Nedělní Blesk z 14.8.2011.

Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg tento týden vládl státu, přesto si našel čas na rozhovor, který se vůbec netýkal státnických záležitostí. Naopak, spolu s Nedělním Bleskem se ponořil do vzpomínek, které ho zavedly například až k nenáviděnému námořnickému oblečku nebo k nesnesitelně dlouhým chodbám na Orlíku. Jako představitel jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů opravdu má na co vzpomínat.

* Víte o tom, že tady naproti Loretě, v Černínském paláci, sídlu ministerstva zahraničí, je podle starých legend ve sklepě brána do pekel?

„Nepochybuju, že tady nějací čertíci pobývají, ale že by měli přímý vchod, to jsem nevypozoroval."

* Máte na svých hradech a zámcích nějaká oblíbená strašidla?

„Pokud si pamatuji, tak tam nikdy žádná nebyla. Ani na Orlíku... Musím vás zklamat."

* Vy vlastně jste stále jako správný kníže na nějakém zámku, hradě nebo v paláci...

„Černínský palác je sice zajímavá budova, ale když před ním stojíte, máte pocit, že to je ministerstvo zahraničí nějaké velmoci. Pro náš malý stát je moc velký."

* Nemáte tu potřebu i tady chodit a zjišťovat závady?

„Jednou bych to tady rád všechno prošel, ale zatím nebyl čas."

* Tady opodál stojí na Hradčanském náměstí Schwarzenberský palác, ten vám taky patřil, že?

„No ano, nejdřív nám ho v roce 1940 sebral takovej ten s černým knírkem pod nosem, jak jen se jmenoval? (vtipkuje) Aha, ano, Adolf. Sebral ho tehdy jinému Adolphovi - Schwarzenbergovi, který byl v emigraci a úmyslně se psal s ph, aby se od toho s knírkem odlišil, protože ho nesnášel. Vytvořili z toho wehrmacht muzeum, načež po válce nám to republika znovu odebrala a udělala z toho armádní muzeum, od té doby jsme o tu budovu zbaveni starostí. Ony to ty instituce po sobě bez studu přejímají."

* Jak jste coby dítě vyrůstal v prostředí zámků a hradů?

„Především jsme se pořád dokola stěhovali z jednoho baráku do druhého. Podzim a jaro bylo na Orlíku, léto v Čimelicích a zima v Praze ve Voršilské ulici. Na Orlíku totiž bylo v zimě nepříjemně. Pamatuju se, že tam byla dlouhá studená chodba, takže jsme dlouho váhali, když jsme potřebovali na záchod, který byl na jejím druhém konci. Od roku 1942-45 jsme ovšem bydleli jen v Čimelicích, protože Orlík i Voršilskou Němci zkonfiskovali. Což o to, Čimelice byly krásné a já je miluju dodnes."

* Takže Vánoce jste slavili v Praze?

„Vánoce byly, pokud to šlo, na Orlíku, protože tam byly dvě nadílky. Jedna byla pro zaměstnance a jejich děti a pak byla menší rodinná oslava. Pamatuji se, že pokaždé byl na stole kapr načerno."

* Existuje vaše známá rodinná fotografi e z roku 1948, před odjezdem do exilu. Maminka, tatínek a vy čtyři děti. Pamatujete si z té doby něco?

„Když se tak na tu fotografi i dívám, vybavuje se mi jen, jak jsme oba s bratrem nenáviděli ty námořnické oblečky. Maminka je milovala, protože spoustu let strávila v Anglii a tam se to nosilo."

* To jste určitě měli i krásné mladé vychovatelky...

„Měli. Ani jedna u nás nevydržela dlouho, některá utekla už po týdnu."

* To jste tolik zlobili?

„No samozřejmě! Mimochodem jedna z nich ještě žije kdesi ve východních Čechách. V sedmdesátých letech se mi přihodila taková zajímavá historka. Můj kamarád, diplomat Fritz Hoess, byl velvyslancem v Canbeře v Austrálii. Jednou se zastavili s manželkou ve zdejších lázních uprostřed pouště. Zašli do restaurace, kde se bavili u stolu. Najednou prý od vedlejšího stolu povstala starší dáma. Že prý zaslechla jejich konverzaci, v níž opakovali jméno Schwarzenberg. Odpověděli jí, že u nás byli na návštěvě zrovna před týdnem. Tak pana knížete, prosím, nechte pozdravovat od slečny Olgy Procházkové, odvětila. Já byla jeho vychovatelka a pak jsem se provdala sem do Austrálie... Představte si, že jsem si na ni ještě pamatoval!"

* Pak ovšem přišel onen rok 1948, kdy jste museli opustit republiku kvůli komunistickému režimu. Odjeli jste do Říma, kde váš tatínek v sedmatřiceti letech začal studovat knihovnictví.

