Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Přejít na menu

Upozornění na článek Tisknout Zmenšit písmo Zvětšit písmo Twitter

Alexandr hrabě Mensdorff-Pouilly, kníže Dietrichstein z Mikulova

 

27.10.1864-30.10.1866 - 6. ministr zahraničí Rakouska, současně 26.6. 1865 - 27.7.1865 předseda vlády. Pocházel z původně francouzského rodu, který se usadil v Čechách a na Moravě. Jeho členové působili v diplomatických službách Rakousko – Uherska i samostatného Československa. V restituci jim byla většina majetku navrácena. V novější době Hugo Mensdorff-Pouilly pracoval v letech 1990 – 1994 jako diplomat na československém a později českém velvyslanectví v Paříži.

Alexandr Mensdorff Pouilly

Alexander von Mensdorff-Pouilly se narodil 4. 8. 1813 v německém Coburgu a zemřel 14. 2. 1871 v Praze. Pocházel z původně francouzského rodu, jehož předkové emigrovali z vlasti po vypuknutí Velké francouzské revoluce. Alexanderův otec Emmanuel se usadil v Čechách. Postupně rod získal další majetky i na Moravě. Řada jeho členů působila v diplomatických službách Rakousko - Uherska a do komunistického puče i samostatného Československa. Mensdorffové aktivně hájili zájmy demokratické republiky, proto se dostali do konfliktu s nacisty a později komunisty. Oba režimy také zkonfiskovaly jejich majetky.

Hugo Mensdorf Pouilly - porevoluční český diplomat, nyní diplomat řádu Maltézských rytířů

Ihned po listopadové revoluci se příslušníci rodu vrátili zpět do Československa. Na základě restitučního zákona jim byla většina majetku navrácena, včetně zámku Boskovice. Hugo Mensdorff-Pouilly působil v letech 1990 - 1994 jako diplomat na československém a později českém velvyslanectví v Paříži. V době psaní tohoto textu (2005) patřil mezi diplomaty Svrchovaného řádu Maltézských rytířů a pracoval na velvyslanectví tohoto řádu v Praze.

Vojenská a diplomatická kariéra
Alexander hrabě Mensdorff-Pouilly se paralelně věnoval vojenské a diplomatické kariéře. Roku 1829 vstoupil do rakouské armády. Mimo jiné sloužil jako křídelní pobočník Františka Josefa I. Roku 1850 se stal generálmajorem a 1858 podmaršálkem. Vzhledem k svým armádním zkušenostem byl pověřován diplomatickými úkoly v krizových oblastech. Roku 1851 působil jako rakouský komisař ve Šlesvicku - Holštýnsku. Roku 1852, nedlouho před vypuknutím tzv. krymské války mezi Ruskem a Tureckem, byl jmenován rakouským velvyslancem v St. Peterburgu, poté odešel jako velvyslanec do Londýna. Jako příbuzný královny Viktorie měl úzké vztahy s anglickým královským dvorem. Těchto vztahů později využívala jak Habsburská monarchie, tak samostatné Československo, které pověřovaly i další členy rodu Mensdorff-Pouilly diplomatickými úkoly ve Velké Británii. Roku 1860 dostal Alexander hrabě Mensdorff-Pouilly pokyn účastnit se ve funkci mimořádného vyslance korunovace švédského krále Karla XV.

