Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Pomožme Ukrajině, o své budoucnosti ale musí rozhodnout sama

 

Blog ministra Lubomíra Zaorálka na webovém portálu aktualne.cz z 18. 3. 2014

V pondělí 11. února jsem se zúčastnil jednání Rady Evropské unie, která se skládá z ministrů zahraničí členských států. Tématem celého dne měla být situace v Sýrii, Libyi, Egyptě, Středoafrické republice, kam se posílá vojenský kontingent, a Bosně a Hercegovině, kde jste možná zaregistrovali, že došlo k poměrně velkým a velmi vážným nepokojům (těmi jsme se zabývali hodinu a půl). Takže když jsem do Bruselu jel a viděl jsem ten program, říkal jsem si, jaký prostor se vůbec podaří prosadit pro Ukrajinu. Protože asi chápete, že situace v Libyi je nesmírně vážná, to je vlastně rozpadlý stát, a asi chápete, že jižní státy Evropské unie cítí např. problémy Středoafrické republiky jako vážnější - když to zjednoduším - než situaci na Ukrajině.

Proto jsem byl rád, že nakonec Rada ministrů zahraničních věcí členských států se rozhodla, že bude věnovat uzavřené jednání, které trvalo nakonec více než tři hodiny, speciálně situaci na Ukrajině. Součástí jednání byla úvodní zpráva, kterou podala Cathy Ashton jako vysoký představitel Evropské unie právě o jednání např. s Ruskem. Zprávu o jednání s těmi, kteří jsou zainteresováni v tomto konfliktu, podávali ale i jiní ministři.

Já jsem se dnes ráno spojil nejen s velvyslancem na Ukrajině, ale také se zvláštním vyslancem pro Východní partnerství panem Marešem, který jedná s politiky na Ukrajině, a ten mě informoval o obsahu těch rozhovorů a celkově o situaci a atmosféře, která dnes panuje v Kyjevě. Takže si dovolím říci, že co jsem mohl, tak jsem shromáždil, abych před vámi vystupoval jako někdo, kdo má i čerstvou představu o tom, jak v této chvíli situace vypadá.

Dnes žijeme v takovém mediálním světě, ve kterém to často vypadá, že někde vzplane požár, a v televizi se tomu věnují dva tři dny a pak se začnou věnovat nějakému dalšímu požáru, zvlášť když jich máme všude kolem tolik. A tak vzniká pocit, že je ukrajinské dění překryto olympiádou. Někdo může mít i dojem, že se situace na Ukrajině uklidnila. Chtěl bych vás ujistit, že tomu tak bohužel není. Situace na Ukrajině se dle mého k žádnému řešení nepřibližuje, ani to není tak, že by hovory, které probíhají, vedly k nějaké zásadní změně situace. Kdybych to měl velmi stručně shrnout, tak podle čísel, která máme k dispozici, je to opravdu osm mrtvých, přes 30 nezvěstných, 1 300 zraněných - a to je jenom to, co jsme schopni odhadnout.

Ta čísla jsou výsledkem násilí, perzekucí. Máme prokázané, že policie a státní administrativa skutečně používala zastrašování, používala mučení a odvážení lidí neznámo kam jako způsob, kterým se snažila ty protesty utlumit. Je pro nás nepřijatelné, že na hranicích Evropy, u státu, se kterým jsme ještě nedávno chtěli podepsat asociační dohodu, jsme najednou svědky úplného opaku. To, že jsou popírána základní práva, což se mimochodem stalo 16. ledna, kdy parlament přijal zákony, kterými zásadně omezil svobodu projevu, shromažďování a sdružování. Je pravda, že 28. ledna byla podána demise vlády, parlament odvolal platnost těchto zákonů. Nicméně onen amnestijní zákon a závazek vyšetřovat to, co se stalo, je bohužel zvláštním způsobem vázán lhůtou 15 dnů, která vyprší 17. února tohoto roku, a ten zákon, což je samozřejmě pro nás zákonodárce asi dost zvláštní představa, má platnost vázanou na to, že do sedmnáctého vyklidí představitelé opozice kyjevskou radnici, ulici Hruševskou a celou sadu budov, které v této chvíli mají obsazené. 17. únor je vlastně nebezpečný proto, že tím pádem toto datum může být spojeno s novým propuknutím násilí, a dokonce je možné, že i vláda se může po tomto datu odhodlat k dalšímu postupu násilného potlačení demonstrací, pokud nedojde k vyklizení těch budov. Takže to je bohužel termín, ke kterému se také vztahují určité obavy.

