Pojďte a zhlédněte vyprávění z minulého věku, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi. Vydejme se na cestu s lidmi, kteří křižovali Evropu, protože jejich osudem se stal cirkus. Sledujme s nimi odvěkou touhu člověka posunout hranice lidských možností, touhu po kráse, dokonalosti a odvaze. A taky touhu po štěstí.“ Tato slova si vybaví asi každý, kdo v televizi hltal dvanáctidílný seriál Cirkus Humberto.

Mám dojem, že jejich obsah je na úvod tohoto textu důležitý k pochopení poněkud „jiného“ vnímání světa ze strany samotných cirkusáků. Jde o příběh velmi významné cirkusové rodiny Kludských, jenž se začal odvíjet před třemi lety a táhne se doposud. Je o naději na obnovení cirkusu a pozdvihnutí kdysi slavného jména cirkusové dynastie, které se ale záhy zlomilo ve zmar způsobený možná až přílišnou důvěřivostí majitelů, kteří se spolehli na druhé. Vše končí „ukradeným cirkusem“, policejním vyšetřováním a milionovými dluhy. Nepředstavitelné je ale celé tříhodinové vyprávění členů rodiny Kludských, které jsem si vyslechl u nich doma.

Cesta do Turecka potopila slavné jméno. Vše bylo proti

Příběh začíná v roce 2009. Cirkus Kludský v té době neexistoval, nicméně věhlas jména přilákal bývalého bulharského artistu (redakci se jej nepodařilo kontaktovat, proto nebude zveřejňovat jeho jméno) s jeho agenturou. Měl zajistit turné po Turecku. V zemi cirkusům zaslíbené. Všichni by na půlroční štaci vydělali a bílé maringotky s nápisem Kludský by zase slavně brázdily Evropou jako ve dvacátých letech 19. století.

Touha obnovit vlastní podnik a důvěra v bulharského partnera, s nímž se znali 18 let, Bohumila Kludského – syna bývalého ředitele cirkusu – oslovila. „Jenže jsme začínali od nuly. Neměli jsme žádné vybavení. Proto jsme zastavili dům, syn si vzal úvěr. Zanedlouho se nám podařilo angažovat umělce a vytvořit špičkový, moderně fungující cirkus,“ popisuje začátky Kludský.

Na začátku března 2010 kolona o několika kamionech a nákladních autech vyráží směr Istanbul. Záhy ale přichází první z řady průšvihů. „Zastávku jsme měli v bulharské Sofii. Jenže jsme tam zůstali trčet dva a půl měsíce. Partner nezařídil formality pro přechod hranice, navíc nebyly peníze na cestu, kterou měl de facto platit,“ stěžuje si syn Kludského David – sám špičkový artista a drezér koní.

Katastrofa:Je mistrovství světa ve fotbale, následuje ramadán

Až v květnu se kolona opět rozjíždí. Jenže přechod hranic vyvolá další komplikace a zdržení. „Všechny papíry v pořádku nebyly, Turci nás proto vrátili do hraničního mezipásma. Tam jsme v katastrofálních podmínkách zůstali necelý měsíc, než se vše vyřešilo,“ vzpomíná Kludský starší. Myšlenky na návrat prý nepřipadaly v úvahu. Už to nešlo – do Turecka je táhla nutnost zalepit nadělané dluhy. Konečně se zadařilo a cirkus Kludský má 9. června v Istanbulu premiéru. Jenže uplynou jen dva dny a přichází další rána. V Jihoafrické republice začíná mistrovství světa ve fotbale. Neplánovaná zdržení si vybírají svou daň. Turci jsou přilepení u obrazovek a tribuny v manéži jsou poloprázdné. Kludští odehrají pár představení. Stěžují si na špatnou reklamu a nedostatečnou publicitu. Vypovídají proto smlouvu bulharskému promotérovi a angažují tureckého partnera. „Bylo to jak z bláta do louže. Jste v Turecku, bez peněz, doma úvěry a přemýšlíte, co dál. Pak kývnete na všechno,“ lituje rozhodnutí Bohumil Kludský a ukazuje mi reklamní fotografii se skupinou usmívajících se artistů.

