Ministerstvo zahraničních věcí ČR

česky   english  

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Černínský palác
Foto: (@MZV)
Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Černínský palác - hlavní sídlo MZV

 

Barokní Černínský palác z roku 1675 je sídlem ministra a hlavním sídlem MZV.
Autor: italský architekt Francesco Caratti

Černínský palác

Myšlenka postavit si v Praze na Hradčanech vlastní palác vznikla v hlavě hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic (1628-1682).

Hrabě Černín začal v době, kdy působil v Benátkách jako diplomat ve funkci císařského vyslance, hledat schopného architekta, který by se náročného projektu budoucího Černínského paláce dokázal zhostit.

Stavební pozemek, který Černín zakoupil v roce 1666 měl řadu nevýhod. Architektům ztěžoval práci zejména jeho nerovnoměrný tvar 60 x 250 metrů a klesání 8,5 metru.

Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic byl nepochybně velmi náročný. Sám při svých cestách po Francii a Itálii studoval vedle jiných oborů i stavitelství a jeho představu o přiměřeném pražském sídle po dlouhou dobu žádný z architektů nesplnil. Mnozí z nich tvrdili, že na zvoleném pozemku si palác v žádané velikosti a kvalitě vůbec neumí představit. Černín od svých představ ale neustoupil, pokračoval v přípravných pracích pro stavbu a nadále hledal architekta, který by jeho touhu po monumentálním paláci na Hradčanech naplnil.

Po mnoha neúspěšných pokusech o nalezení vhodného projektanta nastal zvrat 9. listopadu 1667. Tehdy černínského sekretáře Hrušku navštívil italský architekt Francesco Caratti a hraběti Černínovi nabídl své služby. Caratti pak předložil návrh paláce, jehož čelní strana by byla dlouhá 134,4 metrů. Černínovi se tento návrh líbil a s Carattim se dohodl na spolupráci.

Francesco Caratti byl v té době hlavním architektem Václava Jana Michny z Vacínova a spolupracoval také s Lobkovici. Podle jeho návrhů byly postaveny takové barokní monumentální stavby jako zámek v Roudnici nad Labem nebo kostel dominikánů Máří Magdalény u Újezda na Malé Straně v Praze.

23. srpna 1668 podepsal v Praze hrabě Černín smlouvu o výstavbě paláce podle plánu Francesca Caratti s pražskými staviteli Janem de Capauli a Abrahámem Leitnerem. S výkopovými pracemi pro základy stavby paláce bylo započato 26. března 1669. Kámen pro stavbu paláce se dovážel z lomu konventu Strahovského kláštera na nedaleké Bílé hoře. Jen základové zdivo představovalo 6200 kubických metrů kamene. Dřevo pro tesaře se do Prahy plavilo z křivoklátských lesů. Plavené kmeny stromů měly tloušťku v průměru minimálně půl metru.

6. srpna 1672 se v lodžii v severním křídle podařilo instalovat první sloup. Byl vyzdvižen za pomocí zvláštního stroje vypůjčeného ze zbrojnice a podle dobových záznamů přihlížely jeho zdvihání stovky zvědavců.

3. září 1673 navštívil stavbu paláce císař Leopold, který ji jízlivě okomentoval slovy: "Je to velká stodola, ale nemá vrata". Černínové mu za tuto poznámku po mnoho let nemohli přijít na jméno.

Mikuláš hrabě Colloredo byl jiného názoru a 20. července 1675, kdy palác byl zvnějšku hotov a prováděly se interiérové práce, napsal: "Palác bude nejkrásnějším skvostem Prahy, jeho architektura a umístění jsou dokladem vysokého úsudku kavalíra, který dává takov ou stavbu provádět." Historie dala hraběti zapravdu - palác je dodnes považován za jeden ze skvostů pražské barokní architektury.

Poklady se ale nacházely i uvnitř paláce. Nacházela se tam například obrazová galerie, jejíž základ byl položen v letech 1661-1663, kdy byl hrabě Humprecht Jan Černín vyslancem v Benátkách a kdy koupil na 50 originálů předních i méně význačných malířů italské renesance (Raffael, Giorgione, Tizian, Palma Vecchio, Giambattista Moroni, Tintoretto, Paolo Veronese, Jacopo Bassano, Karl Lott, Joseph Heinz) a řadu kopií. Podle soupisu z roku 1710 bylo v Černínském paláci již 1300 obrazů a dalších uměleckých děl barokních mistrů z Itálie, Německa, Nizozemí a Čech.