Ale víte, ono nejde o tato jednotlivá fakta. Tady jde o obecný význam toho, co se dnes na Ukrajině děje. A ze všech informací, které máme k dispozici, vám bohužel musím sdělit, že na Ukrajině de facto dochází k rozpadu činnosti státních institucí, že dochází k rozpadu fungování elementárního právního státu, že dochází k rozpadu institucí, jako je policie, justice a podobně, a že se tam vlastně vytváří de facto bezzákonný stav. To, co mi připadá nejnebezpečnější na tom vývoji, je, že Ukrajina de facto se jakoby může stát tím, čemu se říká v terminologii failed state, to znamená upadlý stát, který nekontroluje situaci na svém teritoriu. To je v zásadě to nejvážnější, co hrozí. Že úplně blízko hranic Evropy náš soused, země, o které jsme si mysleli, že postupuje, dokonce že bude přes asociační dohodu postupovat a vstupovat, nebo se přibližovat svými pravidly, regulacemi, stylem života Evropské unii a Evropě, tak naopak tato země se během jakoby velmi krátkého času může stát tím upadlým státem, to znamená státem, který se rozpadá a ve kterém nefungují základní funkce. Státem, které jsme dříve nacházeli spíše v Africe. Nepřeháním. Bohužel, ta situace je takto vážná.

A teď je otázka, proč nám to má vadit. Oceňuji Sněmovnu, že se chce o tom bavit, protože nám to samozřejmě velice musí vadit. Já to nechci úplně srovnávat, ale vezměte si třeba, jak vypadala situace na Balkáně před pár lety. Jakým způsobem tam pomaličku takto eskalovala situace a co z toho potom bylo. Pak vznikla situace, se kterou si Evropa nevěděla rady, kde jsme stáli nad tím, co se tam dělo, jako chirurg v operačním sále nad rozřezaným tělem, ale chirurg, který nevěděl, co má dělat a co si má s tím tělem počít. To byla situace, ve které se opravdu Evropa před několika lety ocitla, a byla to vzpomínka, kterou jsme chtěli zapomenout, protože víme, že se to potom řešilo dokonce tak, že do toho vstoupily Spojené státy, řešilo se to vojensky. Řada Evropanů to kritizovala. A když jste se bavili s Američany, tak vám řekli: To je sice pěkné, že se vám to nelíbí, ale co jste dělali vy sami? Kde bylo vaše řešení té situace? A proto mi připadá tak důležité se o tom bavit. Jestliže pro nás naprosto šokujícím způsobem dochází k tomu, že Ukrajina se rozpadá, tak se nás to nesmírně týká, protože nejenom z událostí na Balkáně, ale v celé historii dvacátého století víme, že podobné typy situací a konfliktů mohou mít nedozírné následky, které samozřejmě se potom mohou týkat celého kontinentu. Bohužel na to nepotřebujeme moc fantazie, abychom si uvědomili, jak obrovská rizika jsou skrytá v tom, co se na Ukrajině děje. A proto tedy snad chápete, že to pokládám za naprosto správné, že o tom mluvíme, protože bychom byli slepí, kdybychom si odmítali uvědomit, jak bezprostředně se nás to týká. To, co se děje na Ukrajině, se samozřejmě týká Evropy. Týká se to jejího budoucího vývoje a může to mít následky, které nejsme schopni ani domyslet.

Já bych rád jenom pro pořádek řekl, že Česká republika a česká vláda, ministerstvo zahraničí se skutečně angažují na Ukrajině dlouhodobě, trvale. Máme tam celou řadu aktivit. Poslanci příslušných výborů určitě vědí, kolik tam máme programů, které se týkají vzdělávání, posilování samosprávy. Vy dobře víte, že Česká republika dlouhodobě nabízí experty, poradce pro transformaci Ukrajiny. Já sám bych měl v pondělí 24. znovu mířit na jednání ministrů zahraničí V4, kde bychom znovu měli jednat o uvolnění dalších prostředků z visegrádského fondu pro Ukrajinu. Jedná se především o stipendia, jedná se o celou řadu programů, kterými se snažíme Ukrajině pomoci. Rozhodně nikdo nemůže říci, že by Česká republika Ukrajinu neměla v hledáčku, nevěnovala jí velmi silnou pozornost.