Cirkusáci už vyhlížejí konec fotbalového šampionátu, jenže když konečně skončí, neuplyne ani týden a v polovině července začíná nejvýznamnější muslimský svátek ramadán. Šapitó zeje dál prázdnotou a turecký promotér proto navrhuje přesun do Antalye na tureckém pobřeží Středozemního moře. V turistickém letovisku se v tu dobu rekreují desítky tisíc Rusů, kteří nevyznávají postní měsíc.

Cirkus Kludský, v té době již prořídlý (kvůli nedostatku peněz zeštíhlel zhruba o polovinu na 40 zaměstnanců – artistů a technického personálu), vyráží na téměř tisícikilometrovou cestu.

Chyba. Kolikátá již? Je totiž konec srpna, prázdniny končí a město se vylidňuje. Kludští odehrají asi pět představení a začíná boj. Boj o návrat domů, který bude trvat čtyři měsíce. Domov je 3,5 tisíce kilometrů daleko. „Neměli jsme vůbec žádné peníze. Mí lidé mě lynčovali, chtěli domů a po mně požadovali peníze. Půjčil jsem si a poslal manželku do Prahy,“ vypráví Kludský starší. Josefa Kludská chodí v Čechách po známých a žádá je o půjčku. Získané peníze posílá do Turecka.

Jedině tak se alespoň podaří vyplatit artisty a další zaměstnance. Na ostatní nezbývá. Sotva je na krmení pro devět koní (jiná zvířata na štaci nebyla). „Krmení tam bylo katastrofální. Sehnat v těch končinách kvalitní seno je nemožné. To ani není seno, to je roští plné klacků. Museli jsme zvířata dostat domů za každou cenu,“ říká smutně Bohumil Kludský. Na rozpálené asfaltové ploše, kde cirkus stanuje, je nesnesitelné vedro.

V polovině září se dává konečně do pohybu alespoň speciální transport s koňmi. Řídí jej syn David. Jedno místo je ale prázdné – jedno zvíře uhynulo. Rodina se rozděluje a jistě v tu chvíli nikdo netuší, že se všichni setkají až na konci roku.

Ředitel rozpadajícího se cirkusu zůstává na parkovišti sám s materiálem a technikou. Měsíc a půl. Myslí na nejhorší. „Bál jsem se, že už se nikdy nevrátím. Že už v životě neuvidím Prahu,“ vypravuje tiše.

Z českých kamionů cirkus zmizí

Ani jeho syn ale vyhráno nemá. Když dorazí na turecko-bulharské hranice, celníci ho tu pustí jen do mezipásma. Bulhaři kvůli formalitám nechtějí vpustit zvířata do Evropské unie. Parkoviště mezi závorami se stává pastí, ve které s koňmi uvázne na další tři a půl měsíce.

 Kludští jednají s bulharskými i českými úřady. Ale bez výrazného úspěchu. Z Antalye se nakonec alespoň se třemi transporty vypravuje i otec Bohumil. Zbytek vybavení nechává v Turecku.

Když se i on dostane na hranici Unie, dopadne jako jeho syn. Bulharští celníci ho nechtějí pustit dál a začíná se odvíjet story o „ukradeném cirkusu“, o němž jsem psal v úvodu. Pro cirkusové vybavení naložené v návěsech si podle ředitele přijíždí parta spojená s bulharským obchodním partnerem, se kterým do projektu vstupoval. Během několika dnů návěsy vypáčí a odvezou asi 50 tun materiálu. Kromě cirkusového stanu (šapitó) zmizí vše. Ohrada, tribuny... Co zbylo, zmizí během následujících měsíců. Je možné, že si tím partner kompenzuje ztrátu investice. Nicméně Kludský to rezolutně popírá a tvrdí, že je to krádež umožněná zkorumpovanými bulharskými celníky. Nakonec přes čáru projel bez povšimnutí jen jediný transport – právě ten s novým italským šapitó za zhruba 70 tisíc eur. To už se do situace na podnět Kludských vkládá policie a české velvyslanectví v Bulharsku.

Ředitel mi ukazuje štosy úředních listin, smluv a dopisů, které za tu dobu nashromáždil. Některé jsou v azbuce, jiné v angličtině či češtině. Jsou důkazem zoufalého volání o pomoc bulharského ministerstva spravedlnosti, kultury, úřadu vlády, prezidenta, prokuratury, policie, českých úřadů, právníků.

