Ministerstvo zahraničních věcí ČR

   česky      english     

rozšířené vyhledávání

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo

Rakousko: V historické budově královského sídla

 

Zplnomocněnci československé vlády (1918-1920), resp. českoslovenští diplomaté ve Vídni byli nuceni působit poněkud provizorně hned v několika úřadovnách - např. v Harrachově paláci na Freyungu, přičemž od r. 1920 (rok navázání diplomatických vztahů) vedoucí našeho zastupitelství sídlil v Lobkovickém paláci v centru města.

velvyslanectví ČR ve Vídni čelní pohled zprava

Budova Velvyslanectví ČR ve Vídni vznikla postupně spojením různých staveb, které byly až v minulém století sjednoceny historizující fasádou, část budov byla při přestavbách zbořena.

Dnešní Penzingerstrasse, kde budova velvyslanectví stojí, patřila k cestám, které přiváděly v minulosti do Vídně návštěvníky z celé Evropy. Lemována byla venkovskými usedlostmi, vinicemi a polnostmi. Oblast získala na popularitě v polovině 18. století, kdy se nedaleký lovecký zámeček Schönbrunn díky rozsáhlé a velkorysé přestavbě stal letním sídlem císařovny Marie Terezie. V blízkosti rezidence začaly vznikat sídla šlechty a příslušníků panovnického dvora. V roce 1755 tak byla na místně dnešního čísla 11 zahájena stavba paláce jednoho z důvěrníků Marie Terezie, knížete Emanuela Silva-Tarouca. Číslo 13 bylo v letech 1747 - 1781 příbytkem císařských lovčích. Vedlejší číslo 9, které dříve bylo také součástí komplexu velvyslanectví, vlastnil v této době rakouský vojevůdce Karel Lotrinský, bratr císaře Františka Lotrinského, manžela Marie Terezie. Po jeho smrti v roce 1780 císařský dvůr tento tzv. Lotrinský dům prodal a v následujících desetiletích se v něm vystřídalo několik majitelů včetně např. bohatého vídeňského lékárníka Antona Würtha (od r. 1814).

velvyslanectví ČR ve Vídni část budovy

V roce 1866 daroval císař František Josef I. Lotrinský dům a přilehlé prostory po nezbytných úpravách poslednímu hanoverskému králi Jiřímu V. Král Jiří, který byl blízkým příbuzným anglického panovnického rodu, se s celou rodinou uchýlil do Rakouska do nedobrovolného exilu po obsazení Hanoverska Pruskem. Do Vídně si sebou přivezl podstatnou část rodových uměleckých sbírek (tzv. poklad Welfů) a umístil je právě v tomto paláci, který doslova přetékal vzácnými obrazy, velkou knihovnou, nábytkem a dalšími uměleckými předměty. Po smrti Jiřího V. se jeho syn, korunní princ Ernst August, sice ještě dlouhou domáhal svých nároků na hanoverské dědictví, ale bezvýsledně. V roce 1878 tedy alespoň přijal titul vévody z Cumberlandu, Braunschweigu a Lüneburgu (v Penzingu ho připomíná nedaleká Cumberlandstrasse). Ernst August, jež udržoval úzké kontakty s anglickým či dánským královským dvorem (jeho manželkou byla dcera dánského krále Kristiána IX.) žil v Rakousku s početnou rodinou střídavě na svých sídlech v Gmunden a ve Vídni právě ve zdejším paláci v Penzingu. Zde ho také mj. navštěvoval věhlasný pražský umělecký zahradník a sběratel Eduard Fiala, který vévodovi pomáhal uspořádat a katalogizovat jeho velkolepou sbírku mincí a medailí. Vévodu z Cumberlandu s Čechami spojovala ještě jedna skutečnost - z rozhodnutí císaře Františka Josefa I. byl formálně majitelem pluku č. 42 se sídlem v Terezíně, jeden z jeho synů pak v Terezíně jako hejtman tohoto pluku i sloužil.

S Hohenzollerny se Ernst August smířil až těsně před vypuknutím I. světové války, když si jeho syn Ernst (který se mj. narodil právě zde v Penzingu) vzal v roce 1913 za manželku dceru německého císaře Marii Luisu. Císař Vilém II. pak vrátil svému novopečenému zeti alespoň správu Braunschweigu a jmenoval ho generálem pruské armády.

I. světová válka velmi změnila i život rodiny Cumberlandů. Vévoda z Cumberlandu se stal generálem rakouské armády (to, že byl i anglickým generálem, zjevně nebylo na překážku) a palác v Penzingu dal k dispozici Červenému kříži. Zřízení vojenského lazaretu v budově naznačuje, že rodina o Penzing postupně ztrácela zájem. Proto po skončení války nic nebránilo tomu, aby vévoda, kterého k republikánské Vídni již nic nevázalo, prodal palác jistému Ing. Sachslovi. Od něj pak budovu v roce 1920 zakoupila nově vzniklá Československá republika, která horečně hledala sídlo pro své diplomatické zastoupení.

velvyslanectví ČR ve Vídni pohled zleva

Zplnomocněnci československé vlády (1918-1920), resp. českoslovenští diplomaté ve Vídni byli nuceni působit poněkud provizorně hned v několika úřadovnách - např. v Harrachově paláci na Freyungu, přičemž od r. 1920 (rok navázání diplomatických vztahů) vedoucí našeho zastupitelství sídlil v Lobkovickém paláci v centru města. Ještě po několik let pak českoslovenští vyslanci úřadovali "u Lobkoviců", v Cumberlandském paláci na Penzigerstrasse bylo sídlo Generálního konzulátu. Teprve v roce 1936 se celá mise definitivně přestěhovala na Penzing. Úřad byl po okupaci Československa v roce 1939 zrušen, jeho sídlo bylo po dobu války využíváno různými institucemi.

Budova velvyslanectví byla Československu navrácena ihned v roce 1945. V této souvislosti je potřeba podotknout, že část budovy (dnešní č. 9) se v roce 1940 stala sídlem hudební a herecké školy - dnes Semináře Maxe Reinhardta. Škola sem byla přenesena ze zámeckého divadla v Schönbrunnu a působí zde dodnes, neboť tyto prostory již po II. světové válce Československu vráceny nebyly. Vyslanectví se tak ocitlo bez reprezentačních místností, protože právě zde se dochovaly některé barokní prostory včetně slavnostního sálu s bohatými nástěnnými malbami, které byly velvyslanectvím před rokem 1939 využívány k pořádání společenských podniků a reprezentačních akcí.

V místech parku, který zdejší objekty obklopuje, byla dříve jezdecká kasárna s cvičištěm, první stromy byly vysazeny až v roce 1841, kdy byl prostor jako park připojen k Lotrinskému paláci. Většina parku dnes patří k výše uvedenému Semináři Maxe Reinhardta.

.