Nicméně teď je situace taková, že to všechno je samozřejmě jakoby v něčem málo, protože problémy, do kterých se Ukrajina dostala, překračují dneska hranice i těch typů pomoci, které jsme my do této chvíle volili a které jsme používali. Já si dokonce ani, abych vám pravdu řekl, nejsem jistý, jestli ty metody, které používala Evropská unie vůči zemím ve svém sousedství, třeba zemím, které chtěly vstoupit, ty, které byly použity vůči České republice, Slovensku a Maďarsku, ony asociační dohody a všechny ty instrumenty, které jsme používali a které fungovaly v našem případě, jestli dneska podobné typy instrumentů fungují vůči Ukrajině, vůči zemím severní Afriky, Sýrii a dalším. Rozumíte? Připadá mi, že tyto společnosti jsou diametrálně v jiném stadiu rozvoje ekonomického, politického, než byly Maďarsko, Česká republika, než bylo Polsko. My si myslíme, že to na nás fungovalo. My jsme absolvovali ty rozhovory, my jsme dokázali nakonec vstoupit, ale dneska mi připadá, že je možná zjednodušená naše představa, že podobný přístup může fungovat k těm zemím, o kterých jsem tady mluvil, které dneska jsou zmítány požáry, u kterých si klademe otázku, jak je zastavit, protože cítíme, že ty požáry jsou nesmírně nebezpečné.

A kdybych vám měl tedy podat zprávu o tom, čeho se týkala ta uzavřená debata ministrů zahraničí v pondělí v Bruselu, tak ta se v zásadě týkala především téhle věci: jak zacházet s Ukrajinou, jak se má chovat Evropa, abychom té situaci byli schopni pomoci.

Je naprosto bez debat, a když se podíváte na to prohlášení, tak je jasné, že začíná odsouzením násilí, že začíná odmítnutím toho, aby se používalo zastrašování a mučení lidí. To všechno jsou věci, které jsou zásadní z hlediska elementárních hodnot Evropy. Tohle stanovisko je jasné. O tom se nedebatuje. To je něco, co nemůžeme připustit, to nemůžeme trpět, protože ve chvíli, kdy to začneme tolerovat, tak se ztrácíme civilizačně. Pak to znamená, že strpíme takovéto porušování hodnot v bezprostředním sousedství.

Dovolte mi, abych řekl jednu věc. Já si myslím, že není jednoduché přijet do vzdálených zemí rozvojového světa, někam do Asie, do jiných kontinentů a suverénně jim tam říkat, jak mají fungovat demokracie, jak mají respektovat určité hodnoty, protože jiné civilizační okruhy mají za sebou specifické vývoje. A já si dovedu představit, že jim můžeme říkat, že nikde v žádné civilizované kultuře není povoleno mučit lidi. A to jsou věci, na kterých se můžeme shodnout možná s kýmkoliv, ať je za tím jakýkoliv příběh civilizace. Není ale tak jednoduché jim říkat, jaké mají vytvářet politické režimy. Ale něco jiného je, když se to děje bezprostředně v našem kulturním prostředí. A Ukrajina je de facto skoro naše kulturní prostředí. To znamená, že odmítnutí násilí, odmítnutí toho, že jsou tam nerespektována práva člověka, má podle mě zvláštní význam, když se to děje skoro tady mezi námi. To je prostě jakoby naše civilizace. To je naše kultura. Proto si myslím, že je naprosto nutné říci jasně, že tohle netrpíme, že to nemůžeme přijmout a musíme vyvinout všechno úsilí na to, abychom tuhle situaci změnili.

Jiná věc je, když se začneme bavit o tom, kde je chyba a jestli jsme my udělali všechno pro to, abychom takové situaci předešli. Nezlobte se, ale je to něco podivného. Máte zemi, se kterou jsme málem podepsali asociační dohodu, a během několika dní se mluví dokonce o tom, že bychom měli omezit víza pro ty, o kterých víme, že se podíleli na sankcích, že bychom měli zmrazovat konta těm, o kterých víme, že jsou spojeni se špičkami politického režimu. Krátce po tom, co jsme mluvili o vstupu, během historicky krátké chvíle se najednou mluví o úplném opaku, jako když máme najednou trestat, nebo vystupovat s takovýmito zákazy proti někomu, kdo porušuje elementární zásady lidskosti. Tady jako když něco nefunguje.