Místodržitelem v Haliči
V letech 1861 - 1864 působil Mensdorff jako místodržitel v Haliči. V části Polska, která byla tehdy součástí carského Ruska, došlo k polskému národnímu povstání. Bylo potřeba, aby rakouská státní moc v Haliči, která s neklidným územím hraničila, spočívala v rukou osobnosti typu Mensdorffa-Pouilly. V té době se Rakouská monarchie zaplétala do nebezpečného mezinárodního konfliktu. Společně s Pruskem tvořila největší státy Německého spolku a ještě v polovině století s ním soupeřila o dominantní postavení v této konfederaci. V první polovině 60. let se ale dostávala do poněkud submisivního postavení. Rakousko nechávalo Prusku volné pole v tom, aby získalo v Německém spolku dominantní pozici. Zároveň ovšem rakouský ministr zahraničí hrabě Rechberg prováděl habsburskou zahraniční politiku v závislosti na mocném pruském kancléři Bismarckovi. Když se Bismarck roku 1864 rozhodl zahájit vojenské tažení do Šlesvicka a Holštýnska, sporného území na německo - dánských hranicích, připojila se k němu i rakouská armáda. Rakouská monarchie se tak zapojila do války, která se nijak netýkala jejích mocenských zájmů. Navíc Bismarck dal nepokrytě najevo, že mu nešlo o připojení území k Německému spolku, ale o jeho postupné začlenění do Pruska.

Ministrem zahraničí - porážka Rakouska, sjednocení Německa Pruskem
V této situaci odstoupil ze své funkce hrabě Rechberg a na jeho místo byl z Haliče povolán Mensdorff-Pouilly. Nový ministr se ocitl ve složité situaci. Nechtěl, aby se Habsburská monarchie dostala do vleku Pruska a snažil se prosazovat sebevědomější politiku. V létě 1865 odstoupil z pozice rakouského předsedy vlády arcivévoda Rainer. Jeho funkce se na dobu jednoho měsíce vedle svého ministerského postu ujal hrabě Mensdorff. Kancléř Bismarck se mezitím chystal k důrazné protirakouské akci. Uzavřel spojenectví s Itálií, která se snažila sjednotit celý Apeninský poloostrov. Postupně obsazovala části poloostrova doposud patřící Rakousku. V roce 1866 z původních rozsáhlých držav zbývalo Habsburkům ještě Benátsko. Rakouské postavení se zkomplikovalo tím, že se na trůn jihovýchodního souseda, Rumunska nastoupila vedlejší větev pruského královského rodu Hohenzollernů. Na konci června 1866 vtrhla do Rakouské monarchie pruská vojska ze severu a italská z jihu. Postup moderní pruské armády nedokázalo Rakousko zastavit a 3. července 1866 utrpělo rozhodující porážku v bitvě u Hradce Králové. Prusové okupovali Čechy a Moravu a pruský král Vilém I. se usadil na zámku Mikulově, kde bylo s rakouskými představiteli uzavřeno příměří. Pro ministra Mensdorffa to bylo obzvláště ponižující. Mikulov představoval hlavní rodové sídlo knížat z Dietrichsteina a hrabě ho před několika lety získal sňatkem s dědičkou do té doby druhého nejbohatšího moravského rodu. 26. července 1866 byla v Praze podepsána mírová smlouva s Pruskem. Prusové se sice stáhli z habsburského území, ale Rakouská říše se musela vzdát Benátska ve prospěch Itálie a opustit Německý spolek. Odstraněním Rakouského státu z Německa získalo Prusko volnou ruku pro svou expanzi a během několika let pod svým vedením vytvořilo jednotné Německé císařství. Tím byly položeny základy Německého státu, tak jak jej chápeme dnes.

Místodržitelem v Čechách
Na podzim roku 1866 odstoupil Alexander hrabě Mensdorff-Pouilly z funkce ministra zahraničí. Roku 1868 získal právo užívat knížecí titul a jméno Dietrichsteinů. Závěr svého života prožil v Praze, když v letech 1870 - 1871 působil jako místodržitel v Čechách, nejvyšší představitel státu v zemi.

Historie Ministerstva zahraničních věcí
www.mzv.cz/historie
Koordinátor projektu: Jan Vytopil, odbor tiskového mluvčího MZV
Text: Robert Janás, Ph.D.
Publikováno: 2005


Související odkazy:

Zdroje: Urban, Otto, Vzpomínka na Hradec Králové (Drama roku 1866). Praha 1986.

.