Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Unie v dobrém i zlém – naše budoucnost

 

Článek ministra Lubomíra Zaorálka v deníku Lidové noviny z 2. 5. 2014

Na samý úvod úvahy o ztrátách a nálezech, které České republice a jejím občanům přineslo členství v Evropské unii, si dovolím malou připomínku. Málokterá politická reprezentace v Evropě vzbuzovala tolik nadějí a slibovala takovou inspiraci pro budoucnost evropského integračního procesu jako právě česká.

Pro příklady netřeba chodit daleko. Vzpomeňme na politický esej Jiřího Dienstbiera s příhodným titulem Snění o Evropě, kde pozdější ministr zahraničních věcí hledal cesty k překonání rozdělení Evropy ještě v dobách existence železné opony. Vzpomeňme na projev, který prezident Václav Havel přednesl ve francouzském Senátu v roce 1999 a kde se zamýšlel nad možností federálního uspořádání Evropy a vyzval k vytvoření druhé komory Evropského parlamentu.

S určitou nadsázkou lze říci, že česká politická scéna patřila svého času v oblasti evropského vizionářství k naprosté špičce. K odvrácení se od tohoto trendu došlo nejpozději s naším vstupem do EU. Od tohoto okamžiku bilance našeho uvažování o Evropě již, bohužel, zdaleka tak pozitivní není.

Z tohoto stavu nelze přirozeně vinit naše členství v Evropské unii. Ostatně političtí vizionáři to v Česku neměli nikdy snadné. Lze říci, že čím větší váhu měl jejich hlas, tím větší bylo pokušení těch, kteří s nimi nesouhlasili, jejich snahám radikálně oponovat. Motorem této opozice nebylo již někdejší vizionářství či snění, ale ideologie, která kladla politickou realitu až na druhé místo za názorový purismus. Čím složitější politická realita byla, tím silnější politický názor. Tato tendence přitom s naším vstupem do Evropské unie dlouhodobě narůstala až do té míry, že se hovořilo o „tradičním českém euroskepticismu".

K panice nemáme důvod Dnes, deset let od historického rozšíření EU o deset nových členských zemí včetně Slovenska a Česka, je možné říci, že český euroskepticismus stihl podobný osud jako kdysi české snění o Evropě. Evropská realita - a to nikoliv jen ta, která se bezprostředně týká EU - vstoupila během poslední dekády do značně neklidných dob, které přály vizionářství stejně tak málo jako ideologiím. Veřejnost si žádala hmatatelné výsledky, nikoliv teorii. Klíčovými slovy se stal krizový management a pragmatismus.

Troufnu si tvrdit, že tento vývoj představoval pro českou veřejnost potřebný budíček. Není přirozeně sporu o to, že úvahy o budoucí podobě Evropy a Evropské unie budou vyžadovat množství nelehkých diskusí, a to včetně náročných intelektuálních cvičení. Zdravá dávka kritického odstupu či skepticismu bude stejně tak potřebná jako schopnost nadchnout a pozitivně motivovat. Změnou, kterou nejen česká veřejnost přitom pociťuje, je, že se prezentované postoje a názory budou jaksi více poměřovat jejich reálným dopadem na každodenní praxi.

Jsem přesvědčen, že k tomu, aby se hlasy politických debatérů braly vážně, již nestačí a nebude stačit jejich názorově teoretické ukotvení. Stejně tak jsem přesvědčen, že je to dobře. Vývoj posledních deseti let nás všechny, nejen země, které v roce 2004 do EU vstoupily, připravil o řadu iluzí ohledně ekonomických i bezpečnostních jistot. Novou realitu nelze ignorovat. Pokud chceme uspět, nesmíme před touto realitou zavírat oči, ale naopak, na jejím pozadí musíme být s to definovat, co chceme, a následně i být ochotni pro to něco udělat.

O dnešní realitě nelze smlouvat. Je naše, a tudíž je na nás, abychom ji akceptovali, a to v dobrém i ve zlém. Totéž platí samozřejmě i o Evropské unii. Toto prozření je pravděpodobně nejdůležitější položkou při našem bilancování, co nám deset let v EU dalo či vzalo. Vezmeme-li tento poznatek za svůj, potom není sebemenší důvod, abychom propadali při pohledu na naši budoucnost v Evropské unii panice. Moderní české dějiny nabízejí řadu příkladů (první republika či 60. léta), u kterých není přeháněním tvrdit, že kdykoliv česká společnost nalezla svou tvář a věděla, co chce, vždy dokázala dosáhnout úctyhodných výsledků. Je čas se o to znovu pokusit. Ostatně, nikdo jiný to za nás neudělá.

.