Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Dění na Ukrajině si naši pozornost zaslouží

 

Blog ministra Lubomíra Zaorálka na webovém portálu aktualne.cz z 22. 3. 2014

Přál bych si, abychom o ukrajinské krizi diskutovali pokud možno bez hněvu a zuřivosti a abychom se zbytečně nerozdírali, protože si myslím, že je to zbytečné.

Ale ne proto, že bychom byli představitelé příliš malé země s příliš nevýznamnými ministry, protože to si myslím, že je také chyba v uvažování. Ale proto, že pouze tehdy, pokud jsme schopni se dobrat nějakého společného výsledku, pokud jsme schopni se dohodnout na hodnotách, které respektujeme, a pokud jsme schopni, aby Česká republika měla jednu zahraniční politiku, můžeme mít v současném světě vůbec nějaký hlas. Takže za to bych se přimlouval.

A vzpomněl bych jednoho britského londýnského profesora, bohemistu, který mi jednou v Londýně říkal, jak ho překvapuje, že v Česku a v dřívějším Československu jsme s oblibou mluvili o své zemi jako o malé. A upozorňoval mě na to, že jsou země, které jsou menší, než bylo Československo a než je dnešní Česká republika, a které by nikdy nepoužily to adjektivum malé. Protože jsou všechny přesvědčeny o tom, že malost není prostě dána tím jenom, kolik máte obyvatel a jak velké máte území. Ale je dána prostě tím, jak jste schopni jednat, jak jste schopni spravovat svou zemi, jakou jste schopni mít kulturu a podobnými věcmi. Když jsou tyto věci samozřejmé v Dánsku, Holandsku a v dalších zemích, tak bych si přál, abychom to jednou cítili podobně i v Česku. Abychom nemluvili o nevýznamnosti české vlády, o nevýznamnosti českých ministrů, abychom nemluvili o nevýznamnosti České republiky. Protože tu můžeme způsobit pouze my sami, pokud nebudeme schopni zaujímat názory, které budou srozumitelné, které budeme schopni argumentovat a na kterých bude zřejmé, že jsme se na nich dokázali dohodnout.

Proto na vás apeluji, podobně jako jsme apelovali na Ukrajině: odložme extrémy a zkusme se dobrat něčeho, na čem se můžeme shodnout. Protože kvůli společným usnesením také existuje tato sněmovna. A kvůli společným pozicím, které jsme schopni zaujmout v Evropě, také existuje tato sněmovna. Takže neříkejte, že tohle není téma, na kterém nezáleží. A neříkejte, že zahraniční politika je něco, co můžeme odložit a nevšímat si toho. Ve 20. století se nám přece několikrát stalo, že se ukázalo, že nám sem právě zvenku vtrhla zahraniční politika a síly, které rozhodly o tom, že jsme vůbec o sobě rozhodovat nemuseli a nemohli. A dokonce celá desetiletí.

Tak to možná stojí za to si všimnout, co se děje na Ukrajině, a kultivovaně se o tom bavit. Abychom věděli, kde v tom je zájem České republiky. Já jsem stále přesvědčen, že toho jsme schopni. Já jsem šel do funkce ministra proto, že jsem přesvědčen, že jsme schopni mít jednotnou zahraniční politiku, a jsem připraven pro to udělat všechno. A proto se tady nebudu s nikým hádat ani přít a začnu jenom tím, že opravím možná některé nepřesnosti.

Není pravda, že to byl někdo jiný, kdo v Kyjevě na Ukrajině zvedal otázku vyšetření toho, co se odehrálo na Majdanu v těch nejdramatičtějších dnech. Já vás mohu ujistit, že jsem to byl jednak já sám, který jsem se obracel na představitele Ukrajiny při každé příležitosti, že to jsou věci, které musí být vyšetřeny. A když jsem byl členem delegace ministrů V4, tj. členem delegace, ve kterém byl maďarský ministr, slovenský, zástupce Polska a já, tak jsme to oficiálně zvedali, když jsme jednali s premiérem země, s ministry, s předsedou sněmovny, dokonce i s představiteli opozice. Se všemi jsme zdůrazňovali stejně, že to první, co musí být, je vyšetřit tuto kauzu. A bylo to od nás všude jasně slyšet. Nečekali jsme na to, až to bude říkat někdo jiný.

Dokonce není pravda, že jednám jenom s někým. Já vás mohu ujistit, že komunikuji s ministrem Lavrovem, že on sám mi dal najevo, že se chce setkat, já jsem ho pozval do Prahy. Prostě není pravda, že komunikuji jenom s jednou stranou.