Po smrti hraběte Humprechta Jana Černína 13. února 1682 převzal stavbu jeho nejstarší syn Heřman Jakub a najal architekta Giovanniho Battistu Madernu. Toho po deseti letech vystřídal všestranný Dominico Egidio Rossi, který dokázal prosadit řadu dílčích řešení a významně přispěl k dokončení vnitřních palácových úprav. V roce 1696 pak Černínové podepsali smlouvu s architektem Giovannim Battistou Alliprandim.

Ve dvacátých letech 18. století byly dokončeny i štuky v jednotlivých vnitřních prostorách a ve velkém sále byly instalovány sochy Merkura, Androniky a Kupida od Matyáše Brauna, a parádní pokoje vyzdobil a fresky v nich namaloval Václav Vavřinec Reiner. Byla také instalována mramorová kamna a krby. Při paláci vznikla zahrada a okolí bylo vydlážděno.

Černínský palác se těšil značné pozornosti Pražanů i cizích návštěvníků a prohlídky paláce byly na každodenním pořádku. Množství obrazů i tapisérií z francouzských a belgických dílen v palácových interiérech bylo příslovečné a hrabě František Josef Černín se těšil pověsti nesmírně bohatého člověka.

Černín patřil ke skupině české aristokracie, která nelibě nesla přehlíživý přístup vídeňské ústřední vlády k českým zemím. Stál v čele komerčního kolegia, jehož snahou bylo české země hospodářsky povznést. To však naráželo na odpor Vídně. Palác byl na vrcholu slávy, ale Černínova finanční situace se postupně zhoršovala a posléze bylo nutné sáhnout k úsporným opatřením. Neodvratnou krizi rodinného majetku pak přivodila náhlá smrt Františka Josefa Černína 6. března 1733.

Po smrti císaře Karla VI. roku 1740 vyústila napjatá politická situace ve válečný konflikt o rakouské dědictví. Proti Marii Terezii se postavilo pod pruským vedením Bavorsko, Sasko, Francie a Španělsko. Válka byla pro palác katastrofou. V létě 1742, kdy byla v Praze obklíčena francouzsko-bavorská posádka, byl obsazen dvěma pěchotními pluky a přeměněn v pevnost. Cennosti byly deponovány v suterénu, ve zdech paláce byly vylámány střílny, nábytek, který nebylo možno uskladnit, byl pálen na otevřených ohništích v pokojích. Okrasnou zahradou vedly zákopy.

Pod císařským ostřelováním (na palác dopadlo 150 dělových koulí) a při francouzských výpadech padlo v nejbližším okolí Černína několik tisíc mužů. Škody způsobené v paláci vojenskými okupanty byly nedozírné. Neuplynuly ani dva roky a objektu hrozilo další nebezpečí. Za pruské okupace Prahy od 16.9. do 27.11 1744 mělo být v paláci umístěno vojsko. Černínům se však nakonec podařilo vojáky uplatit.

V roce 1745 byly opraveny některé fresky a výzdoba, při té příležitosti byl navržen i vchod do paláce formou krytého podjezdu. Realizace vchodu proběhla v letech 1747-1749. Tehdy byla také znovu upravena zahrada a postavena v ní oranžérie. V červnu roku 1746 byla v zahradě postavena socha Herkula od Ignáce Platzera.

V roce 1779 byl v budově přechodně zřízen vojenský lazaret a lékárna. Palác začal upadat. Nálada zašlých časů se vrátila v roce 1791, kdy byla ve velkém sále provedena slavnostní kantáta od Leopolda Koželuha v rámci oslav korunovace Leopolda II.

Tehdejší majitel Černínského paláce hrabě Jan Rudolf Černín nabídl část paláce soukromé Společnosti vlasteneckých přátel umění pro instalaci obrazů a pořádání aukcí, sám si vyhradil pouze pokoje v 1. patře. Sotva stavební úpravy skončily, začalo v roce 1757 obležení Prahy od Prusů znovu. 7.5.1757 bylo město obklíčeno a 29. května začalo bombardování Hradčan. Palác byl sice bombardován jen 12 dnů, ale přesto se škody opakovaly.

