Být první se vyplatí
10.02.2006 / 13:29 | Aktualizováno:
Rozhovor s ministrem Svobodou uveřejněný v časopise Ekonom dne 9.2.2006.
Být první se vyplatí
Rozhovor s ministrem Svobodou uveřejněný v časopise Ekonom
dne 9.2.2006.
*
Ve čtyřech státech subsaharské Afriky bylo v minulých dnech
slyšet češtinu: Angolu, Namibii, Tanzanii a Nigérii navštívila
delegace českých diplomatů, pracovníků ministerstva zahraničí a
podnikatelů. Více než 40 osob včetně 6 novinářů, to není právě málo
- proč ten zájem, čím jsou tyto země pro Českou republiku důležité?
Ta návštěva byla velmi důležitá z toho důvodu, že Česká
republika, respektive Československo, má v těchto zemích velmi
dobré jméno. Dokonce bych mohl říci, že máme velmi dobrou zkušenost
s tamními politickými elitami, s politickou reprezentací.
* Například?
Například v Namibii je u moci skupina lidí, která má stále v
paměti časy svého revolučního mládí. Pamatují si, jak se svého času
dohodl generální tajemník ÚV KSČ u Fidela Castra v Havaně a poslal
protitankové střely straně SWAPO (Lidová organizace jihozápadní
Afriky, v 60. letech přijala marxisticko-leninský program, nyní
vládnoucí strana, pozn. red.), která tehdy bojovala o nezávislost.
Tato pomoc je stále oceňována, a je to solidní základ pro budování
nových dobrých vztahů. Nicméně je tady jeden varovný moment, a to
ten, že vládnoucí elita je stále velmi zahleděná do minulosti.
* Platí to i pro Angolu?
Platí. I tam máme velké šance. Nejen proto, jak nás bere
tamní elita, ale i proto, že v ní žije asi dvě stě občanů, kteří
studovali v bývalém Československu. Ti nám teď vytkli, že jsme jim
nepřivezli knedlíky a slivovici - a mysleli to úplně vážně. Tito
lidé jsou úspěšní v politice a podnikání, což by mohlo být naše
plus. Rozpačitější je můj dojem z prezidenta José Eduarda dos
Santose, který odkládá volby. Měly se konat v roce 2006 a budou asi
až v roce 2007, ačkoli současní poslanci úřadují už od roku 1992.
Sám dos Santos stojí v čele republiky od nepaměti (26 let, pozn.
red.) a vzpomíná, jak se v Moskvě potkával s totalitními vůdci typu
Honeckera či Husáka. Angola by se ráda více otevřela světu, ale to
by mohlo vést ke střídání stráží. Vládnoucí elita je proto opatrná.
* Zato Tanzanie má od loňského prosince nového prezidenta i
premiéra. Přišel s nimi nový vítr?
Určitě. Odtamtud jsou mé dojmy nejpříznivější. V nové vládě
usedli lidé, kteří studovali všude možně v Evropě, ve Spojených
státech amerických, a zabývají se pouze přítomností a budoucností
své země. Chtějí Tanzanii otevřít, chtějí jí zajistit dynamický
růst. Mají v úmyslu vytvořit skutečně příznivé klima, jak právní,
tak podnikatelské. Tamní elita se netají, že Tanzanie si dělá
ambice být první mezi sousedními zeměmi, že chce být tranzitem pro
obchod, rozvíjet investování a společné podniky. My jsme teď
otevřeli společný podnik Safiny a Chemoprojektu s tanzanskou
stranou (joint-venture na výrobu zlata a drahých kovů z
koncentrované horniny, pozn. red.) . Tento počin mě velmi potěšil.
* A jak vidíte české vyhlídky v Nigérii? Ta je sice pro Česko v
subsaharské Africe druhým nejdůležitějším obchodním partnerem po
JAR, ale má kvůli vysoké míře korupce a kriminality obecně pověst
obtížného politického a podnikatelského prostředí...
