* Chtěl bych s vámi hovořit o českých postojích k Blízkému východu. Nedávno jsem ale vyslechl názor, že Česko vlastně žádnou blízkovýchodní politiku nepotřebuje, neboť dění v regionu, zejména v izraelsko-palestinských vztazích, stejně určují hlavně USA. Souhlasíte s tím?

To je úplný nesmysl. My samozřejmě máme svou politiku, která se řídí principem vyvažování v tom konfliktu, a hledisko Spojených států vůbec není to první, které by bylo na řadě. Máme v regionu tradiční vztahy, které definují i naše praktické postoje.

* Hovoříte o vyvažování. Váš předchůdce Cyril Svoboda dával velmi často najevo svou solidaritu a náklonnost k Izraeli, ale nevzpomínám si, že by stejně intenzivně hovořil na adresu arabského tábora. Myslíte si tedy, že naše politika je skutečně vyvážená?

To vyvažování má několik podob. Jde o vyvažování ve vztahu k té letité konfliktní situaci. Pak také můžete vyvažovat i v rámci evropské politiky, protože naše politika spoluformuje postoj Evropské unie a ten je velmi důležitý. Co se týká Cyrila Svobody, ten jednak v zásadě navázal na dlouholetou politiku českého státu, která přihlíží k tradičním vztahům s Izraelem. V tom postupoval naprosto kontinuálně s politikou svých předchůdců včetně Miloše Zemana či ministra Grégra a dalších. A jednak - a to pro mne bylo do jisté míry překvapivé - provedl pan Svoboda určitou revoluci ve straně lidové. Ta se v minulosti vymykala z konsenzu demokratických sil, neměla vlastní politiku k Blízkému východu a spíš poslouchala, co Vatikán. V tom Cyril Svoboda lidoveckou politiku emancipoval a posunul ji k dlouholetému národnímu konsenzu.

* Cyril Svoboda byl v EU jedním z mála ministrů zahraničí, kteří prosazovali zařazení libanonského hnutí Hizballáh na seznam teroristických organizací. Prosazujete to i vy?

Není žádné tajemství, že ohledně Blízkého východu jsou v Unii v zásadě dvě křídla. My jsme léta ve skupině podobně smýšlejících zemí se státy, jako je Dánsko, Nizozemsko, Německo či Británie. A tato skupina se snaží vyvažovat postoje té druhé skupiny, do níž tradičně patří Francie a řada středomořských či skandinávských států, které akcentují větší blízkost k postojům arabských zemí. To je dáno souhrou více faktorů. Zahraniční politika odráží vnitropolitické situace daných zemí, v některých státech postoje výrazněji ovlivňují arabské lobby, jiné zase mají tradičnější vztah k Izraeli a ke spoluodpovědnosti Evropy za to, že Izrael nezmizí z mapy světa.

* Takže i vy si myslíte, že Hizballáh na ten seznam patří?

Hizballáh je reálná politická síla, ale teď třeba konstatujeme -a nejsme zdaleka sami - že politika toho hnutí je naprosto nekonstruktivní a přispívá k destabilizaci Libanonu.

* Má tedy být na seznamu teroristických organizací?

Určitě se stavíme k aktivitám Hizballáhu velice kriticky.

* EU je jednou ze sil, které od jara ekonomicky blokují palestinskou autonomii kvůli tomu, že tamní vládu tvoří hnutí Hamás. Momentálně se však chystá rozšíření té vlády. Rozšíříli se skutečně o další politické strany, bude to ČR stačit k tomu, aby v Bruselu hlasovala pro zastavení sankcí?

Soudíme, a zase nejsme jediní, že ustavení palestinské vlády národní jednoty není cíl, ale prostředek k tomu, aby mohly být naplněny požadavky Kvartetu ( OSN, Unie, USA a Rusko - pozn. red.). To znamená, aby se nová vláda přihlásila ke třem základním principům: uznat stát Izrael, přihlásit se ke všem mírovým dohodám, které byly v minulosti uzavřeny, a zastavit teroristické aktivity či aspoň deklarovat úmysl vlády zastavit je. Splnění těchto tří požadavků otevře dveře k tomu, abychom se vrátili do původních kolejí, tzn. že zase budeme moci přímo financovat palestinskou samosprávu.

* Vám tedy stačí, že to bude politika vlády, a není nutné, aby ty tři body splnil Hamás, jak také leckde zaznívá?

V období, kdy je palestinská vláda pod vlivem Hamásu, to učinit odmítá. Bude-li Hamás i součástí nové vlády, tak počítáme, že se k těm třem principům přihlásí také.

* Řada arabských vůdců, např. šéf Ligy arabských států Amr Músá, tvrdí, že bez vyřešení palestinské otázky se Blízký východ nepohne ani v jiných oblastech. Souhlasíte s tím?

Na Blízkém východě všechno souvisí se vším, ale asi nikdy to není tak, že se jedno vyřeší teď a pak se bude řešit to druhé; věci nelze posuzovat izolovaně. Kromě toho bych si nedělal iluze, že pokud bychom dospěli v nějaké ideální konstelaci k vyřešení palestinského problému, zmizí mávnutím kouzelného proutku třeba všechny problémy ve vztahu k Íránu nebo k Sýrii.

* Čím si vysvětlujete, že v Iráku se svržení Saddámovy diktatury změnilo v nynější blamáž?