Pár slov ústavnosti ukrajinských událostí. Ta debata je totiž taková, že nemá konec. Pan Mustafa Džemilev je představitelem krymských Tatarů. Kdysi seděl ve vězení kvůli tomu, že protestoval proti okupaci Československa v roce 1968. Je to postava tak vážená, že se s ním baví i pan Putin. A v tom rozhovoru, který s ním vedl, podle svědectví pana Džemileva pan Putin, když mu Džemilev řekl, že krymský plebiscit byl nezákonným, odpověděl: Ale Ukrajina opuštěním svazového státu porušila také platné zákony. Čili on mu řekl, že v tom roce 1991, když bylo referendum na Ukrajině, tak to bylo také porušení platných zákonů.

Toto je hodně závažný fakt a my nemáme důvod panu Džemilevovi nevěřit. Nakonec ani ruský prezident to nepopřel. Tohle je přece docela základní věc. To znamená, že pan Putin mu jasně řekl, že - můžeme si teď vyčítat referenda, ale já potom ani to vaše neberu, tzn. že neberu nezávislost Ukrajiny... Rozumíte, tzn. že já neuznávám ani ten celý rozchod států bývalého postsovětského prostoru a beru to tak, že my, jak to vyjadřuje potom ve svém projevu v Dumě, jsme byli o vás oloupeni, vy jste nám byli ukradeni. A vy jste neměli právo hlasovat v tom referendu o tom, že chcete být samostatní! No a přátelé, kde se teď tady dobereme nějakého výsledku? Co s tím tedy budeme dělat? Pan Putin neuznává referendum ukrajinské, my neuznáváme referendum krymské. Jak se z toho hodláme dostat?

Tady zaznívají často argumenty, že něco nebylo stoprocentně podle ústavy. Já sám, když nad tím přemýšlím, co bylo v mém životě podle ústavy a co ne, tak si vzpomenu na to, že jsem byl na začátku roku 1990 kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění ČSSR. Chápete, já jsem byl poslancem Federálního shromáždění, který byl kooptován, který nebyl nikým zvolen. Nahradil jsem nějakého poslance, který musel odejít. Mám tušení, že tohle nebylo taky podle žádné ústavy. Ani se tím skoro nemůžu moc chlubit, že. Stát se poslancem federálu tím, že vás tam někdo pošle, vy si tam sednete... A tam se odhlasuje, že jste členem... To je hodně svérázné. Takže já jsem zažil ve svém životě omezené množství převratů a sametových revolucí. Ale tu jednu jsem zažil. A vím, že jsem nebyl podle ústavy federálním poslancem. Mám proto tvrdit, že to bylo všechno neplatné? Byla neplatná volba Václava Havla? Byla neplatná ta rozhodnutí, která jsme tam činili? Všechno je na vodě, jakmile to takhle vezmeme. Na vodě je samostatná Ukrajina, na vodě je česká sametová revoluce, na vodě je Krym. Takže já tím chci říci, že to čistě ústavní hledisko, kdybychom použili na události Ukrajiny a toho, co se děje kolem nás, tak jakoby nic neobstojí. A dá se použít úplně libovolně a můžeme se tím tlouct po hlavách tak, jak se nám hodí.

Říkám, že čistě legalistické ústavní hledisko při hodnocení v podobných situacích, jako jsou politické krize, u mne neobstojí. A proto, když jsme byli na Ukrajině a jednali jsme tam v ty vzrušené dny, tak jsme se zajímali o takovou věc, aby rozhodnutí ukrajinské vlády Parlamentu - a teď se nesmějte, ale to bylo jediné, co jsme mohli říkat - byla co nejblíž ústavě, aby byla co nejblíž zákonům.

Chápete, to bylo to jediné, co zbylo. Aby to bylo co nejblíž! Stejně jako moje kooptování do toho parlamentu, aby bylo co nejblíž Ústavě. Protože v situacích politických krizí, v situacích, kdy máte dokonce desítky mrtvých, si myslet, že všechno bude čisté, je trochu iluze. Já jsem někde četl, že situace na Ukrajině se chvílemi podobá situaci v Rusku v roce 1917, kdy se vlastně veškerá státní administrativa rozpadá a k moci se může dostat skoro kdokoliv. A vlastně smyslem podobných situací je zvládnout je natolik, aby se krize neprohlubovala, aby nevedla k tomu, že se situace eskaluje, že se stát hroutí a že je dokonce nedej bůh stále více mrtvých.

