Přidaná hodnota nebo slon v porcelánu?


Článek ministra Svobody uveřejněný v Lidových novinách dne 30.1.2006

Evropský parlament zamítl návrh evropského rozpočtu. Tato významná zpráva prošla řadou českých médií bez většího povšimnutí. V záplavě zpráv ze světa pendolin, neziskových nemocnic a zkorumpovaných politiků se snad ani nelze tomuto malému zájmu divit. Tím spíše, že zamítnutí bylo možno očekávat. Přesto se ale jedná o zprávu, nad kterou je nutné se hlouběji zamyslet.
Před několika týdny se při jednání evropských premiérů a presidentů odehrál tvrdý souboj o to, kdo a jak bude do společné unijní pokladny přispívat a kdo a kolik z ní bude čerpat. Vzhledem k tomu, že transfery z jednotlivých zemí jsou dosud nepostradatelným zdrojem společných financí, nelze se příliš pohoršovat nad tím, že jednání někomu mohla připomínat tak trochu atmosféru středoasijského bazaru. Teprve po mnohahodinovém a náročném maratónu jsme dosáhli společného výsledku, který byl přijatelný pro všechny, a pro Českou republiku byl dokonce velmi příznivý.

Evropský parlament se nyní snaží tento křehký kompromis nejen usměrnit, ale přímo narušit. Vzorem mu přitom ale nejspíše je onen příslovečný slon v porcelánu. Více než sto miliard navíc, které Parlament požadoval, totiž jednoduše není kde najít. Na bruselském summitu se jednalo o dodatečné posuny v řádech stovek milionů eur a i s jejich hledáním to nebylo jednoduché. Hovořit o desítkách či stovkách miliard eur působí jako šílenství.

Kde však tkví příčina nepříliš zodpovědného chování většiny evropských poslanců? Vysvětlení je prosté. Členové této instituce se domnívají, že jejich hlas nebyl při prosincovém summitu Evropské rady vyslyšen. O co více média věnovala pozornost předvánočnímu dohadování členských zemí, o to důrazněji se nyní hlásí o slovo Evropský parlament. Slabým místem tohoto postoje je však skutečnost, že další handrkování o peníze kredit Evropské unie, a tím i jejich orgánů, spíše poškozuje. Pokud tedy neexistují samostatné zdroje financování Evropské unie, tedy jakási evropská daň, jejíž zavedení by ostatně bylo v tuto chvíli předčasné, nemá smysl přivlastňovat si zásluhy, které musí dodatečně zaplatit ze své kapsy někdo jiný. Každá koruna navíc ve společném rozpočtu bude zaplacena z peněz daňových poplatníků v členských zemích a jejich přesvědčení o správnosti postupu své vlády se pak odrazí u voleb do národních parlamentů.

Nezapomínejme také, že jakkoli se europoslanci nezodpovídají svým národům, z nichž vzešli, musí pociťovat odpovědnost vůči občanům Evropské unie, tedy kategorii, která se s výše uvedeným personálním substrátem překrývá. Vždyť občan Evropské unie je zároveň občanem svého státu. Přístup Evropského parlamentu může připomínat chování dítěte, které se rozhodne, že bude od rodičů požadovat o sto procent větší kapesné. Nezajímá ho ani, zda rodiče souhlasí, ani zda mají odkud peníze vzít a zda nebudou třeba muset sami strádat. Tak jako starostliví rodiče, musí dnes reprezentace občanů členských států vysvětlit poslancům Evropského parlamentu, že financování společných potřeb ponesou na svých bedrech rozpočty členských zemí Unie.

Je přitom ve výsostném zájmu České republiky, aby bylo shody dosaženo. Jedním z nejhorších scénářů by totiž byla okázalá neschopnost dohodnout se nad elementárními potřebami Evropského společenství. Netřeba ani zdůrazňovat, že zejména pro nové členské země by existence rozpočtového provizoria znamenala značné finanční ztráty. Jsem proto rád, že většina českých europoslanců se zachovala velice zodpovědně a návrh rezoluce Evropského parlamentu odmítající rozpočet nepodpořila. Naopak mne vůbec nepřekvapuje, že v jednotném šiku tuto rezoluci podpořili komunisté, jejichž postoj je důkazem nezájmu o potřeby občanů České republiky i jejich neschopnosti reálně se orientovat v evropském prostoru.