Svržení Saddáma Husajna blamáž není, byl to potřebný krok a regionu je každopádně bez Saddáma lépe než s ním. Navíc kdyby k tomu nedošlo v roce 2003, stalo by se tak vlivem událostí o rok dva později. Problematické jsou samozřejmě kroky, které po svržení režimu následovaly. Tam se podle mého soudu stala celá řada chyb. Například rozpuštění irácké armády a policie, protože Irák tím ztratil muže v uniformách a ti se ocitli na ulici a stali se snadným terčem nebo návnadou pro různé radikální skupiny. Chybou asi bylo i to, že si mnozí lidé činili iluze, že v Iráku nebo jinde na Blízkém a Středním východě je možné svržením diktátora nastolit okamžitě podmínky pro fungování demokratické země. Vždyť i v Turecku proces sekularizace a oddělování církve od státu trval určitou dobu a dodnes vlastně není úplně bez problémů.

* USA mají v Iráku okolo 130 tisíc vojáků, Írán oficiálně žádné. Existuje ale názor, že i přesto tam dnes Teherán má mnohem větší vliv než Washington. Co říkáte na myšlenku, že by měl být Írán spolu se Sýrií přizván k řešení irácké krize?

Někteří lidé ve Spojených státech si dělali naděje, že s osvobozením Iráku od Saddáma se centrem šíitského islámu stanou tamní města Karbalá a Nadžaf, a to na úkor dosavadního íránského Kommu. A že to z dlouhodobého hlediska může vést k pozitivnímu posunu v regionu, protože na jedné straně se Írán odideologizuje a na straně druhé se zvýší vliv iráckého ájatolláha Sístáního a jeho školy, která drží náboženství více oddělené od politiky. Ukázalo se ovšem, že tento teoretický předpoklad je v reálném světě asi hůře proveditelný. A je nepochybné, že Írán vliv na dění v Iráku nejen měl a má, ale i mít bude. Z tohoto důvodu tedy myšlenka zapojit Írán do řešení irácké situace nebo s ním zahájit vážně míněný dialog nepostrádá svou logiku.

* Česká vojenská přítomnost v Iráku není příliš silná. Jak byste ale v obecné rovině postupoval při stahování zahraničních sil ze země? Určit nějaký termín odchodu, nebo raději žádný neuvádět?

Co se týká celkového působení mezinárodních sil, určitě by bylo dobré mít nějakou strategii odchodu. Je potřeba chystat Irák na to, že se bude muset o svou bezpečnost starat sám. Ta strategie ale musí být nějak strukturována. Oznámit teď, že se k tomu a tomu datu všichni stáhnou, by samozřejmě vytvořilo cílovou metu pro ty, kteří chtějí Irák ještě více destabilizovat. Čili ta strategie musí být promyšlená, vyštěknout nějaké datum by možná leckde splnilo vnitropolitickou poptávku, ale asi by to nevedlo k žádoucím účinkům v Iráku. Co se ale týká naší přítomnosti, naši vojenští policisté cvičí irácké síly. Myslím si tedy, že dělají velmi záslužnou a konkrétní práci. My tam nefungujeme jako nějací okupanti, ale jako země, která pomáhá Iráku stavět se na vlastní nohy. Nevidím tedy důvod, proč bychom se my měli třeba zítra stáhnout.

* Vojáky máme i v Afghánistánu. Dělá ale Česko dost pro rekonstrukci té země?

Vždy jsou nějaké rezervy. Poslední dobou jsme NATO dotazováni, zda bychom nebyli schopni nabídnout ještě trochu víc, než jsme v posledních letech nabízeli.

* Máte na mysli více vojáků?

Mám na mysli hlubší zapojení do procesu stavění Afghánistánu na vlastní nohy, kdy bychom například přebrali vedení nějakého Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), jak to učinili třeba Maďaři, Litevci, Britové, Němci, Nizozemci, Novozélanďané a mnoho dalších. My se zatím na takovém týmu jen podílíme. Také se uvažuje o restrukturalizaci naší přítomnosti - měli jsme tam specialisty, teď se uvažuje o helikoptérách a podobně. My na to ale musíme nahlížet ze dvou stran. Jednou z nich je odpovědnost za to, aby Afghánistán začal fungovat a abychom uspěli, neboť v sázce je důvěryhodnost Západu. Zároveň ale nesmíme podléhat iluzím, protože je-li komplikovaný Irák nebo Blízký východ obecně, pak Afghánistán je ještě obtížnější sousto. Je to země, která po dvě generace nepoznala nic než různé formy válek a jejíž hospodářství bohužel stojí a padá s produkcí opia. Na Afghánistánu si v minulosti vylámali zuby Britové, po nich Rusové. A my dnes musíme jednat tak, abychom nedopadli podobně.

* Jednotky NATO se dříve soustředily na zmíněné PRT, což byla v zásadě podpůrná činnost. V létě se ale přesunuly i k ryze bojovým operacím na jihu země. Nemáte pocit, že odklon od de facto humanitárního projektu k politicky zabarvenému vojenskému tažení tuto misi poněkud diskredituje?

Nevím, dá-li se to takto pojmenovat. Situace na jihu je rozhodně složitější než v jiných oblastech Afghánistánu a vyžaduje daleko větší míru nasazení bezpečnostních sil. I myšlenka PRT ale přece stojí na snaze vytvořit podmínky pro rozvoj jednotlivých afghánských regionů. Z našeho pohledu navíc může mít otázka možného širšího zapojení i pozitivní efekt spočívající v tom, že pomoc koncentrovaná v konkrétním místě je více vidět, a to může kladně ovlivnit spolupráci a hospodářské vztahy v budoucnosti.

* Souvisí s tím i váš úmysl znovu otevřít českou ambasádu v Kábulu?

Budeme-li svou úlohu v Afghánistánu nějak posilovat - a nečinili bychom nic jiného, než činí ostatní západní země - pak je samozřejmě důležité mít tam nějaké zázemí.