11. září včera, dnes a zítra
15.09.2006 / 15:24 | Aktualizováno:
Článek ministra Vondry v Hospodářských novinách ze dne 11. 9. 2006
11. září včera, dnes a zítra
Jedním z možných způsobů, jak se dívat na výročí významné
události, je srovnání tehdejšího pohledu se současným. Krátce po
útoku na »newyorská Dvojčata« jsem se vyjádřil, že - jakkoli
obludný - je to především jeden další teroristický čin v dlouhé
řadě. Do jisté míry jsem tak podcenil symbolickou hodnotu terorismu
v přímém přenosu, která pozměnila svět. Většině jeho obyvatel dala
možnost uvědomit si, kde na prahu nového milénia stojíme.
Sebevražedný terorismus založený na radikálním islamismu
řádil v té době již roky. Stejně tak nám několik let předtím dva
útoky proti ambasádám ve východní Africe naplno ukázaly způsob
myšlení, které staví počet obětí (a to včetně »vlastních« lidí) a
mediální dopad akce nad vojenskou či politickou hodnotu konkrétního
cíle. Nyní však mohli totéž naplno zhlédnout a vstřebat i ti, kteří
se jinak všemu, co zavání politikou, vyhýbají.
Právě tak důležité bylo, že si nová fakta museli uvědomit i
mnozí z těch, kteří se politikou a bezpečností zabývají
profesionálně a kteří se často snažili neuvidět nic, co by narušilo
jejich sny o růžové budoucnosti lidstva po rozpadu bipolárního
světa. Jedenácté září před pěti roky se tak stalo tím příslovečným
zrnkem písku, které změnilo kvantitu v kvalitu. Šok z toho, co
většina viděla na obrazovkách, titulních stránkách novin i jinde,
vyvolal příval soucitu s napadenými i nebývalou vlnu upřímnosti.
Podoba nového světa
Veřejně se tak v euroatlantickém prostoru začala ventilovat
skutečná podoba »nového světa«, aniž by se úporně hledaly výmluvy,
že toto vše si přece způsobili Američané sami svou arogancí. Žádná
předchozí událost na světě nevyvolala takové množství slaboduchých
konspiračních teorií.
Většina si však byla - alespoň na chvíli - ochotna připustit,
že tu existuje nový nepřítel. Nepřítel, který nás nenávidí ne kvůli
nějaké konkrétní újmě, kterou jsme mu způsobili, ale kvůli tomu, že
jsme a že jsme takoví, jací jsme. Ideoví vůdci teroristů se rádi
zaštiťují »zločiny« Západu proti »muslimskému světu«, avšak jejich
argumenty ukazují, že to jsou pouze zástupné výmysly.
Nepopírám, že tu jsou problémy z minulosti, že některé ze
stížností mohou být i oprávněné. Avšak zjevnou realitou je, že to,
co vede některé radikální islamisty k tak intenzívní nenávisti vůči
nám, vychází z jejich vlastního prostředí, z jejich vlastní
dynamiky ideového vývoje, kdy radikální interpretace náboženství
převládne a zatlačí do pozadí vše realistické, umírněné a smířlivé.
Vždyť mnozí z nich se tím ani povětšinou netají a rádi se našimi
sdělovacími prostředky podělí o svou vizi celosvětového chalífátu,
který mají nejen povinnost etablovat jakýmikoli prostředky.
Hodnoty nejen americké
Právě zářijový New York před pěti roky byl tím okamžikem, kdy
se nám plně předvedlo, jakou novou dokonalou zbraň se jim pro své
cíle podařilo vytvořit - sebevražedný terorista jako ultimativní
forma sebeobětování a k dokonalosti dovedený nástroj víry. Tedy i
cosi, co si zaslouží opěvování ze strany mas a porozumění ze strany
tzv. liberálních myslitelů Západu. Byl však současně místem, které
nabídlo všem ostatním prozření a uvědomění si, že to nejsou jen
Američané, ale my všichni. Svoboda, lidská práva, rovnost všech a
hospodářská soutěživost nejsou jen americké hodnoty, ale i naše.
Realita posledních let ostatně ukazuje, že jejich potenciální
cílem jsme všichni. Londýn, Madrid, Moskva, Istanbul i Jakarta
mohou vyprávět.
Jedenácté září tak bylo i zásadní výzvou k jednotě těch,
které nová hrozba spojila. Bylo potěšením vidět, že skutečně
většina zodpovědných představitelů euroatlantického světa ji coby
takovou pochopila a zareagovala na ni. Bohužel tato jednota neměla
dlouhé trvání.
Vracím se tedy k tomu, čím jsem tento text začal - tedy
srovnáním vnímání situace v době po teroristickému útoku a dneškem.
Megateror proti liberálním hodnotám našeho světa byl nejen
okamžikem otevření se realitě, ale i otevřením se možnostem, jak se
s hrozbou vypořádat. Chápejme tedy tuto dobu vzpomínání především
jako připomínku toho, co jsme tehdy věděli a viděli jasně.
Svoboda, lidská práva, rovnost všech a hospodářská
soutěživost nejsou jen americké hodnoty, ale i naše.