Nigérie je země, kde si je politická reprezentace sama sebou
velmi jista. Vědí, že mají ropu, a možná neudělám velkou chybu,
když řeknu, že těží rovnou naftu, protože tato strategická surovina
je tam vůbec nejčistší na světě. Dodnes je v živé paměti, jak se
lila v dobách ozbrojených konfliktů přímo do tanků, bez další
úpravy. Navíc je to země, která je nejzajímavější vzhledem k počtu
obyvatel, má jich více než 130 milionů. » Z této důležitosti pak
pramení ona sebejistota vládních sil. Vědí, že si u nich podávají
dveře největší hráči počínaje USA a chovají se podle toho. Je to
prostředí otevřené všemi směry. Jsou tam obrovské zájmy a místní
soutěž je mimořádně náročná. Vztahy s ČR jsou sice dobré, ale je
dobré mít na paměti, jak velkou zemí Česko vlastně je.
* Nakolik je při hledání nových možností a budování příštích
pozic důležitá současná a budoucí humanitární a rozvojová
pomoc?
Je čím dál důležitější. Potíž je v tom, že se musí soustředit
na témata, o nichž Afrika nerada slyší. Všude, kde jsme byli,
všichni říkali, že chtějí spolupracovat ve vzdělávání. Všichni si
přejí dostat stipendia na různé úrovni a získat špičkové odborníky.
Připomínáme jim, že pokud usilují o větší počet pracovních míst, o
menší nezaměstnanost, o větší hospodářský růst, mají dbát na
učňovské vzdělávání a střední školství. Protože potřebují lidi,
kteří by byli vůbec nějak kvalifikovaní. V Namibii, v oblasti, kde
působí středisko péče o lidi nakažené virem HIV v terminálním
stadiu, se moje žena setkala s případem, že babička umí žehlit,
protože kdysi pracovala u bílých, kdežto její děti neumějí nic a
vnuci jakbysmet. Ani neumí sčítat, ani řídit auto. Horní elita
špičkových vědců, inženýrů a lékařů, ta základní růst nezachrání.
* Tanzanie, kterou si pochvalujete, na toto doporučení
slyší?
Tam tomu rozumějí velmi dobře. Vědí, že musí dbát na
středoškolské a učňovské školství, protože jen tak mohou získat
kvalifikovanou pracovní sílu pro investory. K čemu je velká
investice, když pracovníci porouchaný stroj natřou, aby vypadal
hezky, ale nejsou schopni ho opravit a dále s ním vyrábět? Anebo
když někoho zaučíte, on onemocní nebo se přestěhuje či odejde, a vy
máte ten problém zase zpátky.
* Proti evropským receptům stojí nicméně způsob, jakým Afričané
uvažují. Jak velký je to problém?
Afričané přemýšlejí v řádu hodin. Netrápí je, co bude za pět,
deset let, ani za 14 dnů, zajímá je přežití do dalšího dne. Ostatně
pro řadu z nich může být momentální den dnem posledním. Tak proč by
měli přemýšlet o nějakém delším časovém úseku? Platí to zejména pro
lidi bez vzdělání, bez velké perspektivy. Proto se jimi dá i dobře
manipulovat: přijde politik, vyvěsí plakáty, řekne jim něco hezkého
a dostane potřebné hlasy. Poté ho tam čtyři roky neuvidí. Naopak
člověk se vzděláním a prací, který něco někam investuje, ten
uvažuje v dlouhodobější perspektivě.
* Těch druhých je tu ovšem výrazná menšina, zato těch prvních
naprostá většina. Může ona »změna v hlavách« někdy vůbec
nastat?
Potrvá to bezesporu hodně, hodně dlouho. Nemá smysl si
namlouvat, že se to změní ze dne na den. Ale jsou tu ostrůvky
úspěšných projektů a naděje spočívá i v tom, že poroste životní
úroveň lidí. Pokud mají místní obyvatelé chatrč zatíženou kameny a
pokud nosí matka na zádech dítě, které ponechá osudu v okamžiku,
kdy opět otěhotní, tzn. pokud zůstane život takto zacyklovaný, bude
to pořád těžké. Když budou mít zděný dům s prosklenými okny, tak si
dají pozor, aby nebyl ohrožen. Začnou sledovat, jak se žije kolem,
budou mít zájem o to, co se kolem děje.