V přízemí paláce byl uložen rodinný archív a do levého křídla se nastěhovala revizní kancelář černínských panství se spisovnou. Ostatní místnosti v paláci byly obsazeny nájemníky a krátkou dobu zde byla i továrna na hedvábí. Nájemné však nestačilo ani na úhradu nákladů spojených s nejnutnější údržbou objektu a Jan Rudolf se nakonec rozhodl palác prodat vojákům. V roce 1809 byla řada místností zabrána pro vojenskou nemocnici, situace se znovu opakovala ještě v roce 1815. O rok později byl Černín ochoten přenechat volné místnosti na zřízení ohřívárny pro pražskou chudinu. V roce 1818 byli v paláci ubytováni vojenští rekonvalescenti.

V letech 1829-1830 bylo v paláci umístěno oddělení dělostřelců, pak vojenská nemocnice. V roce 1848 žilo v budově 28 rodin, menší vojenský oddíl a ve Velkém sále cvičila národní garda.

11. dubna 1851 byla císařem Františkem Josefem schválena kupní smlouva, jíž byl palác převeden armádě. Budova pak byla v letech 1855 - 1856 přestavěna podle projektu architekta Achille Wolfa. Palác byl přepatrován a důsledně rozčleněn na malé prostory. Velký sál byl zcela zlikvidován. Byly zničeny všechny štukové stropy, klenba kaple, malby a vše, co souviselo se změnou světlých výšek místností. Vestavěny byly vojenské kuchyně, umývárny, ubikace a kanceláře, ale také tři válcové záchodové věže, z nichž největší měla asi osm metrů v průměru. Tento stav trval až do roku 1920, kdy objekt vojáci opustili.

V roce 1923 rozhodla československá vláda, že Černínský palác připadne ministerstvu zahraničních věcí, jehož úřadovny byly roztroušeny na několika místech v Praze. O rok později vyhrál soutěž na dostavbu a úpravu paláce architekt Pavel Janák. Během pěti let 1929-1934 byl palác přestavěn podle původního návrhu Francesca Carattiho a do interiérů se vrátila i řada dobového vybavení získaného od místních i zahraničních starožitníků.

Slavnostní recepce u příležitosti dokončení rekonstrukce původních reprezentačních prostor podávaná tehdejším ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem za účasti československých i zahraničních osobností, zástupců pražského diplomatického sboru a účastníků 3. mezinárodního filozofického kongresu se v Černínském paláci konala 3. září 1934.

V letech 1933 - 1939 byl k původnímu Černínskému paláci přistavěn rozsáhlý administrativní komplex, tzv. Janákova přístavba, ve kterém jsou dodnes umístěny kanceláře většiny útvarů Ministerstva zahraničních věcí.

Během 2. světové války byl palác sídlem říšského protektora K. von Neuratha a později R. Heydricha. Kancelář zde měl také státní tajemník K. H. Frank. Sklepy byly přebudovány na protiletecké kryty, střecha opatřena železobetonovým skeletem proti bombardování, přízemí obestavěno silnou železobetonovou zdí chránící východy z krytů a telefonní centrálu. Koncem války byla část Janákovy přístavby použita na lazaret.

V květnu 1945 byla v Černínském paláci obnovena činnost československého ministerstva zahraničních věcí. Opět byly prováděny potřebné vyklizovací práce a úpravy. Při vysypávání vynášeného písku a hlíny z krytů byl tehdy objeven svazek klíčů s čísly psanými gotickým písmem. Byly to ztracené klíče od komnaty, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty.

V podkrovním bytě Černínského paláce žil v poválečných letech ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. V Masarykově bytě také došlo v roce 1948 za dodnes nevyjasněných okolností k jeho osudnému pádu z okna koupelny na vnitřní nádvoří paláce.

Reprezentační prostory Černínského paláce jsou místem významných jednání, slouží pro potřeby různých konferencí a zasedání. Není náhodou, že právě zde byla počátkem devadesátých let rozpuštěna Varšavská smlouva. Černínský palác navštěvuje řada hlav států, ministrů zahraničí a dalších významných osobností z celého světa. Své kanceláře zde měli všichni českoslovenští ministři zahraničí a v této tradici pokračují i ministři zahraničních věcí České republiky.


Jak nás najdete?

přílohy

popis Černínu 19 kB doc (Word dokument) 26.8.2008

Jan Masaryk 250 kB pdf (Acrobat dokument) 26.8.2008

.