V tu chvíli už pokračovatelé slavného rodu v podstatě rezignují. Bohumil se nakonec v listopadu vydává se zbylým transportem domů. Jeho syn si ještě na hranicích počká o více jak měsíc déle. S koňmi, kteří zhubli o 150 kilo, přijíždí do Prahy až na Štědrý den roku 2010.

Šapitó v plamenech

Celé nepovedené turné je provázeno neuvěřitelnou smůlou a ani v Česku se Kludským nevyhne. Nešťastný osud jediného transportu, který z moderního cirkusu zbyl, působí jak prokletí. Strohá zpráva kolínských hasičů vypovídá za vše, i když zoufalství lidí, kteří přišli téměř o všechen svůj majetek, nemůže nikdy přesně vyjádřit. „Šetřením ve věci požáru návěsu na silnici I/12 u odbočky na Vrbčany ze dne 8. listopadu 2010 bylo zjištěno, že příčinou požáru byla technická závada.“ Návěs se šapitó shořel asi 30 kilometrů od Prahy. Patrně vzplál od pneumatiky.

Jediné, co Kludským zbylo, je tak sedm starých koní (uhynul ještě jeden), o které se stará dobrodinec na Rakovnicku, obrovské dluhy a insolvence na jejich dva domy v Praze 4. Jaký rozdíl od chvíle, kdy v březnu se snem pozvednout věhlas světoznámého cirkusu odjížděli do země cirkusům zaslíbené...

„Snad pomůže Michal David“

Jak dopadlo vyšetřování? „České velvyslanectví v Sofii bylo v kontaktu s Cirkusem Kludský v průběhu celého jeho turné v Turecku. Jedním z hlavních důvodů problémů byl obchodněprávní spor se spolupořádající bulharskou firmou, který vznikl již na samém počátku turné, a který souvisí s případem,“ odpověděl před pár dny tiskový odbor českého ministerstva zahraničí. Podle něj je aktuální vývoj takový, že příslušná místní prokuratura v Bulharsku 17. září 2012 rozhodla o přerušení řízení, na což reagoval právní zástupce Kludských odvoláním. Na jeho základě nadřízený soud 12. listopadu rozhodnutí prokuratury zrušil a nařídil další vyšetřování. Nezbývá než čekat.

Kludští, u kterých jsem strávil celé dopoledne, mají v podstatě sbaleno a čekají, kdy jim insolventní správce nařídí, aby se ze svého domku vystěhovali. Doufají v rozhodnutí soudu a spoléhají na pomoc příbuzných. Ředitel mi řekl, že se jim snaží pomoci jeho bratr, který chce prodat nějaké pozemky a z utržených peněz dluhy splatit. A doufají i v pomoc dalšího příbuzného – zpěváka Michala Davida.

„Lidé od cirkusu byli vždy na sobě závislí. Museli si důvěřovat a to mě učil i otec. Bohužel právě má důvěřivost nás ale zavedla do této situace,“ říká mi na závěr zkroušeně Bohumil Kludský. Snu mít vlastní cirkus se nevzdává, i když je to dnes spíše jen utopie.

Historie Cirkusu Kludský

Kludští patří mezi nejslavnější cirkusové rody, jež začaly svou dráhu již v první polovině 19. století. Cirkus Kludský byl za první republiky možná vůbec největším podnikem tohoto typu v Evropě. Jeho chloubou bylo sto koní, 24 slonů a dalších 700 zvířat. Měl tři manéže, a když odjížděl na štaci, byla to impozantní podívaná. Vždyť kolona se skládala ze 135 vozů a při přesunu po železnici z 86 vagonů. Když cirkus hostoval v Římě, navštívilo ho za dva měsíce na 600 tisíc diváků. Ani věhlas však nepomohl při krizi ve 30. letech. Cirkus zkrachoval. Otec Bohumila Kludského pak jezdil dál s malým podnikem. Nakonec jim vše sebrali komunisté a slavná rodina skončila na pár let v maringotkách v pražské Michli. Od konce 50. let vystupoval malý Bohumil se svým bratrem jako artista a dostal se i do zahraničí. Vystupovali na největších evropských scénách. V roce 1981 si se svou ženou Josefou pořídil šimpanze a orangutany. Po revoluci se pokusil obnovit cirkus, ale záměr se nepodařil a v roce 1999 s cirkusovým životem skončil. Pak už přichází popisovaný rok 2009. Syn David je drezérem koní a artistou. Bohumilův bratr vystupuje se slonem ve Španělsku.  ***