A to se zase dostávám k tomu, co bylo tématem debaty ministrů zahraničních věcí. Je složité, jestli budeme na jedné straně říkat, že prostě boj o Ukrajinu nevzdáme a my se z ní nenecháme vytlačit, a zároveň budeme říkat, že chceme skoncovat se studenou válkou. To je ten sporný moment. V tom si musíme vybrat, a to bylo shodou okolností vystoupení britského ministra zahraničí, který říkal něco v tom smyslu, že je otázka, jestli máme přistupovat na to, že se prostě o tu Ukrajinu rveme. Pochopte, že na tomhle světě už boj mocností rozdělil Koreu, rozdělil Vietnam a mohu vám říkat příklady toho, jak studená válka roztrhla země na dva kusy. Aby se nám nestalo, že takto roztrhneme Ukrajinu prostě tím, že se o ni budeme rvát stejně, jako jsme na to v minulosti za studené války byli zvyklí. Jedna pozice je: Ne, odsud neustoupíme, budeme tvrdí, Ukrajina si musí vybrat. Já sám jsem se situací v Asii v minulosti zabýval dostatečně důkladně a prostě musím říci, přátelé, že Korejci se nerozdělili sami. Kdyby tehdy nebylo studené války, tak země rozdělené nebyly, to snad souhlasíte. To nebyla nějaká zvláštnost korejského nebo vietnamského myšlení, že jsme měli Severní a Jižní Vietnam. To byl prostě konflikt, který způsobil, že se tyto země trhaly.

A máme dneska toto podobně zopakovat na Ukrajině? To je strašná představa. To jdeme zpátky tam, kde jsme byli. Máme přistupovat k Ukrajině jako k místu, o které se serveme a na něm dokážeme, že jsme lepší než ti druzí? Anebo uděláme to, co udělal Frank-Walter Steinmeier, který zavolal ruskému ministru zahraničí a řekl mu: Copak pro vás Rusy je výhodné to, co se tam děje? Vy to opravdu povedete do těch hořkých konců, že to roztrhnete? Copak rozpadlá Ukrajina je v ruském zájmu? Je zájmem Ruska, aby se situace eskalovala tak, že se nakonec Ukrajina opravdu stane tím failed state, tím rozpadlým státem? To bude ochrana ekonomických zájmů Ruska?

Neseme určitou odpovědnost za Ukrajinu a že Ukrajina samozřejmě využívala situace, že jsme se nebyli schopni domluvit - Rusko s Evropou, že nebudeme tuto hru hrát. Využívala toho a používala každou stranu k tomu, aby zvyšovala svou cenu. A bohužel jsme říkali, že přitahujeme Ukrajinu do Evropy, nabízeli jsme jí partnerství, nabízeli jsme jí asociační dohodu. Když si vezmete právní poměry na Ukrajině, tak jsem si často kladl otázku: Opravdu ukrajinští oligarchové myslí vážně, že budou provádět veškerou harmonizaci legislativy a budou akceptovat vytváření pravidel, o kterých se Ukrajině v podstatě ani nezdálo? Ano, mluvil jsem s některými, kteří mi říkali: Ano, máme zájem, aby naše děti nemusely chodit po ulicích, kde je bude někdo hlídat se samopaly. My chceme vytvořit život, jako máte v Evropě. Takže jako kdyby tam opravdu byly síly, které o to stály.

Proč podpis nebyl odvolán, o tom nechci dlouze mluvit, protože všichni tušíte, že to pozadí je složité a že v něm ruská strana nade vši pochybnost sehrála významnou roli. Řeknu vám jednu takovou věc jako příklad. Byl tady nedávno na návštěvě arménský prezident. Měl jsem možnost se bavit s arménským ministrem zahraničí. A ptal jsem se ho, proč Arménie nakonec neakceptovala podpis asociační dohody. A arménský ministr mi řekl naprosto na rovinu: My jako Arménie potřebujeme držet vztahy s Ruskem z důvodů strategických. A snad vám nemusím vysvětlovat, že Arménie v pozici, ve které je, si nemůže dovolit přetnout vztahy s Ruskem. A jestliže nás Evropa postavila před otázku buď, anebo, tak jsme nebyli schopni useknout Rusko, podepsat asociační dohodu. To prostě strategicky v naší zemi nebylo možné provést. A nám je to líto, my jsme chtěli mít vztahy na obě strany. Právě ta situace „buď, anebo“ způsobila, že rozhovory Arménie o asociační dohodě ztroskotaly.