Vše souvisí se vzděláním a růstem životní úrovně.
* Třebaže mluvíte o běhu na dlouhou trať, tlačí se stejným
směrem také další země. Byl i toto důvod k této cestě?
Jistě. Rozhodli jsme se, že využijeme příležitosti. A
výsledek? Byl jsem prvním ministrem od doby vzniku samostatné
republiky, který tyto čtyři státy navštívil. V Namibii jsem byl
dokonce úplně první po rozpadu sovětského bloku. A konečně v
některých z těchto zemí byli teď Češi jako první po rozšíření
Evropské unie. To vše se cení. Například na začátku 90. let, když
jsme v tomto regionu (v Angole a Namibii, pozn. red.) hledali
podporou pro naši kandidaturu do RB OSN, oslovení nám řekli, že to
rádi udělají, protože jsme u nich byli jako první.
* V Angole, která je jednou z prioritních zemí pro rozvojovou
spolupráci, jste podepsal Memorandum o porozumění, jehož součástí
jsou projekty na léta 2006 až 2010. V provincii Bié jste slíbil, že
se uskuteční. Jak jsou pojištěny proti situaci, kdy může po volbách
přijít místo vás někdo jiný a říci: dáme ty peníze raději někam
jinam?
Jenom naprosto nezodpovědný ministr nenaváže na to, co začali
jeho předchůdci. Když jsem nastoupil já, v řadě projektů, které
dělal třeba Jan Kavan, se pokračovalo. Zahraniční politika je
úspěšná a dělá dobré jméno té či oné zemi, jenom když je
kontinuální a předvídatelná. Afričany netrápí, jestli je zrovna u
vesla Petr nebo Pavel. Je zajímá, že Česko rozjíždí projekty a že
se mají dokončit. Kdyby někdo přišel a začal to bořit, tak by se
měl zamyslet nad tím, jakou dělá republice vizitku.
* Co považujete za největší úspěch celé výpravy a co byste,
zpětně vzato, udělal jinak a lépe?
Za největší úspěch považuji, že došlo k velkému porozumění s
novou politickou reprezentací v Tanzanii. Jsou to moderní lidé,
otevření, se vzděláním v Evropě a USA, přemýšlejí úplně jinak. Jsou
to lidé, kteří vám jasně říkají, co chtějí. Prezident Jakaya
Kikwete vám vypočte seznam priorit, které chce, aby jeho země
zvládla, vidíte, že to má logiku. Mluvíte-li s ostatními ministry,
odvedou stejný výkon. Neberou si úvodem taková ta dlouhá, vzletná
slova, jdou rovnou k věci: vezmou hned agendu, jdou bod za bodem.
Není v nich ta sebejistota jako v Nigérii, je v nich touha jít
kupředu ve spolupráci s nejvyspělejšími zeměmi.
* A to minus?
Mám pocit, konkrétně tady v Nigérii, že jsme po různých
zprávách a komentářích od firem žili trochu mimo realitu, co se
vlastně děje s těmi vojenskými letadly. Teprve rozhovor se zdejším
ministrem obrany a ujištění, jak to vidí oni, nám ukázalo, že jde o
projekt, který je realizovatelný, ale že je to projekt, o který se
musí zápasit.
*
Můžete být konkrétnější?
Pokládalo se mylně za samozřejmé, že když má Nigérie české
bitevníky L-39 a potřebuje jich teď velkou část opravit, dá zakázku
automaticky české firmě. Nigerijci, kteří se zajímají také o stroje
L-159, nám naznačili, že mají představu jistého balíčku, jehož
součástí by byla i zvýhodněná nabídka těchto letadel.