Takže proto se domnívám, že debata o tom, co bylo nebo nebylo ústavní, je debata, která nás nedovede k žádnému výsledku. Já sám v případě Kosova jsem byl ten, který tvrdil, že postup, který se zvolil, je nesmírně nebezpečný a velmi sporný. Taky jsme se nedovolali žádného výsledku. A proto, mám-li hledat společný jmenovatel, na kterém se ve sněmovně dohodneme, tak jsem navrhoval nezkoumat to, do jaké míry se kdy dodržela, nedodržela přesně Ústava, protože na tom se zřejmě neshodují jednotliví protagonisté podle toho, na které straně stojí, ale aby se český parlament vyjadřoval k tomu, co se ho bezprostředně týká.

A já se domnívám, že v případě toho, co se stalo na Krymu, nešlo jenom o to porušení nebo neporušení Ústavy. Ale šlo o to, že cizí vojska, cizí vojáci vstoupili na území suverénního státu. A ať pan Putin uznává nebo neuznává hlasování a referendum na Ukrajině v roce 1991, tak v roce 1994 podepsalo Rusko mezinárodní usnesení, dohodu, smlouvu, podle které se zavázalo respektovat hranice Ukrajiny také na základě toho, že se Ukrajina vzdala jaderných zbraní. Takže se dá doložit, že tady jsou mezinárodní závazky a principy mezinárodního práva, které v této věci byly porušeny. Necítím se kompetentní mluvit do toho, jak kdo dodržoval Ústavu v té či oné zemi, ale cítím se kompetentní v České republice vyjádřit se k tomu, když někdo takovýmto způsobem překročil hranice cizího státu a rozmístil tam své vojáky a učinil z cizího území své území vlastní.

A mám dojem, že tohle je jmenovatel, na kterém bychom se mohli všichni shodnout a mít to jako stanovisko, které je pro nás zásadní, protože se domnívám, že to je něco, s čím máme hlubokou zkušenost, o které si tady můžeme dokonce dlouze vyprávět. Tohle je podle mě zájem České republiky. Zájem České republiky je říci jasně, že není možné konat referenda o hranicích. Že není možné na základě určení národních menšin se domáhat nějakého území jako svého vlastního. A pro mě prostě je hrozivé to, jaké politické strany, jaké politické proudy se toho, co se stalo na Krymu, dovolávají. Pro mě je hrozivé to, že takové tvrdé nacionalistické strany jako je Jobbik v Maďarsku a mohl bych jmenovat další v Evropě, jsou nyní nadšené tím, jak se zvedlo téma národního sebeurčení. Je to před volbami do Evropského parlamentu. A říkají: To jsou principy, ke kterým my jsme se vždy snažili přihlásit, konečně to někdo řekl jasně a konečně dokonce vidíme, že to takto lze. Že je možné na základě toho, že někde je národní menšina, to území dokonce obsadit, i když je to území cizí! Ale tyto politické strany říkají, že tohle je něco, co ony podporují. Tohle se stalo součástí debaty. A to je podle mě nebezpečné. To je nebezpečné pro Českou republiku a tohle se nás snad týká! Takže je nás deset milionů, ale já tvrdím, že tak, jak tady jsme tento stát v těchto hranicích a s těmito obyvateli, že by měl být schopen jasně říci, že něco podobného to je věc, kterou my musíme odsoudit. A bez ohledu na to, jestli sedíme tam nebo tam. Bez ohledu na to, jak budeme tady vést debatu o situaci na Ukrajině bychom se k této věci měli postavit jednoznačně a jasně.

A podle mě podle tohoto stanoviska by se měla řídit i česká vláda. Pro Českou republiku musí být nepřijatelné, že někdo pořádá referenda o hranicích. Musí pro nás být nepřijatelné to, že se nerespektují principy mezinárodního práva. A to, že se nerespektují mezinárodní smlouvy. Protože jestliže tohle by začalo platit a my jsme vstoupili skutečně do prostředí, kdy se takto budou rozpouštět hranice, tak budeme žít v prostředí, ve kterém se bude uplatňovat především právo silnějšího. Kde rozhodující budou státy podle toho, kolik mají obyvatel, kolik mají vojáků, kolik mají území. A země jako Česká republika se teprve pak stane malou. Tak jako jsme jí bohužel byli v roce 1938.

.