A podobně je to na Ukrajině. Samozřejmě ruský projekt euroasijské celní unie je projekt, který pokud by takto vznikl jako vlastně konkurenční projekt Evropě, by bylo něco jako kontinent, který se vynoří jako určitá konkurence Evropskému společenství. S jinými pravidly, s jinými regulacemi. Tady jako kdyby vznikalo to soupeření v nové podobě. Jestliže státy stojí v situaci, kdy si mají vybrat, tak právě to je situace, která vytváří konflikty, do kterých se dostává Ukrajina. Chápete, tady má každý svou vinu. Ukrajina, že se snažila dlouho využívat této situace, a my, že jsme si možná ani neuvědomili, do jakého nebezpečí se ženeme.

Nechci být nějakým jednoduchým soudcem. Jenom upozorňuji na to, že nemůžeme zároveň říkat "budeme tvrdě postupovat v hájení zájmů Evropy na Ukrajině a prosadíme je" a zároveň říkat "nechceme zpátky studenou válku". Já si myslím, že ten telefonát německého ministra, který jsem uvedl, ruskému ministrovi, výzva k tomu "skončeme s těmito dostihy, protože výsledky mohou být tragické", naznačuje, že dle mého je třeba, aby součástí řešení byla také dohoda a jednání mezi Evropou a Ruskem.

Víte, je to něco podobného jako v Sýrii. Dovolte, abych připomenul, že v této zemi, kde mluvíme bohužel o ještě daleko strašnějším množství obětí než v případě Ukrajiny, a dej pánbůh, aby se Ukrajina nedostala do tak tragické situace a aby se tam situace nezhoršovala, ale víte, že v Sýrii někteří politici říkali: S Asadem jednat nebudeme. To pro nás není partner. Podívejte se, co se tam děje. A dneska máte jednání v Montreux a v Ženevě a tam si ministři zahraničí těch stejných zemí podávají ruku s Asadovým ministrem zahraničí. Proč? Protože cesta z té krve neexistuje než přes jednací stůl a nakonec se jedná, protože je to jediná cesta. A dokonce i tady se Rusko snaží s Evropou dohodnout a snaží se postupovat jedním směrem. Nechci to idealizovat, situace kolem Sýrie je složitá, ale říkám to jako příklad. Já se prostě obávám toho, že ve chvíli, kdy přetneme komunikaci, když si řekneme, že pouze bojujeme, bude zle. Tak tohle není olympiáda. Tady prostě neschopnost jednat může být osudná.

Domnívám se, že nemůžeme pomáhat návratu studené války a že do jednání musí být zahrnuti všichni, kteří tu situaci v něčem pomáhali vyvolávat. Tady prostě bylo více těch, kteří to takto nebezpečně sunuli k tomu výbuchu, kterého jsme nakonec svědky.

Samozřejmě, že nemůžeme rozhodovat za Ukrajince. Já nikdy nebudu mluvit o tom, že bychom měli mediovat v tom, co se tam děje. Ne. Rozhodnutí o Ukrajině musí učinit Ukrajinci samotní. Nikdy nebudu doporučovat Ukrajincům, aby dělali předčasné volby za půl roku. To musí oni sami říci, kdy chtějí udělat volby. Ukrajinci sami se musí rozhodnout. To nemůže dělat ani Evropa, nemůže to dělat ani Rusko. Tohle musí být rozhodnutí občanů Ukrajiny. Jakkoli je to dnes těžké. A domnívám se, že to nemůže být ani rozhodování jenom mezi politickou opozicí na jedné straně a vládními představiteli na druhé, protože pro mě osobně je významný ten Majdan. Občanské sdružení Majdan, které dnes reprezentuje daleko širší spektrum, než je pouze politická opozice, která často v mnoha momentech ztrácí důvěru. Takže těch účastníků dialogu podle mě musí být víc. A tento dialog je klíčový, když mluvíme o tom, že Ukrajina musí dát určité odpovědi. Musí je učinit ona. Nikdo jim je nemůže vnucovat. My to za ně nemůžeme převzít. My bychom neměli přilévat oleje do ohně. Možná naše role je právě v tom, abychom řekli jakoby to, co jsem naznačoval o rozhovoru pana ministra Steinmeiera: Přece tohle není v našem zájmu. Ani v našem, ani ve vašem. A není možné tu situaci eskalovat tím, že budeme my ještě bojovat spolu. V tomto vidím určitou cestu.

