Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

K obnovení dialogu s Čínou realisticky

 

Článek 1. náměstka ministra Petra Druláka v deníku Právo z 2.5.2014

Oživování politických vztahů s Čínou, které česká vláda zahájila před několika týdny, nabývá cestou ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka do Pekingu konkrétní podoby. Po čtrnácti letech se český ministr zahraničí setká se svým čínským protějškem. V následujících měsících se do Číny vydají další členové vlády, na podzim se chystá cesta českého prezidenta a připravuje se i návštěva premiéra.

Vzájemná setkání a politický dialog nejvyšších představitelů obou států je třeba přivítat. Čínská lidová republika patří ekonomicky i politicky k nejvýznamnějším hráčům na globální scéně, řadí se mezi naše největší mimoevropské obchodní partnery a v posledních letech projevuje rostoucí zájem o střední a východní Evropu. Čína se rovněž opírá o kulturní a politickou tradici, která se zásadně liší od té naší západní. Její prudký vzestup proto na Západě občas budí obavy, objevují se třecí plochy, nedorozumění, spory. Čína nám však také svojí jinakostí nastavuje zrcadlo. Díky němu si lépe uvědomujeme svoji svébytnost, v čem jsme silní a v čem naopak slabí.

Dialog s Čínou by nám měl pomoci lépe se poznávat, překonávat nedorozumění a společně čelit globálním problémům. Pouze pokud navrhované řešení globálních problémů bude rovněž globální, a nikoliv pouze západní, může mít naději na úspěch ve světě, v němž Západ už není výlučným pánem, nýbrž pouze jednou z významných sil, podobně jako Čína. Důvody pro oživování česko-čínských vztahů jsou tudíž silné a nezpochybnitelné.

Přesto se politika české vlády k Číně doma setkává s rozpornými reakcemi. Často se za nimi skrývá ploché vidění světa nebo čirá neznalost. Na jedné straně vláda sklízí chválu ekonomicky uvažujících pragmatiků, kteří očekávají snazší přístup českých firem na čínský trh a příliv čínských investic. Na druhé straně čelí kritice principiálně založených moralistů, kteří vládě vyčítají, že zapomíná na Tibet a lidská práva. Ani jedno není tak úplně pravda. Krátkým spojením těchto dvou polopravd navíc vzniká zavádějící karikatura vykreslující českou zahraniční politiku, jak prodává havlovské principy za mrzký peníz. Aktuálně si touto karikaturou posloužil předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Karel Schwarzenberg, když přirovnal naši zahraniční politiku k jednání „lehké děvy“, která se prodává.

Skutečnost je těmto představám dost vzdálená. Obnovení politických vztahů naplňuje jednu z podmínek nutných k uskutečňování českých ekonomických zájmů, ale samo o sobě nic nezaručuje. Čína patří svými specifiky k trhům, na nichž cizinci musejí vyvinout mimořádný um a úsilí, pokud mají dosáhnout dlouhodobých zisků. Čína má navíc stále obrovské investiční příležitosti ve svém nerozvinutém vnitrozemí a cíle jejích zahraničních investic se s českými podmínkami spíše míjí. Investuje převážně do surovin, zemědělské půdy, pokročilých technologií či strategické infrastruktury. Nevyužité ekonomické příležitosti v česko-čínských vztazích jistě jsou. Nelze je však přeceňovat a jejich naplnění závisí především na schopnostech našich firem. Žádný peníz v tomto ohledu na stole neleží. 

Ale Česká republika obnovou politického dialogu především nic prodávat nechce a už vůbec ne sama sebe. Hodlá i nadále pokračovat v oficiálním lidskoprávním dialogu a na praktické úrovni poskytovat humanitární a morální podporu aktivistům, kteří hájí občanská práva. Širší pojetí lidských práv, k němuž se vláda svým programovým prohlášením hlásí, ale podává úplnější a členitější pohled na vývoj lidských práv než úzká, výlučně občanskoprávní perspektiva nedávné minulosti. Umožňuje vidět jak obrovský sociální pokrok Číny posledních desetiletí, tak i rostoucí politickou pozornost věnovanou těžce poškozovanému životnímu prostředí a potírání korupce.   

Současná zahraniční politika zaujímá vyváženější postoj k Tibetu. Vnímá složitou situaci v této čínské autonomní oblasti, která je výsledkem rozporů etnických, kulturních a modernizačních. Její řešení by mělo jít cestou inkluzivního dialogu všech stran a lze jen doufat, že se čínští představitelé touto cestou vydají. Na druhou stranu si Západ nemůže tento dialog na Číňanech vynutit vnějším tlakem.

Zde je potřeba se vyrovnat s havlovskou tradicí. Václav Havel v roce 1990 přijal v Praze tibetského dalajlámu. Toto jedinečné gesto mělo tehdy svůj osobní a dobový smysl daný setkáním dvou duchovně orientovaných veřejných osobností pronásledovaných komunistickými režimy. V atmosféře doby mohl Havel odhlédnout od dalších politických důsledků. Především od toho, že dalajláma v té době nebyl pouze výraznou duchovní osobností, nýbrž také nejvyšším politickým představitelem tibetské exilové vlády, kterou Československo, podobně jako další státy, neuznávalo. Přijetí dalajlámy mohlo být vykládáno jako krok k uznání tibetské exilové vlády a tím i ke zpochybnění čínské územní integrity, ale tento krok ani Československo, ani Česká republika ani žádný další stát nikdy nepodnikly. Proto je trochu komické, když například Martin Bursík vyčítá Sobotkově vládě, že neuznává tibetskou exilovou vládu (LN, 25.4.). Sobotkova vláda se tím pouze hlásí ke kontinuitě s předchozími vládami včetně oněch dvou, v nichž seděl Bursík.

Nicméně Havlovo gesto inspirovalo další české i západní politiky, čímž mimo původní kontext ztratilo svůj prvotní obsah a přeměnilo se na něco jiného. Z přijímání dalajlámy se stala politická rutina využitelná jak vnitropoliticky, k oslovení určitého voličského segmentu, tak i zahraničněpoliticky k vyvíjení tlaku na Čínu. Pokud tento tlak měl vůbec nějaký pozitivní výsledek, rozhodně se to neprojevilo v inkluzivním dialogu, který by měl vést ke zlepšení situace v Tibetu. Naopak šanci na dialog spíše snižoval, když v Číně budil obavy o územní integritu státu a čínské představitele vedl do agresivně defenzivních pozic, které dialogu nesvědčí. Je proto na místě tuto rutinu přehodnotit. Dalajláma je inspirující duchovní osobností, která svým příznivcům pomáhá překonávat duchovní vyprázdněnost dnešního Západu. Není však partnerem pro jednání s politickými představiteli státu.     

Česko-čínské vztahy jsou stále v zajetí dvou zjednodušených představ: představy firmy, která usiluje jen o zisk a představy nevládní organizace, která prosazuje své pojetí lidských práv. Ale stát není ani firma, ani nevládní organizace. Svojí zahraniční politikou vytváří podmínky, v nichž firmy, nevládní organizace a další hráči působí. Právě zahájené oživování politických vztahů s Čínou si klade za cíl překonávat hluboké kulturní a politické rozdíly mezi oběma státy a vytvářet tak podmínky k co nejplodnější výměně a spolupráci mezi oběma společnostmi.

Odkaz: www.czechchina.com

.