Přidaná hodnota nebo slon v porcelánu?
30.01.2006 / 10:46 | Aktualizováno:
Článek ministra Svobody uveřejněný v Lidových novinách dne 30.1.2006.
Přidaná hodnota nebo slon v porcelánu?
Článek ministra Svobody uveřejněný v Lidových novinách dne
30.1.2006
Evropský parlament zamítl návrh evropského rozpočtu. Tato
významná zpráva prošla řadou českých médií bez většího povšimnutí.
V záplavě zpráv ze světa pendolin, neziskových nemocnic a
zkorumpovaných politiků se snad ani nelze tomuto malému zájmu
divit. Tím spíše, že zamítnutí bylo možno očekávat. Přesto se ale
jedná o zprávu, nad kterou je nutné se hlouběji zamyslet.
Před několika týdny se při jednání evropských premiérů a
presidentů odehrál tvrdý souboj o to, kdo a jak bude do společné
unijní pokladny přispívat a kdo a kolik z ní bude čerpat. Vzhledem
k tomu, že transfery z jednotlivých zemí jsou dosud
nepostradatelným zdrojem společných financí, nelze se příliš
pohoršovat nad tím, že jednání někomu mohla připomínat tak trochu
atmosféru středoasijského bazaru. Teprve po mnohahodinovém a
náročném maratónu jsme dosáhli společného výsledku, který byl
přijatelný pro všechny, a pro Českou republiku byl dokonce velmi
příznivý.
Evropský parlament se nyní snaží tento křehký kompromis nejen
usměrnit, ale přímo narušit. Vzorem mu přitom ale nejspíše je onen
příslovečný slon v porcelánu. Více než sto miliard navíc, které
Parlament požadoval, totiž jednoduše není kde najít. Na bruselském
summitu se jednalo o dodatečné posuny v řádech stovek milionů eur a
i s jejich hledáním to nebylo jednoduché. Hovořit o desítkách či
stovkách miliard eur působí jako šílenství.
Kde však tkví příčina nepříliš zodpovědného chování většiny
evropských poslanců? Vysvětlení je prosté. Členové této instituce
se domnívají, že jejich hlas nebyl při prosincovém summitu Evropské
rady vyslyšen. O co více média věnovala pozornost předvánočnímu
dohadování členských zemí, o to důrazněji se nyní hlásí o slovo
Evropský parlament. Slabým místem tohoto postoje je však
skutečnost, že další handrkování o peníze kredit Evropské unie, a
tím i jejich orgánů, spíše poškozuje. Pokud tedy neexistují
samostatné zdroje financování Evropské unie, tedy jakási evropská
daň, jejíž zavedení by ostatně bylo v tuto chvíli předčasné, nemá
smysl přivlastňovat si zásluhy, které musí dodatečně zaplatit ze
své kapsy někdo jiný. Každá koruna navíc ve společném rozpočtu bude
zaplacena z peněz daňových poplatníků v členských zemích a jejich
přesvědčení o správnosti postupu své vlády se pak odrazí u voleb do
národních parlamentů.
Nezapomínejme také, že jakkoli se europoslanci nezodpovídají
svým národům, z nichž vzešli, musí pociťovat odpovědnost vůči
občanům Evropské unie, tedy kategorii, která se s výše uvedeným
personálním substrátem překrývá. Vždyť občan Evropské unie je
zároveň občanem svého státu. Přístup Evropského parlamentu může
připomínat chování dítěte, které se rozhodne, že bude od rodičů
požadovat o sto procent větší kapesné. Nezajímá ho ani, zda rodiče
souhlasí, ani zda mají odkud peníze vzít a zda nebudou třeba muset
sami strádat. Tak jako starostliví rodiče, musí dnes reprezentace
občanů členských států vysvětlit poslancům Evropského parlamentu,
že financování společných potřeb ponesou na svých bedrech rozpočty
členských zemí Unie.
Je přitom ve výsostném zájmu České republiky, aby bylo shody
dosaženo. Jedním z nejhorších scénářů by totiž byla okázalá
neschopnost dohodnout se nad elementárními potřebami Evropského
společenství. Netřeba ani zdůrazňovat, že zejména pro nové členské
země by existence rozpočtového provizoria znamenala značné finanční
ztráty. Jsem proto rád, že většina českých europoslanců se
zachovala velice zodpovědně a návrh rezoluce Evropského parlamentu
odmítající rozpočet nepodpořila. Naopak mne vůbec nepřekvapuje, že
v jednotném šiku tuto rezoluci podpořili komunisté, jejichž postoj
je důkazem nezájmu o potřeby občanů České republiky i jejich
neschopnosti reálně se orientovat v evropském prostoru.