Já nebudu mluvit o takových věcech, jako je humanitární pomoc, kterou organizuje Česká republika, protože to pokládám za povinnost, kterou tady děláme. Nebudu mluvit o prostředcích. Je tady celá řada věcí, které jsou samozřejmostí.

To, co se děje na Ukrajině, je skutečně součástí docela zásadního zápasu o to, jestli Evropa udrží své hodnoty a svou podobu života, protože se může stát, že pokud tyto procesy nezvládneme, tak to nesmírně může ovlivnit i to, co se dokonce děje i v naší zemi. Dobře víte, že i v naší zemi je celá řada ukrajinských občanů, kteří tady žijí a pracují, a je to poměrně vysoký počet. A kdyby byla Ukrajina tím upadlým státem, tak to může mít samozřejmě celou řadu důsledků, i velmi konkrétních. Tady může být příliv lidí z Ukrajiny, který zasáhne i Českou republiku. Takže tady je celá řada věcí, na které je třeba se už dnes připravovat. Já bych vás rád jenom informoval, že jsme o tom už jednali s ministrem vnitra a že se vlastně bohužel musíme připravovat i na ty možné zlé scénáře, které si nikdo z nás nepřeje.

Ale je dobré, že se o této věci mluví. A nebudu vám tvrdit, že jsem mudrc, který zná zaručené řešení. Nicméně se domnívám, že stanovisko, které přijala evropská Rada ministrů a které konstatovalo, že je třeba nabídnout Ukrajině politickou perspektivu, a že dokonce ani asociační dohoda není posledním krokem vůči Ukrajině, pokládám za správné, že to takto bylo přijato. Protože my sice na jedné straně říkáme Ukrajině: Stop násilí!, požadujeme politické řešení krize, ústavní řešení, ale zároveň říkáme, že ta cesta k jednáním s Evropou, cesta Ukrajiny k Evropě, je stále otevřená.

A stejně tak v tom usnesení Rady ministrů se říká, že nikdo by neměl zasahovat do rozhodování Ukrajinců, že rozhodnutí Ukrajiny musí být ponecháno na nich samotných. Součástí řešení musí být i to, že musí mluvit spolu ti, kteří se v něčem podíleli na vytvoření té složité a vážné situace na Ukrajině. A teď nemá cenu, abychom z jedné, z druhé strany na sebe vykřikovali, kdo má větší podíl viny, protože každý tuší, co zní tady na naší straně, a víme taky dobře, že v Moskvě to čtou jinak. A teď nemá cenu si vypočítávat jednotlivé argumenty. Všude je v poslední době vzpomínán výrok pana Putina před několika lety. Myslím, že to byla konference v Mnichově, kde řekl, že Ukrajina je umělý stát, což byla formulace, která byla řečena veřejně a která samozřejmě působí hrozivě. Nemá cenu tady tyto věci jenom opakovat, ale je třeba si říci: Ne, my neseme odpovědnost a není přípustné, abychom tuto situaci místo toho, abychom jí pomáhali, ještě více eskalovali.

Varoval bych před černobílým viděním světa, varoval bych před jednoduchými představami, že východ a západ Ukrajiny jde každý jiným směrem. Já si myslím, že to jsou zjednodušené názory. Varoval bych před tím, co bohužel také zaznělo z úst jednoho ministra, že přece Ukrajina je rozdělená. Myslím, že tohle jsou názory scestné. A myslím si, že řešení musí být hledáno v rámci celé země a že se na něm musí podílet všechny složky společnosti. Takže já mohu pouze vyslovit přání, že se ty předpovědi možné eskalace a nové vlny násilí nenaplní. Přál bych si, abychom se všichni v Evropě snažili najít efektivní kroky, jak tomu čelit.

.