„On byl sice sečtělý a vzdělaný, ale pro to povolání potřeboval nějaké vysvědčení. Pak pracoval v Salcburku pro americké informační centrum. To byla doba, kdy v Americe poprvé po válce nastala Kafkománie. Všichni profesoři diskutovali o Kafkovi. Nikdo mu nerozuměl, ale byly různé vysvětlující teorie. Američané tehdy jezdili do Salcburku a tam pořádali spoustu kurzů a seminářů, v nichž učili Evropany demokracii. Najednou zjistili, že v tom informačním centru je knihovník z Prahy a zdá se docela vzdělaný člověk. Chodili za ním a vyptávali se ho na Kafku. Já si pamatuju, jak jednou otec přijel vláčkem ze Salcburku, usedl obráceně na židli a zhluboka vzdychnul: Já to nevydržím! Jak mám těm pitomejm Američanům vysvětlit, že pro Pražáky je Kafka prachsprostý realista, nic jiného!"

* Vy sám jste se dostal do Prahy až po dvaceti letech - v roce 1968.

„Přiznávám, že jsem byl dojatej jako stará kurva. Už to začalo na hranicích, kde celník koukal na moje jméno ve švýcarském pasu. Víte, že to jméno je tu zakázané? Jste s nimi nějak příbuzný? Pak odešel, za chvíli se vrátil a že musíme s manželkou na tu jejich stanici. Tam byli všichni nastoupení a já jim musel podat ruku a pozdravit se s nimi. To byl pro mne opravdu krásný šok. Jenom jedna skalní policajtka zůstala ve vedlejší místnosti a vztekle se na nás dívala. Pak jsme se jeli podívat do Třeboně a na Orlík. Tam ještě žil správce, kterého jsem pamatoval. Ten mi tehdy řekl krásnou větu: Kdyby tu ještě byl pořádek, bylo by to tu jako za protektorátu!"

* Jak bylo v Praze?

„Tam jsme se potkávali jen s milými lidmi. Moje žena, varovaná před komunismem, žasla. Například v Alcronu už nás čekali novináři, všichni lidé se nám snažili vyhovět - dostali jsme se i do beznadějně rezervované, tehdy módní vinárny Oživlé dřevo. V Praze jsem se tenkrát mimo jiné potkal s Janem Werichem v jeho domku na Kampě. Říkal mi se smíchem, že je tady takový prominent, že je zván na Hrad, ale že pozoruje, jak za posledních šest týdnů všechna ta hnutí bojující proti diktatuře z Prahy mizí. Řekl jsem mu, ano, chápu, pane Werich. Chtěl mi tím naznačit, že Sovětský svaz svá území nepustí, což se asi tak za měsíc potvrdilo."

* Co z té doby vám přišlo nejabsurdnější?

„Když jsme se na zpáteční cestě zastavili na Hluboké, na nádvoří měli studenti podpisovou akci na podporu tehdejší strany a vlády z Pražského jara. Vyzvali mě, abych to taky podepsal. Já to neudělal, přišlo mi kontraproduktivní, aby jeden z bývalých majitelů zámku podporoval stranu. Když se na mě tak dívali, na dobře oblečeného turistu ze Západu, asi si říkali - ty prase jedno, sedíš na Západě, jsi prachatej, nic se ti nemůže stát, jsi tady jenom na výletě, ale bojíš se to podepsat! Nikdy jsem necítil takové opovržení jako tenkrát na Hluboké. Pak ta absurdita ještě pokračovala na zámku, kde průvodkyně prohlásila, že Schwarzenbergové vymřeli. Na to jsem se ozval slovem: Ne! Víte to jistě? zeptala se. Já na to: To vím jistě. Nakonec se mě někdo tam zeptal: A nejste nakonec vy Schwarzenberg? Přiznal jsem se a dodal, že vím jistě, že žiju."

* Po devadesátém roce jste dostal valnou část majetku zpět. Přesto jste si raději koupil zámeček Dřevíč, ve kterém bydlíte. Proč vás nelákalo bydlet na Orlíku?

„Orlík je ohromnej, to by vyžadovalo služebnictvo a mnoho věcí kolem. Mimoto tam prochází deset tisíc turistů každý rok. A jak už jsem na začátku říkal, většina zámků má hygienické zařízení na konci dlouhé chodby. Prostě by mě netěšilo, kdybych ráno vstal a průvodkyně by říkala: Tady vidíte knížete pána, který běží na hajzl. Tak jsem si radši pořídil domek tak pro jednoho člověka, navíc blízko Prahy, takže to nemám daleko do práce."

* Kde vlastně žije vaše rodina - žena a tři děti?

„Rodina je roztroušená po světě, částečně v Rakousku, Anglii, v Americe. Nejstarší syn se stará o majetek a teď je na Orlíku."

* Co bude, až nebudete ministrem?

„Doufám, že pokoj. Jediné, co bych ještě chtěl, je uskutečnit cesty, na které jsem se nedostal. Neviděl jsem například Granadu a Sevillu ve Španělsku, chtěl bych také vidět Hedvábnou cestu v Číně...

.